Šance vidět norské mágy Jaga Jazzist pod širým nebem a zadarmo mě rozhodně nenechala chladným a návštěva stověžaté tak byla jasná volba. Závěrečná akce festivalu Mladí ladí jazz měla štěstí na počasí, dešťová fronta se přehnala den předtím a v úterý nebyl na nebi ani mráček. Dorazil jsem před 17. hodinou a tak jsem trio Emila Viklického už bohužel nestihl, ale na protějším malém pódiu hrálo italské trio Nicola Guida. Šlo o finalisty mezinárodní jazzové soutěže pro mladé kapely Jazzfruit. Na úvod velmi příjemné. Na kost ohlodaná sestava kontrabas – bicí – klávesy dávala tušit, že půjde spíše o tradiční jazz s intimnějším vyzněním a bylo to tak. Ale zdaleka nešlo jen o romantické klavírní balady, skladby dostávaly i grády a nechyběl modernější groove á la Terrence Blanchard a jeho majstrštyk Breathless. Hudební tvorba dostávala v klidnějších polohách až filmový rozměr tklivých The Cinematic Orchestra, to když během jedné písně zněl z podkresu hlas francouzského vypravěče a melancholická píšťalová melodie, která evokovala posmutnělý večer kdesi v zakouřeném přítmí baru. Celé vystoupení můžete vidět zde.

Po Italech přicházejí na řadu na hlavní scéně na druhé straně náměstí tuzemští minus123minut. Ti to po letité pauze opět válí a na podzim by měli vydat po deseti letech nové album. Dřív jsem u nich měl trochu pocit, že znějí až příliš kompromisně. Nyní už tak kritický nejsem, při koncertu mi navíc přišlo, že přímočarých blues/pop skotačivých melodií ubylo a kapela je žánrově neukotvenější než dříve. Trochu jazzu, popové chytlavosti, bluesového šmrncu, ale i funky, hard rocku a světe, div se, i post rocku. Vystoupení mělo grády v hutnějších skladbách, kdy se ze řetězu urval výtečný basák Fredrik Janáček i frontman Zdeněk Bína. Druhá půle setu už mi trošku splývala, trio ubralo nohu z plynu a hrálo intimnější věci, nicméně ta úplně poslední byla velmi zajímavá a pro kapelu jako takovou docela netypická. Pomalejší tempo, psychedelie, ústřední zemitý kytarový riff, při téhle věci si nešlo nevzpomenout na norské progery Motorpsyho. Když připočtu skvělý zvuk, koncert „minut“ hodnotím jako brilantní, až mě to i překvapilo.

Na druhé straně náměstí pak dostala prostor v rámci jazzové soutěže další jazzová naděje, tentokrát z britského Leedsu. Freese Trio má zavádějící název, jsou totiž čtyři. Oproti předchozím Italům to nebyla žádná sázka na žánrovou jistotu, ale častokrát výlet do neznámých končin. Mladí se nebáli hledat nové hudební končiny, ale v jejich projevu chyběla větší lehkost a suverenita, což bylo do uší bijící hlavně po koncertu profíků minus123minut. Kapela byla i docela potichu a zněla ve finále docela nevýrazně. Což je škoda, protože nešlo o žádnou hudební nudu. Avizovaná škatulka heavy-triphop-darkjazz by zhruba mohla odpovídat tomu, co se na „Karláku“ odehrávalo. Nepravidelné rytmy, zechovaná kytara vyluzující halucinogenní plochy, drum´n´bass bicí, i na to došlo. Třeba o Anglánech ještě uslyšíme…

Moon Hooch z New Yorku? Masakr! Svou roli hrálo i překvapení, protože jsem přesně netušil, o co půjde, ale stejně… Hudebně šlo v podstatě o techno zahrané na bicí a dva saxofony. Vystoupení bylo koncipované jako klasický DJ set, nešlo tedy o jednotlivé skladby, ale o jeden nekončící hudební proud taneční hudby, ale i dubstepu a pomalejší elektroniky. Byla to divočina, občas došlo ke zvolnění a táhlým psycho plochám, kdy trubci své nástroje prohnali krabičkou na tripu a pak nástup a opět tuc-tuc, v němž nechybělo freejazzové kvílení, ale i chytlavé melodie. Mladé trio neskutečně řádilo, zaujal dlouhovlasý bubeník s načervenalými lennonkami na nose a jeden ze saxofonistů, který na pódiu pařil naboso. Trio očividně nakoplo vřelé přijetí publika, dojatě děkovalo a pak ještě do lidí nahustili jednu skočnou taneční věc. Druhý dechař s čapkou a tmavými brýlemi občas naskočil za mixážní pult a kroutil knoflíky nebo si na ságo nasadil obří stavební kužel a hrál s ním. Velká show a ještě větší překvapení a pozitivní zjištění, že se dá v hudbě ještě vymyslet něco originálního.

Co psát o Jaga Jazzist? Superlativy jako fenomenální, dechberoucí, úžasné by asi byly na místě, ale stejně nevystihnou podstatu této jedinečné a originální kapely. Už při úvodní melodii Shinkansen, na níž se postupně jako jednotlivé slupky zelí nabalují další plochy a aranže, jste se dostali rázem do jiného světa. Jaga Jazzist, to je malý elektronický orchestr, kde se během vystoupení vystřídá přes dvacet nástrojů, ať už akustických, nebo elektrických. A je jedno, jestli šlo o vibrafon, saxofon, dechy, nebo klávesy a kytary. Je to zasněná enigmatická pohádka, jejíž hnidopišské škatulkování by ani nemělo smysl. Klasická hudba a minimalismus, jazz, post rock, vše stmeleno bizarními kosmickými rejstříky do skladeb plných důmyslného příběhu. Z muzikantů nejvíc asi paří bubeník Martin Horntveth, který večer i moderoval. Ostatní se zamyšleně soustředili na svůj výkon, který nelze hodnotit jinak než jako naprosto dokonalý. Jsou to sice perfekcionalisté, i přesto se o koncertu nedá říct, že by spadl do nějaké šablony nebo profesorské rutiny. Co se týče pódiovky, jediným zpestřením vlastně bylo to, když někdo hodil na stage jakýsi hadr, který ovšem promptně vyhodila zpět dechařka a jediná žena na pódiu nazpět. Pokud se nepletu, na Karláku zaznělo sedm skladeb, hrálo se cirka 75 minut, které utekly jako voda. Škoda, že se nekonal přídavek, diváci by si ho vyřvali, ale hned po poslední skladbě nastoupili dva moderátoři a prostě oznámili, že je konec. Škoda.

Celkově tedy celé odpoledne a večer nemohu hodnotit než jako velmi povedené a vidět Jaga Jazzist pod širým nebem byl splněným snem. Příště zase!