Tak jsme se opět dočkali. Árstíðir nejsou v Praze žádnou velkou novinkou, já jsem je už viděl před Sólstafir a jednou sólo. Občas se ale rozhodnou udělat adventní turné, kde do hracího plánu zapojí severské písně s vánoční tématikou a takového jejich koncertu jsem byl svědkem poprvé.

Pro tuto vlastně komorní kapelku jsou typické převážně klidné zpěvné songy, kde se občas rozvášní sezónní muzikanti na smyčce. Tentokrát se za nimi tyčili jakýsi houslista a cellista z Francie. Standardní výbava třech stěžejních členů jsou akustické kytary, klávesy a hlasivky všech. Je to hudba plná vlastních nápadů, ovšem na světové úrovni a nesložil by ji každý druhý. Žádné odrhovačky, jen precizní práce. Přesto vítězí ve své naprosté jemnosti. Obal alba Nivalis představuje přesně, jak se člověk cítí, když je poslouchá - jako peříčko ve větru.

Celkem mě překvapuje, že šlo tentokrát o Futurum, jelikož to není úplně kapela, jež svou známostí u nás vyprodává sály (i když by si to zasloužila). Jsem za to ale vesmírně rád, mělo to mnohem lepší atmošku než naposledy ve Vopici. Zvuk ve Futuru je prostě více na úrovni a  nespočet žánrů, které jsem tam viděl, mi to již dokázal. A přes mou častou návštěvu smíchovského tyjátru zde poprvé vidím, že jsou v sálu rozestavěny židle. Umím si teda představit, že se tu něco takového loni stalo díky absolutně směšným sedícím nařízením vlády, ale tady byl smysl jinačí. Je dobře, že jsou židle jenom v přední polovině, osobně nesnáším sezení na koncertech, a tak je zpoza nich krásně vidět na hudebníky. Jelikož není úplně narváno, přítelkyně si všímá, jak mnohem větší klub působí, když tam jsme na zaplněné metalové akci. Tohle ho vážně zmenšuje tak na polovinu.

Bez supportu odjinud startujeme. První polovina setu se soustředí na průřez vlastní tvorbou a i ta byla pro mě poměrně neobvyklá. Hráli (alespoň pro mě) méně známé a obskurnější věci. Bylo tam něco snad z každé desky, jen bych si přál slyšet trochu jiné songy jako minule, ale zase cením, že nehrajou pořád to samé. Zvuk klubu je dnes obzvlášť vymazlený a krystalicky čistý, stejně jako zpěvové dovednosti předního tria.  What's not to love? Skladba Passion zatím nejlepší.

Po pauze dáváme prostor kratší skladbě jen pro smyčce a začínají severské Vánoce. Nebudu předstírat, že jejich zvykům nebo historii nějak rozumím, ale bylo fajn slyšet nějaké ty tradiční kousky odjinud. Jak jsem psal, ve zpěvu jsou všichni absolutní profíci a to se ukázalo hlavně na chórech v této části. Nástroje skoro nebyly použity a jen se zpívalo v kolečku, včetně Francouzů, kteří se naučili texty. Prý na Islandu nebyl dostatek stromů, takže neměli kdysi z čeho stavět nástroje, teoretizuje frontman. Zaujala třeba melodie v paralelních kvintách, kterou vysvětlili tím, že na Island evropská hudební teorie dorazila o dost později, takže byly kvinty základní interval pro sborový zpěv. Když si tak hledám délky skladeb z této sekce, zdá se mi, že je výrazně zkrátili, ale jako pěkné shrnutí to naprosto stačilo. Padla i vlastní vánoční skladba, načež zahráli svůj snad jediný instrumentál Ró a hitovku Things You Said. Obojí potěšilo velice. Zazněla Tichá noc v islandštině a pak dokonce i v češtině, výslovnost všechny pobavila a jako přídavek ještě přišla jedna z nejnovějších Bringing Back the Feel, kde houslista obtěžuje ostatní hráče bublifukem.

Poslední dvě věci byly covery, jeden na Billy Joella (And So It Goes) a druhý jakýsi od King’s Singers, jelikož si jej publikum vyžádalo a nepustilo borce k odpočinku. Na tomto koncertě lidi převážně respektovali klidnou hudbu svým tichem a obecně nelze večeru nic vytknout. Příště přijdu stopro zase, když to jen trochu půjde. Prosím Obscure, tahejte je sem a ostatní choďte, nebudete litovat! ;)