Kdy: 30. července až 3. srpna 2024
Kde: Norsko, Bergen, Grieghallen, USF Verftet, Kulturhuset a Stereo

Loni se nám díky koncertu Mare podařilo tak trochu zúčastnit bergenského Beyond the Gates festivalu. Detailně jsme si prolezli město a jeho okolí, jednou nohou vkročili i do slavné Grieghallen a říkali si, jak by bylo fajn, kdyby pořadatelé festivalu poskládali natolik silný line-up, abychom měli důvod se do Bergenu vrátit ne na jeden nebo dva koncerty, ale ideálně na celý čtyřdenní festival.

Ne že by tedy v minulosti na Beyond the Gates hrály blbosti. Pořadatelé sem mnohdy dotáhli hromadu velkých jmen i exkluzivních vystoupení, a to jak z Norska, tak i všude možně ze světa. Nikdy mě ale nepřesvědčili natolik, abych kvůli tomu koupil dost drahý lístek a samozřejmě zaplatil miliardu dalších nákladů spojených s cestou a ubytováním v Bergenu. Kdo by ale ještě loni čekal, že se sem rozhodneme vrátit hned letos?

Když se ale podíváte na letošní plakát, asi rychle pochopíte, proč opětovná cesta do Norska byla zkrátka povinností. Jen mezi headlinery najdete jména jako Mayhem, Watain, Behemoth, Enslaved a Satyricon. K tomu třeba připočíst mé oblíbence Dødheimsgard, Darkspace, trondheimské kapely jako Whoredom Rife, Vemod, Ritual Death nebo spřízněné Djevel. V rámci Night shifts zde hráli rovněž Aura Noir s Akhlys a zároveň konec celého festivalu patřil epickému tribudu Bathory, na kterém se podíleli hudebníci nejen z norské blackmetalové scény.

Abychom se mohli zúčastnit nejen hlavního, ale i doplňujícího programu v menších klubech, ještě před koncem loňského roku jsme si koupili festivalové Gold pasy za 3500 norských, což je asi 7,5 tisíce českých. Drahé? Šíleně! Za tyhle prachy ale dostanete téměř 30 koncertů, které se konají v několika sálech, kdy lze vše stíhat, nic se nepřekrývá a hlavně se dostanete i na tzv. Day a Night shifts. Po vyprodání Gold ticketů přichází na řadu Silver pasy, které zahrnují jen hlavní program a na další koncerty, pokud nejsou vyprodané, si případně musíte koupit separátní lístky. A jelikož v rámci Night shift hráli loni například Mare, věděli jsme, že si je nechceme nechat ujít.

O tom, jak festival funguje a kde se hraje, jsem psal něco málo už loni, ale pro upřesnění se hodí zmínit, že ve středu a čtvrtek se hrálo v bývalé sardinkárně zvané USF Verftet, kde bylo hlavní pódium v takové plechové hale dříve využívané pro stavbu lodí zvané Hallen a menší vnitřní klub Røkeriet. V pátek a sobotu se pak hrálo v legendární Grieghallen, kde se kromě koncertního sálu nachází také nahrávací studio, kde vznikly klenoty jako De Mysteriis Dom Sathanas, In The Nightside Eclipse nebo třeba Frost. Day a Night shifts se pak odehrály v podstatně menším klubu Kulturhuset. Vše je od sebe vzdálené cca 15 minut pěšky, a když bydlíte v hotelu v úplném centru pár metrů od rybího trhu, vše krásně stíháte i včetně hromady dalších aktivit.

čtvrtek 30. červenec 2024 / warm-up

My do Bergenu přiletěli už v úterý 30. července, díky čemuž jsme měli kromě nějaké té turistiky také možnost se zúčastnit warm-up party v klubu Stereo. Tam proběhlo naražení festivalového piva od Ægir Bryggeri, ale také koncert MADDER MORTEM. Na koncert jsme si sice museli koupit separátní lístky, ale ty stály v přepočtu necelých 600 Kč, a jelikož jsem MM mimo open air festival nikdy neviděl, rozhodli jsme se na ně do malého klubu zajít. Před hlavní kapelou hráli ještě norští thrasheři Vestindien, ale na ty kašleme a stíháme jen jeden song. Raději dáváme jídlo a nějaké pivo. O tom, že je v Norsku draze, asi víte. Cena piva se tam většinou pohybuje někde od 100 po 150 norských, takže v průměru třeba 3 kila za pivo, většinou do čtvrtinky. Ale co, přece nebudeme pít na festivalu jenom vodu, tak holt zamáčkneme slzu a smíříme se s tím, že tohle bude hodně drahá akce.

Na to, že bylo na předkapelu docela natřískáno, Madder Mortem začínají hrát pro poměrně malý dav. Navíc docela překvapivě během večera i další lidi odchází. Jako jasný, black metal pro standardního návštěvníka Beyond the Gates to zrovna není, ale nečekal jsem, že tam bude až tak málo lidí. Ke konci Madder Mortem sledovalo třeba 50 lidí? Nevadí, aspoň se tam nemačkáme, protože nahoře v baru bylo šíleně narváno a ještě k tomu vedro. Bereme první a poslední čepovanou festivalovou ipu, která zrovna ve Stereu moc dobře nechutnala, a jdeme někam do třetí řady.

Na kapelu jde i přes nějaké ty sloupy a řetězy docela dobře vidět, se zvukem to je aspoň během první skladby horší. Agnete byla dost nahlas, kytary naopak strašně potichu. Dokonce mi to zrovna u této kapely přišlo jako takový fail, že jdu okamžitě za zvukařem, ať je dá nahoru. Ok, brzy se to zlepšuje na poměrně slušnou úroveň. Nejlepším zvukem ever bych to nenazval, za mě to klidně mohlo ještě více tlačit, ale poslouchalo se to docela hezky. Jen tedy Agnete nesměla ječet, ale jen zpívat. Ve chvílích, kdy zařvala, opět kytary přehlušila.

Madder Mortem hráli především skladby z nového alba. Celé asi nezaznělo, ale třeba na sedm kusů z Old Eyes, New Heart došlo. Samozřejmě dali i nějaké starší kusy, pokud se nepletu, tak v jednu chvíli Agnete mluvila dokonce o skladbě z debutu. Zpěvačka jinak i po viditelné ztrátě několika kilo neztratila nic na svém skvělém hlase a parádně táhla celý koncert. I zbytek kapely ale makal perfektně. Některé songy, co MM hráli, byly fakt super bangery, ale i ty rozvážnější se mi líbily. Dobrá rozehřívačka před startem festivalu, po které pokračujeme do naší oblíbené pivnice Apollon na další crafty, protože na rozdíl od ostatních nemáme úplně potřebu se přeřvávat ve Stereu a fotit se s Necrobutcherem.

středa 31. červenec 2024

Jelikož ve středu první kapela začíná až o půl šesté, máme docela dost času na to, abychom v Bergenu zažili opět něco nového. A jelikož centrum i okolní kopce máme již prolezlé dost, tentokrát se rozhodneme pro plavbu lodí fjordem Mostraumen. Ta trvala necelé čtyři hodiny a máte během ní možnost kromě samotného fjordu vidět i různé vodopády, vesničky a celkově to byl během hezkého počasí dost dobrý nápad.

Po návratu do Bergenu dodržujeme tradici a jedeme se před sataňizmem podívat z centra lanovkou na Fløyen, kde dáme nějaké to pivo a pomazlíme se s místními kozami. Tentokrát byly i ve srovnání s loňskem až absurdně přítulné. Stačilo si sednout k jednomu z místních stolků a pár minut za vámi přiběhly, skočily na stůl a koukaly, co by vám mohly sníst. A bude to možná znít, jako že jsme do Norska jeli chytat kozy podobně jako Pokémony, ale tentokrát se nám na Fløyenu podařilo vidět všech deset místních kozének.

Pak už ale následoval směr USF Verftet a konečně nějaký ten black metal. Netřeba asi dodávat, že headlineři hráli v Hallen a undergroundovější kapely v Røkeriet. Upřímně jsem za tohle rozdělení docela rád, protože jednak díky tomu program docela odsýpal bez zbytečných pauz a hlavně ty kapely, co potřebovaly komornější podmínky, je opravdu dostaly. Trochu jsem se bál, zda nebude v Røkerietu totálně přetřískáno, ale šlo poznat, že fanoušci Venom a spol. se na Darkspace a podobné kapely zrovna moc nehrnuli. V USF Verftet byl rovněž dost velký venkovní prostor s jídlem, výčepem a sezením, nějaké vnitřní bary a prostory na prodej merche. Merch zde byl mimochodem až absurdně drahý i na festivalové poměry. 400-500 norských za triko prostě nedám ani v Norsku. I tak ale vše okamžitě zmizlo.

Musím také říct, že to tu bylo celkem marné s pivem. Všude měli na čepu hlavně Hansu, která se sice dá vypít, ale nechceš ji do sebe tlačit celý večer. Naštěstí na úplně prvním baru u vstupu měli na čepu taky Nøgne Ø, konkrétně Blonde Ale a IPA, která to zachraňovala, jen se zde občas tvořily dost velké fronty. Když byla ale velká žízeň a nebyl čas na to stát ve frontě, naštěstí všude v Norsku nabízí v klubech zadarmo velké množství vody, kterou si můžete nalít do kelímků prakticky u každého baru. Toho jsme si všimli už v lednu v Trondheimu, přijde mi to úplně super a docela mě mrzí, že to takhle nefunguje aji u nás.

První festivalovou kapelou, která hrála v Hallen, byli trondheimští WHOREDOM RIFE. Ti letos vydali svou snad úplně nejlepší řadovku Den Vrede Makt. Byl jsem tedy hodně zvědavý, zda se kvalita desky nějak promítne i do živého hraní. Když ale Norové vylezli na pódium před velkou černobílou plachtu s epicky vypadající Nidaros katedrálou, docela utrpěli na typický neduh první kapely festivalu. Whoredom Rife měli zrovna nic moc zvuk, v kterém byly celkem utopené kytary. Sice šlo poznat, že Esten a spol. drtí dost cool riffy, ale fungovaly tak nějak napůl. Mnohem více lezly ven samplované klávesy, což bylo docela na škodu. Nemohu tedy říct, že bych byl z titulní Den Vrede Makt a Hevnens Rett nějak nadšený.

Více skladeb z letošního alba nehráli, zbytek patřil staršímu materiálu, z kterého rozhodně nejlépe zafungoval závěr v podobě Beyond the Skies of God, což byl rozhodně nejepičtější song z celého setu. Gitt Til Odin ani nic dalšího z prvního EP tentokrát nehráli. Výsledné dojmy jsou tedy tentokrát jako vždy tak někde napůl, za což viním hlavně zvuk, s kterým WR naživo většinou bojují. Přitom šlo poznat, že Kjell řval do mikrofonu z plných plic a aji zbytek kapely jel poctivou riffařinu. No co, doufám ale, že v lednu v domácím Trondheimu to už konečně klapne na sto procent.

