Odkládaný a nedočkavě vyhlížený koncert kapely bývalých kytaristů Amenra, a vlastně i sestavy hybernujících Oathbreaker, oblažil naše slechy vichřicí tónů pochmurných, zlověstných a řádně vztekem promasírovaných. Belgický triumvirát Wiegedood zahrál v klasicky nadstandardních podmínkách klubu Underdogs’ a je zbytečné zastírat, že koupel v kontaminované krvi flanderských rarachů byla zdraví prospěšná. Kdo chyběl, má čeho litovat, a jen připomenu, že provaz najde vedle v komoře.

Zdánlivě jednoduše vystavěný ornamentální rituál z opakujících se kytarových vzorců čerpal zejména z poslední nahrávky There´s Always Blood at the End of the Road. Styl performance tracků byl snad ještě zběsilejší než z desky a ruce a nohy bubeníka Wima Sreppoce jakoby prostoupila esence přímo ďábelská. Jednoduchá a účelná hra hnala pekelný stroj kupředu a bez zajímavosti nebyl ani výkon obou kytaristů.
 
V záplavě hladového hmyzu

Už od úvodní klipovky FN SCAR 16 se po klubu rozběhly myriády nepřirozeně velkých švábů, aby bohatě hodovaly na dvousethlavém lidském hnoji. Levy Seynaeve po většinu koncertu vyskládával post-blackové mozaiky a snad až na jedno menší zaškobrtnutí, které mohl registrovat jen velmi pozorný posluchač, si zaslouží absolutorium. Jeho schopnost v téměř nepřetržitých kartáčovaných vyhrávkách krákat s takovou nenávistnou intenzitou, tu by mu mohla závidět i havraní kolonie na staroměstském židovském hřbitově. Ale nejen to. Hned v druhé And in Old Salaman´s Room, the Dog Whimpered Softly, předvedl, že si s naprostým přehledem poradí i s čistší variantou vokálu. Přihřáté zpívánky byste ovšem čekat nemohli. Příjemným zpestřením byla i Levym solidně zvládnutá technika hlubšího hrdelního zpěvu, který v nápěvech dodával hudbě tu správnou blackovou reminiscenci, jak to známe od starých Vikingů. Typickým příkladem pak budiž šamanská rubanice Now Will Always Be či Carousel.

Druhý kytarista Gill Demolder měl na pódiu hned dva aparáty, které si nastavil tak, aby jeden výrazněji basoval a dotvářel ve výsledném zvuku potřebná hlubinná mračna. Než na vyšívání melodických tremol se spíše zaměřoval na kytarové stěny, nejednou tvořené vybrnkáváním s distortionem, jak je to slyšet v naklepané Noblesse oblige richesse oblige. Pokud jsem byl sám schopen rozpoznat, ze starších věcí se hrála pozvolně plíživá serpentina De doden hebben het goed II a kluci tam ještě jmenovali Ontzieling ze stejné kolekce. Apokalyptickým rámusem nás pak z mrtvolného limbu vytrhla další klipová podivnost Nuages, za mě jeden z vrcholů koncertu. Infernální kolotoč uzavřel taktéž klipový Carousel a bez přídavku se skončilo. Velká spokojenost a nezvratný důkaz, že misantropii lze praktikovat i v přikyvujícím davu.
 
Ano, méně je více

Závěrem bude fér se zmínit i o domácím supportu s nepříliš originálním pojmenováním Hexen (kéž by to byli Behexen), jehož tvorbu tiskové materiály pořadatelů z Heartnoize popisovali jako “zprocesovanější, ale neméně dynamickou”. Viděl/slyšel jsem málo, ale myslím, že to stačilo. Mladík s obojkem se snažil u svého laptopu vyloudit alespoň trochu strašidel z pekelného demižónu, ale zoufale mu to nešlo. Snad by bylo lepší, aby tam vůbec nebyl. No offense. Parodie na dark ambient v podání pejska a kočičky a rádoby industriální sound z perníkové chaloupky. Velmi útrpné. Mizzy nám pak pouštěl z telefonu své pijácké video, kdy ve stodole tůroval čtyřkolku, pouštěl do toho nějaké beaty a hlučel se synťákem a bylo to rozhodně o koncentrák dál. Mám rád černé sluníčko a prázdná bělma svatých, ale tohle už prosím ne.