Secrets of the Moon jsou, resp. dnes už spíše můžeme říct “byli” jednou z německých kapel, které se poměrně dost zapsaly do zdejší blackmetalové historie. A je už jedno, zda patříte mezi jejich fanoušky, nebo ty, kteří jejich tvorbou opovrhují, jestli BM nějak více sledujete, s jejich jménem jste se už pravděpodobně setkali. A to i díky jejich odklonu od metalu na dle mého názoru vydařeném albu SUN, nebo na poněkud slabším Black House, o kterém jsem na Marastu rovněž psal.
I v tomto případě ale platí, že vše dobré i špatné jednoho dne končí (po vydání Black House bych snad i podotknul bohudík) a Secrets of the Moon se vydali na své poslední “European Farewell Tour”. To sice mělo jen čtyři zastávky po Německu (plus festivalové vystoupení na Party San), ale co už, aspoň nějaká snaha o důstojné ukončení své kariéry, během kterého 
kapela 
naposledy nabídla svým fanouškům možnost si poslechnout její tvorbu naživo. A jelikož jsem i já poslechem desek SOTM nějaký ten čas zabil, rozhodl jsem se na ně ještě jednou vyrazit do Lipska, což byla zastávka nejblíže hranic, která navíc vyšla hezky na sobotu.
V klubu UT Connewitz jsem už jednou byl na A Sinister Purpose festivalu. Je to super starý sál, který i přesto, že je v dost punkáčské čtvrti, se stále modernizuje. Třeba oproti mé poslední návštěvě tam mají kompletně nové hajzly. A byť zde nemají nic na čepu, nechali si od lipského pivovaru Bayerischer Bahnhof, kde jsem před pár lety koštoval jejich místní gose, vařit vlastní ležák, který se za 3 € dá kupodivu i docela pít. Jelikož jsme na koncert vyrazili s kámošem z Budějovic vyloženě na otočku, na nějakou velkou turistiku a chlastání tentokrát nebylo moc času, ale aspoň k památníku Bitvy národů jsme se opět koukli a pár lahví Ritterguts Gose jsem v nedaleké pivnici Dr. Hops taky sehnal.
Na své turné s názvem The Darkness at the End of the Tunnel vyrazili Secrets of the Moon v doprovodu (Dolch), což je další poměrně nadějná a čím dál více oblíbená německá kapela. V sobotu ještě před nimi ale vystoupili berlínští Errorr. Dle jejich vlastních slov se škatulkují jako noise-pop. Osobně bych si pod tímhle žánrem představil něco jiného, ale budiž. Začátek jejich setu je spíše slabší a docela táhlý post-punk, který hraje čtveřice ve složení dvě kytary, basa a bicí. Po prvním nezáživném songu ale až překvapivě zrychlují a směřují k hutnějšímu a celkem i energickému noise rocku. Než konkrétní skladby zde fungují spíše kytaristovy kvílivé zvuky, ale druhá s třetí skladbou byly docela fajn. Hlasitější a bordeliózní momenty celkem pobízely k dupání do rytmu a kývání hlavou.
Nojo, jenže pak zase přišly pomalejší, něžnější a sladké momenty, a v 
těch si šel člověk naopak raději sednout a pocucávat z lahváča. Velká část setu se pak nesla v mnohem pomalejším tempu, než aby to byla sranda typu Beastmilk, a jako posluchač jsem si začal říkat, že to je vlastně dost teplé a špatné. Před koncem naštěstí nastal zlom a opět rozjeli docela hlukové bomby. Dva závěrečné songy už směřovaly k lehkému nádechu Swans a říkám si, že kdyby takhle hráli celý koncert, vlastně by to bylo dost super, byť možná trochu monotónní. Takhle je poměr nuda/zábava asi 50/50, kdy nuda snad dokonce převažovala. Od zbytku sálu, který se už postupně plnil, měli ovšem Errorr odezvu docela slušnou.
Druhé (Dolch) jsem měl tu čest, pokud dobře počítám, vidět už počtvrté. A byť se s každým vydaným albem čím dál více vzdalují od svého původního vyznění, díky kterému jsem si je oblíbil na EPčkách I & II, musím zároveň říct, že jejich živé vystupování má čím dál lepší formu. 
