Letošní Berlínský jazzový festival měl rozhodně ve svém programu řadu výrazných interpretů a kapel světového jazzu (a asi nejenom letošní), ale poté, co se mezi jmény objevili norští Jaga Jazzist, jsme si rozhodně nechtěli tuto akci nechat ujít. A vzhledem k tomu, že jsme jejich vystoupení prošvihli, a to dokonce na území naší republiky, nemohlo nám v cestě za kulturní požitkem nic bránit. Původní plán sice v sobě zahrnoval výlet až do Holand, ale z toho naneštěstí sešlo a tak se mohli radovat dva nadšenci z Brna - Lemmy a Radala.
Vyzbrojeni vědomostmi o popularitě masových tanečních akcí u našich, dnes již západních, sousedů a nevědomostmi o tom, co to vlastně Metjůova trojka se Spookym produkuje, jsme si v očekávání dávno vyprodané tuctuc párty lístky rezervovali již měsíc v předstihu...
Do Němec jsme jeli s jasnými cíly, na kterých jsme nehodlali slevit ani pfenik - pořídit rozhovor s Jaga, dostat od nich zadara trička a vojet pár berlínských technařek... Ovšem Němci jsou národem kulturně založenějším (který národ je kulturně méně založeným než Čechy? co má dance party společného s kulturou?!) a informovanějším a toho večera do Tranenpalast bohužel žádný z technařů vyzbrojených neonovými penisy nezabloudil...
Celá cesta proběhla neuvěřitelně hladce – jeli jsme pořád rovně a najednou jsme byli v Berlíně před Tranenpalast. Do rozhovoru zbýval ještě nějaký čas a tak jsme se vydali směrem do centra. Někteří výhodně pořídili nahrávky Jaga Jazzist a Motorpsycho + Jaga Jazzist, někteří jen potřebovali na záchod, který nikde nebyl.
Díky Erikovi a Biance, kteří ten večer akci organizovali, jsme měli možnost být na místě činu ještě před začátkem koncertu a tak jsme mohli sledovat celou zvukovku bigbandu Jagga Jazzist, vskutku zajímavá podívaná.
Poté jsme asi půl hodinky otravovali Larse a Andrease se svými neotřelými otázkami, abychom zjistili, že si jen tak hrají pro radost, jak se to má v Norsku s drogami (dokonce se ani ve většině objektů nesmí kouřit cigarety, alkohol je téměř nedostupný, resp. hodně drahý) etc.
Ale přejděme k samotné akci.

JAGA JAZZIST

Norští umělci na sebe nechávají čekat a poté co se to obecenstvu přestává líbit, začíná hlasitě oznamovat kapele, že všichni již netrpělivě čekají. Martin (bicí a moderátor setu Jaga Jazzist) dává s příchodem svými gesty (tak nám ukažte, jak moc chcete slyšet naši hudbu) burcuje diváky k většímu hlomozu a pak to začne Andreas rozjezdem na vibrafón. Desetičlenná grupa začne hrát – jazz/pop/rock s příjemnými, jednoduchými melodiemi, s norským citem pro harmonie a hity, který má neuvěřitelné množství vrstev (pravda, aby byl koncert jako z CD, museli by Jaga nabrat další členy) díky skvělým aranžím a díky tomu, že se na hudbě podílí všichni členové bandu. Magický trojúhelník na pódiu tvořili Martin, Mathias a hlavní skladatel Lars. Martin svými gesty při hře na bicí a kšiltovkou zakrývající jeho značně prořídlou hlavu, připomínal Idioty od Larse von Triera. Mathias kromě sólových improvizací na trubku stačil během koncertu hrát na kontrabas, klávesy a v druhé polovině setu se přikradl ke klávesákovi Andreasovi, kde hráli společně na jedné klávesnici, aby se poté objevil u druhého Andrease (vibrafón a zvuky) v čele, kde společně hráli na vibrafón. Ani třetí v trojúhelníků – Lars – nezaostával, a v jeho rukou jste mohli vidět saxofon, bass-klarinet a nebo třeba elektrickou a akustickou kytaru. A kolem tohoto trojúhelníku se děly další zajímavé věci. Tak např. trombónista Lars, nejenom, že měl dlouhou ruku, ale nasadil si během jedné skladby úžasnou masku klauna. Line, která se věnovala především své tubě občas popadla tamburínu či vejce, aby podpořila masivní sílu hudby norské supergrupy. Kytarista Harald, s intoušským vzhledem a trikem Jaga, obohacoval hudbu Norů, stejně jako Andreas, zvuky, které přetvářel pomocí většího množství krabiček (rozuměj zvukové efekty). Poslední dva pánové na holení Even a Ketil, rozhodně nejsou béčkaři... Even střídal svou elektrickou basu s klávesami, na kterých využíval především hutné basové rejstříky a Ketil, který svou příčnou flétnu střídal opět s klávesami... Jenom z výčtu nástrojů si snad dokážete představit, co jsou tito skromní Norové zač.

