Kdy: 21. listopad 2024
Kde: Praha, Roxy 

Alcest jsou moje guilty pleasure – jejich hudba ráda poslouží jako lék na duši, když si chcete nějaký den odpočinout od kanálových death metalů či blackové nenávisti. Stále trvající turné oslavuje vydání novinky Les Chants de l'Aurore, která fanoušky nadchla svou dynamičností a hojnějším zařazením screamů do svého repertoáru. Přestože klasika zůstane klasikou, některé kousky z posledního alba jsou výborné a zvědavost na živé provedení byla tedy namístě.

Nějakou dobu jsem přemýšlel, že kvůli tomuto turné navštívím Vídeň či jinou zastávku, protože jsem byl prvně dost přesvědčený, že do Roxy už nejdu, ale kvůli zimě má letní cestovní nálada docela vymizela, tak jsem se tedy oklepal a do zapovězené diskotéky vkročil. Nejen u mě má klub totiž pověst špatného zvuku (nejen u metalu), nelidsky nastřelených cen na baru či nepříjemné ochranky. Před začátkem se ze zvědavosti dívám na barové menu a stejně jako minule se rozhoduji zůstat na suchu. Točený Staropramen desítka za 75 je paradoxně pořád to lepší, ale 80+ Kč za colu či nealko pivo v trojce považuji v Praze za docela přes čáru. Teď jen čekat, zda se naplní ještě obavy ze zvuku.

Prvními předskokany jsou Doodseskader, projekt Tima z Amenry. Žánrově byli podle některých zvláštní volbou, ale vím rozhodně o horších kombinacích (no comment, Cradle of Filth a Butcher Babies doslova čtyři dny zpátky). Tady šlo o dost přísný náser v podobě hardcoru s elektro samply, a to vše pouze ve dvou lidech. Basa (jediný přítomný melodický nástroj) překvapivě nezanikala a většinu času jsem chápal, co se hudbou snaží duo sdělit. Sice se možná všechno rozléhalo více, než bychom chtěli, ale na první kapelu vlastně spokojenost.

Dobrý nápad skýtala i originální promítačka, která krom různých obrazců vysílala i texty písní v přímém přenosu. Nejvíc přísné mi ale stejně přišly Timovy depresivní proslovy, u kterých jsem nepoznal, zda své hmatatelné utrpení líčí publiku jako příběh, nebo šlo v podstatě o živá intra ke hraným songům, jelikož společně s děkováním a láskou k Praze tvořily jednolité kontinuum. V každém případě to ve mně určitou hořkost zanechalo, což bylo jistě cílem. Krutost!

Jako druzí nastoupili Svalbard. Pokud jsem si u prvního aktu myslel, že je pro ně na pódiu fakt málo místa, divím se, že pro čtyřčlennou kapelu se nedal plac upravit trochu křesťanštěji, aby se mohli trochu hnout. Kapela byla ovšem velmi pozitivně naladěná a se vším si poradila. Přestože jejich nahrávky osobně nemusím, přenesla navíc na pódium své skladby s veškerou vervou a sklidila za to taky skvělý ohlas. Ono se i dalo čekat, že post-metal, který nešetří s dramatickými melodiemi, ale ani surovostí, bude mít naživo něco do sebe.

Sice jsem prvních pár skladeb neslyšel vůbec žádný kytarový zvuk, ale rozléhající se efekty naštěstí aspoň udávaly o určitých harmoniích představu. O něco později říkám kolegovi „Hele, kytara!“ a začínáme být o něco šťastnější. Sice je všechno pořád dost slité dohromady, ale v Roxy žádnou konkrétnost zvuku u relativně rychlé muziky ani čekat nemůžeme, takže v rámci možností dost oukej – před Cult of Luna tu prý Britové vyzněli mnohem hůř. Užito, super výkon i skladatelská práce.

Alcest ovšem očekávaně večer ovládli. Hned s odkrytím honosné pódiovky a jejím bravurním osvětlením mi bylo jasné, že jsem tu správně. Za postupného obměňování barev plachet vůči velkému měsíci uprostřed patřila první část setlistu nové desce, a přestože zvuk zde perfektní prostě nebyl a ani být nemohl, bylo znát, že se vzadu nejeden člověk snaží. Pomalé věci zde vynikaly, zatímco rychlé kytary se obyčejně ztrácely v sypačkách. Nový materiál vyzněl i tak v podstatě velmi sympaticky a se zbytkem tvorby bezproblémově splynul. Pokud bych ale musel vytáhnout nový song, který nezněl naživo úplně přesvědčivě, byl by to Flamme Jumelle, kde jsem si naprosto jistý, že za to mohl zvuk klubu – podstatné melodické výšky se tu hodně ztrácely.

S tímto koncertem u mě docela stouplo i album Spiritual Instinct, na které jsem si musel nejdéle zvykat – příliš naechovaný zvuk haly dal přes své nedostatky trackům jako Sapphire či Protection pořádný náboj a umocňoval čistý zpěv. Naopak scream v jiných kouskách nebyl zdaleka tak pronikavý a v éteru se spíše ztrácel. Tohle bylo na loňském a zároveň bezkonkurenčně nejlepším koncertě Alcest v Drážďanech víceméně naopak a bylo tím pádem zajímavé slyšet k němu určitý kontrast.

Z úplných klasik zazněly Souvenirs d’un autre monde, Autre temps a Écailles de lune - Part 2, které po letech stále neztrácejí sílu a relevanci. Přestože mě setlist velmi potěšil, budu doufat, že stejně jako loni ještě naživo uslyším Percées de lumière či více věcí z Les Voyages de l’âme. Své nadšení dával každopádně najevo i dav, který občas nedokázal přestat tleskat. Neige proto řekl slov docela pramálo, ale je vtipné pozorovat, jak vždycky nehybně s nevinným úsměvem čeká, až lidi uklidní své nadšení. Vyzařuje z něj absolutní pokora a profesionalita zároveň. Indria to s basou mezitím mohl rozjíždět všude možně, protože na rodzíl od ostatních nebyl limitován místem, takže koncertu dával takový živější element.

S posledním krásným rozloučením v podobě L’adieu odcházíme a říkáme si, že za touto kapelou bychom se do Roxy asi i vrátili. Vystoupení dopadlo nejlépe, jak zde mohlo, a i na ostatních byla vidět spokojenost. Velmi rád bych v prosinci zašel i na Dying Fetus, ale jsou určité žánry, které v těchto prostorech riskovat nehodlám. Přesto tímto děkuji za organizaci fajn večera a pokud to bude Futurum nebo Akráč, uvidíme se příště.