Okamžitě se pak ale přesouváme dovnitř na MĀNBRYNE. Tahle nová kapela lidí z Blaze of Perdition, kterou vydává Terratur Possession, má zatím venku dvě řadovky, a byť nemohu říct, že bych z nich byl totálně unešený, rozhodně mě baví. Co na mě ale udělalo ještě větší dojem, byly různé záznamy z jejich živáků, které zněly ještě lépe než samotné desky. Proto na koncert přicházím s docela velkým očekáváním, které snad bude naplněno. A když začali hrát, už od první minuty jsem byl z koncertu Poláků naprosto nadšený. Naživo jim to makalo nesrovnatelně lépe než při domácím poslechu, měli perfektní zvuk i vizuál a vše zahráli naprosto precizně.

Podobně jako Mgła a další jejich krajané, i Mānbryne potvrdili, že když už Poláci něco dělají, tak to dělaj fakt pořádně. Reálně mě nenapadá jiná kapela, která by takto skvěle zvládla proměnit omezení zpěváka na invalidním vozíku v obrovský plus. Frontman seděl za stolem se svíčkami a přesýpacími hodinami, celou dobu kázal a hlavně měl naprosto fenomenální vokál, kterému šlo krásně rozumět, ale zároveň svým hlasem zvládl vystřídat hromadu poloh a vše dal totálně přesně. On, stejně jako zbytek kapely, na sobě měl poměrně nezvykle černý paint s rudým křížem přes obličej. Nevidět jim na bílé ruce, tak klidně řeknu, že jsou třeba kapela ze Somálska, haha.

V kombinaci s výbornými světly ovšem vypadali fakt dobře a taky i parádně hráli. Bicí byly úplně mega, kytaristé možná hráli ne až tak husté riffy, ale tlačili celou kapelu skvěle. Hráli asi šest skladeb, po třech z každého alba. Z debudu určitě došlo na Pustka, którą znam, což hráli hned jako druhý song a byl beztak nejlepší z celého setu, ale aji Majestat upadku naložil. Grzechy ojców a Pierwszy kamień z loňského alba taky makaly. Celkově se každopádně jednalo o naprosto perfektní koncert, jedno z největších překvapení festivalu a jeden z nejlepších setů prvního dne. Po tomhle se fakt těším na to, až Mānbryne opět někde uvidím.

V koncertní šňůře ovšem pokračujeme a jdeme opět do haly na WATAIN. Ty jsem viděl dvakrát po sobě v klubech, kde to kvůli různým omezením nikdy nebylo ono. Rozuměj, chyběly tomu pořádné plameny. A jelikož jsem vynechal loňský Brutal, kde určitě byli geniální, hodně jsem se těšil na to, že si na Beyond the Gates konečně spravím chuť. A jo, minimálně po vizuální stránce zde bylo vše naprosto v pořádku. Sice jsem si říkal, že je škoda, že hrají tak brzo, kdy je venku ještě dost světla a nějaké prosvítalo aji do haly, ale hořelo naprosto celé pódium včetně velkých trojzubců a osvětlovač rovněž předvedl naprosto výbornou práci.

Tady bylo zadání jasné, ať ta stage vypadá jako totální peklo. Hromady kouře, primárně rudo-oranžová světla a nelze zapomenout na hromady kostí, lebek a Erika, který většinu koncertu pobíhal po pódiu se zapálenou loučí. V těchto ohledech vše v pořádku. Co se zvuku týče, ten měli Švédové o něco lepší než Whoredom Rife, ale furt nebyl nějak extra čitelný. Já, který songy docela dobře znám, jsem se chytal, ale přijít na Watain na blind, možná se ztrácím. Kytary byly zkrátka málo ostré, plus Erikův vokál byl hrozně nareverbovaný, takže mu nešlo nějak moc rozumět. Rozhodně to bylo mnohem lepší než loni v Lipsku, odkud jsem odjížděl zklamaný jak po zvukové, tak po vizuální stránce, ale k naprosté dokonalosti tomu furt něco chybělo.

Moc tomu nepomohl ani docela divný setlist, kde kromě Devil's Blood, kterou hráli hned jako druhou, nezazněla prakticky žádná hitovka. Když to srovnám s loňským setlistem ať už z turné nebo třeba z Brutalu, tentokrát těch osvědčených pecek bylo docela málo. Hrály se spíše delší a rozvážnější songy než sypanice. Třeba z poslední desky zahráli Before the Cataclysm a Septentrion, což nevím, jestli je místo The Howling dobrá volba. Pustit si tenhle výběr doma, tak to snad ani nedoposlouchám. Pořádně to zachránil až konec, kdy přišel na řadu Malfeitor, kterej byl fakt super, ovšem Total Funeral, Reaping Death nebo Waters of Ain nikde. No co už, hlavní, že aspoň ty plameny kurva byly.

Ze slušnosti se jdu aspoň na chvilku podívat na BLACK ANVIL, ale vydržím asi dva songy a jdu pryč. Jednak mám kapelu docela v píči, a jak to tak vypadá, zbytek davu je měl na stejném místě taky dost. Na to, že to má být black thrash, tak neměli vůbec žádný koule a byli málo nahlas. Navíc měli strašný, ale jako fakt strašný vokál. Přichází tedy čas na pivo a jídlo, čau. Tohle bylo takhle pozdě naprosto zbytečné. Ta kapela by měla za mě hrát spíše jako úplně první na začátku day shift. Chápu, že nějakou historii asi za sebou má, ale byla fakt o ničem.

Následně však přichází čas na headlinera prvního dne, kterým není nikdo jiný než The True MAYHEM, kteří zde hráli koncert ke svému čtyřicátému výročí. Nešlo však o jedinou exkluzivní událost, spíše o jednu z vícero speciálních show. Už v květnu letošního roku odehráli Mayhem dva výroční koncerty v Oslu, kde došlo na bohatý průřez celou diskografií, které se zúčastnilo i několik hostů. A byť bylo předem jasné, že na festivalovém pódiu nebudou mít tolik prostoru jako na vlastní akci, ti, kteří více sledují dění kolem kapely, věděli, že minimálně na nějakou hostovačku dojde i tentokrát. Když Mayhem nastoupili na pódium v aktuální sestavě a začali hrát Malum z jejich posledního alba Daemon, bylo okamžitě jasné, že budou kapelou s nejlepším středečním zvukem v Hallen. Krásně čitelné kytary, obří zvuk bicích, vše naprosto v pořádku. A kromě zvukového orgasmu jsme se mohli kochat i super vizuálem, protože celý koncert Mayhem doprovázela parádní projekce, která mapovala jednotlivé éry kapely.

Mayhem se totiž tentokrát rozhodli prezentovat cestu do své vlastní minulosti. Po jediném songu z Daemona se rychle dostali k Esoteric Warfare, z kterého zahráli Milab a Psywar. Zrovna tohle mě dost překvapilo i potěšilo, protože z Esoteric Warfare ani v době jeho vydání většinou nehráli vůbec nic. Co se týče Ordo ad Chao, tady asi nikoho nepřekvapí, že zazněla dlouhá skladba Illuminate, Eliminate, která i přes to, že jsem ji od Norů už párkrát slyšel, stejně naložila neskutečně. Ordo ad Chao je beztak top a škoda, že nedali třeba ještě Wall of Water nebo Anti, ale kdo ví, zda to vzhledem ke komplikovanosti materiálu vůbec ještě někdy v budoucnu budou hrát. Z Chimery pak překvapivě přehráli dlouhý titulní song. Docela zajímavá volba, co si pamatuju, tak skladbu Chimera taky nikdy moc nehrávali, ale za mě rozhodně palec nahoru. My Death slyšel každej tisíckrát, takže oceňuji, že i během svého výročí nedrtí jen sázky na jistotu.

Nejsilnějším blokem koncertu se pro mě však stala sekce s Grand Declaration of War. Crystalized Pain in Deconstruction naložil úplně neskutečně. To fakt skáču radostí a buším pěstí do vzduchu, jak jen to jde. View From Nihil s válečnou projekcí rovněž kvlt a Ancient Skin z Wolf's Lair Abyss je taky klasika, která nezklame. V tuto chvíli byla za námi zhruba hodina koncertu a já už teď věděl, že se jednalo o úplně nejlepší gig Mayhem, co jsem kdy viděl. Nechápejte mě špatně, na staré vykopávky v závěru jsem si samozřejmě počkal a užil si je, ale poté, co jsem prakticky celý De Mysteriis Dom Sathanas slyšel naživo snad dvacetkrát a z dalších alb hráli Mayhem většinou úplný minimum, už mě zkrátka živé provedení DMDS docela začalo nudit (naposled v Praze jsem během Freezing Moon dokonce odešel na pivo).

Tentokrát naopak panovalo celou dobu naprosté nadšení, a když začali frézovat měsíc, byla to spíše taková morální povinnost. Však z DMDS zahráli jen tři skladby, z toho FM s titulním songem s Attilou a na Funeral Fog pustili ze samplu staré Deadovy vokály. Tohle mě také potěšilo a jsem rád, že kapela našla způsob, jak hlas mrtvého zpěváka dostat opět na koncertní pódia. Trochu škoda, že s Maniacem už evidentně nenajdou společnou řeč, ale on Attila stejně ty jeho linky dnes zpívá ještě líp. Hlavní překvapení si ale Mayhem nechali až na poslední tři skladby z nejstarší Deatchrush éry.

Na pódiu se objevily nové bicí, za které zasedl původní bubeník kapely Manheim a k mikrofonu se postavil Messiah. Společně odehráli Deathcrush, Necrolust a Pure Fucking Armageddon, a jako klobouk dolů, šlo poznat, že si na zkouškách po tak dlouhé době dali záležet. Jasně, že Manheim nesype tak jako Hellhammer, ale zrovna u těch punků z Deathcrushe to je trochu jedno. Billy Messiah to ovšem odječel skvostně a fest agresivně. Ugh, geniální! Reálně jsem od Mayhem čekal dost, ale dostal jsem ještě mnohem více. Těžko říct, zda letos v Brně vystoupí rovněž se speciálními hosty nebo ne, ale už jen pokud zahrají podobný setlist jako v Bergenu, všem důrazně doporučuji tento koncert nevynechat.

Na konec středečního programu nás ovšem čekal ještě jeden speciální koncert, a to první živé vystoupení TRELLDOM. Nelze sice říct, že bychom nikdy v minulosti neměli možnost slyšet skladby Trelldom live. Když Gaahl koncertoval se svým dalším projektem Gaahls Wyrd, často aspoň několik songů od Trelldom do setlistu zařadil. Oficiální koncert tohoto jména proběhl však až letos na Beyond the Gates. Když po Mayhem přicházíme do vnitřního sálu, jednalo se určitě o nejnamačkanější publikum ze všech. Jaké zklamání však blackmetalisti zažili, když Trelldom nehráli metal, ale spíše jakýsi avantgardní jazz rock se saxofonem.