Pokud byste byli hluší, tak vám nemůže uniknout, především z gest a pohybů (všichni členové byli naprosto oddáni koncertu, i když byli unavení), že se jen stačilo dívat a měli jste vystaráno, že na téhle kapele něco je. O co víc mě mrzelo, že na koncert nedorazil dvorní VJ kapely, o to víc jsem si užíval při pohledu na tyhle magory.
A to, že byl koncert vynikající, pochopili snad i domovští návštěvníci, kteří zřejmě nevědíc na co že to jdou, byli za svůj aplaus, odměněni přídavkem – klipovkou Animal Chin.
Nebudu psát jaké skladby jste mohli slyšet, rozhodně si své našli jak fanoušci A Livingroom Hush, tak poslední řadovky The Stix... protože pro mě jsou to jenom Jaga Jazzist (a mám stejně pomotané, kam která skladba patří).

MATHEW SHIPP TRIO and DJ SPOOKY
Methew Shipp u klavíru doprovázen "They're ma men, yo!" basistou a bubeníkem, DJ Spooky zaujal místo skromně v pravém rohu za (neskromně) dvěma gramci (s jedním by to bylo asi fakt vo hovnu...). A hustili do nás striktně politicky!
Role moderátora se zhostil (opět skromně) Spooky. Představil band – Shippa, dredatého sypače a basistu, kterému by víc slušelo snad už jen kdyby byl slepý... fakt Bronx...
Překvapilo mě (určitě jako jediného, tedy až na ty dva Brňáky, co pašovali vodku... Roura totiž hlídal káru... z Prahy jsme přece jen zvyklí na jinší poměry...), že celý set byl velice jazzový, snad až oldshoolově, bez jakýchkoliv tanečních elementů.

Hlavní slovo měl Shippův klavír, nepřekecatelný basák jel stále podklad, afroman naopak za svými bicími s dvěma virbly silně improvizoval, nezřídka ve stoje. Spooky s respektem citlivě doplňoval, neexhiboval...
Zmínil jsem politický podtext setu černé čtveřice... obří plátno za muzikanty neposedně dobýváno všemi možnými symboly, vlajkami, snad otřelými a klišovitými (ovšem, na jazzovém festivalu?!) silně politickými motivy, mi osobně bylo velmi sympatické a Spookyho proslovy typu "OK, jsme Amíci, ale Bushe bysme taky moc rádi nakopali do prdele!" strhávaly Berlíňany v šílenství. Bombou bylo Spookyho schratchovací sólo (Hej! Brejka, brajka! kde jste?!) plné power violence úderů otevrenými pěstmi a smrtících otoček, vtipně a předsně sekundující akční kung-fu videoprojekci mistra Lee. Brunátné násilí slavilo svůj triumf!
Abych řekl pravdu, z celého setu jsem byl, jak se tak říká, (Jeff) jelen, a bohužel vám nedokážu říci více k Shippově, bezpochyby vynikající, živé, strhující hře, ani k celému kolaborátu (brněnší bratři znají odpověď? ne? a sestří?...).
Doufejme, že znalci (Dr.Eckus?), kteří již měli tu čest se společným CD výtvorem zúčastněných aktérů, se s námi o své dojmy podělí v diskusi.
Sorry. See you in Bergen.