Kdy: 20. až 22. června 2024
Kde: Rakousko, Neudegg Alm

Je to už dlouhých osm let, co jsme spolu s Jánětem naposledy navštívili Funkenflug festival odehrávající se v rakouských kopcích kousek od Abtenau. A byť jsme z něj, stejně jako z mé první návštěvy této unikátní události, odjížděli nadšení a plni nevšedních zážitků, náš návrat do Neudegg Alm jsme odkládali až do letošního roku. Co za to může? Popravdě hlavně méně zajímavá soupiska kapel, která mě nikdy nedonutila k tomu utratit vyšší sumu za vstupenku, a raději jsme zvolili jiné zahraniční festivaly.

Od té doby festival změnil jméno, už nepoužívá název Funkenflug, ale House of the Holy. Od svých známých, kteří jej pravidelně navštěvovali, i dle fotek z místa mi ale bylo jasné, že k nějaké velké změně v konceptu nedošlo. Hned teď můžu s klidným svědomím říct, že to je stále ten starý dobrý Funkenflug, jak si jej pamatuji. Ano, akce lehce nabobtnala, možná je trochu více komerční, ale zároveň nabízí i o něco více komfortu. Je 260 € přiměřená částka za vstupenku včetně místa k parkování a na stan za to, co tato akce nabízí? Na to si musí asi každý odpovědět sám, ale jelikož se HOTH každý rok prakticky okamžitě vyprodá a hromada lidí se sem nadšeně vrací, asi to za ten zážitek stojí. Pro mě tedy určitě.

Dlouhou dobu to sice vypadalo, že i letošní ročník vynecháme, ale ve chvíli, kdy pořadatelé oznámili účast metalového setu Beherit, bouchl jsem do stolu a padlo rozhodnutí, že jedeme. Nejednalo se pochopitelně o jediné jméno, které nás lákalo. Minimálně na kapely jako Hell Militia, Darvaza, Misþyrming, Hexvessel a Der Blutharsch se vždycky rád podívám, ale bylo mi jasné, že zde uvidíme i pár dost cool méně známých interpretů. Navíc jsme se rozhodli, že do Rakouska vyrazíme nejen na festival, ale strávíme zde celý týden a uděláme si hezkou dovolenou.

V pondělí vyrážíme z jihu Čech a bereme to přes jezero Traunsee, kde stojí hezký zámek na vodní hladině. Pak pokračujeme do St Wolfgang im Salzkammergut odkud valíme vláčkem na vrchol Schafbergu. Super místo, odkud jde z více bodů koukat prakticky do 360 stupňů na několik okolních jezer včetně Mondsee, Wolfgangsee nebo Attersee, zvlášť během tak krásného počasí, co jsme tam chytli my. Dále nás v pondělí čekal už jen přesun do Salzburgu, kde dáváme večeři v parádní chorvatské restauraci ISTRA Konoba a procházku večerním městem.

V úterý nás ale čeká výlet za hranice do Německa, kde poprvé navštěvujeme Hitlerovo Orlí hnízdo. Opět se zde solidně pečeme, ale výhledy jsou odsud nádherné a projet se tím starým zlatým výtahem bylo taky fajn. V Německu ale ještě chvíli zůstáváme a jedeme ke Königssee, kde se projedeme loďkou ke kostelu Sv. Bartoloměje. Sice hodně turistické, ale pěkné místo. Během pozdějšího odpoledne se opět vracíme do Salzburgu, dáváme nějaké pivo, guláš s obřím knedlíkem a nějakou tu procházku na hrad, klasika.

Na náš středeční program jsem se ale taky hodně těšil. V Hallstattu jsem sice byl už několikrát, ale nikdy jsem zde nespal. Tentokrát se poštěstilo, a když máte ubytování v místním pivovaru s balkónem přímo nad jezerem a zažijete město bez největšího náporu turistů, je to hned o něčem jiném. V kostnici jsme byli před zavíračkou úplně sami, pak se nacpali steakem na venkovní zahrádce a pokračovali v pivování během západu slunce na balkóně. Prostě paráda. Ještě před tím jsme ale dojeli do vedlejší obce Obertraun, odkud jsme vyjeli na Dachstein/Krippenstein. Kromě vyhlídky 5 Fingers a další procházce po vrcholu jsme dali i obě místní jeskyně včetně té ledové, což v létě určitě doporučujeme. Přesunout se z venkovních 30 stupňů do mínusových teplot bylo příjemným osvěžením.

Tím, že jsme se rozhodli strávit celou středu turistikou, vynechali jsme večerní warm-up festivalu v Abtenau, kde hráli na náměstí Nubivagant a Tabula Rasa. Vzhledem k tomu, co jsme slyšeli od pár známých, kteří zde byli, jsme ale o moc nepřišli a netřeba absence litovat. Ve čtvrtek se pak hrálo až od šesti, takže jsme nemuseli na festival až tak spěchat. V Hallstattu tedy ještě stíháme exkurzi v solných dolech, panoramatickou vyhlídku a po cestě se kromě obědu zastavíme ještě u Gosausee, odkud jde vidět hezky na Dachstein z druhé strany.

