Je to už více než šest let, co u nás naposledy hráli Bohren & der Club of Gore. V březnu roku 2013 vystoupili spolu s Arms and Sleepers v Paláci Akropolis, a prakticky všichni, kteří tento koncert navštívili, nešetřili slovy chvály. O necelý rok později sice Bohreni byli v Praze znovu, ale nejednalo se o plnohodnotný koncert, spíše o fúzi s tanečním vystoupením, kde kapela hrála druhé housle, což degradovalo celkový dojem. V pátek osmého listopadu jsme ale naštěstí měli možnost vrátit se zpátky na místo činu a plně si naživo užít hudbu této darkjazzové legendy.

Po příchodu do klubu potěšilo, že i když vstupenky byly prodávány jako „volné stání“, v sále bylo velké množství židlí.  Nutno říct, že kvůli vyššímu počtu návštěvníků si nesedli úplně všichni, a pozdě příchozí stáli po bocích nebo vzadu u zvukaře. Míst na sezení zde však bylo dost, a kdo přišel před začátkem programu, místo si bez problému našel.

V roli předskokana se představil osmadvacetiletý mnichovský klavírista Carlos Cipa, jehož zařazení vnímám určitě pozitivně. Nemá totiž smysl hledat někoho, kdo hraje podobně pomalou hudbu či snad ambient, což by před Bohren byl spíše kontraproduktivní krok. Carlos naopak hrál na piano celkem živou hudbu. Nic přehnaně vyhroceného, spíše příjemně melancholické skladby. Místy jsem si říkal, že kdybychom jeho hru aspoň desetkrát zpomalili, jistá paralela mezi hlavní kapelou večera by se i našla. Jedna skladba by zase seděla jako soundtrack k dánsko-švédskému seriálu Most. V jednu chvíli se Carlos také zaměřil na poměrně tíživé, hluboké tóny, následně si pomáhal ručním tlumením strun, vše ale zakomponoval do svého koncertu přirozeně, nijak výstředně. Netrvalo moc dlouho, než se poděkováním a úklonem rozloučil, a byť sice pozdě příchozí nepřišli o nic zásadního, tak minimálně o pěknou klavírní půlhodinu ano.

Po krátké pauze se prostor zahalil mlhou, většina světel zhasla a na pódiu se rozsvítila lebka s logem Bohren & der Club of Gore. Zároveň s doznívajícím intrem přichází očekávaná trojice a začíná hrát svůj pomalý jazz. Ano, pánové již nehrají ve čtyřech, před pár lety od nich odešel bubeník, což však vůbec nevadí v pokračující koncertní činnosti. Regulérní bicí sice na pódiu chybí, ovšem každý hráč má u sebe buď činel, hi-hat nebo kopák, který sem tam použije v průběhu hraní na svůj hlavní nástroj. Saxofonista s klávesistou snadným sešlápnutím pedálu, baskytarista kolikrát jedním mávnutím prstů, kterým zvládne jak brnknout na strunu, tak rozeznít činel. Velmi zajímavé něco podobného vidět, na druhou stranu, při tolik úsporné hře, jako je ta Bohrenů, celkem pochopitelný krok. Osobně ale neznám žádnou jinou kapelu, která by tímto způsobem zvládla bubeníka nahradit.

Při popisu hudby Bohren & der Club of Gore se těžko vyvarovat pojmům jako temný, hřbitovní, a neskutečně pomalý jazz. Většina lidí si rovněž vzpomene na atmosféru Twin Peaks či zmíní doom metal. A ano, všechny podobné poznámky jsou relevantní. Sám ale nemohu nezmínit, že celý koncert byl velice příjemný, zasněný a téměř až meditativní. Sice bych si jej určitě užil i ve stoje, ale díky židli jsem si mohl dovolit zavřít oči, úplně se uvolnit a nechat se jednotlivými tóny unášet. Basa a klávesy, či v několika skladbách použitý vibrafon, sice samy o sobě tvoří magický základ, ale v momentech, kdy nastoupí saxofon, který okamžitě převezme dominantní roli, se prožitek snu ještě mnohem zesílí. U Bohren mimochodem oceňuji, že ke své hudbě přistupují oldschoolově a s výjimkou šumivého intra nepoužívají žádné samply a počítačové zvuky. Osobně mám sice kapely jako The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble, které propojují dark jazz s prvky elektronické hudby a posouvají jej ještě dál, velmi rád, ovšem ono jazzové (nebo doommetalové?) jádro je bez nich vlastně mnohem silnější.

Asi škoda, že Bohren & der Club of Gore nehrají své koncerty jako jednolitý nepřerušovaný kus, kde není prostor na proslovy a jisté odreagování se. Kdyby jednotlivé skladby byly na sebe napojené, věřím, že by zážitek z koncertu mohl být ještě silnější, než když vaše snění několikrát za večer přeruší potlesk. Na druhu stranu musím ocenit až nečekaně vtipné proslovy saxofonisty, které v daný moment a díky naprosto pomalé mluvě fungovaly jako totální kameňáky. „Děkujeme, máme zrovna menší technický problém, tak vám asi představím kapelu. Já hraju na saxofon a vibrafon. No a on hraje na basu a on zase na klávesy. Děkujeme.“ Načež se ozval hlasitý smích, který se opakoval i po další skladbě a konstatování: „Vzhledem k tomu, že jsem vám všechno řekl během technického problému, tak už nevím, co dalšího říct.“ Dav také pobavilo věnování Midnight Walker Karlu Gottovi a sdělení: „Máme dobrou náladu, takže vám zahrajeme poslední song, ale jelikož máme opravdu dobrou náladu, tak když zatleskáte, my vám zahrajeme ještě dva přídavky bez toho, abychom odcházeli z pódia“.

Z dalších skladeb, které v pátek zazněly, si jmenovitě pamatuji Prowler a Karin, povinností je samozřejmě také něco z Black Earth a dva songy z doposud poslední desky Piano Nights. Během jednoho z nich dokonce klavírista chvíli hrál na kytaru, což byl asi nejhutnější moment z celého koncertu. Přišlo mi jinak, že některé kousky trochu zkrátili oproti původní délce. Většině skladeb to naštěstí neuškodilo a navíc jich díky tomu zvládli zahrát o to více. Celkově ta hodina a půl, co Bohren & der Club of Gore hráli, utekla strašně rychle a osobně bych vydržel sedět a poslouchat jejich hudbu klidně dvakrát tak dlouho. Jednalo se opět o velmi příjemný večer, který rušilo jen několik jedinců, kteří opakovaně fotili se zapnutým mobilním bleskem, což hezky temnou atmosféru v Akropoli rušilo snad ještě více než na jakémkoliv jiném koncertu.