Třináctý ročník festivalu Brutal Assault je minulostí. Ještě než se začnu věnovat jednotlivým vystupujícím kapelám, rád bych zpočátku uvedl několik poznámek a postřehů, které se hudby až tolik nedotýkají, ale bez nich bych si každý správný festival nedokázal představit.
Assault se vracel do areálu bývalé pevnosti Josefov a byl jsem zvědavý, jak se organizátorům podaří vypořádat s výtkami návštěvníků z minulého ročníku. Po všeobecném přehodnocení dojmy tak půl na půl. Slabiny areálu totiž odhalila věc, která jednou musela přijít – špatné počasí. Dvě třetiny festivalu propršelo (v noci z pátku na sobotu se dokonce přehnala vydatná bouřka) a ve vyhrazeném prostoru se nebylo kam posadit, aby se z vás nestal Jožin z bažin. Na odpočinkové místo z loňska se přestěhovaly merchandise stánky, Gambrinus city (které ovšem zelo prázdnotou) a Horror cinema stan (v němž po tři dny běžely jak klasiky žánru, tak i totální nesmysly). Výsledek byl ten, že si nebylo kam sednout. Jedinou možností byla „přírodní“ tribuna s lepším výhledem. Jenže ta byla zpoplatněna (výtky proti tomuto kroku považuji za naprosto oprávněné) a když začalo pršet, zbylou možností zůstaly pivní stany, jež byly po celé konání narvané k prasknutí a velkým problémem bylo vůbec „zabrat fleka“. Já však volil

posezení v „hulícím salónku“ s šíšou a černým čajem, který mi v odpoledních hodinách dodával sílu na večer. Rozhodně taky přibylo stánků s jídlem (pochvala směřuje k maďarskému pompoši), ale třeba jedna strana koridoru směřujícího dozadu k distrům zůstala úplně nevyužita (co tam dělaly proboha ty palety?). Povinné zlo festivalu – žetony – bylo umocněno nepochopitelnou redukcí jejich prodejních míst. Proč? Výsledkem byly delší fronty. Na druhou stranu potlesk směřuje k autorům programu; byl pěkně graficky vyřešen, přehledný a především informativní. Také odbavování proběhlo mnohem rychleji než v minulých ročnících; doufejme, že se systém dávání „náramků“ napřesrok ještě vylepší.
Co se týče návštěvníků festivalu, první den a noc jsem prožíval naprostý kulturní šok. Chápu, že každý si užívá volna jinak a když v jedenáct dopoledne spatřím potácející se nebo rovnou komatící postavičku, řeknu si: “Potřeboval to.“ Horší to už bylo s mezilidskou komunikací (nejen) v pivních stanech. Nevšiml jsem si, že by si v normálních veřejných hospodách lidé povídali ve stylu pan A: „uaaaaaaa!“ – odpověď pana B: „eeeuuuuuu!“ a to třeba celé dvě hodiny. Vskutku informativní rozhovor. Nejhorší to bylo první dva dny, pak už všichni dali pokoj a byl klid. Rozhodně mezi návštěvníky přibylo cizích řečí; těch cizinců bylo možná víc než Čechů a také jsem neevidoval žádné zásadní fyzické rozbroje. Hodně se pálilo a celkově mi atmosféra přišla přátelštější než loni. Co jsem kvitoval, bylo pravidlo o nevhazování plných pivních kelímků mezi lidi; hříšníka posléze ochranka odvedla z areálu.
