Ostravské dny tu před 4 lety v reportu představil gorth (viz také Juklův příspěvek v diskuzi) a dle mého dojmu se od té doby jen asi lehce přidalo na propagaci, jinak vše platí. Dramaturgicky velmi dobře poskládaný a do jisté míry odvážný program, kombinující díla známějších i (pro mě) „neznámých“ skladatelů „moderní vážné (i nevážné) hudby" od 60. let po žhavou současnost, své zastoupení zde má i experimentální elektronika. Pohodová, spíše neformální atmosféra. Zajímavá místa konání – divadla, katedrála, industriální hala či doly. A v neposlední řadě – více než přívětivá cena vstupenek (50-300 Kč dle koncertu, případně 750 za celý festival – být z Ostravy nebo poblíž, neváhám a kupuju permici). V letošním programu mě toho lákalo poměrně dost, ale nakonec jsem vsadil na kvantitu a zajímavý koncept. Dlouhá noc – pásmo koncertů, odehrávajících se od páteční páté hodiny odpolední do sobotního poledne, událost trvající přibližně 18 hodin. V našich končinách v kontextu tohoto druhu hudby pravděpodobně pionýrský experiment (? – nejblíž jsou asi ambientní Silent Nights), inspirovaný mj. berlínským, 30 hodinovým The Long Now. Z vícero důvodů (hlavně asi nejistota, jestli bych to vydržel/by mě to bavilo celé) jsem absolvoval pouze (větší) část programu – zhruba 11 hodin (s cca hodinovou přestávkou). Skladba D. Schnebela pro 9 jezdců na Harley Davidsonech a hudební doprovod? No, mohla to být docela švanda, ale víc mě mrzí, že jsem se při plánování unáhlil a tudíž neviděl ani Crazy Nigger od J. Eastmana pro 4 a více klavíristů (dle fotek jich tentokrát část skladby hrálo 16 na 4 klavíry?) a tím se možná připravil o jeden z potenciálních vrcholů akce.

Většina koncertů se odehrávala v divadle Jiřího Myrona a jeho foyer, komorní blok od 19:40, na který jsem kvůli zpoždění vlaku dorazil včas jen tak tak, se konal v sousedním, menším divadle „12“. To nebylo kapacitně úplně komfortní, sedačky už byly plně obsazené a tak jsme spolu s dalšími cca 15-20 opozdilci museli vzít zavděk polštářem a sezením na schodech. Organizace působila místy lehce „punkově“, ale nic co by (nějak víc) zážitek kazilo, svým způsobem mi to bylo i sympatické. Celou noc byla otevřená i přilehlá kavárna (čepovali i Plzeň), což bylo vzhledem k povaze a délce akce chvályhodné, mínusem byl přímý vstup z kavárny do foyer, některé tiché koncerty otvírání dveří místy trošku rušilo.