čtvrtek 20. června 2024

Do areálu pak přijíždíme někdy o půl čtvrté, postavíme stan a okamžitě se jdeme družit se známými, padne nějaké to pivo, slivka, pohoda. Dokonce zkoušíme i pivo z místního pivovaru, který evidentně patří pořadatelům. Nojo, jenže to, že zde máš minipivovar, nemusí nutně znamenat, že vaříš dobré pivo. Dáváme pšenici a jakési bylinkové tmavší pivo. Dobré z nich nebylo ani jedno, takže raději žijeme z vlastních zásob, případně pijeme Stiegl, který čepují u pódia a je mnohem pitelnější, než ten jejich domácí zázrak. Aspoň, že v pivovaru podávali dobré snídaně. Vejce se slaninou FTW!

Co se samotného místa týče, to se nějak moc nezměnilo. Je tu možná více dřevěných chatrčí, kde se prodává merch, jídlo a drinky, k tomu taková hospůdka, kde se lze uvnitř schovat před deštěm atd. Kromě klasických toiek tu bylo i několik pravidelně udržovaných porcelánových záchodů, o které se starala super hajzl bába, která celou dobu poslouchala nějaké německo/rakouské popovky. Jestli je někdo největším hrdinou festivalu, je to právem ona! I když se stalo, že se nějaký hajzl ucpal, přiběhla s hromadou dezinfekce a hned to začala řešit. Kvlt.

Jako vždy, i tentokrát platí, že si třeba trochu zvyknout na vysokohorské ceny. Ty se týkaly hlavně merche s festivalovým trikem za 30 € a mikinou za 60 €, což je o něco více než jsme zvyklí, ale furt se to ještě dalo. Docela mě ale potěšila cena piva, kde po zakoupení krýglu za 10 € stál půllitr pouhých 5 €. Jasný, furt to není jako u nás, ale rozhodně lepší si dát čepovaný Stiegl za 5 € než plechové Krušovice za 9 € jako na Steelfestu. Jídlo bylo tak od 5 € až po 12 € a možná i více, ale většinu času jsme stejně jedli své zásoby nebo dali oběd někde v restauraci.

A jak tak postupně konzumujeme nějaký ty pivíčka, koukáme, že je skoro 7 hodin a propili jsme celou první kapelu Deumus. Dle slov kamaráda jsme ale až tak o moc nepřišli. Jednalo se prej o poměrně marný doom, který odehrál i cover Bewitched od Candlemass, kterým ho ale donutili z areálu v danou chvíli odejít.

My tedy stíháme až druhé KVELGEYST, švýcarský black, který je dokonce propojený s Dakhma, které jsme mohli vidět na posledním PDM, kde mě dost dostali. Kvelgeyst jsou částečně disonantní, trochu humpolácký a halekající black. Na mysl přijde srovnání s Kringa, možná se objeví i trocha Urfaust feelingu, byť se většinou drží skočných tupaček. Minimálně jejich poslední album Blut, Milch und Thränen mě ovšem při domácím poslechu dost bavilo, takže ho rozhodně doporučuji poslechnout. Naživo se ale přiznám, že jsem jim úplně 100% pozornost nevěnoval. Přeci jen jsem byl hlavně opět unešen samotným místem, koukal po okolních kopcích, zdravil se s kamarády atd. Koncert Švýcaři sice odehráli dobrý, ale někdy příště, třeba v nějaké klubovce, se na ně určitě budu soustředit více. Holt první kapela, znáte to…

Od ARSGOATIA potom nějaký zázrak popravdě nečekám. Jedná se o jednu z kapel, kde působí pořadatelé festivalu, jako právě Barth. A vzhledem k tomu, že jsem jeho projektů v minulosti už pár viděl a většina zrovna dobrá nebyla, velké naděje do něj nevkládám ani tentokrát. Ve výsledku jsem ale příjemně překvapen, jak to ArsGoatia naživo šlape. Docela slušně narubaný black/death, který si nehrál na nějaké pičoviny, ale primárně to pálil do lidí. Sám Barth tu hrál na basu a zpíval. Jednak hodně řval, ale dostával se aji do čistějších poloh à la Bölzer, vše s dostatečnou intenzitou. K tomu zlití od hlavy až k patě krví, takže vše v pořádku. Rozhodně mnohem lepší a vkusnější věc než třeba Tabula Rasa, haha.

Jedním z hlavních čtvrtečních lákadel byli rozhodně MERRIMACK. Tito nasypaní Francouzi se mi až do teď naživo vyhýbali, proto jsem hodně rád, že jsem měl konečně možnost je vidět. A byť se tedy přiznám, že ne všechny jejich alba úplně žeru, můj respekt tahle kapela rozhodně má. A to už jen díky totální bestii za bicími, kterou není nikdo jiný než Blastum, který hrál naživo například i v Antaeus. Vlastně už jen ty jeho šílené sypačky byly důvodem k tomu, abych řekl, že Merrimack odehráli dost přísný gig. Dobrou práci odváděl taky výrazný frontman Vestal, který vkusně kázal, byť na sebe nijak násilně nestrhával veškerou pozornost. A byť i kytaristé drtili své struny slušně, zrovna u Merrimack mi přišlo, že co se zvuku kytar týče, měli docela nevyvážený sound.

Hodně záleželo na tom, kde se člověk postavil. Stačilo jít o pár kroků vedle, a kapela najednou zněla úplně jinak s tím, že na každé straně pódia lezly ven nástroje v hodně rozdílném poměru. A jelikož se mi za celou dobu nepodařilo najít úplně ideální spot, kde by šlo slyšet kytary nějak vyrovnaně a kde bych si mohl užít jejich melodické riffy, prostě jsem se rozhodl soustředit se primárně na ty nelidské blast beaty, které tlačily kapelu slušně kupředu. Doufám tedy, že nebude trvat nějak extra dlouho, než Merrimack někde znovu uvidím a věřím v to, že příště to i zvukově klapne o něco lépe.