Počet lidí oproti loňskému roku narostl a mám obavu, zda při takto nabitém programu a stávající koncepci bude Josefov stačit. Všudypřítomné fronty a neustálé čekání otravují život a jsou ubíjející. Co se týče koncertního programu, patřím k lidem s širokým hudebním záběrem, zajímá mě téměř vše, ale zvládnout i dvě třetiny programu je nadlidský výkon. Vzpomínám na festiválek Fuck the Commerce (tuším rok 2002, jeden z posledních ročníků, kdy to ještě stálo za to), kde se za tři dny vystřídalo ve srovnání s BA sotva polovina skupin, ale mezi účinkujícími byla časová mezera a to ticho mezi sety bylo doslova spásou. Navíc, když měla kapela ohlas, mohla si přidat i vícero písní; a přesto nehrozily žádné stresy se zpožděním. Na Brutalu to bylo často tak, že sotva dohraje „levé stereo“, vpravo už to do nás tlačí další hošani. Často jsem se pak přistihl, že stojím a ani nevnímám, co poslouchám, jak jsem z toho hluku otupělý. Méně někdy znamená více.
Poslední věcná se týká klasickému problému, o kterém se dá vykládat hodiny – zvuk. Ještě v průběhu konání festivalu jsem byl na pochybách, zda to zvukaři zvládají, ale nyní už v klidu mohu říct: OK! Větší kapely měly beze zbytku velmi kvalitní nazvučení a ruku na srdce, obviňovat jen a jen pána za pultem by bylo nespravedlivé. Přesto si neodpustím drobnou poznámku. Co dost dobře nelze pochopit, je drastické upravování zvuku „za pochodu“. U Textures první dvě skladby hlasitostí zněly jako z domácího přehrávače, najednou jakoby si někdo vzpomněl, že zapomněl otočit knoflíkem a bum bác, div že člověk neohluchne. Dalo by se pokračovat, ale dost zbytečně. Je pochopitelné, že prvních pět minut vystoupení nebývá ideální, ale tyhle minely jsou eufemisticky řečeno neuctivé. A dost, teď už jen k společnému jmenovateli BA maratonu – HUDBĚ.

---- ---- -- - -- --- ---- ----
den o1 > čtvrtek 14.8.08
---- ---- -- - -- --- ---- ----
Suffocate Bastard 15:00
Mindwork 15:25
Inveracity 15:50
Gloomy Grim 16:20
Rasta 16:50
Beheaded 17:20
Sadist 17:55
General Surgery 18:40
Hollenthon 19:20
Samael 20:10
Septicflesh 21:00
Exodus 21:55
Finntroll 22:55
Mayhem 23:50
Textures 0:45
Harmony Bay 1:30
----- ---- -- - -- --- ---- - ----- ----- ---- -- - -- --- ---- ---- ---- -----

U tuzemáků Mindwork jsem byl doposud panicem, jejich vystoupení bylo mé první setkání s touto grupou. Stačí se mrknout na jejich profil na myspace, zkontrolovat hudební vzory (Cynic, Pestilence, Death, Atheist, Nevermore, Dream Theater, Symphony X, Porcupine Tree, Fates Warning, Neglected Fields, Sadist, Sadus, Textures, Aghora) a je jasno. Chlapci se zhlédli v aranžérsky promakaném metalu, v němž se musí umět hrát. Zvláštní, jejich promáč zní vyspěle, ale živé vystoupení to až tak nepotvrdilo. Nevím, zda to jen živě všechno nevyznělo, ale celkový dojem byl kostrbatý. Jsem zvědavý, zda kapela bude rozvíjet a hledat vlastní cestu, protože koncert spíše vyzněl jako citace zmíněných vzorů.
Ani Inveracity nepřináší do světa hudby revoluci, nicméně řecký soubor je sehranější a učebnice brutal death metalu (bdm) zná nazpaměť. Tentokrát se jede v kolejích Deeds Of Flesh a Disgorge, tedy vskutku nic převratného. Dvojka Extermination of Millions šlape pěkně, a i když na jejich poněkud monotónní styl musí mít člověk náladu, naživo to jede, slamy valí, chlapi paří, běhačky běhají, stěrače stírají. Fajn zvuk a 25 minut tak akorát. A lidem se to líbí.