Hned úvodní Suite for Cimbalom (1960) od českého průkopníka (mj.) mikrotonality Aloise Háby (pro mě) byla jednou z nejlepších skladeb večera (a noci). Cimbál jsem v kontextu „moderní vážné hudby“ slyšel poprvé – a už jen díky jeho samotnému „magickému“ zvuku měla skladba napůl vyhráno. V první části pobíhání nahoru a dolů po schodech (různě nakloněných, zrcadla, závrať) v jakoby nějaké podivné stupnici, klidnější část, kde si šlo pěkně vychutnat barvy a doznívání tónů (nahlížení do tajemných komnat) a opět poněkud divočejší, neurotičtější závěr. Soudržná, dynamická i atmosférická věc, ani tón navíc. Cimbálista Daniel Skála kromě precizního výkonu bavil i svým zápalem a místy i grimasami (trošku á la šílený vědec – „Když cinknu na tuhle a tamtu strunu, dojde k explozi?“). V následující Psy (1996) od Petera Eötvöse se k jeho cimbálu přidala flétna (basová?) a violoncello, hlasitostí ovšem stále dominoval cimbál a zvláště flétnu svým zvukem trochu přebíjel. Chvílemi zajímavé, disharmonické propojení zvuku nástrojů, ale jako celek mi to tak úplně nesedlo. V Perpetual Motion (2018) od (v publiku přítomného) Alexandera Helda rozjížděla akordeonistka Žaneta Vítová velmi rychlá, disharmonická, výhružně působící arpeggia (nebo cosi tomu blízkého), působivá práce s náhlými crescendy a decrescendy, uprostřed rozpad do potrhaných disonancí, návrat k arpeggiím („“) a překvapivý, „utržený“ konec. Druhý vrchol. Sequenza XIVb (2004) pro kontrabas od Luciana Beria mě zaujala rytmicky vybrnkávaným začátkem, pak i některými akcenty, dynamickými zvraty a specifickými zvuky, které František Výrostko z nástroje vyluzoval, ale postupně jsem se v tom nějak ztratil. Tak nějak napůl. Fagot mám moc rád, ale spíše v hlubší a táhlé poloze, Iphigenia (2018) Roberta Stricklina byla na mě moc „tydlikací“ a ve výškách, zaujal jen jeden krátký, hlouběji posazený moment. Při skladbě Havířov (2014/19) Miro Tótha jsem si vzpomněl i na práci Jana Banga a live sampling/remixy v rámci festivalu Punkt. Je možné, že elektronika mohla být komplet předtočená, ale spíše se zdálo, že jakýsi elektronik (? - jméno uvedeno nebylo) v první řadě samploval hru na violoncello Andreje Gála a jeho zvuk(y) deformoval - až do noise/industriálního skřípání a posílal mu je do hry zpět, čímž vznikalo zajímavé, disonantní napětí. Ale kdo ví, jak to bylo. Každopádně dobré. Immersed in Wonder (1996) od spektralisty Horatia Radulesca mě v první části překvapila až (skoro) chytlavou melodií (mollová?), čekal jsem spíš nějaký drone, nebo skřípavá, rozbitá „zvěrstva“ jako od Dumitresca na Sacrum Profanum. Violoncello a basová flétna hráli stejnou melodii, ale v jiném ladění, v druhé části flétnista pokračoval v jiné, stoupající melodii (mírně iritujicí), violoncellista v kontrastu disonantně „podřezával“ (strom / útok aligátora). No a pak se to celé ještě 2x opakovalo. Třetí repetice už mi přišla nadbytečná (i když konceptuálně to chápu – Tao, návrat…), ale zvláště melodický začátek byl dost fajn. Mimochodem, v programu byl uveden pouze violoncellista Juho Laitinen, ale (jak sám před výstupem uvedl) prý potkal na obědě „tohodle týpka“ a rozhodli se to zahrát spolu.