Headlinerem čtvrtka byla další francouzská blackmetalová smečka, a to HELL MILITIA. S Pekelnou Milicí v její současné sestavě jsem se viděl za posledního půl roku už potřetí. Začalo to na Prague Death Mass, pak hráli také v Praze v Underdogs a do třetice právě na Funkenflugu. Moc dobře tedy vím, že jsou Francouzi v perfektní formě a nový zpěvák Spir Ignis do kapely rovněž skvěle zapadl. Po tomto rakouském festivalu navíc musím říct, že většina členů kapely je fakt hrozně fajn i na pokec a pití piva se slivovicí. Kecali jsme spolu několikrát a rozhodně se nejedná jen o super hudebníky.

Po pár vteřinách, co Hell Milita přišla na pódium, bylo okamžitě jasné, že to klapne naživo na výbornou i tentokrát. O tom, kdo byl nejlepší kapelou dne, bylo hned rozhodnuto, a zpětně vlastně říkám, že Francouzi odehráli jeden z úplně nejlepších koncertů festivalu. Stál jsem celou dobu v první řadě, headbangoval od začátku až do konce a reálně jsem v danou chvíli asi nemohl být nadšenější. Zvuk oproti Merrimack měli úplně parádní a výkon kapely byl taky skvělý. Stále si sice stojím za tím, že Spir Ignis je oproti předchozím frontmanům nejméně ohavný, a to jak vizáží tak i hlasově, ale jeho vokál je parádní a jeho poměrně lidský přístup k paření během koncertu mi je rovněž hodně sympatický.

Co se setlistu týče, nějaké velké změny oproti předchozím koncertům nenastaly. Kapela do lidí pálila dobře vyzkoušené pecky. Hned úvodními Lifeless Light a Fili Diaboli nás rozmrdali dokonale, ale i další songy měly maximální účinnost. Na Genesis Undone ani The Pig That Became a God sice tentokrát žel nedošlo, vlastně jsem už čekal, že z Last Station on the Road to Death zazní jen jeden kus, ale nakonec si pro nás kapela přichystala na závěr hezké překvapení. Nejednalo se o nic jiného než o cover Shoot Knife Strangle Beat & Crucify od GG Allina, během kterého se k Francouzům na pódiu přidali zpěváci z Misþyrming, Primordial, Ritualization a ArsGoatia, a společně se postarali o parádní konec prvního dne, kdy se i relativně statické publikum konečně fakt pořádně rozpařilo.

Dál už se v afterparty a dalším chlastání nepokračuje, jsme po celém dni docela zničení, tak jdeme rovnou spát s tím, že pokud to půjde, možná dáme v pátek kolem poledne i nějaký výlet.

pátek 21. června 2024

Po probuzení vylezu ze stanu, necítím se kdovíjak hrozně, a po nějaké té snídani a ranních rituálech zkouším fouknout do alko-testeru. Překvapivě jsem fakt ve stavu, kdy mohu sednout za volant, a tak někdy kolem jedenácté jedeme do necelé půl hodiny vzdálené soutěsky Lammerklamm. Tam kromě procházky dojdeme k místu, kam jde sejít až k vodě, a vzhledem k vedru se rozhodneme trochu osvěžit. Plavky sice s sebou nemám, ale co, skočím tam bez hadrů. Kolemjdoucí rodina s dětmi a muslimský pár sice na mé nahé tělo nekoukal nadšeně, ale co, koupačka to byla krásně osvěžující. Pak se ještě přesuneme do Abtenau, kde dáváme v restauraci na náměstí parádní oběd a pak už valíme zpátky na festival.

Po příjezdu pochopitelně třeba dohnat to, co jsme na výletu zanedbali. Prakticky hned po vystoupení z auta do sebe posílám tak dvě deci slivky, několik piv a turbínu námrdu roztáčíme věru poctivě. Už ve čtyři jdeme ale na první kapelu, kterou byla italská PYRA. Trio s dvěma ženskými kytaristkami otevřelo páteční program poměrně vkusně. Nasypaný black/death s poměrně slušnými riffy během půlhodinového setu rozhodně zabavil. Nehrála se asi úplně první liga, ale Italové naložili docela slušně. Ženské vokály byly také rozhodně příjemným zpestřením. Ale upřímně, to, co přišlo po nich, i sebekvalitnější snahu první kapely silně překonalo.

Druhou kapelou byli němečtí PALE SPEKTRE. Ty jsme viděli loni před Mare ve Zwickau, kde byli dost fajn, ale neměli zrovna ideální zvuk. Tentokrát se vzhledem k očekávání dobrého koncertu přesouváme rovnou do první řady, kde to ve čtvrtek Pekelné Milici tlačilo nádherně, tak snad to vyjde i Němcům. A jo, zaujmout správnou pozici byl rozhodně dobrý plán, možná Pale Spektre nebyli až tak nahlas, ale rozumět šlo všemu moc dobře, a dokonce odtud šlo i krásně vidět na zakrvácené zuby zpěvačky. Hekla je celkově slušný démon a v žilách jí evidentně proudí temná krev. Těch female fronted blackmetalových kapel není mnoho, ale opravdu jen o pár z nich lze s čistým svědomím říct, že tvoří opravdu temné umění. A spolu se Sortilegia a Darkened Nocturn Slaughtercult rád zařadím Pale Spektre jako další vedle nich.