A nevím, zda se jednalo o výjimečnou situaci na tomto turné, nebo se (Dolch) opravdu rozrostli, ale tentokrát jsem je viděl poprvé s borcem, který hrál na nějaké klávesy/synťáky/krabičky. Nutno teda říct, že kdybych ho neviděl, až na pár výjimečných momentů si jeho přínosu v hudbě ani nevšimnu, ale třeba pro další směřování kapely bude jeho přítomnost znatelná.
Oproti všem předchozím koncertům těchto Němců ale musím říct, že tentokrát hráli v nejadekvátnějším prostoru. Staré divadlo UT Connewitz přidávalo hudbě (Dolch) ještě větší kouzlo. Zvuk měli celkem na pohodu poslouchatelný skoro všude, ale úplně nejlepší byl úplně vepředu. A byť je jasné, že zde nemohli hrát tak dlouhý set, jako když vystoupili jako headliner posledně v Praze, výběr skladeb měli docela podobný. Das Auge, kterou mám od nich stále nejraději, dali hned jako druhý. 
Zhruba v půlce došlo taky na klipovku House Of Glass, což rovněž považuji za jeden z vrcholů jejich setu. Jinak vlastně musím říct, že až na tyto hitovky hráli poměrně ambientní koncert. Rozhodně to byl mnohem menší metal, než si pamatuju z dřívějších setkání.
V průběhu si ale říkám, že zde mají jeden z nejlepších zvuků, co jsem u nich kdy viděl a zároveň asi nejlepší atmosféru. Nic proti Sedmičce, ale tady to bylo fakt prostě někde jinde. A nevím, jestli jsem v minulosti akorát málo sledoval bicí, nebo teď měli nového bubeníka, ale celou dobu jsem čuměl na to, jak parádně hraje. Na úplný konec pak rozjeli kus, který neznám jménem, ale zpěvačka s kytaristou zde měli moc dobrý dvojhlas a spolu se zmíněnými skladbami to byl další z vrcholů setu Němců. (Dolch) rozhodně potvrdili svůj status fajn kapely, která se navíc k hlavnímu jménu večera dobře hodila.
A jak dopadli Secrets of the Moon? Na své poslední koncerty slibovali více než hodinu a čtvrt dlouhé sety, byl jsem tedy hodně zvědavý na to, co zahrají. Dalo se čekat na aspoň jeden song z každého alba, což až na prastarý debut Stronghold of the Inviolables fakt dali. Za ty roky už kapela hrát taky celkem umí, plus se zde vystřídala tuna hudebníků, co má zkušenosti z dalších kapel jako The Ruins of Beverast, Thulcandra a další. Větší otázkou byl tedy zvuk. A je tedy fakt smutné, když už během úvodní skladby Seven Bells ze stejně pojmenovaného alba šlo poznat, že to bude nejnapálenější koncert ze všech tří kapel a ďáblužel taky nejméně zvukově konkrétní.
Navíc, když se něco může posrat, tak se to zákonitě posere. Hned ve chvíli, kdy došel na pódiu frontmant Golden a poprvé hrábl do strun, tak některá z nich praskla a musel jít měnit kytaru. 
A to přesně v moment, kdy skladba měla začít gradovat, což docela nasere. Naštěstí z jakýchkoliv fuckupů byl tohle jediný. Jako druhý přišel na řadu úplně nejstarší kus večera, a to Miasma z Carved in Stigmata Wounds, což byla zároveň nejnasypanější věc z celého setu. Zrovna tady šlo ovšem fakt poznat, jak se hluk tříská. Nechci jinak tvrdit, že tohle bylo poprvé v historii kapely, co hráli s třemi kytarami, ale aspoň já si z minulosti nevybavuji, že bych je viděl jinak než jako čtveřici. Teď jich bylo na pódiu pět, byli možná až zbytečně nahlas a hlavně docela dlouho trvalo, než se zvuk srovnal. Třeba když si vzpomenu na to, jak jsem je viděl v roce 2016 v Drážďanech, tak tam vyzněli určitě o úroveň lépe.
No co se dá dělat, není pokaždé posvícení, ale tak nějak jsem doufal, že když už to je naposledy a dají si tu práci s naverbováním další kytary, 
aby to bylo co nejpreciznější, tak seženou aji zvukaře, který to co nejlépe nazvučí. Jebat ale zvuk, cpu se opět dopředu, kde stejně jako na předchozí (Dolch) zní vše nejlíp a hlavně si jdu naposledy užít, co nám dalšího zahrají. A v tu chvíli to začíná. Antithesis mám z metalového období Secrets of the Moon asi nejraději, takže totální pecku Seraphim Is Dead vítám s nadšením. Zde už se to jakž takž dá poslouchat, byť největší sypačky se stále tříští. Hned jak ji dohráli, přichází další super věc, a to Hole z mého dalšího oblíbeného alba SUN. Když jsem viděl SOTM naživo posledně, zrovna to bylo na turné po vydání SUN, ale Hole tehdy zrovna nehráli. A byť jsem původně tipoval, že z tohoto alba vyberou zrovna něco jiného, rozhodně jsem za ni rád.