Pohled na obličeje lidí v davu byl v danou chvíli k nezaplacení. Ozývaly se výkřiky typu “Trelldom is dead” a jestli fanoušci na koncert rychle přišli, odcházeli z něj ještě rychleji. Přitom to ale bylo dobré jak debil. Virus oproti nim zněli jako hodně normální kapela. Nepomalovaný Gaahl ze začátku nevydal ani hlásku, jen stál nehybně za mikrofonem v obklopení tří vysokých soch a zbytek členů tvořil dost podivný lomoz se saxofonovým kvílením. Místy se začalo aji sypat, ale black metalem to nazvat opravdu nešlo. Až někdy v půlce setu, kdy saxofonista položil svůj nástroj a chopil se kytary, Gaahl mocně zaječel a zazněl jeden starší blackový song.

Evidentně se jednalo o Slave til en kommende natt z druhého alba. Hustý, ale tím to opět skončilo a pokračovalo se opět ve vyjeťárnách. Jak jeden z internetových komentářů celkem vhodně zmínil, Ved Buens Ende feeling zde byl rovněž dost slyšitelný. Já byl osobně z tohoto koncertu nadšený a myslím, že na závěr dne po všech těch metalech fakt skvěle sedl. Zároveň ale chápu, že udělat kolem toho obří haló jakožto prvního Trelldom gigu ever a pak začít mastit úplně nový, nevydaný a diametrálně odlišný materiál, byl hodně dick move. Zvlášť, když ze staré tvorby zazněl opravdu jen jediný song a zbytek reálně ani o Gaahlovi téměř nebyl. Naštvaným reakcím tedy více než dobře rozumím, ale já se po tomhle koncertu na novou desku Trelldom začínám dost těšit.

čtvrtek 1. srpen 2024

Čtvrteční program byl dost náročný. Hrálo se od půl druhé do půl třetí ráno. Ale jelikož bylo dost hezké počasí, po snídani se rozhodneme vyjet opět na Ulriken a vydat se na túru. Ta je sice dle popisku na informační ceduli vhodná pro děti i důchodce, ale musím teda říct, že jsme si solidně mákli. Zvládli jsme ji asi za nějaké 2,5 hodiny, během kterých jsme se ale prakticky nezastavili a celou dobu skákali jako kozy po šutrech. Náročné to bylo dost, ale některé ty výhledy, například na v jezeře zrcadlící se domeček obklopen horskou krajinou, byly fakt kouzelné. Ve chvíli, kdy náš trip dokončíme, sjedeme dolů lanovkou a dorazíme tramvají na hotel, dávám mega rychlou sprchu a valíme do Kulturhusetu na Day shift, ať stíháme nějaké ty super kapely.

Koncertní maraton pro nás začíná s Poláky DOOMBRINGER. Jako první sice hráli ještě nizozemští Bad Omen, s kterými jejich speed metal drhne aji Jimmy z Urfaust, ale nelze holt stíhat vše. Za to, že jsme ovšem nevynechali Doombringer, jsem dost rád. Ty jsem viděl naposled loni na Celebrare Noctem, kde naložili opravdu výtečně. Tentokrát přicházíme ve chvíli, kdy už hrají (asi) první skladbu a protlačíme se z pravé strany pódia úplně dopředu. A na to, že stojíme na dost debilním místě u zdi mimo záběr reproduktorů, jsem až v šoku z toho, jak výborně vše zní. Krásně ostré, možná lehounce roztříštěné, ale fakt v pohodě. Plus to mělo i solidní gule. Nejvíce v šoku jsem z krásného soundu baskytary, která zněla skoro jako nějaká bezpražcovka, ale zároveň jsem na ní pražce viděl, tak asi jen dobrej zvuk.

Doombringer asi jako jediná kapela festivalu hrála v konstantně zelených světlech, která ale zrovna k jejich hudbě dobře sedla. Tohle není nějakej satanic metal, aby museli být v rudé jako každej druhej. Jak tak koukám na to, co jednotliví členové hrají, říkám si, že mají dost jednoduché, ale hodně účelné kytarové riffy. Doombringer, než klasický black metal plný včelínů, hrají spíše black/deathem zašpiněný a nasraný rokec, který ale zvlášť naživo maká solidně. Nejvíce mé pozornosti si ale zasloužil výborný bubeník, který dost přímočarou hudbu krásně zpestřoval, a ano, aji kostmi ověšený frontman v bílé košili byl opět parádní. Cultes des Ghoules spirit byl rovněž přítomen, takže za mě opět naprosto v pořádku.

Jako poslední na Day shift pokračovali mí oblíbenci RITUAL DEATH. Ty jsem viděl za poslední roky už popáté, a opět to solidně zabili. Pravda, první dva koncerty trpěly na zbytečně tichý zvuk, ale jak loňská Bratislava, tak letošní Lipsko už dopadly na výbornou. A myslím si, že nebudu přehánět, když napíšu, že v Bergenu měli snad úplně nejlepší zvuk, co jsem od nich kdy slyšet. Adekvátně tlačící, ale rovněž super čitelný. Norové hráli v plné sestavě, tedy i s klávesákem, u kterého jsem si snad úplně poprvé všiml, že kromě svého nástroje hraje také na doplňující perkuse a tibetskou misku. Samozřejmě, že misku rozezníval nějakou kostí, jak jinak. Za bicími opět seděl Esten, který mi přišel při bubnování ještě jistější než v minulosti. Jasně, furt to je primárně kytarista a rozhodně ne pán bubeník, ale na ty primitive and deadly rubačky Rituální Smrti jeho skill bohatě stačí.

Setlist hráli opět úplně stejný, takže Goat Altar Sacrifice na začátek, Black Metal Terror na závěr, a ty další klasické vypalovačky někde mezi tím. 25 minut námrdu a je vymalováno. Nechápu, jak někdo mohl stvořit něco tak primitivního, ale zároveň natolik evil. O vražednost war metalu tady vůbec nejde, ale Ritual Death nakládají zkrátka výborně. Kotel byl v Bergenu samozřejmě nula a faktor pařby asi mínus pět. Ale co, je třeba si koncert užít i bez dalších lidí a pořádně si zařvat a zaházet palicí sám. Mimochodem, a ne že by to byl nějak extra důležitý prvek na koncertě Ritual Death, ale plus musím dát i za naprosto perfektní světla, v kterých nádherně vynikala Wraathova maska s lebkou. Netřeba to dál rozmazávat, prostě pecka a rovněž se těším, až si na ně zahrozím v lednu v domovském Trondheimu.

Následně se opět přesouváme na hlavní program do USF Verftet. Cestou sníme ještě nějaké rybí koláčky, kupujeme si plechové pivo za relativně rozumné prachy, které vypijeme cestou do klubu a jdeme na CULT OF FIRE. Ti hráli jako první čtvrteční kapela v Hallen a dle očekávání měli samozřejmě krásnou stage presence. Jen ji tedy tentokrát kvůli rekvizitám headlinera museli vmáčknout asi na polovinu pódia, protože boční strany zabíraly krámy od Behemoth, které si tam ráno postavili a nechali je tam až do svého setu. Cult tedy ze svých bohatých rekvizit použil jen část, a třeba na takové věci jako nový front drop, který s sebou měli, vůbec nedošlo, protože by najednou kvůli obřím Behemotím schodům nedával vůbec smysl. I tak se s tím ale Kult Ohně popral docela dobře. Některé své doplňující plachty pověsili na bok oněch schodů, takže to s trochou nadsázky vlastně vypadalo, že to takhle dokonce má být.

Co se zvuku týče, tady asi řeknu, že jsem Cult of Fire slyšel už v podstatně horších podmínkách, ale rovněž i v lepších. Vokálu a textům šlo třeba na rozdíl od Watain celkem dobře rozumět, bicí s veškerými samply lezly ven taky dobře, horší to bylo s kytarami. Údajně za fakt, že byly kytary tišší, mohly hlasitostní limity, ale stejně bych s tím poměrem, kdy jsem si přes hodně hlasité klávesy musel kytary občas domýšlet, nejraději pohl. Zvlášť, když se mnohdy Vlado s Opatem dobře střídají a doplňují, což šlo na jejich hře často vidět. I tak jsem si COF ale celkem užil. Stejně jako loni v Londýně mě více bavily novější skladby, které fungují naživo docela dobře. Hraní Kālī mā už považuji za takový přežitek, aby lidi slyšeli aspoň něco z Ascetic Meditation of Death.

Asi nejvíce jsem si užil song z Untitled EPčka, v kterém jsou parádní hammondky nebo prostě jiné podobně znějící klávesy, díky kterým se mi v danou chvíli okamžitě vybavil Arthur Brown, až na to, že s pořádným blast beatem. Celkově to Peterovy bicí dobře táhly a šlo slyšet, jak si pěkně hraje s činely, plus úplný závěr taky hezky nasypal. Sice jsem si během posledního Buddhy s úsměvem zpíval “rodí se puch, člověk hnije” a koukal na zpěváka, jak točí s řehtačkami a cinká zvonečky, ale bylo to vlastně pěkné, byť lehce naivní. Vzhledem k tomu, že jsem se přenesl přes to, že takhle kapela už dávno nesepisuje Závěť světu a je zkrátka jinde, dovede mě naživo stále zabavit, což určitě platilo i pro hodně početný dav.

Uvnitř pokračovali PORTRAIT, kteří na poslední chvíli nahradili odpadlé Attic. Jsme unavení a třeba sbírat síly na další kapely, tak jsem ani nepočítal s tím, že zde strávím moc času. Při cestě pro pivo se ale v sále aspoň na chvíli zastavím, abych se rychle přesvědčil o tom, že to je heavy kokotina bez nějaké velké přidané hodnoty. Čekal jsem aspoň nějakou vizuální show, když už hrají na BM festivalu, ale nic. Zdar, jdu si raději odpočinout na dvorek, kde v danou chvíli DJs stejně hráli lepší heavy metal, než předváděli Portrait v klubu.

Ani na VENOM ovšem naše účast nemá dlouhého trvání. Jednak jsem je už párkrát viděl a tak nějak vím, že nejsou nejlepší live kapelou ever. Z první vlny black metalu mám rozhodně jiné favority, viz třeba Hellhammer hrající o týden později na Brutalu. Z morální povinnosti ale aspoň dva songy dáme, ale když se opět přesvědčuji o tom, že reálně každá mladá kapela coverující Black Metal, tenhle song hraje podstatně lépe než originál, nějak není moc co řešit. Chápu, že kapela má jméno, kvltovní status a lidi na Venom stále chodí, ovšem stát na ně hodinu, tak asi umřu nudou. Černý nafukovací balónek, který na Venom lítal nad hlavami lidí, byl v danou chvíli v našich očích větší hrdina než Cronos. Jde se tedy na další pivo a připravit se na opravdu zajímavé kapely.

V Røkeriet nás totiž čekali DARKSPACE, na které jsme potřebovali zabrat nějaký dobrý flek a vlastně pro nás byli nejdůležitější čtvrteční kapelou. Stačí jen, když si vzpomenu na jejich nelidský diktát z Bruselu, a opět mám potřebu sem psát o jednom z nejlepších koncertů, co jsem kdy viděl. Loni, když jsme je viděli v Londýně během Cosmic Void festivalu, opět zahráli výborný set, byť byl dost jiný. To prezentovali naživo svůj nový materiál -II, který není úplně typický Darkspace, ale drží se pomalého tempa. Od vystoupení v Norsku však šlo čekat, že se opět dočkáme starých klepaček. Pár týdnu před tím totiž hráli na švýcarském Forest Festu, kde odehráli po jedné skladbě ze svých prvních čtyř řadovek. V Bergenu to nakonec dopadlo velmi podobně. Kvůli kratšímu času sice nehráli čtyři skladby, ale jenom tři. Když ale každá z nich má téměř dvacet minut, byla z nich téměř celá, velmi příjemná hodina.

