Porcupine Tree. Kdo má špetku vkusu, tuto legendární britskou kapelu určitě zná, nebo alespoň ocení. Frontman Steven Wilson je geniální skladatel a textař, který přišel už s velkým množstvím více než okouzlujícího materiálu cestujícího skrz žánry. Jeho tvorba si vždycky drží jistou úroveň, většinou i kvalitu a v neposlední řadě poslání, ať už hudební či lyrické. Jeho hlas je nezaměnitelný, stejně jako signature zvuk kapel, do kterých sahá jeho působení. Z těch bych vyzdvihl sólový projekt pod jeho vlastním jménem, či Blackfield; ty bych si přál vidět naživo ještě více, ale asi se mi už nepoštěstí, protože v poslední době se Blackfieldu Steven vůbec nevěnuje a většinu věcí skládá jeho parťák. Je ovšem pravda, že o Porcupine Tree si všichni mysleli obdobné, neb pracoval na své poslední nic moc sólo desce. Její sdělení bylo jasné, ale příliš primitivní popíkové provedení mnohým včetně mě nesedlo. Nato dal ovšem přednost supergrupě a zrodila se nová deska – Closure/Continuation.

Samotný název alba doufejme naznačuje, že by nemuselo být posledním. Četl jsem mínění, že jejich originální zvuk tímto už definitivně ztendenčněl a nemohou tak přinést nic nového. Ač tomu rozumím, díky časovému rozestupu je jednoduše na novotě slyšet mnohem více moderních vlivů. Album zní „všedněji“ právě díky nim a jeho rozpoznatelný sound se poslechem do budoucích let ustálí, jak už to bývá se vším, co není úplná s****.

Když jsem od bráchy zjistil, že mají turné po Evropě, byla povinnost se někam jet podívat. S kámošem měl lístky až do Oberhausen, ale když zjistili, že se tam za rozumný čas či peníze v podstatě nedá dostat, rozhodli se nakonec jet se mnou. Nejbližší zastávkou byly polské Katowice.

Sedm a půl bezesných hodin ve Flixbusu mělo být brzy odměněno. Přijíždím do zatměného města pár hodin před začátkem a až na moji kocovinu je všechno super. Aréna Spodek se jmenuje podle polského slova pro podšálek a taky tak vypadá. Do Podšálku se cpe ranec lidí, ale jde to rychle, maj to zmáklý. Slyším češtinu. Když se jdu podívat na svoje stání, je vidět vlastně odevšud, což jsem v české aréně nezažil, velké plus. Lovím tedy zlotý, abych vyrovnal kocku a něco vám řeknu. Větší chcanku, co tam za asi 80 Kč tekla, jsem opravdu nikdy nepil. Už tím přilévám do velkého koncertního klišé, ale teď je to fakt nutnost. Snažím se ignorovat pachuť mýdlového koktejlu a přemlouvám se, že v tom nějakej ten chlast je.

Předkapela? Proč proboha? Punktlich začíná Blackest Eyes, nejlepší banger pro metloše, deska In Absentia jedna ze srdcovek. Vše doprovází hypnotická promítačka za grupou. Zvuk se rozléhá tak nějak příliš všude a Podšálek si s ozvěnou moc neví rady. Říkám si, jestli to tak bude celou dobu a spoiler: Bude vole, deal with it. Všem nástrojům je ale celkem na pohodu rozumět, takže okej asi. Basu moc neslyším. Jen nastávají bohužel momenty, kdy ohulený vokál dvakrát více než je potřeba způsobuje zanikající kytaru. Předpokládal bych, že je zvukař jejich, tak asi jen zrovna dostal košem (do ucha). Brácha je zase toho názoru, že je furt lepší, než aby textu nebylo rozumět, s čímž já, který v metalu začal s Epicardiectomy, nemohu souhlasit a navíc by mu bylo rozumět perfektně, být to o dost stáhlejší. Vokál je pro mě další nástroj a nepotřebuji ho ani v této hudbě nad ničím upřednostňovat. Navíc bylo x koncertů, kde mi oba tyto pohledy splynuly v jeden a všemu bylo rozumět úplně dokonale, bez ztráty. Tady to opravdu říct nejde. Škoda, ale hlavně že si muziku nemusím domýšlet, jak bývá normou.

