pátek 3.2.2017

O víkendu 3. a 4. února se v pražském klubu Nová Chmelnice konal druhý ročník Audiotrauma festivalu. Francouzský label specializovaný na elektronickou, industriální, IDM, ambientní či noisovou scénu zde po předloňské akci, kdy se u nás představil poprvé, oslavil své patnáctileté výročí.

Ještě před uspořádáním festivalu byla spuštěna crowdfundingová kampaň, pomocí které se vybrala částka přesahující 7000 €, díky níž se podařilo pořadatelům do Prahy pozvat dvacítku interpretů pohybujících se více či méně kolem Audiotrauma labelu. Většina vystupujících umělců pocházela logicky, stejně jako vydavatelství, z Francie, ale objevila se i jména z Německa, Nizozemska a zahrála zde také jedna česká kapela.

Tou byla hned první cybergrind smečka M.A.C. of Mad, jejíž členové se na organizaci festu i částečně podíleli. M.A.C. se na české industrial grind scéně pohybují už slušně dlouhou dobu a byť od vydání jejich posledního alba Badluck uběhlo již přes deset let, jsou koncertně stále aktivní. Já je viděl naposled asi před dvěma lety, a to s nimi vystupoval ještě Chymus z Isacaarum či Antigod. Ten již s kapelou nehraje a na jeho místo nastoupila mně neznámá slečna. Z počátku jejich jsem byl z této výměny poněkud zklamaný, jelikož místo grindového vokálu byl použit pouze silně zefektovaný čistý hlas. V průběhu setu se k ní však několikrát přidal i další člen věnující se především elektronické složce kapely s hlubokým growlem (tuším, že to byl Kazetor) a celkový dojem z kapely pozvedl.

Sice bylo zařazení M.A.C. of Mad do line-upu pochopitelné, nicméně byli naprosto jiní než zbytek festivalu (jediná metalová/kytarová kapela). Možná lepší, než zvát zbytečně některé podprůměrné české projekty, i když i u nás by bylo z čeho vybírat (viz třeba Hradby Samoty).

Další vystupující už byli pouze zahraniční hosté. Signal² se drželi především v hiphopových vodách s industriálními a noisovými podklady. Rytmicky žel byli téměř neproměnliví, a když se místy jejich hudba překlenula do zajímavější arytmické polohy, nevydrželo jim to dlouho. Co se vokální a textové stránky týče, ty byly rovněž poměrně chabé. Snažili se hlavně hecovat publikum, což se jim v poloprázdné Chmelnici příliš nedařilo. Jeden z mála interpretů, jejichž nahrávky zní o poznání lépe než živák.

Co se návštěvnosti týče, tak v pátek ani v sobotu nebylo zrovna přelidněno. Otázkou je, zda se pořadatelům festival zaplatil již díky crowdfundingu a nějaké rozsáhlé lákání návštěvníků nebylo nutné, nebo jen podcenili propagaci. Kvůli slabšímu promu v ČR byla více než polovina ze zhruba dvou set návštěvníků ze zahraničí a místní byli v menšině.

Následující Benjamin Schoones aka Noire Antidote byl prvním, kdo při svém vystoupení použil plnohodnotnou projekci. Na první pohled celkem zajímavou, ale vzhledem k tomu, že ji tvořil pouze jediný symbol s různě proměnlivým a efektovaným barevným pozadím, začala časem nudit. Spustil v relativně klidném ambient/synthwave duchu, který je dnes moderní díky Perturbatorovi a podobným, ale celkem rychle se přehoupl na witch house, industriálnější a noisovější polohy, které příjemně gradovaly. Místy hodně taneční a v průběhu se objevily i klávesové podklady připomínající třeba hororové melodie ze Suspirie nebo Exorcisty. Chvíli to sice trvalo, ale s přibývajícím časem se v Chmelnici začala pomalu ale jistě rozjíždět slušná párty. Těžko říct, zda to byli pořadatelé nebo někdo z návštěvníků, ale v průběhu NA někdo vytáhl glowsticky se svítícím balónkem a několik lidí mělo hned o zábavu postaráno.