Pak se ale opět vracíme k Antithesis a jeho mocnému zavíráku Lucifer Speaks. 
Uaaaa, dvě nejlepší skladby z jejich nejlepší desky, tady už je velká spokojenost, lidi paří, já pařím, komplet kapela se vokálně doplňuje, no hezkypěkně. Následující Serpent Messiah je taky jedním z nejlepších kusů, co mohli z Seven Bells vybrat. Současný bubeník Alessandro to navíc pálí mnohem lépe než Jörg, který nahrál bicí na albu. Pak se ale dostáváme do současnosti a k nejnovějšímu albu Black House. A byť se přiznám, že tuhle desku fakt moc nemusím, zrovna ty věci, co z něj zahráli live, nebyly vůbec blbé. Rozhodně vyzněly podstatně více heavy než z alba, a to jednak díky zvuku, ale i nasazením kapely. Prostě to mnohem více hrnulo, zpěvy byly rovněž méně sladké a rozhodně nemohu říct, že by mě třeba taková He Is Here urážela.
Půlka metalistů v sále by rovněž mohla začít brblat, že se od teď přestal hrát black metal a začaly teplárny, ale jelikož hned jako další přišla Dirty Black, jakožto můj nejoblíbenější song ze Slunce, skáču radostí. Tvle, ten setlist skládali snad vyloženě pro mě, ne? Už v Drážďanech to pro mě byl vrchol, a teď po peckách z Antithesis vlastně taky. Earth Hour je taky můj nejoblíbenější song z Black House, který si na rozdíl od zbytku alba dokonce i sem tam pustím, takže tady rovněž vše v pořádku. A jak říkám, hlavně díky parádním bicím mnohem tvrdší než při domácím poslechu. Škoda jen toho, že banda neměla trochu lépe sehrané přechody mezi jednotlivými skladbami a skoro vždycky se objevila minuta trapného ticha. 
Naopak to, že tentokrát hráli bez jakýchkoliv bannerů či plachty s logem za zády, mi v UTčku vůbec nevadilo.
A aby toho před koncem nebylo málo, Němci vytáhli ještě jeden kus ze SUN a zahráli klipovku Man Behind the Sun. Původně jsem čekal, že dojde spíše na No More Colours, ale tu jsem už naživo slyšel, na rozdíl od Man Behind the Sun, před kterým jsem musel posledně zdrhat na bus. Opět jsem tedy rád, že si mohu i tento kus v koncertní podobě odškrtnout. Jestli bych měl k setlistu nějakou výtku, byla to absence více věcí z Privilegivm. Tohle album mám hodně rád, a třeba takový I Maldoror bych si dal hned, ale je mi jasné, že holt nelze hrát vše. Song Queen Among Rats je sice taky fajn a koncert uzavřel parádně, ale preference bych měl přeci jen trochu jiné.
Nějaké finální zhodnocení na závěr? Rozhodně jsem rád, že jsem měl tu možnost Secrets of the Moon ještě jednou vidět naživo. Jak jsem již zmínil, ten zvuk fakt neměli ideální, dokonce aji Jana, která většinou nebývá na zvuk až tak náročná jako já, se na mě několikrát otočila a říkala, že tohle fakt není moc dobré. Na druhou stranu to aspoň pro mě kapela vykompenzovala fakt super setlistem, který až na úplně maličké výtky byl fakt perfektní. Koneckonců, i když jsme si říkali, že to nebo tohle mohlo klapnout lépe či jinak vyznít a na koncertě jsme se sem tam zašklebili, ještě dnes, když píšu report, si některé skladby musím zpívat a zní mi v hlavě. Ve vzpomínkách mi tedy zůstává zachován převážně pozitivní dojem a věřím, že i když to kapela zabalila, tak se k ní sem tam ještě časem vrátím. A kdo ví, třeba jednoho dne stejně ještě někde zahraje. Všichni víme, jak to bývá s těmi posledními turné.
Setlist Secrets of the Moon:
Vložit komentář