Během post-punkového/gotického revivalu posledních let vyšla spousta desek jako například Climax od Beastmilk, které je radost poslouchat, ale skutečných událostí – esteticky překvapivých či emočně opravdových – moc nebylo. První The Soft Moon, Work (Work, Work) od HTRK, Factory Floor, Oake, Sleaford Mods, než začalo být alb přes kopírák moc, Algiers. A sem patří svou působivostí a rozpoznatelností v rámci stylu i Bestial Mouths, kteří staví na kombinaci gotického industrialu a meluzínovitého zpěvu. Označení „gotický industrial“ vypadá dost náhodně, ale je přesné – chytlavost/chaos, patos/syrovost, které se ovlivňují navzájem, zdůrazňují to dobré a nechávají zapomenout na to horší ze sebe.

Na současné hudební scéně patří víceméně tyhle věci posluchačsky k „mainstreamu alternativy“. Výběr předkapely tuto skutečnost podtrhuje. Česko-polští BA:ZEL v základu hrají downtempo s éterickým ženským zpěvem, což může být dost hrozné. Ale dvojice (elektronika / zpěv, klávesy suplující klavír, příčná flétna) se nespokojuje s dvacet let starými vzorci. BA:ZEL hrají downtempo ve světě po dubstepu a grimu a po r’n’b mutacích, ve světě, kdy je v přístupné elektronické alternativě dobrým zvykem rytmy opepřit decentním lámáním. Velkým pozitivem je schopnost udržet si strohost, přičemž tento aspekt posiluje výborný, hutný zvuk v klubu. Právě skladby, kde je zpěv spíš doprovodem a vedle čistých beatů zní minimum dalších prvků, mají v setu jasně největší sílu. Zřejmě shodou okolností se sešly uprostřed setu. Naopak skladby s výraznějším klavírem na začátku a ke konci, kdy zvukař zřejmě lehce stáhnul elektroniku a posílil zpěv, už tahají za srdíčko trochu moc. Celkově vzato pěkné, suverénní vystoupení.

Co se týče studiové tvorby BESTIAL MOUTHS, zdá se, že lépe již bylo. Známý proces „vyměknutí“ zřejmě dosáhne vrcholu na nové desce, jelikož ukázky zní jako diskotékové synth retro. Popravdě řečeno mě zprávy o téměř kompletní změně sestavy ve spojení se změnou zvuku málem odradily. Jenže naživo je zase všechno jinak.

Zpěvačku Lynette Cerezo doprovází bubeník minimalista (pad, činel, buben) a obsluha elektroniky v počtu 1. Hned první vteřiny koncertu převrací na hlavu jak veškeré obavy z popu, tak představy o hranicích nastavených staršími nahrávkami. Živí Bestial Mouths jsou hukot. Zpěv se pod náporem efektů rozlévá do nesrozumitelné řeky, rituální rytmika je výraznější, veškerý zbytek se slévá do polohlukové plochy. Kapele jako by se přes výraznou gotickou stylizaci, téměř proti své vůli, dařilo proniknout k hlubšímu atavismu. Díky minimálním variacím mezi skladbami je posluchač postupně uveden do hypnózy, ve které chce a dostává víc a víc, až už neví, kam napětí eskalovat a začíná vedle všech dalších melodií hučet melodie spolu se zpěvaččiným velice nízko posazeným hlasem. Mizí synťáky, mizí slova, zůstávají základy melodie a nosný rytmus, které provádí takřka rituálním, a přece naprosto čistým zážitkem. Zcela jasný zápis do kolonky koncertů roku.

Mimochodem, nenapadá mě momentálně lepší pražský klub než tohle velkoryse stylové sklepení se skvělým zvukem.