S příchodem Gwenna Trémorina a zhasnutím světel to sice mohlo vypadat, že se nás po tancovačce najednou snaží uspat, ale opak byl pravdou. Gwenna jsem s jeho projektem Flint Glass viděl na loňských Hradbách Samoty, kde předvedl velmi podobné vystoupení. Začátek byl i tentokrát v dark ambientním duchu s projekcí složenou ze záběrů z různých horrorů, ale postupně se přehoupnul do tribal industrial/techno rytmu, který vygradoval asi v polovině show a rozjel nejživelnější rychtu večera. Došlo zde sice i na nudnější chvilku s vlakovou projekcí, ale docela mocný techno závěr s Lovecraftovskými snímky jako Volání Cthulhu vše vynahradil. Kdybych měl srovnat s vystoupením na Hradbách, tak předchozí set byl především díky prostředí mnohem chladnější a atmosféričtější, ovšem tentokrát pro svižnější rytmus mnohem živelnější.

Hologram_ hrál jako první pouze na synťáky a efekty bez zapnutého počítače (možná měl z něčeho puštěné samply, ale žádný kompjůter na pódiu nebyl vidět). Zakuklený chlápek odehrál hodně dupstepový a teční (IDM) set. Rytmy měl docela tvrdé, ne moc vyměklé, samozřejmě i s trochou noisu, jako téměř všichni ostatní, ale postupně začal ztrácet dech. Člověk by čekal, že svůj výstup zakončí ultimátní mega-tancovačkou, ale závěr byl spíše klidnější. Asi jediný interpret festivalu, který zahrál přídavek.

Když nastala půlnoc, nadešel čas na headlinera pátečního večera, kterým byl Arnaud Coëffic se svým projektem Sonic Area, který na scéně působí již od roku 1997. Co Arnaudovi nelze nepochválit, je jeho image, kterou má parádně vyšperkovanou. Super maska, svítící kabely, které vypadaly jako nějaká chapadla, před kterými měl zajímavě blikající diody a v projekci různé hvězdy atd. Po vizuální stránce asi nejlepší z celého festivalu, hudebně docela klidné elektro pracující hlavně s atmosférou, zajímavými zvuky a náladou, než nářezovými rytmy. Pulzující vesmírný ambient. Jelikož se ale jednalo o poslední live vystoupení, po kterém byli na řadě už jen DJové, kolem jedné hodiny ranní odcházíme na tramvaj, abychom mohli nabrat síly na druhý den, který byl rovněž plný zajímavých jmen.

sobota 4.2.2017

V sobotu se jako první představili Lotyši Autogen. Na nic nečekali a hned spustili totální nářez. Hodně masivní zvuk, drtivé údery a skřípavé zvuky. Těžký power electronics s zefektovanými vokály, které měly vyluzováním zlých hluků hlavně zvukomalebnou funkci, než typicky hlasovou. S přibývajícím časem i hodně noisové, ovšem stále trochu tanečně rytmické. Minimalistická projekce s černobílými symboly za zády pouze umocňovala dojem z výtečného industriálního koncertu. Dunivé zvuky Autogen vibrovaly s podlahou, vnitřnostmi a vlastně se vším. Duo předvedlo nekompromisní diktát, který byl nesrovnatelně lepší než jejich studiové nahrávky, a nasadilo sobotní laťku hodně vysoko.

Druhé duo, ovšem tentokrát ženské, přišlo s hodně slibným začátkem. Machinalis Tarantulae hrály ve složení violoncello a jeden buben, do kterého jedna ze slečen násilně řezala a doplňovala rytmické i atmosférické samply. Vcelku zábavný mix industrialu a tradiční hudby. Po třetině setu však bubenice opustila svůj nástroj, vzala do rukou kytaru, začala zpívat, a v ten moment ztratila jejich hudba tu správnou energii. Navíc se opět potvrdilo, že když je v Chmelnici na pódiu více nástrojů než jen pár synťáků, komp a mikrofon, objeví se problém s nazvučením. MT měly jako jediné opravdu špatný zvuk z celého festivalu. Ano, některé projekty byly sice přehnaně nabasované, což však u elektronické hudby není vždy úplně na škodu, ale zde se všechny instrumenty včetně ne příliš vydařených zpěvů přehnanou hlasitostí naprosto slévaly. Celkově mám po víkendu dojem, že Nová Chmelnice je mnohem vhodnější klub na elektronickou hudbu než třeba na rock a metal.

