Kdy: 31. srpen 2024
Kde: Praha, MeetFactory

Uctívači primitivních rytmů a riffů, které čerpají moc z oltáře samotného Satana, měli v poslední srpnovou sobotu jedinečnou záminku pro kongregaci. Do Prahy se poprvé dostavili Beherit – blackmetalový kult odpovědný za nastolení rovnice, ze které eventuálně vzešly některé z nejtvrdších, nejtemnějších, ale i nejabsurdnějších hudebních těles vůbec.

Co více, Beherit se po letech přihlásili ke své kytarové, ryze metalové tvorbě, která byla v rámci kapelního katalogu utlumena ambientně-elektronickými počiny. K prvnímu náznaku o návratu blackmetalových Beherit došlo během dubna roku 2024 v Osace, kde se zhostili role headlinera se dvěma rozdílnými sety, který spojoval dvoudenní soupisky – první den byl věnován metalu, druhý agresivní elektronice.

Snad to byla právě Osaka, kde se Beherit rozhodli, že by své staré blackmetalové řemeslo mohli spojit s atmosférickými syntetickými plochami do jednoho vystoupení. Výsledek? Několik následných koncertů, ve kterých kapela odprezentovala průřez tvorbou, kde se ambientně-rušivé plochy staly sekundárním, avšak funkčním doplňkem. Stejné podání bylo přichystáno i pro pražské MeetFactory, rozmanitý support přitom pokryl i jiné mety než jen primitivní, na kost ohlodaný metalový satanismus.

Už první Můra nebyla přímou poctou finského kultu. Kapely rozhodně sdílí žánrovou oddanost, náklon k břitké elektronice, snad i to, že nehrají kdekoliv a kdykoliv. Můra vylétá jen několikrát ročně, pole působnosti si pečlivě vybírá. A opatrná selekce jen posiluje unikátnost skupiny – blackmetalovým étosem a psychedelickými šrámy ošlehaný death doom metal nemá na scéně obdoby. Duch Grave Upheaval a starších Grave Miasma je ve vleklých a tepavějších momentech nadále přítomen, kapela však stále roste, zejména pak v rámci dynamiky (nešlo si nevzpomenout na vydařené Innumerable Forms z Tones of Decay), díky které vystoupení získalo vyvážený poměr atmosféry a hudebnosti. Vše navíc s pořádnou, byť nepřehulenou hlasitostí a efektní hrou s rudým svícením.

Na vlnu pomalého death metalu následně naskakuje trio Larvae, podání se však značně liší – ze satanské temnoty se přešlo ke hnilobě, kterou ředí nadhled osmdesátkových hororů. Z kapely jde letmo cítit sentiment Impetigo, hororová fazóna občas připomíná i Mortician. Chybí snad jen větší spád, občas i síla riffů: jednoduché a přímočaré kytarové motivy se rychle vyčerpávají, vsuvka v podobě ritualistického výstupu s lebkou se do jinak standardního deathmetalového koncertu příliš nehodí. Larví hemžení se tak po silné Můře jeví spíše jako solidní, byť  jinak podaný dozvuk předešlého.

V Death Worship se nejvíce zračí všestranná návaznost na headlinera. Čtveřice pod taktovkou Ryana Förstera z Blasphemy aktualizuje hudební agresi kanadského Ross Bay Cultu, který Beherit zvukově i vizuálně přímo ovlivnil. Netřeba dodávat, že všechny tvrdost-umocňující prvky jsou povýšeny. Death Worship tak už od prvních vteřin přebírají post nejrychlejší, nejzběsilejší a nejintenzivnější kapely večera. Stále poměrně nový projekt s časem zraje – pohrává si se živým podáním katalogu, ve kterém však břitký zvukový nátlak zůstává prioritou. V případě vystoupení v Meetfactory se vše obchází bez klidnějšího ohlašování skladeb, celá přední linie je vybavena mikrofony, kytarový a rytmický nátlak tak navíc posiluje vyšší stupeň vokální vrstevnatosti. Výše intenzity přitom nekolísá – od první sypačky až po poslední usrknutí z otráveného kalichu.

Hellbutcher se pak nejvíce blíží žánrové tradici, na úkor faktu se snad občas jeví až boomerovsky. Pozůstatek z Nifelheim za svým původcem nezaostává, takřka bez přestávek do publika sype rytmy, které funkčně a chytlavě kombinují tendence speed metalu s thrashovou rytmikou. Nutno dodat, že je vše provedeno v duchu černého kovu z dob žánrových prvopočátků, což Hellbutcher zpečeťují dvojicí coverů na samotném konci show – předělávky Die in Fire od Bathory a Black Metal od Venom přichystaly nejvděčnější moment večera. Vše pod taktovkou nestárnoucího frontmana: Hellbutcher neztrácí zápal, energii ani vokální sílu. Zbytek kapely přitom sekunduje bezchybnou sehraností.

S čekáním na Beherit se těšení mísí s lehce skeptickou zvědavostí – jde kapele o majestátní oživení staré legendy, nebo jen o snahu vytřískat něco ze staré značky? Plášť halící pódium se rozevírá a pulzující ambientní stopa rozuzlení několik minut natahuje. S tvrdými prvními rytmy Unholy Pagan Fire ale obavy mizí. Precizní zvuk vlévá do jednoduchých riffů kýženou energii. Rytmy svádějí ke hrození, elektronické ševelení nepůsobí jako vata, ale jako funkční pojivo. Unholy Pagan Fire se nečekaně překlápí do Gate Of Nanna, příchozí se hřebu v podobě deklamace „Ave Satan, ave Lucifer“ tak dočkávají hned zkraje vystoupení.

Nevadí. S každou další minutou se totiž ukazuje, že Beherit mají celou show vytříbeně rozfázovanou – následující blok skladeb z The Oath of Black Blood v rámci nátlaku překonává intenzitu předešlých Death Worship. Následuje kolekce skladeb z Drawing Down the Moon, které se drží středního tempa. Segment vrcholí repetitivní Lord of Shadows and Goldenwood, ve které se dosud nejlépe snoubí primitivní metal se syntetickými prvky z krabiček Nuclear Holocausta. Na mysl přitom tanou i no-wave momenty Swans nebo death industriální projekty tvrdšího rázu.

Koncert posléze dojíždí na repertoáru z Engram – jinak nejsofistikovanější materiál Beherit získává v živém provedení ráz neotesané agresivity, která se násobí mentálním vyčerpáním z všudypřítomného horka a nedostatku čerstvého vzduchu. Koncert končí bez přídavků, což je implicitně bráno s povděkem. Vyčerpanost střídá satisfakci – spokojenost s faktem, že hudba, která je dnes primárně ceněna za to, co následně definovala, funguje i po letech sama o sobě a se vším všudy.