Pokud mě paměť s menší výpomocí online setlistů neklame, Darkspace hráli songy 1.2, 2.10 a 4.20. Ve chvíli, kdy začali, by se dalo trochu postěžovat na zbytečně tichý drum machine. Byl sice slyšet, ale rozhodně zatím nenakládal tak, jak bych si přál. Naštěstí se vše v průběhu setu zlepšilo a jak flák z dvojky, tak hlavně ten poslední už jely pořádnou rychtu. Sice musím opět objektivně říct, že když to srovnám s pět let starým koncertem v Belgii, kde mě Darkspace 90 minut naprosto štípali na atomy, furt se jednalo o slabší gig. Nicméně nepočítám, že by Brusel někdy jakákoliv industrial black kapela vůbec zvládla překonat, plus i to, co Švýcaři zahráli tentokrát, na nejlepší kapelu čtvrtečního dne bohatě stačilo.

Rychtu střídala rychta, případně přísná pochodovačka a vesmírné ambient samply. K tomu třeba připočíst kromě nekonečných včelínů i hypnotické kytarové vyhrávky a nelidské skřeky obou kytaristů. Z vokálů mě tedy dostává hlavně jedovatý jekot, který ze svých hlasivek vydává Zhaaral. Wrothův řev je klasičtější a více nasekaný, ale když se oba hlasy navzájem doplňovaly, bylo to zkrátka nádherné. Škoda jen, že nový baskytarista Yhs tentokrát nevydal ani hlásku, a Darkspace nevyužívali tři odlišné skřeky, jak to bylo ještě se Zorgh.

Vzhledem k tomu, že se jednalo o flight in koncert, tak s sebou neměli svou mocnou diskokouli, ale hráli jen s klubovými světly. I tak ale měli naprosto top osvětlení, které ještě posilnilo hodně mrazivou atmosféru jejich hudby. Modré paprsky vhodně prořezávaly prostor klubu a já jsem fakt rád za to, že Darkspace hráli zrovna uvnitř v Røkeriet, protože se ze všech Bergenských klubů, které jsem navštívil, k jejich hudbě hodil asi nejvíce. Jasný, Grieghallen by byla samozřejmě taky epic, ale tam holt tentokrát hráli jen Norové. Z koncertu Švýcarů jsem ovšem opět nadšený. Sice si říkáme, že to mělo být aspoň o jeden song delší, ale co zase chtít od festivalu, kde jsou jednou z nejmenších kapel a na výsledném plakátu ani neměli své logo, jen zde bylo jejich jméno napsáno obyčejným fontem?

Dále přišel čas na čtvrtečního headlinera a vlastně asi největší jméno celého festivalu. Na BEHEMOTH je vždy natřískáno nejen na Brutalu, ale prakticky všude. Ono to je ale pochopitelné, když si nějaká kapela vydobyla takové renomé, jako zrovna tito Poláci a kromě samotné hudby vás nalákají také na obrovskou show. Na té už od prvních vteřin šlo poznat, že je namakaná jak dement, po všech stránkách absolutně profi, ať už se bavíme o světlech, plamenech a kulisách, ale aji do detailu promyšlené choreografii. Jsem vlastně rád za to, že jsem Behemoth viděl před asi 20 lety, kdy už sice nějakou show taky dělali, ale byli furt primárně o nasypané hudbě. A byť zůstávám fanouškem kapely, jejíž starší desky mám furt rád, i kdybych na jejich koncert došel jako neznalý posluchač, musím smeknout před tím, jak vše perfektně vypadá a zní.

Nelze však říct, že by u Behemoth dnes vyhrávalo divadlo a hudba totálně zaostávala. Naopak jsem byl mile překvapený tím, jak našlapaný setlist měli, byť v posledních letech vydali dvě dost umírněná a slabší alba. Jasně, z Opvs Contra Natvram a ILYATD sice taky něco zaznělo a dle očekávání se jednalo o ty nejvlezlejší songy z celého setu, ale ve výsledku se jednalo jenom o tři skladby. Stejný prostor dostaly také hity z populárního The Satanist. Ale hned co Poláci dohráli Ora Pro Nobis Lucifer, přišel čas na Conquer All a v průběhu setu tam narubali aji Demigod. Šlo se ale mnohem více do minulosti, nechyběla ani palba Christians to the Lions z Thelemy, song ze Zos Kia Cultus nebo jeden kus z Evangelion. Ze Satanicy se taky hrálo, ale Chant for Eschaton hrají Behemoth úplně vždycky, takže to zas tak nepřekvapí. Naopak Cursed Angel of Doom z prvního dema byl velmi příjemným zpestřením.

Zkrátka když se sypalo a Behemoth hráli death metal, opět to skvěle makalo. Kapela už možná není tak agresivní jako za mladých let, ale rozhodně nelze říct, že poté, co vyrostla a začaly na ni chodit davy, tak už nemá co nabídnout starším fans. Koneckonců, kousek vedle mě stáli borci z Infernal War, a prakticky všichni spokojeně kývali hlavami do rytmu, podle čehož soudím, že to prostě bylo v pořádku. On ale i ten Bartzabel koneckonců šel přežít. Sice to je popina až za roh, ale natolik vlezlá, že si ji stejně po koncerte chvíli broukáte. Navíc Nergal je prostě super frontman, který tu velkou show dost dobře utáhne a všechny přítomné spolu s veškerými ohni a dalšími efekty fakt zabaví. Palec dolu dávám akorát za to, že ty schody, které zbytečně zabíraly místo pro Cult of Fire, stejně Behemoth za celý koncert použili asi jen dvakrát, takže tam reálně vůbec nemusely být.

Po Behemoth se potkáváme s kamarády u piva a nastává docela vtipná situace. Jednomu z nich, který jich už pár vypil, a šlo to na něm trochu poznat, u baru odmítají prodat další pivo, protože je opilý. Haha, už jsem slyšel o tom, že v Norsku jsou barmani placení za to, aby se lidi nemohli ožrat, ale když to uvidíte na vlastní oči, stejně se tomu nemůžete nesmát. Mimochodem, po určité době to došlo až tak daleko, že je dokonce vykázali z areálu, a to tam ani nedělali žádný bordel. Prostě se jen nahlas bavili s nějakou promile v krvi. Vtipné, naštěstí se to stalo až na konci programu, kdy už nečekali na to, že uvidí nějakou další super kapelu.

Polskými superstars ovšem čtvrteční program nekončil. V USF Verftet ve vnitřním klubu ještě hráli DEATH SS. Tahle kapela přišla na stage a okamžitě nás přesvědčila o tom, že kromě super jména má aji parádní show a dovede předvést totální divadlo. Na pódiu měli kříže, falešné svítící ohně, během několika skladeb se kolem zpěváka promenádovaly i nahé ženské, prostě occult rock jak cyp. Většinu setu hráli Death SS pochopitelně s fialovými nebo podobně křiklavými světly, aby to byl fakt absolutní kýč. Nechyběly ani nějaké ty lebky, svíčky, kadidelnice nebo smrad síry. Zkrátka totálně přehnaná teatrálnost, která byla ale tak vtipná, až byla úplně super.

Překvapivě ale říkám, že mě Death SS bavili i hudebně. Na rozdíl od zbytečných Portrait to byl fakt krásně chytlavý heavy doom a dobrá zábava od začátku až do konce. Hudbu táhly dobré klávesy, bicí i kvalitní zpěv. Na to, že někteří z nich jsou už solidní dědci, makalo jim to skvěle. Samotný zpěvák Steve Sylvester má už přes 60, ale hlas mu stále slouží. Na můj vkus zde sice až přehnaně sólovaly kytary, ale nestěžuju si, beru, že tenhle žánr to prostě potřebuje a na epických sólech svým způsobem stojí. Hrálo se jinak dost z hodně starých alb jako Heavy Demons nebo Black Mass a debutu. Poznávám skladby jako Cursed Mama a Vampire.

Hernajz, nečekal bych, že to řeknu, zvlášť jako člověk, co nějaké heavymetalové afterparty na festivalech úplně nesnáší, ale v tenhle moment jsem byl fakt rád, že na závěr hlavního programu hraje opět něco jiného a ne nějaký další black metal. Jen na rozdíl od experimentující Trelldom, Death SS měli poněkud pozitivnější reakce. Nepochopil jsem akorát, proč už v půlce koncertu začala security vyhazovat lidi z balkónu, odkud šlo na pódium dost hezky vidět a nebylo nutné se zde mačkat v dost početném davu, ale v Norsku holt člověk nemůže chápat úplně vše. Během pravděpodobně posledního songu se ale zvedáme a postupně se přesuneme opět do Kulturhuset, kde nás po půlnoci čekala ještě Night shift.

O půl jedné ráno totiž začínali hrát AKHLYS, které, jak asi tušíte, mám dost rád. Američané se mega vyšvihli hlavně svou deskou Melinoë, ale letos vydali další řadovku House of the Black Geminus, s kterou vyrazili na turné, v rámci kterého dojeli i do Norska a následně třeba na Brutal. A byť novinka sbírá trochu rozporuplné reakce, podle mě se jedná o super nasypaného nástupce předchozího alba a na koncert jsem se dost těšil. Samozřejmě jsem byl vůbec rád, že jsem se něj po dopolední túře a stání na koncertech od půl třetí vůbec dobelhal. Doufal jsem ale, že Akhlys stejně jako při našem prvním živém setkání budou stát opět za to. Satanužel, co čert nechtěl, když Akhlys začali, objevil se problém se zvukem. První song byl úplně bez vokálu a šlo slyšet jenom nelidské blasty. Naštěstí, vzhledem k tomu, že všechny jejich fláky jsou dost dlouhé, se to během otvíráku zlepšilo a druhý song už zněl docela v pohodě.

Ona je tahle kapela naštěstí skvělá i jako instrumentální, ale kdybych si nemohl užít vokální linku v Ephialtes, byl bych docela naštvanej. Breathe in! Breath out! a valíme. Yes, tohle je fakt náklep, kterej místy snad intenzitou aji překonává Darkspace. Ty bicí jsou fakt inhuman a jejich bubeník je totální bestie. Škoda jen, že hrají s tak výraznými triggery na kopácích, ale kdo ví, zda by to v těhle rychlostech vůbec bez triggeru šlo. Aspoň to hudbě Akhlys dodává hodně industriální feeling, kterej mi u nich na rozdíl od nějakých klasičtějších black/death sypanic zrovna nevadí. Kytary taky jely parádní tremola a dobré melodické namotávací vyhrávky.