Následovali Twinkle, pohybující se na rozmezí IDM a rytmického noisu s hodně chladnou atmosférou, které dost vypomohla i statická modrá světla. Poměrně dlouho však trvalo, než se jejich hudba pořádně rozjela a dostala grády. Mnohdy ji také utnuli ve značně nevhodný moment, kdy se dostávala do nejlepšího a místo navázání na gradaci pokračovali s novým songem. Opravdu dobré měli asi jen dva kousky. Byli navíc hrozně nahlas a přebasovaní. První kapela, na kterou jsme museli vytáhnout špunty. V předních řadách se ovšem dali poslouchat o něco lépe.

Moaan Exis ale všem naprosto nakopali zadky. S rytmicky docela jednoduchou, ale neuvěřitelně údernou hudbou se pro mě stali nejlepším interpretem festivalu. Mathieu ze synťáků pouštěl různé rytmy, ruchy, noise, ovšem i atmosférické plochy. M. obvykle tvoří veškerou hudbu sám, ale tentokrát se k němu přidal také bubeník Xavier z Punish Yourself, který jej svými bicími skvěle doplňoval. I když nehrál nijak rozmanitě a mnohdy jen kopíroval rytmiku synťáků, zvukově show Moaan Exis hodně posunul. Opět naprosto nesrovnatelné se studiovou nahrávkou. Ty se nesou dost v ambientních náladách, ovšem živák byl vyloženě industrial/techno nářez, a to velmi bohatý zvukově. Párkrát dokonce Mathieu opustil svůj nástroj a rovněž se chopil bubenických paliček, přidal se k bubeníkovi a společně vytvořili ještě větší rychtu. Navíc měli za sebou pěkně zvrhlou projekci, která byla občas plná různě zdeformovanými záběry z porna, se stroboskopem, a party, kterou rozpoutali, už nic dalšího nepředčilo.

Synapscape byli jedním z největších jmen festivalu. Svou hudbu, pohybující se napříč žánry od ambientu až po rytmický power noise, tvoří už přes dvacet let. Nicméně, i když to říkám nerad, jejich koncert nebyl kdovíjak oslnivý. Celkem málo odvázaný a s přibývajícím časem stereotypní, ovšem rozhodně zvukově zajímavý. Po tom, co ale předvedli Moaan Exis, už bylo zahrát podobnou pecku téměř nemožné. Doplatili navíc trochu na neduh sobotního večera, což byla přebasovanost, a ani chopení se mikrofonu s řevem je nezachránilo.

S následujícími maniaky Chrysalide jsem se v minulosti již setkal. Před čtyřmi lety byli hlavní hvězdou ostravského Babayabálu, kde předvedli slušné digital hardcore peklo. Se svou zašpiněnou vizáží do nás vpálili slušnou dávku industrial úderů i tentokrát a zároveň si všichni tři členové vyřvávali hlasivky. Nicméně, i když byl jejich set živelný, mám lehké podezření, že i Chrysalide stárnou. Hardcore se střídal s hiphopovějšími prvky, což by samo o sobě samozřejmě nevadilo, ale jako kapela hrající na závěr dvoudenního festivalu, mohli vybrat tvrdší kousky a nehrát více než hodinový set prokládaný klidnějšími kousky. Jelikož už bylo pozdě a Chrysalide začínali být nekoneční, padlo v průběhu šestého vystupujícího stejné rozhodnutí jako předchozí den, a jelo se pomalu domů. Další na řadě byli Illegal Trade, což jsou vlastně lidé z Ambassador21, jejichž hudbu v ČR dobře známe, tak doufám, že jsem o mnoho nepřišel.

Celkový dojem z Audiotrauma festivalu? Rozhodně pozitivní. Dva dny plné industriální hudby, jejíž koncerty u nás nejsou až tak časté. Je sice pravda, že obyčejná klubová akce se nemůže například rovnat festivalům na originálních místech jako jsou Hradby Samoty, ale o to ani tentokrát nešlo. Audiotrauma si kladla především cíl přivézt několik zajímavých projektů, s nimiž oslaví své patnácté narozeniny, což se určitě povedlo. Nutno pochválit dramaturgii festivalu, protože nejenže se hrálo na čas, ale rovněž výběr interpretů a jejich pořadí byli zvoleny natolik dobře, že, i když by žánr, ve kterém se pohybují, šel odbýt jedním slovem industrial, jednotlivé sety byly natolik odlišné a rozmanité, že se člověk vůbec nenudil. Snad jen některé nemusely být tak dlouhé a zvuk občas tolik přehulený. Jinak ale nemám co vytknout. Díky, třeba zase někdy v budoucnu čau!