Další část se už odehrávala ve velkém sále divadla Jiřího Myrona. Příjemně vychlazený prostor, tlumené barvy, poměrně pohodlné sedačky, připomínalo mi to tam pražský „Kongresák“ (byť asi tak 4x menší). Místa dost, vlastně až skoro „moc“, bylo tak max. poloplno (hádal bych 80-100 lidí, v pozdější/ranní fáze akce i méně). Skladba Petera Ablingera – In G (2009 - 16) vyvolala především zmatení a otázky. A pobavení. V momentě kdy se violoncellista Matthiaz Lorenz poprvé dotknul smyčcem strun, se z reproduktorů spustil hlasitý, monotónní drone/noise (zvuk připomínající do repráku nedostatečně zapojený kabel), který violoncello přehlušoval. Technická chyba nebo záměr? Hudebník po chvíli mění smyčec a hluk „zázrakem“ přestává. Jeho hra je ale stále velmi tichá, na hranici slyšitelnosti, slaboulinké „vrzání“, vlastně ani nejsem schopen říci, jestli to bylo dobré/něčím zajímavé, nebo ne. Po pár minutách na pódiu zhaslo světlo a rozsvítily se reflektory do hlediště. Pokus o potlesk, který hned utichá – ne, tohle ještě není konec. Světlo se vrací na pódium, znovu slabounké vrzání, výměna smyčce za „kouzelný“ - opět hluk z reproduktorů, přehlušující violoncello a konec. Mystifikace, hra s očekáváním a nejistotou posluchače/diváka, technická chyba (nemyslím si), nebo jsem něco nepochopil? Já to vstřebal jako poměrně zábavný „trolling“. Tímhle ale sranda neskončila, naopak! Ve Variations for String Bass od Benjamina Pattersona z roku 1961 (!) James Ilgenfritz nástroj zapíchl do mapy (předpokládám, že do Ostravy), rozvinul vlajku Baníku, při brnkání na struny zároveň pískal na píšťalku a cosi imitující křik dravého ptáka. Basu všemožně (nesmyslně) „preparoval“ barevnými páskami, kolíčky na prádlo, dokonce do jejího těla umístil bublifuk a připevnil na její krk blikací korunku atd.. A po celou dobu se zvládl přesvědčivě tvářit, že jde o naprosto seriózní věc a velké umění (herec!), usmál se až při závěrečném potlesku. Jo, bavil jsem se, poměrně vtipná (přepálená) parodie na různé preparace nástrojů, „rozšířené techniky“, experimenty Johna Cage apod.

Pokud by byla do programu zařazena jiná skladba z La Monte Youngova cyklu Compositions 1960, než ta s číslem #7, dočkali bychom se ještě dalších absurdních scén (krmení klavíru senem atd. – čti zde), tenhle kus má ovšem přece jen příčetnější, byť stále poněkud zvláštní (a volné) zadání. Jsou dány pouze dva tóny (B3 a F#4), které mají být „drženy po dlouhý čas“ (L. M. Young byl/je mj. jeden z prvních minimalistů a skladatelů „drone music“). Druh, počet nástrojů ani délka trvání kompozice není dána. Přibližně 20 členů ONO (Ostrava New Orchestra) svými smyčcovými a dechovými nástroji v čele s flétnistou a šéfem festivalu Petrem Kotíkem vytvořilo poměrně mocný, hypnotizující proud zvuku(/ů), který se měnil podle toho, jak se různé nástroje různě přidávaly, nebo odmlčovaly. Díky míchání jejich barev a prací s intenzitou to vlastně nepůsobilo tak monotónně, jak by se dalo čekat. Skladba trvala přibližně 45 minut (zdálo se mi, že to bylo méně) ke konci jsem z transu na pár chvil sice vypadl, ale vždy se zase rád vrátil. Především opětovné nástupy pozounu a lesního rohu byly velmi podmanivé. Konec, chvíle „ohlušujícího ticha“ (a následně mohutný aplaus) a vlastně až po skončení jsem si naplno uvědomil lehce změněný stav vědomí, který hudba způsobila. Psychedelie, meditace, krása.

Velmi příjemný a hypnotizující byl i následující kus The Plains at Gordium (2014) od Petra Kotíka pro 6 perkusionistů (členové Ostravské bandy a znovu ONO), který byl odehrán ve foyer divadla. V základu byl poměrně jednoduchý rytmus, pravidelný puls, ovšem tím jak se různé perkuse mísily, odmlčovaly a přidávaly, působila kompozice rytmicky poměrně „zamotaně“. Bylo to jednoduché, nebo komplikované? Měl jsem dojem, že obojí zároveň. Minimálně stejně a možná i více než ta rytmická, byla důležitá složka zvukomalebná – každý buben a bubínek, tympán atd. byl jinak naladěn, dalo by se říci, že perkusionisté hráli vyloženě (zvláštní) melodie, nejvíce to vyniklo při hře na různé činélky/zvonečky (?). Hudba nestále nutila k pokyvování, působila až šamansky, klidně i energicky, s nadsázkou bych to nazval „melodickým tribal-ambientem“.