Výkon bandy je samozřejmě perfektní, takže onen zvuk jakž takž přijímám a házím hřívou. Gavin Harrison mlátí svoje polyrytmy s takovou lehkostí, že by se při tom klidně mohl dívat na film a pak mi odříkat děj. Kapele stálevěrný Richard svými synth zvuky ovládá naši sféru. Hrají se dvěma novými členy. Randy zandavá kytarová šílenství s prstem v ánu a jeho doprovodný zpěv je parádní, hodí se k nim. Nate je na basu blázen, když si ho pouštím na YT, ale nijak extra slyšet nebyl. A Steven? Prostě profík. Přesně tak, o každém jsem řekl v podstatě to samé, jinak by v takové kapele neměli co dělat. Některé dlouho hrající spolky by se mohly přiučit.

O jednotlivých skladbách se mi píše blbě, protože byly zahrány přesně, jak mají (až na jednu), ale zkusím to.

Další dva songy z novinky Harridan a Of the New Day znějí fajn, druhou pěkně ozvláštňuje disonantní metálek. A dál už je to větší jízda.

Kontrast nejstarší pecky ze setu Even Less s Rats Return je věru zajímavý, protože krysí skladba jejich klasický zvuk jako jedna z mála opravdu nemá, a slyšet je vedle sebe vyjadřuje muzikální cestu, na které jsou slova zbytečná. První věc je starší a charakteristická, druhá nekompromisní, technická, někdy až vystresovaně uvolněná (sic). Rozmanitost vládne.

Drown with Me je příjemná melancholická jistůtka, se kterou zvukomalebně splynete a s echem arény už tuplem – tam se dokonce hodilo. Steven potom na intro The Sound of Muzak prohodí joke s Gavinovým ba dum tss, kterému se nikdo nesměje, protože to nikdo nepochopil, nebo byl moc potichu? Byl mi vysvětlen až potom – Steven totiž píseň uvede tím, že se cítí jako vizionář, protože ji napsal před 20 lety s posláním, že hudba půjde absolutně dopr** a bude určená jen k vymývání mozků. Načež hláška: I’m glad that didn’t happen. Steven je pobaven více než publikum a místo dozpívání první sloky se rozesměje. Aww. Zbytek skladby super, dlouho bývala moje oblíbená.

Last Chance to Evacuate Planet Earth Before It Is Recycled. Alarmující oddychovka – klidný počin, u kterého již název dává vědět, že není vše úplně v pořádku. V druhé půlce je totiž samplován Marshall Applewhite ve svém proslovu nabádající lidi do své sekty, kterou nechvalně dovedl v Jonestownu k masové sebevraždě, uufff. Název skladby je z úryvku videa, které běželo i na projekci. Chimera’s Wreck je zvukovým a možná i trochu tématickým pokračováním skladby a na konec první poloviny ideální. Další důkaz, že se pořád posouvají – takový folkjazz by před dvaceti lety nestvořili. Very prog. Setlist sestavili bravurně.

Pauza. Jelikož jsem jeden z prvních deseti odchozích, protože mám načtené pořadí a vím, kdy pro mok, jdu se ještě nadopovat, než mě předběhnou. Nesnáším se za to, že si na ten žlutý pahnus zvykám, ale být střízlivý na koncertě jenom připravuje o zážitek, i když chuťový zrovna být nemusí.

Fear of a Blank Planet ze stejnojmenného alba mrazí až na kost jako stejně mrazící klipovka, co běžela za kapelou. Doporučuji, ať si z textu každý vezme své. Naživo to tlačilo.

Buying New Soul – prostě tyvole wow. Ambientní nádhera. Adept na favorita! Walk the Plank mi přijde spíš jako song od Damona Albarna, a to i naživo, já tam ten jeho hlas i elektroniku úplně slyším. Moc dobré. Richardovy zvuky z toho dělají cestu matrixovým kódem. Herd Culling s vlkem na promítačce síla. Steven utrousí, že jsme nejtišší publikum z celého turné. Já bych tomu věřil, celý prostor působil, ač zaplněn lidmi, zvláštně vyprázdněně, takže takové backrooms vibes. Anesthetize to celé ještě pořádně oživilo, než nadešel dojezd dlouhého tripu v podobě I Drive the Hearse a Sleep Together.

Přídavek: Collapse the Light into Earth, Halo, Trains. Tyhle songy bych mohl vychvalovat donekonečna, tak si to nechám pro někoho, koho to zajímá, už to začíná být moc dlouhý. Fakt pecka za peckou, rád bych řekl, že přídavek byl to nejlepší, ale nejlepší bylo prostě všechno.