Okay, zážitky z koncertů zmíněných jmen mám ještě silnější, ale i Pale Spektre tentokrát, dokonce za denního světla, rozpoutali slušné peklo. Znamenitou riffovačku prokládaly nasypané bicí, smysluplná basa a celkově na poměry raw podoby žánru zajímavý songwriting. Největší přidanou hodnotou koncertu byl ale jasně vokál zpěvačky/kytaristky, kterým střídá poměrně širokou škálu různých skřeků až po regulérní dsbm jekot. A stejně jako ve Zwickau, i tentokrát došlo na coverovačku Bethlehem, kterou zandali úplně na výbornou. Okay, jedinou objektivní výtkou budiž, že Pale Spektre nehráli za tmy, kde by jejich temná hudba s mrtvolnou image, svíčkami, lebkami a kadidlem vynikla ještě lépe než v pět odpoledne. I tak ale říkám, že se pro mě stali nejlepší kapelou pátečního dne a třeba jednou ze tří nejlepších kapel celého festivalu. Už teď se tedy těším na to, až se s touhle bandou opět naživo setkám.

Samým nadšením se jde tedy dále lejt a pokračovat v pařbě, jak nejlépe umíme. Dále hráli Nizozemci BEZWERING, jejichž členové působili i ve Wederganger, kteří mají mimo jiné split s Urfaust. Kapela navíc vydává u Ván Records, takže je jasné, odkud vítr vane. A jasný, tady je jistá úroveň nadsázky fakt potřeba a záleží hlavně na posluchači (a jeho promilích), jak moc přistoupí na pravidla hry a bude se s Nizozemci bavit. Nablacklý rockec s hodně vlezlými zpěvy a sóly může být super doprovod k chlastání piva a paření. Na druhou stranu, seriózně poslouchat celý set taky úplně moc nešlo. Zábavná tahle kapela s dvěma zpěváky ale byla, to zase jo. Magie Urfaust se ovšem téměř ani nedotkla, tohle byly spíše hospodské odrhovačky.

Následně přišel čas na Švédy DOMGÅRD. Ty jsem letos už jednou viděl, a to v Německu na perfektním Sturmes Reigen festivalu. A byť bych je asi neoznačil za kapelu víkendu, tehdy mě fakt hodně bavili. Navíc měli i dost dobrá světla a celkově jejich gig dobře klapnul. Tehdy ale hráli ve čtyřech a celý set odzpíval kytarista, jehož vokál mi tay sedl. Nojo, ale tentokrát, jelikož se přeci jedná o spešl festival a velkou událost, tak se k nim připojil aji frontman Heljarmadr. Pokud vám je to jméno povědomé, ano, jedná se o stejnou osobu, která stojí za kapelou Grá, a co momentálně zpívá v Dark Funeral.

A nevím, zda se jedná jen o mé osobní antipatie (názorem, že podle mě docela zkurvil Dark Funeral, se zrovna netajím), ale ani v Domgård mi prostě vůbec nesedl. Jeho výkon nebyl jakkoliv špatný a kapela i tentokrát odehrála dobrý koncert, ale prostě mi to nesedlo a přišlo mi to o dost méně atmosférické. Možná za to mohla i absence tmy a pořádných světel, ale tak silný dojem jako z Německa jsem si z Domgård zkrátka neodnesl. Kdybych ale tuto kapelu neviděl před pár měsíci v poněkud jiném rozpoložení, možná o koncertu mluvím jinak.

Jako další pak hráli němečtí GRÀB. Místy docela nasekaný, ale primárně hodně atmosférický black, který se drží primárně opakování táhlých melodických riffů. Přesně taková ta hudba, která jde trochu jedním uchem dovnitř a druhým ven, ale zároveň vás nijak extra neuráží. Okay, frontman a jeho poměrně suchý vokální přednes kombinující řev s takovým polo-hrdelním zpěvem, mi zrovna dvakrát nesedl, ale zase nic, kvůli čemu bych označil kapelu za blbost.

Jak se ale během jejich setu začalo stmívat, atmosféra koncertu postupně stále sílila, ale s ní pomalu přicházela aji únava. No a vzhledem k tomu, že chlastu jsem se v pátek po návratu z výletu zrovna nevyhýbal, poté, co jsem se vybelhal na kopec a natáhl se na zem s tím, že si Gràb poslechnu hezky vleže, za pár minut celkem tvrdě usínám. Ale co, jestli v pátek hrála nějaká kapela, u které bylo vhodné si trochu zdřímnout a nabrat síly na další koncerty, byla to pravděpodobně tahle.

Jako další totiž následovala dvojice starých známých kapel, s kterými se vídáme v posledních letech hodně pravidelně a které nás zároveň naživo svými energickými koncerty stále baví. První z nich byla DARVAZA, která dokonce na House of the Holy hrála v rozšířené sestavě se třemi kytarami. Otázkou budiž, jak moc má v tom jejich blackovém rokenrolu další kytara smysl. Co se týče struktury a kytarových linek v jednotlivých skladbách, reálně jsem nepoznal žádný rozdíl.

