Tramvaje i metra se s jarem rozhodla, že se rozkopou a nebudou jezdit tak, jak se sluší a patří. Ovšem každá cesta za dobrodružstvím musí mít zápletku a díky ní jsem už v náhradním autobuse narazil na spolucestující (se stejným směrem a cílem), kteří mě s chutí následovali i v koštování ohnivé vody. Nakonec všechno dobře dopadlo a dorazili jsme na místo činu (i přes důrazné varování dalšího střetnuvšího dobrodruha Střapa, který prchal přesně opačným směrem k Hadrům a chrlil za námi cosi o komunistech).

V avizovanou osmou hodinu večerní se v prosklené chaloupce ještě nic moc nedělo. Nepočítám-li skutečnost, že tam nebylo k hnutí, což vzhledem k velikosti onoho podniku není překvapení. Taky osazenstvo bylo poměrně pestré, částečně i nečekané, a k vidění bylo vše. Dokonce i zelený mužík! Naštěstí se ukázala taky kupa dalších známých, a tak menší prodleva vůbec nevadila. Škoda snad jen chladného počasí, které nenechalo naplno vyniknout výhodám venkovního posezení.
 
Na programu byly dvě blackmetalové kapely z daleké Kanady. Tento hudební styl není v Café Na půl cesty zrovna frekventovaným artiklem, o to více jsem byl zvědav, čeho se může našinec dočkat. Nakonec se prohodilo pořadí vystupujících a první se čelem (někdo i zády) k publiku postavili ÆSAHÆTTR. O tom, že se jedná o zajímavě poskládanou partu, svědčily už nášivky na zádech bundy hlavního kreativce Mika Kirkenbrannsåra (mimo jiné i zpěvák depresivních sludge-coristů Ensorcelor). Neil Young a Bolt Thrower na jednom plácku jsou opravdu netradiční kombinací. Nemluvě o kytaristovi, který měl na svém nástroji snad dokonce samolepku Kosteleckých uzenin. On i materiál dosud jediného dema z roku 2010 je speciální tím, že se zaobírá dílem Philipa Pullmana (a pak že Tolkien...), a to konkrétně trilogií His Dark Materials (u nás vydáváno jako série Jeho temné esence). Nečtenáři možná budou znát alespoň film dle prvního dílu trilogie Zlatý kompas. Kdo ví, co by na tuto formu hudební adaptace řekl Philip a jeho opancéřovaní lední medvědi?

Vystoupení začalo poklidně jako onen vzpomínaný debut, který nese stejné jméno jako orchestr sám - tedy rozvážnějším úvodem Svalbard Infinite. Vše naplno vypuklo až díky druhému válu The Sundering Blade of Bolvangar, jež spustil klepačkovitou mašinerii, díky níž byly sympatie přihlížejících v mžiku na straně muzikantů. Svižné výjezdy prokládaly melodičtější party a Mike dal do svého řevu srdce. Chlapi nemají nikterak bohatý repertoár, tudíž jejich vystoupení nemělo šanci někoho přinutit k zívnutí. Na dané podmínky byl s podivem i celkem ucházející zvuk, škoda jen atmosféry podniku, která danému stylu zrovna neodpovídá. Na tento fakt doplatili hlavně další v pořadí...
 
THANTIFAXATH je poněkud temnější a záhadnější seskupení. Jejich taktéž po kapele pojmenované demo se mi zamlouvá o něco více než probírané Pullmanovské. U nástrojů nakonec zůstali stejní lidé, pouze jejich šiky prořídly z pěti hlav na tři. Vokálů se ujali oba veslaři a tak Mike dostal volno. Tváře se lidem omrzet nemohly, neboť k téhle příležitosti si hudebníci na sebe navlékli kutnu s mocnou kapucí. Ani tvorba těchto démonů není jen čistokrevným black metalem a nějakého toho zpestření se i tady člověk dočká. Klasické pasáže jako vystřižené z Under a Funeral Moon střídají psychedeličtější pasáže či pomalejší těžkotonážní údery. Jen škoda absence několika příjemných samplů z desky. Celkově na mne jejich vystoupení působilo o něco méně výrazněji, možná to bylo dané chybějící živelností Mikea, možná zvukem, možná světlem a abstraktně (nevím, jestli je to správné slovo, každopádně abstraktní byly dost, ehm) barevnými obrazy umístěnými za muzikanty. Každopádně mi chyběl jakýsi specifický náboj, který znám ze studiové nahrávky. Ani druzí v pořadí nemají materiálu na celovečerní parádu, a tak vše úderem desáté končí (jak bylo předem avizováno kvůli nočnímu klidu).
 
Celkově se však akce nedá hodnotit jinak, než pozitivně. Za dobrovolné vstupné bylo zábavy tak akorát. I díky tomu svým způsobem neadekvátnímu prostředí měl koncert netypickou atmosféru, a když nic jiného, jednalo se zkrátka o příjemně strávený večer. Dokonce i prosba ke kuřákům o ohleduplnost vůči astmatikovi v řadách zúčastněných měla slušný účinek, což znamenalo dýchatelný vzduch po celý večer v nacpaném podniku. Časný konec měl pro mě osobně jedno velké plus a to, že jsem se už v jedenáct mohl v klidu nacpat buřtgulášem. Pěkný kulturní večírek...jen toho zla mohlo být povícero...inu Tolkien...pardon Pullman...:)