Letošní druhý večírek pod zakrváceným praporem PrΩgue Echoes patřil rozhodně mezi události, které by zasloužily víc jak sakumprásk šedesát lidí i s kapelami. Modrá Vopice duněla opracováváním smrtonosného metalu vysoké jakosti a přítomní kovožrouti vyli blahem.

Pražáci Diligence svou třičtvrtě hodinku pojali živelně se sympatickým zápalem pro moderně znějící death metal s perfektně tepající rytmikou Přemka, působícího zároveň v Soul Decoder (stejně jako kytarista Durex), a uchrochtanou roštěnkou z Keep of Rotting za mikrofonem. Kulometné výplachy se místy mísily s Igorovou riffující kytarou předkládající i nezbytně melodické partie, které k současně znějícím death bandám patří. Došlo i na ochutnávku z připravovaného debutu a slušná odezva odpovídala výživně naloženému setu první kapely večera.

První Poláci Shodan pro mě byli donedávna neznámou záležitostí. Loňská „plyta“ Protocol of Dying však zaujala, přišel tedy čas zhodnotit kvalitu nekonzervované zavářky. Zvuk trojčlenné party nebyl tolik čitelný jako u Diligence a kapelu evidentně táhl podsaditý řezník Szczepan se svou originální sedmistrunkou, jehož čekalo ještě další vystoupení v roli vokalisty Banisher.

Byl to on, kdo dával vystoupení Shodan šťávu. Bubeník se první dvě až tři skladby rozehrával a po triggerovém zvuku Pražáků mu nepomáhal ani méně výrazný zvuk kopáků. Bandě se také nedařilo vykouzlit onen lehce postindustriální feeling, který zdobí jejich „technický“ death na albu. Nebylo to špatné, ale nic, co by přítomné zásadně rozhicovalo. Domácí úderka za mou posluchačskou jednotku nad polskými bratry zvítězila.

Zatímco jsme venku klábosili se sympaťákem Szczepanem, roztočilo se skutečné soukolí zdrcující chorobnosti, a pro mě i hlavní důvod, proč jsem se na zastávku Delusions Over Europe 2017 vydal.

Posthumous Blasphemer se svou přes dva roky starou deskouExhumation of Sacred Impunity nerozsekali jenom mě. Nehledě na šílený rouhačský přebal se totiž jedná o špičkovou záležitost v ranku extrémního technického death metalu. Málokdo by takovou sebranku maniaků hledal v běloruském Minsku, ale pokud by chlapi pocházeli z New Yorku, ani byste se nedivili.

Jestli jsem to správně pochopil, z regulérní sestavy kapely zahrál, a to naprosto brilantně, jen kytarista Alexandr Gajdukevič aka Fiendharon a nový basák, Rus Ivan Rasstrigin. Ten ovšem hraje od minulého roku s kapelou jako zastupující živý basman za Alexe Gorona. Jestli ten má problémy s vízy, těžko říct, nicméně sympatický borec, hrající mimo jiné i v Kraanium, je čirý ďábel. Sledovat jeho prsty na pětistrunce, to prostě potěšilo.

Aby toho nebylo málo, za bicí se posadil další magor, tentokrát doslova. Nabušený Ukrajinec Eugene Ryabčenko, který jinak působí i v Banisher, ale také Afgrund, Castrum a live vystupuje s Amíky Vital Remains, předvedl špičkový hráčský um. Mistr superrychlé dvojšlapky a deathmetalového bubenického řemesla vůbec, byl jedním z elementů, kteří úroveň večera korunovali.

Zpěvák s vizáží Rumcajse nahradil normálně blijícího Zubova. Musím říct, že mi jeho hardcorem načichlý brutální projev sedí ještě víc, než monotónnější styl rezidenta kapely. Přestože více řval, měnil šikovně polohy a hluboký murmur také zvládal. Šílenec.

Hrálo se především z posledního alba, registroval jsem kompozice s lidumilnými tituly jako Drowning in Brutality, Mind Mutilation Substance nebo skvělé Ash for Utopia s precizní kytarovou prací Fiendharona. Tomu při sólování v poslední čtvrtině skladby přihlížel s otevřenou hubou nejeden z přítomných kytaristů. Určitě ale došlo i na něco z devět let starého Fracture the Worship, nebo ještě starších válů. První album totiž Bělorusové vydali už v roce 2003.

Všem maníkům a máničkám ve Vopici se výkon Posthumous Blasphemer velice zamlouval a každý vál, a nakonec i celá show, byla odměněna hlasitými ovacemi. Není divu, nefungovala jen východoevropská exotika, ale především bravurní a s nadhledem zahrané vystoupení, které snese ta nejpřísnější měřítka se světově uznávanými kapelami žánru.

Měl jsem sice o vrcholu večera jasno, ale jako oficiální headliner se měli představit Poláci Banisher. Nasazenou laťku už bylo těžké překonat, přesto svou úlohu splnili nad očekávání a s brutálním nasazením. V sestavě se nám objevil starý známý zpěvák z Shodan, tentokrát bez kejtry a krutý krotitel krešů Jevgen Rjabčenko. Na tom fakt, že s tak technicky náročnou hudbou absolvuje již druhý set, nebyl nijak znát.

Ačkoliv mají tři alba, s hudbou Banisher jsem se seznámil nejprve prostřednictvím desky Oniric Delusions dva měsíce před koncertem. Velmi svižný a technicky založený death mě oslovil, a stalo se tak i během pražského vystoupení. Viditelnou a hlavně slyšitelnou postavou kapely je kytarista, současný basák Decapitated, Hubert Więcek. Stál jsem přímo u něho a musel jsem se nad jeho dovedností smát, v tom nejlepším slova smyslu.

Pro muziku Banisher je typická práce s atmosférickými polohami, bičovanými s ultimátní naléhavostí. To sedělo Szczepanovi, který svůj řev náležitě moduloval od nervydrásajícího řevu k hlubším inkantacím. Celkově na mě hudba Banisher působí jako plná jednoduše znějících postupů, ovšem instrumentálně ďábelsky podaných. I když je to trochu jinde, v konkrétních rychlých momentech jsem si vzpomněl na Lock Up. Možná halucinace.

Po odehrání show proběhla veselá družba nejen se zahraničními účastníky surového mejdanu. Pochopitelně se podávala vodka a podle toho to také vypadalo.
 P.S.: Proslýchá se, že Posthumous Blasphemer vystoupení v Praze natolik nadchlo, že plánují repete na listopad letošního roku. U toho musíte být!