Na druhou stranu ale musím říct, že tentokrát to Darvaze tlačilo fakt maximálně, a když jakože zapomenu na jejich legendární show v Bruselu a na třetí Prague Death Mass, asi se jednalo o jejich úplně nejlepší gig za hodně dlouhou dobu, který za mě překonal i letošní Trondheim. Jen na sebe koukneme s Jánětem a souhlasně si pochvalujeme, jaký mrdanec Darvaza předvádí. Navíc Towards the Darkest Mystery hráli tentokrát hned jako druhý song, takže se šlo mlátit pěstmi do kotle prakticky hned od začátku a na rozdíl od Norska se mě tu aspoň nikdo nesnažil usměrňovat, haha. Asi to nemá smysl moc dál rozmazávat, super gig.

Námrdový večer ale ještě nekončí, hned další přišli na řadu Islanďané MISÞYRMING. Ti se s tím rovněž nesrali a sypali to tam jak zmrd hned od první skladby. Tady tedy k menšímu konfliktu s jedním návštěvníkem, který nepochopil, že na metalovém koncertě se má primárně pařit, došlo. A to jsem v danou chvíli ani nerozjížděl kotel a nikoho se ani nedotkl, pouze jsem zběsile boxoval zaťatou pěstí do vzduchu, což se vedle mě stojícímu jedinci z nějakého důvodu nelíbilo. Na jeho podnět jsem ale reagoval akorát tím, že jsem mu ukázal, kterým směrem je pódium a ať se věnuje důležitým věcem. Borec prudit nepřestal, ale nakonec jsem to nebyl já, ale nějací jeho dva kamarádi, kteří ho usměrnili a odtáhli do píče, tudíž já měl hned více prostoru na to dělat o to větší bordel.

Set Mišpyrming si tedy užíváme jako vždy. Po těch snad padesáti koncertech v posledních X letech už těžko vypíchnout nějaký highlight. Opět ale potěšil cover The Splendour of the Trident Tyger od One Tail, One Head s Wraathem za mikrofonem, který v daný moment opět rozpoutal pěknou melu. A byť do této chvíle bylo na festivalu super počasí, kdy za celou dobu téměř ani nekáplo, když Misþyrming hráli poslední dvě skladby, rozpoutali pravou islandskou bouřku. Pak bylo úplně jedno, jestli na sobě máte pláštěnku nebo ne a zda se někde schováváte. Průtrž mračen to byla tak vydatná, že byli mokří úplně všichni. Nikomu to ale nevadilo, protože epičtější závěr koncertu si Islanďané v danou chvíli snad nemohli přát.

A i když bouřka hned tak nepřestávala a chcalo jako dement, spát se nám úplně nechtělo a pokračujeme v kalení dalších piv v hospodě s Olafem, Porenutem a dalšími. Navíc nás stále čekal ještě jeden interpret, a to YAKIMA JERA. Její nahrávky mi z domácího poslechu přišly jako docela OK dark wave / post-punk, který by mohl na závěr pátečního programu příjemně fungovat. Po poslechu asi tří skladeb ovšem říkám, že převedení písní do živé podoby se úplně nepodařilo. Duo v sestavě zpěvačka a kytarista, spolu s nějakými puštěnými samply, nepůsobilo kdovíjak výjimečně a moc jsem se během jejich setu neměl čeho chytnout. K tomu furt lilo jako prase, tak se raději přesuneme dovnitř na další pivíčko a panáčka, a v neznámou hodinu pak padneme přiměřeně unavení do stanu a těšíme se na poslední den.

sobota 22. června 2024

Poslední festivalový den na nějaké výlety sereme. Musíme vydržet až do konce programu, který je naplánován na půl třetí ráno, tak se netřeba zbytečně unavovat. Naopak je nutno doplnit energii nějakými těmi pivíčky, kterých nám zbývá ještě dost. Slivka naopak došla už v pátek, což je ale vzhledem k tomu, že musím v neděli řídit, vlastně docela dobře. První kapela má začít hrát až ve čtyři, ale nelze říct, že kromě poledního chlemtání piva bychom se v kempu nudili. Jednak zde probíhaly nějaké společenské hry, kterých jsme se tedy nezúčastnili, ale šlo koukat na to, jak lidi hází polenem do dálky atd.

Já mnohem více času trávil v jakési stodole kousek za pivovarem, kde vznikla výstava několika umělců, kteří jsou více či méně s festivalem propojení. Kromě toho, že zde vystavoval a prodávat fotky NecrosHorns (konečně jsem si pořídil The Omen), s kterým se zároveň dá vždycky skvěle pokecat, zde šlo vidět umění také od autorky letošního plakátu - Salowe Vision, fotky od CartisMandua nebo plakáty od View From The Coffin. Hodně zajímavá ale byla taky práce s lebkami od Totenkult a své kovové výrobky zde rovněž nabízel Thoradin Ambolt. V galerii navíc celou dobu hezky vonělo kadidlo a pravidelně sem přicházeli různí hudebníci, s kterými byla možnost hodit řeč, vypít pár piv atd. Plus se zde dalo skrýt před jinak všudypřítomným debilním slunkem.

Na sobotní program mimochodem předpověď počasí ukazovala chcanec po celý den, což by bylo nepříjemné, ale co, máme pláštěnky plus nejsme z cukru. Ve výsledku ale, stejně jako první dva dny, se i poslední den obešel prakticky bez deště. Co tak vzpomínám, tak tentokrát nám vyšlo mnohem příjemnější počasí než před osmi a devíti lety. První sobotní kapelou měli původně být rakouští Konfession. Z neznámého důvodu ale nevystoupili, a tak byl start programu posunut až na pět odpoledne.

