Promo řeči okolo podobnosti s opethovským Heritage jsou podle mého názoru poměrně blízko realitě. Akerfeldt už na poslední desce své domovské kapely naznačil, kudy budou směřovat jeho další kroky. Definitivně opustil (kromě BLOODBATH) jakékoliv pokusy o tvrdost a přímočarost a nechal se unášet na vlnách vlastní fantazie. A STORM CORROSION jsou vlastně jen logickým pokračováním započaté práce.

Spolupráce se dvěma hlavními mozky partičky PORCUPINE TREE se ukázala jako šťastný tah. Steven Wilson totiž přesně věděl, jak to Mikael asi myslí. Spojení jejich muzikantského myšlení dělá z nahrávky událost. Ti dva jako by spolu hráli odjakživa a nyní se ukázalo, kam až dokáží dojít. Tam, kde většina hudebníků už ztrácí odvahu, jejich příběh teprve začíná.

Pro tuhle záležitost totiž neplatí žádná jasná pravidla. Většina skladeb se přehoupne hodně přes 6 minut a jejich poslech není na zběsilou jízdu autem. Kořeny muziky STORM CORROSION sahají až do dob THE DOORS nebo psychedelických výletů PINK FLOYD. Atmosféra je od první vteřiny temná, ale oba hlavní protagonisté ji dokáží v ten pravý moment rozseknout nějakým melodickým motivem.

Samotný úvod stejnojmenné desky obstarává Mikaelem odzpívaná Drag Ropes. A hned nacházím paralelu s Heritage. Je to song, který by klidně mohl být na poslední desce OPETH. Nádherně vystavěná skladba, která přímo reprezentativně ukazuje, jak méně znamená někdy více. Dokonalost sama. Následující (stejnojmenná) Storm Corrosion už je (díky Wilsonově projevu) jinde. Oba zpěváci však dokazují, jak moc se dokáží vcítit do své muziky. Žádná přehnaná gesta, žádná instrumentální onanie. Jen čistá, akusticky průzračná hudba. Je to důkaz, jak málo stačí k tomu, udělat geniální skladbu. Trojka Hag je jen další perlou. Klavír, basa a zpěv. Jednoduchost a síla. Spojení nástrojů a živého zpěvu je dostatečný argument, jak se to má dělat. V závěru nástup ostatních nástrojů, ale po chvilce opět zklidnění. Terapie hudbou? Možná, ale pozor! Tohle není album pro slabé nátury. Skoro v každém songu je sice nezbytná melodická vložka, ale leckterému posluchači může způsobit i stavy deprese. Happy má „pouhé“ čtyři a půl minuty, ale nenechte se zmást její délkou a názvem. Ani tady se příliš nezaradujete. Atmosféra skladby je více než ponurá, ambientní chvilky v absolutním souznění s akustickou muzikou dávají skladbě další rozměr. Osobně musím říct, že mi tady zpěv (místy až šedesátkový) dělá velkou radost. Předposlední kousek se jmenuje Lock Howl a jedná se o instrumentálku hranou v přece jen poněkud rychlejším tempu než zbytek alba. Krásně zapadá do celkové atmosféry a následující šestiminutovka vám uteče jako voda. Závěr téhle neskutečné desky obstará Ljudet Innan. A nemohu jinak než opět chválit. Pokud mi někdo přes 40 minut dokazoval, jaký že je muzikant a skladatel, tak tady je dokonalé finále. Zpěv vás unese až někam do nebeských výšin…

Jak dál STORM CORROSION popisovat? Zbytečné, už mi schází slova… raději nasazuji sluchátka a odlétám… a nechci se vracet.

Po prvním poslechu jsem Storm Corrosion odložil s tím, že je to nudná blbost a další vydaná zbytečnost z přehršle společných projektů dvou známých osobností. Navíc takových, jako Akerfeldt a Wilson, kteří jsou aktivní až až. Jejich spolupráce se mi zdála na muzice nejzajímavější, i když tu již několikrát předvedli v rámci produkcí alb Opeth. No a co se nestalo?

K desce jsem se vrátil a její intimitu a tenoulinkou linii mezi realitou a sněním docenil. Muzice Storm Corrosion totiž chybí rytmus, a tak se zdá, že stojí a obeplouvá vás. Tedy nechybí jí rytmus, jen ho zde většinou neutvářejí bicí nástroje (a když, často hraje pouze hi-hat), ale na podkladu zacyklené akustické kytary a třeba fléten klidně pouze propletené zpěvy Mikaela a Stevena (půlka Drag Ropes). A obzvlášť Stevenova barva hlasu je unikátní, konejšivá a procítěná; ve Storm Corrosion to až bolí. Muzika na Storm Corrosion nikam nespěchá, dýchá, plazí se stíny, vymete kdejakou pavučinu a dá se říci, že úhlavní duo komponistů pokořuje i obecně zažitou verzi stavby písní a nechává vše volně plynout. Skoro jako byste měli vy tu sílu muziku při poslechu ovlivňovat a přizpůsobovat si jí. Při překonání těchto „překážek“ jsem zjistil, jak skličující, pochmurná, bolestivá a křehká hudba Storm Corrosion je. Rozhodně není na první poslech, je o osobní náladě, nedá se poslouchat kdykoli na vyžádání. Tedy minimálně do doby, než do vás její kouzlo pronikne a očaruje až na mez, kdy vám její společnost začne chybět.

Deska má však jednu chybičku. Není jí délka, ani absence stěžejních pasáží, prostě se mi tak ňák od půlky zdá, že se maličko odpoutá od svého prvotního dramaticky smutného směru (Lock Howl je ale skvělá) a začne trošku uspávat (Ljudet Innan především), jakoby došly ty senzační nápady, kterými je od startu nabitá.