Těší mě, že naživo Akhlys potvrzují, že mezi kvalitou staršího a novějšího materiálu fakt není nijak znatelný pokles a kombinace skladeb z posledních tří alb fungovala dost dobře. Kytarové linky se hezky proplétaly a bicí drtily po celou dobu. Nejvíce Akhlys makali v prvních řadách, ale naštěstí, díky tomu, že má klub několik řad s reprákama, to tlačilo slušně i vzadu. Koncert to byl rozhodně kvalitní, možná méně atmosférický než na Celebrare Noctem ve velkém sálu, ale o to více metalový a intenzivní. Když se ale bolest našich nohou stávala nelidskou, na poslední song jsem si už musel jít sednout do zadní části klubu a doposlouchat jej ze židle, abych to do konce vůbec vydržel. V Kulturhusetu po Akhlys hraje ještě dungeon synth Old Tower, ale v danou chvíli už ani nepřemýšlíme o tom, že bychom na něj zůstali. No, jsem zvědavý, jak to zvládnu následující den, kdy nás opět čekají koncerty od jedné odpoledne až do jedné ráno.

pátek 2. srpen 2024

Třetí festivalový den to před koncerty s turistikou raději nepřeháníme. Nohy nás i po vyspání bolí, tak volíme spíše menší procházku klidnější částí Bryggenu, kde neproudí velké davy lidí a mimojiné navštívíme také Mariakirken, což je románský kostel z 12. století, který patří mezi nejstarší dochované stavby v Bergenu. Zde se také nachází celkem známý obraz, na kterém lze vidět psa, jak pije krev stříkající z ležícího těla Jana Křtitele s čerstvě useklou hlavou. Následně zajdeme ještě do nejlepší restaurace Pingvinen, kde si dáme sobí steak, nějaký ty piva a vyrážíme na první kapely.

Day shift v Kulturhusetu v pátek rozjíždí Nizozemci FÍR. Ti letos vydali svou první řadovku De stilte van God, která se mi docela trefila do vkusu, a tak jsem je rozhodně nemohl vynechat. Jednalo se o hodně primitivní raw black s mrtvolnými painty, svíčkami a řezavým zvukem, přesně jak se k tomuto stylu sluší a patří. Když o tom přemýšlím, Fír byli asi nejsyrovější kapelu celého festivalu. A na to, že jsou z Nizozemska, tak zněli až překvapivě dost norsky. Potěšily mě třeba docela dobré klávesy, které posilňovaly silné atmo. Na srovnávání s kapelami jako Mare určitě Nizozemci nemají dost silné riffy, ale estetika, sound i oddanost žánru zde byla fakt uvěřitelná. Docela prdel poslouchat něco podobného v jednu odpoledne, když venku svítí slunce jak debil, ale naštěstí byla v Kulturhuset dostatečná tma a člověk se do té temnoty mohl dobře ponořit.

Oproti zmíněné nahrávce mi přišlo, že z živé prezentace jde mnohem větší peklo než chlad. Fír navíc ke konci přitvrdili, a táhlejší skladby se začaly přehoupávat do tupé nasranosti, což paradoxně začalo fungovat ještě lépe. Pořádné gule s agresí vykompenzovaly absenci silných riffů mnohem více než pomalé atmo. Zpěvák se rovněž mohl konečně utrhnout z řetězu a začal ječet jak šílený. Když zavzpomínám na nějaké podobné koncerty z poslední doby, tak musím říct, že mě tohle bavilo minimálně o poznání více než třeba poslední koncert Black Cilice. Hlavně ten konec byl fakt mega dobrý a agresivní. Jo a ať nezapomenu, rovněž zde hrál na basu Jimmy z Urfaust.

Druzí hráli trondheimští SYN. S těmi jsem se letos už jednou viděl, a to když hráli svůj úplně první gig na Caerimonia Nidrosiæ. Tehdy mě fakt překvapili tím, jak skvěle nasypaný a agresivní gig zahráli. No, a v Bergenu to bylo překvapivě ještě nasranější. Dost tomu pomáhal fakt hodně natlačený zvuk, který byl asi nejhlasitější z celého festivalu. Pro někoho možná mínus, ale já si to naopak v předních řadách fakt užil, protože to byl nehorázný náklep. Oproti vyznění materiálu na albu Villfarelse, které je spíše atmosféričtější, naživo to je vyloženě jako kopanec do xichtu. Melodické riffy jsou sice stále přítomny, ale na koncertu se do toho celá kapela opírá s takovou energií, jako by právě měli chcípnout.

Největší přidanou hodnotu dává Syn asi zpěvák, který je totální maniak. Hlasově mi připomíná Hoesta z Taake, až na to, že jeho hlas je ještě silnější. Celou dobu ječí jak zmrd, běhá po pódiu a nemá ani chvíli klidu. Bubeník ovšem taky ničil bicí svými silovými údery úplně na sračky. Původně jsem byl tedy trochu zklamaný z odpadnutí Issolei, které Syn nahradili, ale po tomhle koncertu zkrátka nelze být nespokojený. Těším se tedy na to, až Nory opět uvidím na Celebrare Noctem. Mimochodem, hodně mě pobavila i malá holčička se svítícími botami se třpytkami a džískou s nášivkou Nokturnal Mortum, kterou táta protáhl do photo pitu. Kapela si jí nejdříve snad ani nevšimla, ale ve chvíli, kdy ji zpěvák uviděl, tak na ni fakt hezky zamával. To byl na nasraném blackmetalovém koncertě hrozně cute moment.

Poslední “polední” kapelou pak byli Poláci OWLS WOODS GRAVES. Jedná se víceméně o crust black od lidí, kteří mimojiné hrají aji v Mgła. Nečekal jsem od nich popravdě gig festivalu, ale aspoň jsem doufal, že naživo tito Antichristian Hooligans budou dobře šlapat. No, ale i kdyby se kapela přetrhla, měla tak debilní zvuk, že se to fakt nedalo poslouchat. The Fall měl na vokálu úplně absurdní distortion, takže mu nešlo rozumět ani slovo, kapela sice sypala, ale vše se tříštilo dohromady tak strašně, že hudbě vůbec nedávala smysl, no prostě tragédie. Znít to lépe, tak si to k pivu aspoň z dálky dám, ale vzhledem k tomu, na jakém festivalu jsme a jaká zde byla konkurence, nemělo smysl zůstávat déle než tři skladby. Když začal zpěvák pět otřesné ÓoÓo, odcházíme na pivo do Apollonu a poté konečně do Grieghallen.

Zde se hodí zmínit, že na poslední dva festivalové dny do Grieghallen jsem se hodně těšil. Loni se mi sem podařilo aspoň na chvíli podívat během koncertu Dimmu Borgir (kterej byl teda hroznej), a když jsem viděl, kolik zde je místa na sezení, konečně jsme měli před sebou vidinu nějakého odpočinku. Místní tribuna totiž nabízí snad stejný počet míst, jako stání před pódiem. Občas to tedy chtělo přijít včas, aby člověk zabral dobré místo, případně si sedl až někde nahoře. Nějaké místo, pokud jste nebyli početnější skupina, ale najít vždycky šlo, plus jelikož zastávám názor, že na metal se má primárně stát a pařit, stejně jsem minimálně polovinu každého koncertu strávil vestoje a snažil se nacpat co nejvíce dopředu.

V celé hale byl navíc dost dobrý zvuk na drtivou většinu koncertů. Někdy se to lehce lišilo dle místa. Obecně platilo pravidlo, že vpředu dole bylo mnohem více basů, což se třeba hodilo pro atmosféričtější kapely, naopak na tribuně zněly kapely ostřeji. Mimochodem, v Grieghallen šlo na rozdíl od USF Verftet konečně koupit festivalové pivo, které jsme prvně ochutnali v úterý ve Stereu. V Grieghallen ho však měli v plechovkách a s radostí říkám, že mi zde chutnalo mnohem více než čepované před třemi dny. Nøgne Ø ani nic dalšího zajímavého zde na čepu neměli, jenom Hansu, takže jsme Gate Keeper IPA lemtali ve velkým. Nevýhodou budiž, že stála snad přes 150 Norských, což při dvou pivech po převodu na český strhlo z karty ďábelských 666 Kč. Au! Ale co, jsme na dovolené, takže holt jedeme YOLO štýl.

Jako první kapelou hlavního pátečního programu byli mí oblíbenci DØDHEIMSGARD. Ty jsem za posledních X let viděl už nesčetněkrát, a vždycky mě naprosto dostali. Každý koncert byl lepší než ten předchozí, prostě jedna z těch kapel, která snad nemůže zklamat, a člověk si pomalu říkal, kdy se to musí zlomit. Na rovinu vám ale stejně napíšu, že DHG byli opět geniální. Po koncertu na finském Steelfestu si musím sice trochu zabrblat, že v Norsku neměli AŽ TAK geniální zvuk, ale opět naložili výborně. Jelikož byli první bandou, co jsme v Grieghallen viděli a Dødheimsgard zbožňujeme, nacpali jsme se dost dopředu, kde to poměrně basovalo. Dle toho, co jsme se bavili s dalšími známými, na tribuně to naopak valilo asi o něco lépe, ale co, chybama se člověk učí a přímý kontakt s kapelou je taky přidaná hodnota.

Setlist hráli Norové stejný jako ve Finsku, tedy 2 skladby z novinky, Sonar Bliss, The Snuff Dreams are Made Of, The Ultimate Reflection a Traces of Reality. Po vizuální stránce, kromě toho, že byli tradičně zamazaní od nějakého zeleného prášku, který Vicotnik opět všude rozhazoval, za sebou měli i velkou projekci. Tu sice osvětlovač nastavil v lehce křivém poměru, kdo jsou ale Dødheimsgard, aby je menší nepoměr stran rozhodil, žejo? Naopak, tady je vlastně i dobře, když je něco lehce šejdrem, haha. O nabasovanějším zvuku vpředu jsem se už zmínil, ale třeba i bicí zde měly fakt velký sound. Hodně nahallovaný byl aji Vicotnikův vokál, který byl sice slyšet, ale občas byl rozplizlý více, než by bylo třeba. Naštěstí v kapele nezpívá sám, ale s vokálem mu pomáhají i oba kytaristé a basák, takže celkový dojem byl vlastně na pohodu.

Nejsilnější částí koncertu byl ale určitě moment, kdy se na pódiu zjevil Kvohst a chopil se mikrofonu během songu ze Supervillain Outcast. Něčeho podobného jsem byl svědkem už na Islandu, když spolu s DHG odeřval Ghostforce Soul Constrictor, tentokrát padla volba na trochu klidnější věc The Snuff Dreams are Made Of. Jeho vokál byl na rozdíl od Vicotnikova krásně ostrý a i po letech se tímhle hitem popral jako pán. Navíc Kvohstovi musíme dát další plus už jen za to, že se svým červeným paintem byl rozhodně nejlépe vypadajícím člověkem z celého festivalu. Na závěrečné opakování pasáže “the pendulum stops” se na stage vrátil Vicotnik, skladbu dozpívali s Matem společně a na závěr si dali aji pusu. Ňuf.