Jako první tedy hráli Francouzi SACRIFIZER. O těch nelze napsat nic jiného, než že to byl totální Nifelheim worship. A to jak po hudební stránce, tak i po té vizuální. Zpěvák s hromadou stahováků s hřebíky včetně suspenzoru s kovovými hroty samozřejmě included. K tomu black/speed/thrash po vzoru švédského kultu včetně nějakého toho coveru po celou dobu. Tady není co řešit, kdo podobné hudbě holduje, musel být spoko.

Já byl ovšem osobně mnohem více zvědavý na STYGIAN TEMPLE. Samotná jejich nahrávka In the Sign of the Five Angles sice možná není kdovíjaký zázrak, ale vzhledem k tomu, že zde hrají členové Thorybos a Cold Earth, jejichž koncerty byly velice vydatný sekec, i od Stygian Temple šlo očekávat přidanou hodnotu v živém provedení jejich skladeb. A hned od prvních vteřin šlo poznat, že kapela, a především její frontman, dělá maximum pro to, aby její koncert byl zapamatovatelným zážitkem. Po příchodu na stage nad sebe zpěvák zvedl lebku, z které na sebe vylil třeba půllitru krve a pustil se do díla. Agrese a nasazení bylo tentokrát srovnatelné s výše zmíněnými jmény a zprvu to vypadalo na slušný námrd.

Satanužel se asi po dvou skladbách vysrala kytaristova kytara a nastalo trapně docela dlouhé ticho. Zpěvák se jej snažil vyplnit vyřváváním “Stand up, it's time to rise, it's time for revenge, opposition must die”, na což ale v danou chvíli prakticky nikdo nereagoval. Přeci jen jsme tenhle cover slyšeli v plnohodnotném provedení o dva dny dříve od Hell Militie. Těm následně Stygian Temple věnovali jeden song, ale odezva na jejich koncert i po vyřešení problém s kytarou byla poněkud slabá. Stejně tak macho kecy zpěváka na rozdíl od koncertů Thorybos, které byly fakt nekompromisní, nějak nefungovaly. Úplně nejlepší byl poslední, docela táhlý melodický song, během kterého frontman odešel a kapela ho dohrála instrumentálně. Jinak ale musím říct, že jak z Thorybos tak Cold Earth jsem si v minulosti odnesl o dost silnější zážitky.

Následovali VIDARGÄNGR, což je kapela lidí, kteří organizují A Sinister Purpose festival a vedou Into Endless Chaos Records. Ty jsem viděl asi před šesti lety na Celebrare Noctem festivalu, kde na mě až tak silný dojem neudělali, ale je to přeci jen už dlouhá doba, tak jsem byl zvědavý, kam se kapela posunula. A s radostí říkám, že silný dojem z parádního bubeníka, který jsem měl v minulosti, se zopakoval i tentokrát. Přísný a precizní klepec táhl kapelu dobře kupředu. Co se zbytku týče, ten mě určitě neurážel a vydržel jsem poslouchat z prvních řad téměř celý set. Na druhou stranu nemohu říct, že by například kytarista hrál nějak zajímavé riffy. Poměrně úchvatný pohled byl ovšem na baskytaristu, který byl evidentně sjetý jak hovado a klidně i několikrát během jedné skladby zvládl z totálního transu s očima přetočenýma na bělmo procitnout a totálně se smát tomu šoku, že je zrovna někde na koncertě. Totální šílenec.

Pak přišel čas na něco tajemného a evidentně velmi speciálního. Na plakátu i v programu byla následující kapela krypticky označena jako /.I///….//, ale rytina na dřevěných deskách při vstupu do areálu naznačovala, že se bude jednat o jméno s písmeny N/G/R v názvu. A ano, pokud vás napadlo, že by se na House of the Holy mohl odehrát exkluzivní koncert německých NAGELFAR, máte pravdu. Docela by mě zajímalo, kdo vše kromě pořadatelů festivalu a samotné kapely o tom předem věděl, protože nikde na internetech o tomto koncertu nebylo ani slovo a až na pár fotek snad ani nejde dohledat, že vůbec proběhl. Osobně se přiznám, že jsem jejich studiovou tvorbu doma nikdy moc neposlouchal, ale jak tak koukám na jejich koncert, fakt čumím, jak jsou mega sehraní.

Na to, že kapela už více než 20 let “nefunguje”, byl to jeden z nejvíce profi koncertů celého festivalu. Vše naprosto přesné, plus i s ohledem na to, že byli aktivní na přelomu milénia, vlastně vyzněli i poměrně moderně. V pětičlenné sestavě to tam nasázeli dost energicky, měli super odezvu od davu a před pódiem snad nejvíce nacpáno ze všech dosavadních kapel. Já koukám, že Alexander von Meilenwald na to, že na všech albech hrál na bicí, se tentokrát staral o kytaru. Asi už se z ní během hraní v The Ruins of Beverast stal jeho hlavní nástroj. Kdo zde hrál tentokrát na bicí, vám nepovím, ale to je jedno, byl to dost dobrý gig. Otázkou budiž, zda se jednalo o exkluzivní one off show nebo se dočkáme i pár dalších, ale tohle stálo za to vidět.