Co na to říct, Angláni se nejen drží, ale s každým albem vlastní tvorbu překonávají, tak doufám, že podobný hiatus ve prospěch Stevenových vylomenin již nezažijí, tohle je mnohem víc! Muzikantům nelze vytknout nic a ani na chvíli nelituji, že jsem přijel a nechal ve městě bůra. Jo, sice bych ty některé nové nahradil skladbami jako třeba Lazarus, Normal, Sentimental, Time Flies, Arriving Somewhere But Not Here, Shesmovedon, The Creator Has a Mastertape nebo Gravity Eyelids a případně oživil nejstarší materiál, ale musím ocenit kuráž zahrát opravdu všechny songy z poslední desky a nebát se, že si znepřátelím publikum. Každá kapela by tohle chtěla, ale tahle si to může i dovolit. Věci, které mi na novince tolik nesedí (maximálně dvě), jsou spíš záležitost vkusu, Steven filler tracky rozhodně nedělá. Snad přijedou někdy i k nám, nebo ještě lépe Blackfield. A až zavítá příště Gavinův Pineapple Thief, již nepohrdnu.

Mosh nebyl ;)

Plusy: performance, výběr skladeb

Mínusy: zvuk, pivo

Nejlepší kapela večera: Porcupine Tree

Nejhorší kapela večera: Porcupine Tree

Album roku: Porcupine Tree

Porcupine Tree : Porcupine Tree

 
Jako jediný z party ještě nejedu domů a platím si hotel, takže nastává čas na travel-blogísek-okénko a bonusový koncert. Noční Katowice mě nalákaly zůstat ještě dvě noci, byl jsem ale trochu rozčarován, protože těch zajímavých čtvrtí opravdu moc není a bylo to dost nezáživné, ale něco se našlo, hlavně kostely a místní obdoba pizzy – zapiekanky.

Obzvláště mě oslnil sloupovitý pantheon, který je v reálu mnohem mnohem větší než foto napovídá. Poláci, se kterými jsem se dal do řeči, avšak potvrdili, že město vlastně stojí za prd, jeden ho dokonce nazval „zajebana dupa gówna“. Nehledě na to, že v pondělí (den po koncertě) má tato část země zavřené obchody a spoustu dalších atrakcí jako Slezské muzeum či hrad Będzin, dal jsem si aspoň interaktivní Van Goghovu výstavu. A podržte se, v úterý neboli den mého odjezdu, byl pro změnu státní svátek, takže bylo všechno mimo provoz taktéž. Ciwe dikobrazi, to jste teda trefili datum.

V čem ale oproti Praze město vyhrává je čistota. Žádní smažáci a lidi tam dobrovolně seberou bordel, co vidí na chodníku. Respekt.

V pondělí jsem se tedy dověděl o koncertě blackmetalových Ragehammer, kteří na letošním ETEFu rozkuchali publikum na camfourky. Chrámy jsem navštívil a nyní se můžu rouhat. Plán na večer byl jasný, ale…

Po výstavě nabíhám do klubu Korba, první kapela Vastness už hrála, neberou karty, přestože recenze říkají ano, takže na protější benzínce kupuju Tyskie. Zlotý mám akorát na vstup, který není úplně zadax, v přepočtu tak 280 Kč. Klub je pidimidi a kámoška z Polska psala, že má pro ní a asi i další sentimentální hodnotu, ale mně přišel pěkně... nepěkný. Bylo naprosto nemožné, aby všichni účastníci viděli na kapelu, ani ten terminál by tak nevadil, to byl můj problém, ale třebas mít točený pivo místo lahváčů by mi přišlo fér. Taky že už asi pětkrát zavírali. Gee, I wonder why. Aspoň roštěnky tu jsou dobrý, asi jako po celým městě.

Cenu za nejhorší název kapely vyhrává Toughness. Ano, čtete správně. „Drsnost“. Jenže překvapivě jejich poloslamming death zněl opravdu dobře! A byla to první a (nejspíš) poslední kapela s dobrým zvukem. Soundmeister z arény asi přišel meloušit.

Czort zní naživo fakt nudně. Ještě si to dám z desky, abych posoudil. Kytary tatam, za což nemohou, ale víc generický black už jsou jen Winterfylleth. Sznur byli super, na popravčíky se rozjel kotel, kde každý druhý song někdo padal vokalistovi se smyčkou kolem krku pod nohy. Totální kult, zvukař chlastající u baru byl sice furt stejně hluchý, ale přímo vepředu kytarové apce blily krev.

O pauzách jsem se zakecal s místňáky a vypil jsem toho už nevím kolik, takže jsem před Ragehammer odešel. Jsem si ale dost jistý, že jsem vzhledem ke kvalitám prostoru o moc nepřišel.

Obecně svůj výlet přes mnoho nešvarů hodnotím velmi pozitivně. Je fajn na chvíli vypadnout a navštěvovat jiné civilizace, i když není všechno dle představ. Přitom jsou od nás dosti nedaleko. Stačí překročit pomyslnou hranici a vše je úplně jinak.