Byl to právě Gareth Davis, díky kterému mě uhranul zvuk basklarinetu. Dobrých 5 let jsem čekal na příležitost ho vidět, letos se mi poštěstilo už podruhé. Nejdřív na jaře s violoncellistkou Frances-Marie Uitti, a teď sólově. Potemnělé divadlo, Davis přichází ze tmy na světlo s výrazem „a teď vás tím basklarinetem všechny zničím“ a spouští. Nejdřív notebook s projekcí a pak hru na nástroj. Ve skladbě Sylva Sylvarum (2014) od Elliota Sharpa interpret hraje, resp. tvoří „podkres“ podle jakési podivné, různými grafickými technikami zdeformované partitury (částečná improvizace?). Gareth v průběhu vystoupení vyždímal potenciál svého nástroje na maximum, místy jsem nechápal, kde se ty zvuky berou a kde na to bere dech. Nešlo však o žádnou exhibici, Davis má vytříbený smysl pro práci s dynamikou, konzistencí i atmosférou, ambientnější části a přerývaný „drone/noise“ se postupně střídaly s divokým, neurotickým „exorcismem“ (po jehož skončení vypadal poměrně „vyflusaně“). Skvělé, sedlo mi to (ještě) víc než na jaře. Doufám, že ho někdy uvidím v ještě drone/ambientnější poloze jako třeba na albu Filament.

Zpět do foyer. Articulation (2018) od Johna Myerse jsem si překřtil na „Déšť na různých materiálech“. Tak to totiž znělo. 8 perkusionistů (Ostravská banda + ONO), ohromný arzenál všemožných bubínků, kovových i jiných perkusí. Komplexní, nepravidelné rytmy, kterých se nešlo nijak „přidržet“. Hudebníci toho hráli docela hodně, ale zároveň to bylo relativně tiché, klidné. Pro mě to byl spíše jakýsi (částečně ambientní) „sound art“. Stejně (ne-li více) jako u Kotíkovy kompozice pro perkuse šlo hlavně o práci s mícháním zvukových barev. Příjemné. Následovala dvouminutová disonantní zběsilost od Danni Songa na klavír pro dva hráče, kde se hrálo snad více přímo na struny klavíru (nějakým předmětem), než na klaviaturu. Fajn jednohubka.

Atalantu od Roberta Ashleye jsem si zkusil doma pustit. Znělo to jak avantgardní („“?) opera, hraná na nějaké velmi levné klávesy / synťáky. Možná zajímavá bizarnost, ale možná jen bizarnost, co by mě tím zvukem kláves iritovala, jsou skoro 2 hodiny v noci a po 5-6 hodinách umění je třeba si orazit. Jst je stejného názoru, tudíž se jdeme na hodinu a něco odreagovat pozorováním opilecké „ZOO“ na Stodolní (každou chvíli jsem čekal, že mě nějaký mladistvý pozvrací), nějaké to pivo (ale na žádný craft beer jsme nenarazili, jsou tam někde?) a hlavně maté, díky kterému jsem vydržel až do rána.