Po koncertě se kromě nějakého toho občerstvení (podávala se na ohni čerstvě ugrilovaná selátka) jdeme podívat na vrch kopce, kde se páslo stádo místních koz, které byly super kámošky. Stačilo jim nabídnout trochu trávy nebo donést větvičku s listy a hned se za vámi přišly mazlit. A jak už všichni moc dobře víte, není většího sataňizmu než na blackmetalovém festivalu worshipovat kozy. Navíc, když jeden z místních Satanů měl dokonce tři rohy! Následně, stejně jako během předchozích ročníků, nastoupilo pět hráčů na lesní rohy, kteří při západu slunce odehráli několik skladeb před tím, než přišel čas na další kapely.

Jako další hráli HEXVESSEL, na které jsem se osobně hodně těšil. Ne, že bych je v minulosti už několikrát neviděl, ale jejich poslední album Polar Veil, kde zavítali hodně do blackových vod, mě fakt baví, a hlavně jsem slyšel, že jejich koncerty z poslední doby jsou opravdu parádní. Navíc jsem rád, že se konečně opět vidím s bubeníkem Jukkou, s kterým jsem se na Funkenflugu před devíti lety seznámil a od té doby vždycky, když se potkáme, tak spolu aspoň nějakou dobu kecáme. Zabíráme tedy vhodně místo v první řadě, odkud na celou kapelu hezky vidíme a hlavně vše krásně slyšíme. Fakt super, že i takhle u pódia je úplně parádní zvuk. A byť stojíme trochu odstrčení na pravé straně, všemu jde hezky vyrovnaně rozumět.

Hexvessel dle očekávání mají setlist poskládaný primárně z posledního alba, spolu s kterým zazněl i nějaký nový song. Vše odehrané velmi dobře. Kytarista, který na minulých koncertech často hrával na housle, tentokrát skladby doplňuje klávesami. Jukka v pár místech i hezky zasypal, basák celou dobu dobře pařil a Kvohst je zkrátka bezchybný. To, že je pan zpěvák, už nějakou dobu víme, ale tentokrát se vykašlal na jakékoliv teatrální předvádění se a stoprocentně se soustředil na svůj výkon. Za celý hodinový koncert jsem si nevšiml toho, že by mu ujel byť jediný tón. Naprosto výborně zazpívaný koncert! K tomu působil jako hodně lidský frontman, jednotlivé skladby prokládal vhodně zvolenými historkami, z nichž mi v hlavě utkvěla hlavně ta, že se každý musí rozhodnout, zda je “city person or forest person”, což se na festivalu jako House of the Holy opravdu hodilo. Skladby, které mě nejvíce dostaly, byly Eternal Meadow a poslední A Cabin in Montana, během které celý festival spolu s kapelou skandoval “Who speaks for the wolf? Freedom!”.

Na závěr samotné skladby se navíc do předních řad prodral Barth s dalšími pořadateli a kapelními hosty, aby zapálili své louče a započali ohnivý rituál. Kvohst v danou chvíli položil svou kytaru, chopil se jedné z loučí a šel spolu se zbytkem na vrchol kopce zapálit dřevěnou hranici během toho, co zbytek kapely pokračoval ve hraní. A trvalo to pár minut, než se vatra pořádně rozhořela, pak se Mathew vrátil zpátky ke kapele, odehráli ještě jeden song a skončili. Nemusím ani trochu přehánět, když napíšu, že to byl rozhodně nejlepší koncert Hexvessel, který jsem kdy viděl, plus i jeden z nejlepších setů celého festivalu. Jáně se mnou bez výhrad souhlasí.

Pak nastává hodinka, kdy se tak nějak motáme kolem ohně, dáváme jedno z posledních piv, užíváme si žáru a celkově jsme rádi, jaké fakt vyšlo super počasí. Na okolních kopcích jde pozorovat, že tento rituál a slunovrat oslavují na více místech. Místo konání festivalu totiž není jediným vrcholkem, kde lze vidět hořící plamen. Kdybych měl potřebu rýpat do detailů, mohl bych si lehce postěžovat, že letos ta hranice byla o poznání menší než před osmi a devíti lety, kdy plameny šlehaly do podstatně větší výšky. Na druhou stranu, asi netřeba zbytky tohoto táboráku hasit až někdy do úterý. Takhle to ve výsledku úplně stačilo a navíc měl člověk i šanci pozorovat, jak se hořící stavba postupně bortí.

Je ale úplně jasné, že zlatý hřeb celého víkendu pro mnoho lidí měl teprve přijít. Řeč je samozřejmě o BEHERIT, headlinerovi festivalu. Kdo by ještě před pár lety doufal v to, že jednoho dne budeme mít možnost tento kult finského black/death/doom metalu vůbec vidět naživo s metalovým setem? Jasně, Nocturnal Holocausto Vengeance sem tam live vystoupil, ale vždy se jednalo o nějaký industrial techno ambient, rozhodně ne o black metal. Na začátku letošního roku ale proběhl první gig v domácím Oulu. Krátce na to měli potvrzený i speciální dvojkoncert v Japonsku v rámci Nuclear War Now!/Hospital festivalu, kde skloubily síly warmetalová zvěrstva s harsh noise šílenostmi. No, a světe div se, třetí metalový gig od roku 1991 proběhl právě v Rakousku na House of the Holy.

