Montrealská trojice Big ‡ Brave v čele s charismatickou, přesto stydlivou Robin Wattie zamířila do Prahy již potřetí, letos v doprovodu švédské podivínky Fågelle. Unikátní klub a cyklistické středisko Bike_Jesus na ostrově Štvanice, jehož v rámci výkonu ocenila také Robin, poctil přítomností také projekt Obelisk of Light. Spojenectví Heartnoize Promotion, The Aardvark, Letmo Productions v kooperaci s Mood Booking vygradovalo program za hustou kouřovou oponou od nejtiššího po nejhlučnější. Magický výhled na řeku a městský podvečerní ruch jako bonus k tomu.

Asi dvě minuty mi trvalo poznat, že se nejedná o hlasitě pouštěnou produkci, ale právě probíhající vystoupení Obelisk of Light. Za neprodyšným mrakem dýmu se totiž už pár minut ukrýval Jan Kašpar, v jehož transcendentní zvukové ploše k sobě vábila vědomí jediná ústřední, v monotónním setu několikrát přítomná melodie. Intenzita dronových samplů kolísala jako vlny na moři, „mimóza“ se však k blížícímu se závěru rovnoměrně prohlubovala. Necelá hodina u zvukového hypnotizéra z Česka, jemuž bych to dobré hodnocení nakonec dal.

Fågelle připomněla severskou jinakost. Elektronickou produkcí stylově navázala na předchozí performanci. Navíc však přidala oproti Obelisk of Light bipolárnější kytaru a introvertní zpěv, v němž do zátylku mrazila zasmušilá poetika severských slov. Hybné beaty a sklon k hlasové pop-folkové uhlazenosti Fågelle rozbíjela noisovým napínáním nervů a touhou být nepřístupná, syrová a nevšední. Střet nevinné čistoty a neklid probouzející vnitřní temnotu, která potřebuje volnost v artovém experimentu.

Nikdo nemá naživo masivnější zvuk než Amenra, tvrdil jsem s oblibou. Pak přijdou na skromné pódium dvě nenápadné ženské a jeden týpek. Prvotní údery do kotle Tasy Hudson a hrábnutí do strun Mathieua Bernarda Balla mě málem odfoukly. Říkám si, oukej. Emocemi afektované výkřiky Robin, její intonačně profesorské zpěvy a nabírání decibelů pěkně do kopce, to už fakt nebyla prdel. Vybavila se mi kotkova recka na studiovou aktualitu Vital, v níž u Big ‡ Brave zmiňoval důležitost zvuku a vokálů, což přesně sedělo i na živé provedení.

Big ‡ Brave naživo nechali kompozice i přes jejich sloní náturu dýchat. Každé přejetí po strunách vyvodilo výboj zvukových ruchů či monstrózně podladěných tónů. Přesto byla produkce tria pod údery šamansky rytmických bubnů puntičkářsky přehledná. Montrealští dali Bike_Jesus spirituální Wited. Still and All na čtyři minuty vydechnout, aby v Of This Ilk udeřili do strun a blán takovou razancí, že úplně zabili už tak intenzivní dojmy z uplynulé části svého post-metalového rituálu. Half Breed naopak závěrem páru ubírala… ubírala… a ubírala, dokud Bike_Jesus nezůstal v asi minutu trvajícím tichu bez jediného zvuku, hlásku, zakašlání. Nejsilnější moment celého vystoupení. Ohlušující ticho po ohlušující bouři.