Závěr ovšem patřil největšímu kultu ze Satanic Art, kdy se po intru rozjede geniální riffovačka a frontman kapely se následně mohl zbláznit. Kromě toho, že se na projekci v danou chvíli objevila velká Cthulhu chapadla, Vicotnik přitom na jakémsi tácu pálil kvanta síry, z které se linuly oblaka kouře. Následně pobíhal v prvních řadách a na samotný závěr i skočil na stage diving. Nad hlavami fanoušků plul dostatečně dlouho, až se dostal někam do desáté řady, tedy až za nás. Poté, co jsme se s ním poplácali a následně čuchli vlastním rukám, mysleli jsme, že padneme. Takovej smrad od síry jsem snad nezažil ani na islandské sopce, haha. Vůbec nechápu, jak v tom puchu zvládá vůbec existovat, natož ještě běhat jako šílený a parádně řvát i zpívat. Zkrátka šílenec, ale i díky tomu jsou všechny koncerty Dødheimsgard v poslední době opravdu výborné zážitky.

Hned další kapela byla ovšem taky velkým lákadlem. Řeč je o DJEVEL, kteří se minimálně se svou poslední deskou, ale i vydařenými koncerty dost vyšvihli v povědomí blackmetalových fanoušků. Já je už před Bergenem viděl třikrát, z toho poprvé se mi docela líbili, ale úplně mě neodpálili. Na PDM jim nesedl až příliš ambientní zvuk. Ovšem letos v Trondheimu to bylo tak výborné, že vzpomínky na tento gig bez nadsázky řadím k jednim z nejlepších blackových koncertů, co jsem kdy viděl. Natěšenost na to, jak jim to sedne v Grieghallen, byla tedy velká, protože zde teoreticky mohli mít úplně perfektní podmínky. A jo, co se zvuku týče, tak ten byl výborný prakticky v celém sále, ať už na horních sedačkách, tak i před pódiem. Přesně jak jsem psal výše, na tribuně bylo vše krásně ostré a čitelné, dole naopak basovější a atmosféričtější. Co znělo lépe, těžko říct. Sice zrovna Djevel jsou jedna z těch kapel, na kterou vůbec nevadi chvíli sedět, na druhou stranu, atmo je prostě atmo, takže to během koncertu párkrát vystřídám.

Určitě ale musím vypíchnout naprosto skvostný vizuál, který byl úplně nejlepší ze všech dosavadních koncertů, co jsem viděl. Základ samozřejmě tvořila modrá světla, pár svíček, ale také kvanta mlhy. Na rozdíl od Prague Death Mass, kde na kapelu nešlo téměř vidět, zde se mocná oblaka různě pohybovala, občas jednotlivé členy zahalila, tu zase vykoukli. Fakt to vypadalo, jako kdyby hráli v totálně zamlženém lese při měsíčním svitu a silném větru. Už jen pozorovat tenhle koncert na tomto místě byl magický zážitek. A jasně, když chtěl člověk trochu více vidět, musel ideálně sejít dolů. Po Whoredom Rife a Ritual Death se mimochodem jednalo už o třetí Estenův koncert, za což rozhodně smekám klobouček.

Hrálo se stejně jako dřív hodně z Naa skrider natten sort, a to tři skladby. Pak dali ještě jednu starší a závěr patřil epicky natáhlé Natt Til Ende stejně jako v Trondheimu. Osobně mě asi nejvíce dostali s Afgrundsferd, kde jsou jak super kytary, tak zde hlavně Eskil vokálně exceluje. Ty jeho čisté zpěvy jsou zkrátka top. Vlastně škoda, že čistě nezpívá ještě více, ale jak se říká, dobrého pomálu. Jáně rovněž mega spoko, vlastně padnou i slova o zatím nejlepším koncertu festivalu. Jo, bylo to fakt silné, lepší než PDM a Celebrare Noctem určitě, hodinu a půl dlouhý gig na Caerimonia Nidrosiæ však nepřekonán. Tohle i přes veškeré klady bylo zkrátka krátké, 45 minut pro Djevel je zkrátka stejně málo jako 50 pro Darkspace, u kterých by mě třeba taky zajímalo, jak by v Grieghallen vyzněli, byť u nich to asi fakt chce nějakou tu pochodovačku v menším klubu. Po koncertě bereme další festivalovou ipu, sedneme ke stolku s kámošem Martinem, který akorát spokojeně říká: “dobrý pivo a dobrý koncert”. Co na to dodat?

Následovali domácí ENSLAVED, kteří nejen že na Beyond the Gates pravidelně vystupují, dokonce zde téměř pokaždé odehrají nějaký speciální set. Loni zde hráli celý Eld, předloni zase Vikingligr veldi, v roce 2020 odsud streamovali Below the Lights, no a letos došlo na kompletní přehrání kultovního alba Frost. Nestalo se tak poprvé, Frost na Beyond the Gates hráli Enslaved už v roce 2018, ale kde jinde by tohle album měli hrát, než na místě, kde bylo před třiceti lety nahráno? Když Norové přišli na pódium, obklopovaly je umělé ledové kry a na projekci za zády měli své totálně zmrzlé, zatím nerozpoznatelné logo. Jak ale hráli jednotlivé skladby přesně jako z alba od začátku do konce, logo na projekci postupně rozmrzalo, až roztálo do jeho aktuální podoby.

Zrovna v případě Enslaved se netřeba moc bavit o tom, jak precizně zahraný gig předvedli. Vždycky, když jsem je viděl v minulosti, mi přišli až absurdně sehraní. Pokaždé však hráli nějaký výběrový set, z kterého mi ne všechny skladby sedly. Osobně mám sice rád i novější tvorbu kapely, např. desky vydané mezi lety 2000 až 2010, ale ty ještě nejnovější už tolik nemusím. Jenže zrovna Frost je fakt deska, která je narvaná parádními riffy od startu až do poslední minuty, téměř nonstop šlape a není na ní snad jediné špatné místo, což platilo i pro její živou prezentaci, kterou navíc podpořil fakt výborný zvuk. Enslaved byli dost možná zatím nejlépe znějící kapelou, které nešlo vytknout snad vůbec nic. AddSatan by si na tribuně možná stěžoval na trochu mlaskající kopák, ale stačilo jít dolů, a problém byl vyřešen.

Těžko vypíchnout nějaký highlight setu. Osobně mám fakt rád samotný rozjezd v podobě tvrdé skladby Loke, na kterou navazuje Fenris se zábavným brnkáním na Hardangerské housle. Ovšem i klidnější song Yggdrasil, během kterého se k Enslaved přidal s baskytarou samotný Pytten, člověk zodpovědný za zvuk alba, byl dost super. Celý set Frost byl ale bez nadsázky výborný a nenudil ani vteřinu. Některé místní vikingy Enslaved dokonce tak strhli, že se pokusili o jakýsi lame kotel, který ale neměl dlouhého trvání. Ve srovnání s posledním koncertem v Praze třeba taky zmínit, že Grutle neměl trapně debilní kecy, a když už něco řekl, vždy to bylo k věci. Rovněž mě zde nijak neiritovaly teplé čisté zpěvy. A byť jsem vlastně fanouškem progovější éry Enslaved, osobně si snad ani jejich lepší koncert nedovedu představit. Minimálně v rámci jejich ryzejší blackmetalové tvorby určitě ne.

Po koncertě zjišťujeme, že v Grieghallen došlo festivalové pivo. Whut, tak rychle? To ho asi moc neuvařili. Plus máme hlad, na festivalovém občerstvení je fronta jak cyp, tak rychle zdrháme ven sehnat nějaký junk food (french tacos ftw!) a vracíme se tak akorát, abychom stíhali v pohodu SATYRICON. Ti zde hráli dva koncerty pojmenované Horns & Diadems, které doprovázela rovněž i výstava poskládaná z různých fotografií z historie kapely. Mělo se jednat o dva unikátní sety, kde se žádný song nezopakuje, a budou obsahovat průřez celou diskografií kapely. Satyricon sice nikdy nebyli nějakou mou top kapelou, ale jejich alba mám rád, na jejich koncerty rovněž chodím pravidelně a vždycky mě naživo bavili. Na příležitost slyšet nějaké ty skladby, co naživo téměř nehrají, jsem se tedy těšil. Před začátkem pátečního setu zabíráme dobrá místa kousek od zvukaře a jsme zvědaví, co si pro nás Satyr a Frost se spoluhráči na jejich první show připravili.

Když kapela nastoupila na pódium a začala songem Walk the Path of Sorrow ze svého debutu Dark Medieval Times a hned jako druhý flák zazněl Du som hater gud z Nemesis Divina, bylo celkem evidentní, že páteční koncert Satyricon asi nebude ve znamení rádiových hitů, ale bude se hrát hlavně black metal. Satyr tou dobou pochoduje po stage s kytarou a doplňuje ostatní najaté hráče. Vše zní perfektně až na jeden zádrhel na kráse, kterým byla přehnaně drnčící basa. Naštěstí se to během prvních dvou skladeb srovnalo a od třetího fláku byl zvuk naprosto skvostný, podobně jako na Enslaved. Když o tom přemýšlím, Satyricon byli asi jedinou kapelou, u které bylo úplně jedno, kde v Grieghallen jste. Všude to znělo parádně. Jejich zvukař odvádí fakt skvělou práci, což potvrdil i o týden později na Brutalu, kde měli jeden z nejlepších zvuků na hlavním pódiu.

Páteční set v Bergenu, byť to tak ze začátku vypadalo, nebyl pouhou exkurzí do minulosti. Hrálo se vlastně i několik novějších skladeb. Došlo i na poslední tři řadovky, avšak z každé vybrali spíše ty tvrdší skladby. Největší radost mi ovšem udělaly pecky jako Filthgrinder z Rebel Extravaganza, Repined Bastard Nation z Volcana, titulní song z Nemesis Divina a kultovka Hvite Krists død z The Shadowthrone. Commando a The Wolfpack z The Age of Nero byly rovněž dobré, ale úplně největší radost jsem měl z toho, že Satyricon tento večer nehráli ANI JEDNU rádiovku z Now, Diabolical. Byl to zkrátka opravdu blackmetalový set a já ještě před samotným koncem byl přesvědčený o tom, že se jedná o nejlepší show Satyricon, co jsem doposud viděl. Frost vše naprosto bestiálně odsypal, zbytek kapely hrál a zněl výborně včetně veškerých samplů, Satyr se svou džískou a vizáží Lemmyho sice vypadal strašně, ale svou úlohu frontmana plnil dobře.

