Koncert největší metalové kapely všech dob začal ještě za plného denního světla něco málo po půl deváté. Po tradičním (tentokrát trochu zkráceném) intru The Ecstacy of Gold začala Metallica zostra. Whiplash následovaná Creeping Death jsou obě cool skladby a mohl to být opravdu úderný a našlápnutý začátek, bohužel obě věci moc nevyzněly. Je jasné, že ozvučit obrovské letiště je těžké a v každém místě plochy je zvuk trochu jiný, každopádně na mém místě měl zvuk k ideálu daleko. Nebyla slyšet Hetfieldova rytmická kytara, naproti tomu Hammetova sóla spolu a bicími byly vytažené moc. Zvuk včetně zpěvu dost kolísal a tento nešvar přetrval i během třetí hitovky Enter Sandman. Kapela začala koncert na menším podiu, které bylo předsunuté hodně do davu, takže de facto hráli mezi lidmi a je docela možné, že i v tom spočíval trochu kámen úrazu, protože poté, co se čtveřice přesunula na hlavní velké podium, se zvuk výrazně zlepšil.

V průběhu skladby Cyanide z alba Death Magnetic si vše začalo sedat a vystoupení začalo nabírat vzestupnou tendenci. Potěšila následná vypalovačka Trapped Under Ice stejně jako tvrdší věc Dirty Window z alba St. Anger, po které kapela už přeci jen musela trochu zklidnit situaci baladou Nothing Else Matters. Dle mého docela včas, protože ruku na srdce, ty čitelné, jednoduché skladby na takto obrovském koncertu přeci jen lépe vyzní a přesně z tohoto důvodu hraje Metallica podle mě pokaždé Sad But True. Je to vlastně taková jednoduchá, snadná věc, která mě z desky moc nebere, ale není vlezlá a díky fajn riffu, melodii a zapamatovatelnému textu na takto obrovské monstr akci velmi dobře funguje. Tentokrát to byl vlastně takový bod zlomu, který koncert definitivně nakopnul správným směrem.

Druhá polovina pak už byla v pořádku. Srovnaly se poměry nástrojů i jejich čitelnost a Metallica ukázala, že i metal může obsáhnout takto obrovský prostor a zabavit desetitisícové davy. Velmi dobře vyzněla Moth Into Flame, která byla překvapivě jeden z vrcholů koncertu. Bavila ale i Fade To Black, která svojí vážností možná trochu přehodila výhybku od zábavy k umění, ale to je prostě Metallica. Napůl stadiónový rock a napůl seriózní metal. Chytlavé refrény i několikaminutová sóla. Rychlý thrash ale i táhlé balady. Ten večer jsme se dočkali všeho a často v rámci jedné skladby.

Co se týče jednotlivých aktérů, tak na mě během koncert udělal překvapivě největší dojem Kirk Hammett. Jeho kytara a sóla byla nejen nejvíc slyšet, ale bylo vidět, že hraje se zápalem a koncert po muzikantské stránce podle mě docela táhnul. Oproti tomu James Hetfield se mi zdál z počátku takový vlažný, skoro bych řekl nervózní a naplno se do formy dostal až zhruba v polovině. Robert Trujillo tradičně v pohodě, ale basa až na málo okamžiků nijak nečněla, takže těžko komentovat. No a Lars, vděčný to terč haterů, show odehrál se ctí. Víme, že má svoje limity, ale je třeba brát situaci takovou, jaká je. Faktem ale je, že některé kusy, třeba For Whom The Bells Toll anebo Creeping Death hrál na můj vkus až příliš pomalu. Vtipným momentem pak byl dozajista (tady si nejsem jistý, jestli za to může Lars) pokažený začátek Seek and Destroy, kdy kapela musela song začínat znovu. Evidentně si z toho ale nikdo nic nedělal, všichni zúčastnění to brali spíš jako pobavení.

Po 13 kusech nadešel konec hlavní části, ovšem bylo jasné, že padesátitisícový dav se bez přídavku nerozejde. První ze tří přidávaných věcí byla Damage Inc. a to byl vám parádní nářez. Díky takovým momentům prostě nelze Metallicu naživo odepsat. Další pak byla One, která byť byla dobře zahraná, tak díky dlouhému pomalému začátku trochu zbytečně ubrala tempo, ovšem poslední věc, což samozřejmě nemohlo být nic jiného než Master Of Puppets, všechny chmury zahnala. Takhle parádně zahranou pecku prostě nelze z žádného pohledu kritizovat. A jestli jsem si na začátku chvíli myslel, že je Hetfield starej a už to nedává, tak po tom, jak dal Mástra, má znovu můj obdiv. Ve skoro šedesáti uzpívat a odehrát na kytaru dvě hodiny nářezu, klobouk dolů. Plus zde je třeba dodat, že Metallica hraje LIVE (!). Ne jak je dnes zvykem u současnějších kapel, že běžně hraje polovina zvuku a zpěvů z počítače. U Metallicy takový playback není patrný, a toho si fakt cením.

Po rozpačitém úvodu tedy na závěr spokojenost. Playlist sice plus mínus klasický, ale vezměte si, že je třeba uspokojit 50.000 lidí a většina asi nechce slyšet věci ze St Anger. Pro mě je určitě s podivem, že Metallica stále dokáže přilákat takovou masu lidí, přičemž nemalé procento váží cestu z několikasetkilometrové vzdálenosti. Myslím, že tento fakt ale překvapuje i samotnou kapelu. Ta dávala neustále najevo, že si toho váží a vůbec působila vděčným a skromným dojmem, kdy nedošlo na žádné namistrované pózy a spíš se snažila odvést maximum. Po odeznění poslední pecky navíc zůstali muzikanti na podiu, rozdávali trsátka, paličky, děkovali a plácli si s fanoušky v kotli. Takže nejen po hudební ale i po lidské stránce Hetfield and co. zanechali velmi sympatický dojem.

Co se týče předkapel, tak něco jsem stihnul, ale asi škoda slov. Tentokrát si Metallica vybrala do role předkapel partičky, které bych vidět a slyšet radši ani nechtěl.