Ještě před tím, než se kapela ukázala na pódiu, vyčkával netrpělivý dav za zvuků relativně dlouhého synťákového intra. Jde vidět, že se NHV elektra úplně vzdát nechce, i když hraje před čistě blackmetalovým publikem. Z mé strany v pořádku a jsem o to více rád, že to nezůstává jen u intra a outra, ale se synths pracuje i během jednotlivých skladeb. Když spustili Unholy Pagan Fire, bylo jasné, že se bude hrát primitivní metal smrti toho nejryzejšího kalibru. Jestli někdo považuje standardní war metal za stupidní, co pak musí říct na tohle? My, co víme, do čeho jdeme, jsme ale museli být nadšení. Kapela drtila ten nejelementárnější metalový vzorec, co si lze představit, Nocturnal Holocausto do toho sázel grcky a své vokály fakt hodně deformoval elektronikou.

Někdy svůj hlas snad dokonce chytil do smyčky a pustil až se zpožděním. Místy to bylo možná až moc potichu a tedy trochu na škodu, ale na druhou stranu zase zajímavé, jak si s tím hrál. Plus do toho pouštěl i další, místy fakt až noisový bordel, který nejen, že jel v podmazu, ale sem tam byl i docela dominantní. Většina setu patřila první řadovce Drawing Down the Moon, která je přeci jen synths už docela protkaná. Došlo i na nějaký novější kus z Engram, tuším Pagan Moon, čímž hraní novějších kusů skončilo a pokračovalo se v prehistorickém metalu. Největší nadšení dle očekávání sklidila skladba The Gate of Nanna, kdy celý festival řval “Ave Satan, Ave Lucifer, Ave Satan!” Pokleslá zábava? Možná ano, ale výborná!

V půlce setu však došlo i na trojblok úplně starých skladeb z dem. V tuto chvíli odešel NHV mimo pódium a vokální povinnost převzal kytarista. No, a když Beherit spustili Grave Desecration s dalšími fláky, byl to fakt čistokrevně narubaný war metal. Jasně, nějaké srovnávání s násilnými spolky jako Black Witchery nebo Death Worship nepřichází v úvahu, ale nemůžu říct, že by to nenaložilo. Lehkým minusem budiž, že Finové nehráli v uzavřeném prostoru, kde by jejich hudba tlačila jak zmrd. Unikátní místo v kopcích s výhledem na okolní hory je sice super, aparatura v Neudegg Alm je rovněž dost silná, ale i tak se těším na to, až je uvidím v Praze v MeetFactory, kde to podle mě bude makat ještě víc.

Hodina s Beherit uběhla strašně rychle, až jsem si říkal, jestli nehráli moc krátce. Festival tímhle ovšem ještě neskončil. Konečně jsme měli to štěstí se potkat aspoň na krátký pokec s Jukkou a ještě nás čekali DER BLUTHARSCH AND THE INFINITE CHURCH OF THE LEADING HAND, během kterých přišel celý den slibovaný déšť. Oproti tomu, co přišlo o den dříve, se ale jednalo jen o takový lehký deštíček, během kterého není problém zůstat před pódiem a dál pařit. Der Blutharsch i po nedávné smrti Albina, tedy mozku celého projektu, pokračují v živém hraní, a je to podle mě dobře.

K nějakým velkým změnám oproti dřívějšku nedošlo snad jen s jedinou výjimkou, a to, že Marthynna teď hraje ještě více na klávesy, aby doplnila Albinovy linky. Kapele to ovšem šlape krásně jako vždycky. Osobně si sice myslím, že tentokrát hráli o něco méně energický set, než když jsem je viděl několikrát ještě s Albinem, za což však může pouze jiný výběr skladeb. Žádný Sucht & Ordnung a podobně, tentokrát se hrálo rozvážněji. Údajně prý hráli hlavně skladby z Wish I Weren't Here, ale co přesně, na to byste se museli zeptat třeba Olafa. Já tentokrát nepoznal ani jeden song, což ale neznamená, že to nebyl fajn koncert a příjemný konec celého festivalu.

Krátce před třetí ráno, tou dobou už bez piva, si to kráčíme ke stanu, ať se naposledy v Rakousku vyspíme před cestou domů. Stan naštěstí opět balíme bez toho, aby nám pršelo za krk, na snídani dáme vejce se slaninou a valíme směr ČR. Celé Rakousko projedeme úplně bez problému za pár hodin, aniž bych musel šlápnout na brzdu. Zajebeme se tradičně až v ČR, ale kolem šesté večer jsme už v Praze a v osm zase v MeetFactory na totálně natřískaném koncertě Chelsea Wolfe a Kælan Mikla.

Při domácím počítání útrat za tuhle týdenní dovču spojenou s festivalem sice zjišťujeme, že nás stála trochu více, než jsme původně čekali, ale co, rozhodně nelze říct, že bychom si to neužili. Bylo fakt super se po osmi letech na Funkenflug, resp. House of the Holy vrátit a zažít zde výjimečné chvíle doplněné několika výbornými koncerty. Kdybych měl jmenovat aspoň pár konkrétních jmen, minimálně Hell Militia, Pale Spektre, Hexvessel, Darvaza a Misþyrming byli fakt parádní. No a fakt, že jsem viděl Beherit, si zaslouží snad vlastní kategorii. Velké díky patří Jáněti za to, že se mnou tenhle trip absolvovala, ale také všem kamarádům, ať už českým, tak i těm zahraničním, jak hrajícím, tak těm kalícím. Stálo za to si s vámi připomenout, že tahle akce je prostě fajn. A kdo ví, třeba se zde za dalších osm let (nebo dříve?) opět potkáme.