Opět vynechávám odpolední program, živé hudby je za poslední dny víc než dost a chci zůstat na mistra Thomase Könera co nejčerstvější.

Chviličku po osmé začíná hrát Billy Roisz, od které jsem nic neznal, a ukázky mě nějak svedly k očekávání podobné hodné elektroniky, jakou předvedl v pátek Lippok. Chyba. Roisz používá notebook spíš k formování projekce, která jí běží za zády a zřejmě přímo závisí na zvuku. Ten pak tvoří převážně klasické ruchy, interference. Přibližně první polovina setu je abstraktní digitální hluk docela podobný Mika Vainiovi, čistota, chlad, epileptická projekce vykreslených frekvencí, odstíny barvy bez jakýchkoli konkrétních obrazů. Ve druhé půlce se přidává baskytarový drone, jako celý set opravdu poctivý: šlo o mávání nástrojem nebo údery do podlahy; mým unaveným obrýleným očím už dělá projekce trochu problémy: mimo plátno létají motýli z mžitek a často mi obraz vystupuje do třetího rozměru. Zneklidňující minimalistická čistota.

Bál jsem se jít na Könera s moc vysokým očekáváním. Jeho strohý zvuk vyžaduje ke smysluplnému poslechu naprostou čistotu a klid, čehož se na koncertě dosahuje těžko. Začátek opravdu vypadá rozpačitě, Thomas Köner (s laptopem, pár efekty a projekcí) sice hraje výborně, ale nedaří se mu vtáhnout mě do hudby, za což můžou především různé části Archy, které při hlubokých basech drnčí. To je u hudby tak moc závisející na čisté barvě zvuku docela vražda. Ale postupem času se koncert lepší, víc se soustředím na projekci kusů (Ant?)Arktidy, které se velice pomalu prolínají a mění – nekonečné šedé krajiny, u kterých si člověk nikdy není jistý, co tam vlastně je a co není, několikrát mi z mžitky prostě vyrostlo pohoří. Hudba přesně odpovídá projekci: velice strohý (drone) ambient, u kterého často není jasné, kolik vrstev vlastně hraje. Plochy připomínají krajinu, kterou se prohánějí arktické vichry, ale i pohyb obrovských mas ledu. Žádná reklamní modř, všechno je šedé. Chlad, majestátnost, krása. Závěr je jemnější a Köner jej utíná v pravou chvíli, aby nám mohla jeho hudba a obrazy rezonovat v hlavě ještě týdny. Zásadní.

Po tomhle znamenal set Philipa Jecka už jen vinylovou pohodu. Jeck bere svůj zvuk ze dvou gramofonů, z nichž běží přes stůl plný efektů ven. Základem jsou asi nějaké orchestrální skladby, ale většinou z té orchestrace zbývají jen smyčky se zvukem starých ambientů. Pod tím praskají gramofony, občas se přece jen noří nějaké ty smyčce či jiné klasické nástroje. Trochu jakoby Brian Eno dostal ke zremixování hodinový záznam nějakého
serióznějšího (třeba) sedmdesátkového hudebního rádia. Čtyřicet let staré vysílání si nespojuji se zvukovou promyšleností a vyrovnaností klasičtějšího ambientu – místy mě ta nedokonalost lehce vytáčí, právě tak orchestrální pasáže, nicméně s tím, že tady šlo přece jen o něco trochu jiného, zvedám palec víceméně nahoru.

Dans Les Arbres a Thomas Köner pro mě znamenali naprostou špičku, řada dalších předvedla kvalitní a zajímavé sety. Jsem moc rád, že u nás Babel (http://www.babelprague.cz) funguje – festival opravdu zaměřený na experiment. Jen bych příště uvítal víc omladiny.