Když už nadšení kulminovalo, nastala chvíle na něco opravdu speciálního. Před festivalem bylo oznámeno, že dojde i na nějakého hosta. A ano, asi vás napadá, co chci říct. Že by to znamenalo čas na Phoenixe, který se Satyricon nazpíval Sivert Høyem? Samozřejmě! V tuhle chvíli se tedy od black metal dostáváme k totální popině, což si asi mohli nechat až na sobotní koncert, ale proč ne. Tu písničku mám vlastně docela rád. Jenže problém, Sivert chybí a místo něj přichází nějaká ženská. Jednalo se o primárně muzikálovou herečku Heidi Ruud Ellingsen. Tyvoleeeeee, proč? Jsem vlastně hrozně rád, že tuhle skladbu Satyricon hrají, jenže Høyemův hlas je na ní to úplně nejlepší, díky čemuž se nejedná jen o sladký patos. Nemohu sice říct, že by Heidi zpívala špatně, ale byla až přehnaně expresivní, na svůj hlas tlačila, strašně to přeháněla a v danou chvíli mi ten song teda hodně zkazila. Na druhou půlku songu se k ní přidala ještě i tanečnice, která jakože předstírala Fénixe. Tvle, dávám facepalm. Úplný konec naštěstí patřil Mother North, kterou mi Satyricon spravili chuť. Úplný začátek byl sice instrumentální, protože Satyrovi po zpěvačce vyměnili mikrofon a samozřejmě se při tom něco posralo. Nicméně poslouchat celou Grieghallen, jak zpívá melodii této norské “hymny”, byl dobře mrazivý zážitek. Až na toho Phoenixe, kterýho pomalu rozdýchávám ještě teď, ale byl ovšem první set Satyricon naprosto výborný. Tady bylo prakticky jasné, že tohle v sobotu těžko překonají.

Tímto hlavní páteční program skončil, unavené Jáně se rozhodlo, že raději půjde na hotel a hodí sprchu, ale já ne. Já byl ještě mega natěšený na Night shift v Kulturhusetu, kde nás čekali AURA NOIR. S těma jsem se v minulosti už kdysi setkal na Brutalu, ale je to tak dávno, že už si z toho až tak moc nepamatuji. A vzhledem k tomu, že na současnou formu Aura Noir slýchám samou chválu, tenhle black thrash attack jsem prostě nemohl vynechat. Kulturhuset, kam se vleze třeba něco přes 300 lidí, je totálně nacpaný. Už podle vizáže některých lidí lze poznat, že sem díky separátním lístkům dorazilo několik lidí, kteří se zbytku festivalu nezúčastnili. Džísky s nášivkami, kníry, dlouhé blond vlasy, rozhodně ne typický blackaři. A byť se podobné image sice občas trochu směju, jsem fakt rád, že tam borci byli, protože po hromadě naprosto nehybných koncertů na Aura Noir konečně někdo rozjel pořádný kotel!

Kromě toho, že jsem měl aspoň nějakou příležitost se na čtyřdenním festivalu lehce pomlátit, jsem také naprosto nadšený z výkonu kapely. Aura do nás tlačí mrdanec jak debil od prvního songu. Všemu pomáhá naprosto výborný zvuk, který je rozhodně nejlepší ze všech kapel, co jsem v Kulturhuset slyšel, ale celkově i jeden z nejlepších soundů z celého festivalu. V popředí pódia stojí Blasphemer, Apollyon a na levé straně sedí Aggressor/Czral. Všichni hoblují struny jak zběsilí a Apollyon s Aggressorem se zároveň přeřvávají. Střídání jejich vokálů je hrozně v topu, protože každý z nich má hodně charakteristický hlas a každý song díky nim vyznívá trochu jinak. Maká to ovšem nonstop. Úžasný je i jejich bubeník, což je vlastně borec z Obliteration, který sypal fakt parádně.

Všichni čtyři jsou úplně nezemsky sehraní a díky totální preciznosti i nasypanosti hudba Aura Noir naživo maká tisíckrát více než při domácím poslechu. Těžko říct, k čemu zážitek z tohoto koncertu přirovnat. Napadá mě srovnání třeba s Midnight v Underdogs, kam taky akorát borci přišli, naprosto nadrcení vpálili do lidí totalis metal, a nacpaný klub se z toho mohl zbláznit. Fakt jsem rád, že jsem tuhle kapelu viděl v takhle malém prostoru, kde intenzita jejich setu dosáhla maxima. Nejdříve jsem se bál, jak to dopadne zvukově, ale tohle bylo fakt na výbornou po všech stránkách. Plus jsem rád, že jsem si díky Aura Noir opět mohl připomenout, že nejen díky Deathhammer a Nekromantheon, ale hlavně i díky nim je norský thrash ten nejlepší thrash. Nejlepší páteční gig? Díky té výborné pařbě a tomu, jak jsem si ho po všech stránkách fakt náramně užil, dost možná ano. Už teď se těším na Celebrare Noctem.

sobota 3. srpen 2024

V sobotu volíme před festivalem rovněž celkem klidový režim. Na hotelu máme snídani až do jedenácti, tak si raději pospíme. Po žranici vyrážíme směr hradní pevnost, kde se také nachází Håkonshallen. Jedná se o velkou halu krále Håkona, postavenou v polovině třináctého století, která se používá, resp. spíše používala k různým ceremoniálním účelům. Docela epické místo. Se vstupenkou do Håkonshallen následně máme dost velkou slevu na vyhlídkovou věž Rosenkrantz, která je taky součástí pevnosti, takže na ni vylezeme a koukneme na Bergen trochu z jiné strany, než vidíte z přilehlých kopců.

Jelikož v sobotu jako jediný den není úplně topové počasí, vracíme se na hotel, kde otevřeme La Sorgaahl, tedy červené víno, které nedělá nikdo jiný než samotný Gaahl. Jakože ok, hodně ovocné, lehce kyselé, ne moc suché. Asi si ho znovu nekoupím, ale za zkoušku stálo. Před začátkem sobotního programu se ovšem vracíme na místo činu a v Pingvinen si tentokrát k pozdějšímu obědu/večeři objednáme velrybu. Už od návštěvy Islandu mám velrybí maso opravdu v oblibě a dám si ho pokaždé, když je možnost. A s radostí mohu říct, že v Pingvinen byla fakt výborná, mnohem lepší než loni v Bryggeloftet. No a nebyl bych to já, kdybych nevyužil kterékoliv příležitosti zastavit se v Apollon baru na dobré pivo, takže před prvním koncertem tam aji s Opatem ještě jedno rychlé natlačíme.

V sobotu mimochodem už neproběhly žádné denní a noční koncerty v rámci Day a Night shifts. V Kulturhuset sice hrály zadarmo nějaké mladé kapely, ale my dorážíme až na první kapelu v Grieghallen, kterou byli trondheimští VEMOD. Ti letos vydali novou desku The Deepening a tak nějak jsem si říkal, že by ji zde mohli přehrát od začátku do konce celou. Délka jejich časového slotu by tomu odpovídala. A byť nemůžu lhát, jejich debut Venter på stormene mám samozřejmě raději, i novince jsem rychle přišel na chuť, dost se do ní zaposlouchal, a vlastně by mi tento tah vůbec nevadil. Počítám, že už loni na Celebrare Noctem z The Deepening hráli většinu a naživo nové skladby taky fungovaly. 

A ano, Vemod skutečně nastupují na pódium za zvuků intra z nového alba a začínají skladbou Der guder dør. Zvuk mají hodně dobrý, vzadu klasicky ostřejší, vpředu více dunivý, s hodně velkým zvukem bicích, který jejich koncertu v Grieghallen fakt sedí. Pochválit třeba i vizuál, z kterého podobně jako Djevel předchozí den vyždímali maximum. Za kapelou je hodně velká a krásně viditelná projekce, na které se po úvodu s logem střídají záběry ze zamlžených lesů, noční oblohy atd. K tomu koncert doplňují skvělá světla, která modro-bílými paprsky září přes celou halu. Tady se není o čem bavit, tohle je jednoznačně nejhonosnější koncert Vemod, který si lze představit, byť na to, jak jsem je viděl například na Funkenflugu, vzpomínám taky rád.

Všechny skladby jinak Norové zahráli přesně jako z alba. Je až neuvěřitelné, jak věrně se jim daří materiál naživo prezentovat. Eskil se vokálně drží blackmetalové klasiky, na rozdíl od Mare nebo Djevel vůbec nevyčnívá. O čisté zpěvy se naopak stará Åsli, jehož inspirace Alcest je nepřeslechnutelná, ale na rozdíl od Neigeho nezpívá total teple, ale v rámci žánru furt vkusně a velmi dobře. Když začali hrát (nepočítaje intra) třetí song Inn i lysende natt, i naživo potvrzují, že se jedná beztak o nejlepší moment alba. Ten post-punkový pattern koncert Vemod hezky oživil.

Když přichází čas na poslední, titulní song z nové desky, neřeším nějak detaily a prostě si ho užívám. Najednou si ale říkám, že riff, co hrají, až překvapivě připomíná materiál z debutu. Aha! Tak nic, žádný The Deepening, Vemod na závěr naopak zařazují titulku z Venter på stormene, která je jako vždy výborná. Začne zpívat i baskytarista Espen a celý koncert vrcholí epicky dojemnou, chladnou atmosférou. Původně jsem tedy čekal celé přehrání nového alba, ale jsem ve výsledku rád, že na debut zatím neserou. Výborný koncert, jen mě teda trochu mrzí, jak málo na něj přišlo lidí.

Pokračují další Norové, kteří zde odehráli výroční koncert k třiceti letům své existence. Ne že by sice VREID hráli už 30 let, ale třeba říct, že Sognametal, jak svou hudbu sami nazývají, začali hrát s dnes již neaktivními Windir opravdu už v roce 1994. Bylo tedy jasné, že na nějaké skladby od Windir tentokrát taky přijde řada. Když přicházíme do sálu s párem posledních festivalových piv, co jsme ještě zvládli v sobotu sehnat, ozývá se hned na začátek taková rána, až si z toho samým šokem málem pivo nerozlejem. Vreid si v Grieghallen přichystali rozhodně největší pyrotechnickou show. Kromě pár vybuchujících petard nechyběly plamenomety, nějaký hořící provaz, jiskry a všemožné hovadiny. K tomu nechyběla ani projekce, na které se, kdyby to náhodou někomu nedošlo, měnily loga Vreid a Windir podle toho, co zrovna hráli za skladby.

Ale jo, i přes to, že si myslím, že Vreid byli nejslabším vystupujícím v Grieghallen, stejně musím říct, že odehráli dobrý koncert. Třeba hned druhý song Pitch Black fakt výborně šlapal. Navíc nehráli jako klasická čtveřice, ale měli s sebou aji klávesy, s kterými jsem je nikdy v minulosti neviděl. Na pár skladeb se k nim navíc přidal i hostující zpěvák, kterým byl, tuším, Vegard Bakken. Nemyslím si sice, že by jeho hlas byl nějak extra přidanou hodnotou, Stureho vokál se mi ve výsledku líbil více, ale aspoň to byla velká show. Zvuk měli rovněž dobrý, byť tentokrát mi přišel vpředu fakt lepší než nahoře.

Od Windir jinak došlo minimálně na dvě skladby, osobně poznávám Saknet, která mi čistými zpěvy docela připomíná Solefald, a úplný závěr patřil epické Journey to the End. Zde mě jen trochu zamrzelo, že klávesové outro, které považuji za součást skladby, naživo vlastně nehráli, ale pustili ho jen ze samplu a bez počkání na jeho konec se rovnou vrhli na děkovačku, čímž skladbu vlastně zabili už v polovině. Ale jo, dobré. Vtipné taky, že kapela celou dobu mluvila norsky (údajně s dost výrazným dialektem, říká Jáně), byť většina návštěvníků na festivalu byli cizinci.