Alvin Currain začal skládat Inner Cities v roce 1993 a do roku 2005 se ze skladby postupně stal 6 hodinový kolos. Klavírista Daan Vanderwalle z něj na festivalu odehrál „pouze“ 3,5 (nebo 4 ?) hodinový „úryvek“. Původně bylo avizováno, že budou k dispozici lehátka, z toho nějak sešlo, k zapůjčení zde byly deky a polštáře, ovšem na všechny se nedostalo. No co už, musel stačit (a stačil) batoh, kapuce a koberec. Uvelebil jsem se, stejně jako spousta dalších v patře nad foyer, do kterého se zvuk krásně nesl po schodišti a skrze velký kruhový průřez ve stropu (vlastně balkon) s ohromným, dlouhým skleněným lustrem. Většina kompozice byla velmi klidná, místy, hlavně z počátku až ambientně minimalistická. Repetice, ale progresivní. Postupem doby se čím dál více posouvala a vyvíjela, působila až „epicky“. Jakoby vyprávěla nějaký životní příběh. Soundtrack k neexistujícímu filmu, nebo jen k procházce setmělým městem? Převládaly spíše pochmurnější a smutnější motivy, ne ale vždy a ne zcela jednoznačně. Zapracoval i genius loci a noční doby, panovala zvláštní, lehce „magická“ atmosféra. Poklidné rozjímání a snění (u pár jedinců i spaní) občas až trochu násilně přetrhla hlasitá, vypjatá, někdy i vyloženě zběsilá pasáž. Přibližně po dvou hodinách hraní (v půl páté ráno) rozjel Vanderwalle na klaviatuře takový masakr, že jsem se musel přijít z výšin podívat, jak to hraje. Skutečně náročné, vypadal, že až to dohraje, odpadne vyčerpáním. Po další asi půl hodině byla krátká pauza, ve které avizoval, že poslední část je věnována vývoji jazzu, ale nejdřív si dá banán. Vliv jazzu v poslední hodině skutečně znát místy byl, a mj. i jako bych tam zaslechl lehce zdeformovanou melodii z filmu Podraz. Chvílemi to ale působilo trošku bezradně (což jak jsem se později dočetl, byl záměr). Poslední část mě tedy bavila už méně, do konce jsem vlastně vydržel hlavně proto, abych mohl tomu borci zatleskat. Zvážím-li, jak dlouho hrál, jak náročné byly některé pasáže, preciznost a procítěnost hry, k tomu noční/ranní dobu, vychází mi z toho jeden z nejpozoruhodnějších hudebních výkonů, jaké jsem kdy slyšel/viděl. První přibližně 2,5-3 hodiny se mi líbily moc. Takhle dlouho mě bavilo poslouchat snad jen Phurpa.

6 hodin ráno, krátká procházka historickým centrem, abych se „probral“, celkem pěkné, nikde ani noha (sobota). Po návratu do foyer zírám, že 77letý Kotík už je s flétnou opět na scéně. V půl druhé v noci ještě dirigoval Articulation od Myerse a v půl sedmé ráno si spolu s S. E. M. Ensemble celkem v pohodě střihne 5 hodinové monstrum For Philip Guston (1984) od Mortona Feldmana? Klobouk dolů. Další exemplář do sbírky „věk je jen číslo“. On ani klavírista / hráč na celestu nevypadal o moc mladší a perkusionista (vibrafon? + jakési laděné kovové tyče a další perkuse) hrál v noci v Myersově skladbě tuším také. Feldmanovu hudbu před 4 lety pěkně vystihl gorth (viz. intermezzo zde) a já můžu jen potvrdit. Někde poblíž ambientu, je to zvláštní, osobité, vývoj není (moc) předvídatelný, příjemné. Škoda, slyšel jsem jen půl hodiny a pak mizím na vlak. Chyba v plánování, trochu jsem se při nákupu zpáteční jízdenky podcenil (+ další okolnosti), ještě takovou hodinu, možná dvě bych tam vydržel. Tak snad někdy příště.

Dlouhá noc mě příjemně překvapila. A trochu i já sám sebe, že jsem těch cca 11 hodin moderních kompozic vydržel, užil si je a neusnul. Většina programu mě bavila víc, než jsem čekal, prostředí bylo i přes drobné nedotaženosti příjemné, atmosféra též. A vlastně to byla jedna z nejzvláštnějších hudebních akcí, jaké jsem kdy zažil. Snad se bude za dva roky opakovat, rád pojedu znovu, když to vyjde, tak i na více Ostravských dnů.