Následoval návrat SATYRICON, kteří zde odehráli svůj druhý festivalový set. Když beru v potaz, že v pátek jsme se dočkali hodně blackmetalového koncertu, dalo by se říct, že po včerejších Horns nás dnes čekaly Diadems. Částečnou změnu šlo pozorovat už na vizáži kapely. Zatímco v pátek hráli Satyricon s plachtou s černými vránami za zády, v sobotu za sebou měli obraz Hieronyma Bosche. Dokonce i Satyr se ohákl trochu jinak a vypadal aspoň trochu jako blackmetalista. Výborný zvuk jim ale naštěstí zůstal a od začátku až do konce zněli fakt perfektně. Do sálu jsme přišli na poslední chvíli, první cca polovinu jsme chtěli raději prosedět a chytli jsme sedačky až úplně nahoře, i tak jsme ale vše slyšeli naprosto v topu.

Výběr skladeb byl oproti prvnímu večeru opravdu o dost hitovější a zaměřený na novější tvorbu. To kapela koneckonců potvrdila hned první skladbou To Your Brethren in the Dark. Naštěstí se našel čas i na dva husté fláky z Nemesis Divina, a to Forhekset s Transcendental Requiem of Slaves. Zde například skvěle vyzněly dost dobré klávesy a mezi rádiovými hity se jednalo aspoň o nějaký blackec. Trojice Now, Diabolical, Black Crow on a Tombstone a Deep Calleth Upon Deep byla naopak ve srovnání s prvním koncertem až vyloženě srandovní. V některých momentech si člověk říká, že ty skladby jsou tak blbé, až to bolí. Tohle jednoznačně vyhrálo nejvtipnější set festivalu. Svým zvráceným způsobem se mi to ale stejně líbí, oceňuji fakt profesionální prezentaci, plus ta hymničnost nového materiálu, ať chceš nebo nechceš, funguje. A když k tomu Satyr zakřičí “Satan for faen!”, paroháč prostě letí nahoru.

Během Die by My Hand se ale přesouváme dolů, protože je jasný, že ty nevětší vypalovačky teprve přijdou a hlavně doufám, že se dočkám To the Mountains, na kterou prostě musím být vepředu. Doprdele, yes! Přesně včas. To the Mountains včetně svých epických kláves, s gradujícím závěrem a všemu, co na tom songu mám rád, nakládá neskutečně. Bez jakéhokoliv rozmýšlení je jasné, že tahle osmiminutová pecka byla nejlepším songem sobotního setu. Jsem nadšený! Přichází ale čas na další hitovky, a The Pentagram Burns tvoří spolu TtM nejlepší kombo. Na Fuel for Hatred následně Satyr pobízí dav, aby rozjel moshpit, do kterého se rád přidávám. No řekněte, moshpit v Grieghallen, to si přece nemohu nechat utéct!

Posledním songem Satyricon tohoto víkendu byl dne očekávání K.I.N.G., který osobně už nesnáším, ale lidi ho žerou, takže jasný, že ho kapela vynechat nemůže. A jo, i přes poněkud pokleslejší zábavu ve srovnání s pátkem byl i druhý set Satyricon výborný, nemohu říct, že ne. Jedinou věc, na kterou si ovšem musím postěžovat, je fakt, že nezahráli už nic dalšího z Rebel Extravaganza. Že z jejich beztak nejlepšího alba za dvě a půl hodiny, které měli, zahráli jen Filthgrinder, považuji za zklamání. I tak ale oba jejich sety, hlavně ten první, považuji díky vícero proměnným, hlavně díky naprosto geniálnímu zvuku, za jedny z nejlepších koncertů kapely, co jsem kdy viděl.

Vrcholem festivalu však mělo být grandiózní finále v podobě BLOOD FIRE DEATH. Jednalo se o velký Bathory tribute, na kterém se podíleli hudebníci nejen z norské blackmetalové scény. Už před festivalem pořadatelé oznámili, že se během této poctě Quorthonovi na pódiu objeví současní či bývalí členové skupin jako Aura Noir, Bathory, Darvaza, Emperor, Enslaved, Gorgoroth, Mayhem, Primordial, Satyricon, Watain nebo Whoredom Rife. O koho se přesně bude jednat a jakou bude mít během koncertu roli, bylo až do poslední chvíle tajemstvím. A vzhledem k tomu, že zrovna Norové by si při něčem takovém rozhodně neudělali ostudu, všichni jsme od Blood Fire Death čekali něco opravdu speciálního. Jediné, co mě před koncertem lehce vyvedlo z míry, byla obrazovka na pultu osvětlovače, na které měl tapetu se Šmoulama.

Teď už ale opravdu žerty stranou, jasně, že to bylo naprosto geniální, a to dokonce říkám jako člověk, který není až tak ortodoxní fanda Bathory. Jasně, jeho tvorbu znám, některá alba mám hodně rád, ale s odstupem času si je pouštím čím dál méně. Koncertu Blood Fire Death v Grieghallen však prakticky nelze co vytknout. Asi je zásadní zmínit, že celý koncert stáli na pódiu pánové Blasphemer a Ivar Peersen z Enslaved, kteří se postarali o veškeré kytary. Dále zde hrál na bicí se třemi kopáky Faust, kterého na jeden song vystřídal Vyl z Whoredom Rife. Na basu hrál Apollyon, který rovněž skvěle odeřval tři songy, plus se zde s basou mihl i jeden ze členů Bathory, konkrétně Frederick Melander. No a zbytek show tvořila hromada zpěváků jako Gaahl, Erik z Watain, Grutle z Enslaved, Wraath z Darvazy, Eskil z Mare a Satyr, z nichž každý až na Erika vždy odeřval jeden song. A nechyběl ani sbor na doplňující zpěvy.

Bylo to zkrátka spektakulární od samého začátku až do konce. Hned úvodní A Fine Day To Die s ječícím Gaahlem nasadila laťku hrozně vysoko. Těžko hledat nějaký highlight koncertu, ale osobně jsem si strašně užil třeba Enter the Eternal Fire, The Return of Darkness and Evil, Total Destruction a samozřejmě Call From the Grave. Zrovna u poslední jmenované si dovedu představit, že by ji zpíval někdo jiný než zrovna Grutle, což ale neznamená, že by se se skladbou popral špatně. Přišlo mi, že trochu na sílu to tlačí Wraath, byť zase dělal výbornou show. Eskil, který podle mě na poslední chvíli nahradil Kjella z Whoredom Rife, protože měl před sebou položené papíry s textem, se s Total Destruction ovšem popral skvěle. Úplně nejblíže Quorthonovu hlasu se však přiblížil Apollyon, takže jsem rád, že zde odeřval rovnou několik skladeb. Velké finále se skladbou Blood Fire Death pak patřilo Erikovi.

Zvuk byl navíc po celou dobu naprosto super a pomohl mocnému zážitku. Stage vypadala epicky a nechyběly zde plameny, nějaké ty jiskry a vše, co k velkému koncertu patří. Lidi navíc celou dobu hned od první skladby dost pařili, postarali se o hlasité reakce a headbanging jel nonstop. Zkrátka krásná tečka na závěr výborného festivalu. Stěžovat si lze pouze na to, že to bylo moc krátké. Hodina na detailní průřez tvorbou Bathory zkrátka nestačí. Deset skladeb z prvních pár alb bylo dost málo i na pokrytí nejstarší tvorby. Osobně jsem čekal primárně blackmetalový set, kterého jsme se i dočkali, ale tohle mělo mít ideálně dvě hodiny nebo aspoň 90 minut. Minimálně tři songy navíc jako třeba Woman of Dark Desires nebo War to ještě chtělo. I tak jsem ale hodně rád za to, že jsem tohle viděl. Až na to, že bych něco podobného vydržel poslouchat podstatně déle, tomuto tributu Bathory fakt nemám co vytknout.

Mimochodem, celou dobu festival pracoval s informací, že zde vystoupí i členové Primordial. Asi každý tedy očekával Alana, i vzhledem k jeho angažmá v Twilight of the Gods, aspoň na jeden song za mikrofonem. Primordial si ale na stejný den domluvili koncert na Wackenu. Jestli se jednalo o nedorozumění, chybu bookingu nebo se na norský festival pouze vysrali, netuším, ale zaslouží si za to prostředníček. Těžko říct, jak by to vypadalo, kdyby Alan přeci jen dorazil. Kdo ví, třeba by došlo i na nějaké skladby z viking éry jako One Rode to Asa Bay. Setlist z koncertu včetně informací o tom, kdo zpíval který song, najdete zde. Záznam z celé show si můžete pustit níže.

Tím byl letošní ročník Beyond the Gates festivalu u konce a nám zbývalo se akorát vyspat, přečkat půlku nedělního dne v muzeích v Bergenu a vrátit se zpátky do Prahy. Co by to ale bylo za konec párty, kdybychom nezašli ještě na nějaké to pivo, žejo? Venku se sice zrovna rozjel chcanec jak cyp, ale podařilo se nám šlohnout nějaké igelity, pravděpodobně určené pro odpadkové koše, hodit si je přes hlavu a zdrháme do Apollonu. Nojo, ale tam o půl jedné zavírali, takže nás brzo vyhodili. No co, přesouváme se jen přes ulici do Stereo baru, kde probíhá oficiální afterpaty. Zde je natřískáno jak kretén, na pivo se čeká hodinu, ale co, stejně si jich pár dáme. Ve Stereu s náma mimochodem popíjí solidně nacamranej Grutle, někde se tam pohybuje aji Erik, Gaahl, a k našemu stolu, kde jsme s Jánětem, Opatem, Evou a dalšími lidmi popíjeli, si přišel stoupnout aji samotný Frost. Do toho piviska jenom padaly a co jsem slyšel od kamaráda, v pokročilejší hodinu dokonce na stejný stůl objednal i šampaňské. Tou dobou jsme už ale byli dávno na hotelu.

Raději se mě ani neptejte, kolik nás celá tahle sranda stála. Když sečtu cenu lístků, letenek, hotelu a veškerého konzumu (který jsme i přes norské ceny fakt neomezovali), dostávám se k necelým 50 tisícům za osobu. I přes to, že se jednalo o zdaleka nejdražší festival, který jsem kdy absolvoval, opravdu své účasti nelituji. Jednak mám Norsko samo o sobě dost rád a hlavně si těžko dovedu představit blackmetalový festival s našlapanějším programem než nabídl letošní Beyond the Gates v Bergenu. Hromada velkých i méně známých kapel zde odehrála tolik výborných koncertů, že se kvůli nim cestovat do Norska rozhodně vyplatilo. A kdo ví, pokud pořadatelé poskládají podobně úžasný lineup jako letos, třeba nebude trvat až tak dlouho, než se sem vrátíme. Jako první nás ale čeká třetí pokračování Caerimonia Nidrosiæ v Trondheimu, kde mi k narozeninám zahrají kapely Dark Sonority, Sortilegia, Ritual Death, Vemod, Whoredom Rife a Askeregn. Už teď se nemůžu dočkat!