Beheaded autora těchto řádků pořádně zklamali. Nebudu zastírat, že jsem se na ně těšil, viděl jsem je totiž před vydáním Recounts of Disembodiment na Obscenu a to byla jízda. Kvintet měl problémy s kytaristou, už mají nového, hrozil rozpad, ticho po pěšině a nyní jedou turné. Letos však působili nesehraným, až rozháraným dojmem. Největší slabinou byl však katastrofální zvuk, bicí připomínaly pytel po schodech se valících brambor a extrémně otevřená hajtka posílá do kopru rozplizle znějící kytary. Tak takhle ne. Hrály se klasiky ze všech třech počinů, Beheaded jsou bdm buldozer, jenže na BA to byla maximálně tak vystřihovánka zemědělského stroje z „ábíčka“.
Sadist jedním z vrcholů čtvrtka!!! Tuto jedinečnou a originální skupinu se nepoštěstí vidět na prknech, která znamenají pódium a předvedli

ekvivalent toho, co znáte z desek. Tedy perfektní, mnohdy až profesorský výkon. Italové jsou unikátní v míšení klasické hudby, technothrashe, jazzu, orientálních vsuvek a jejich koncertu nebylo co vytknout. Především strunné duo Tomy a Andy bralo dech. Netušil jsem, že Tommy na koncertech stíhá střídat klávesy a kytaru nebo dokonce hrát na oba nástroje najednou. Jasný favorit na instrumentalistu festivalu. Trevor se svým uštěkaným vokálem mnohdy řezal uši i s boltcem a některé jeho uřvané úvody k písním zněly jako když uchází pneumatika od kamionu. Kvartet ve čtyřicetiminutovém bloku přehrál to zásadní ze své albové kolekce (vyjma Lega); dostalo se tedy na stejnojmenné poslední album (jeho úvodním intrem a skladbou začínali), legendární Tribe (nejsilnější momenty vystoupení) a debut Above the Light. Co dodat? Nic. Prostě skvělé.
Koncepce BA je založena na prolínání žánrů, což je chvályhodné, ovšem někdy ta změna bije nejenom do uší, ale i do očí. Po italském variabilním blázinci přišel na řadu oldschoolový goregrind v podání General Surgery a ačkoliv tyto Švédy mám rád, jejich zástěry zasviněné kečupem, vodovkami a býčí krví mi zákonitě musela přijít jako monotónní. GS jsou v jistých kruzích totálním kultem (někde doma se mi válí jejich Necrology na originál kazetě), byli jedním z prvních klonů Carcass, přidali k nim švédskou syrovost a crustovou špinavost a bylo hotovo. Předpředloňská deska Left Hand Pathology je vlastně první velkým zářezem po sedmnácti letech. Poznávám basáka Sayyadiny, který po reunionu zapadl do jejich řad. Jede se podle osvědčených pravidel žánru, klepárny střídají tupačky, vše prošpikované chytlavými středními tempy. Co ale na Švédech pozoruji, je jejich zřejmý a neutuchající entusiasmus a láska k grindcoru. Klobouk dolů.
Hollenthon jsem viděl celé a doteď to pořádně nechápu. Jejich debut Domus Mundi mne tehdy docela zaujal, ale pak jsem je přestal sledovat. Rakušácká banda kolem legendárního Martina Schirence se v mnoha profilech pyšní tolika přívlastky, které by jim záviděl mnohý arabský šejk, ale pravda je taková, že Hollenthon produkují hodně nabubřele znějící symfonický (power) metálek a toť vše. Sem tam se mihnou ukázky z posledních holywoodských soundtracků a pokusy o folkové vsuvky končí trapasem podobným „géniům“ Therion. Jelikož podobný styl už jistou dobu nesleduji, jejich koncert pozoruji jako vzorek současné produkce podobně znějících dark metalů. Čistě profesionálně, bez přílišného zaujetí, jejich set kolem mne prosviští a ani o tom nevím. Vlastně si u toho i odpočinu, mám čas si všechno prohlédnout, poslechnout (opravdu to není náročná hudba) a finální soud si představuji ve stylu „není to blbý“. Jenže pak přichází Gába s větou: „Nejnudnější kapela festivalu.“ Jojo, není nad pluralitu názorů.
Následující Samael jsem už bral vážněji, jenže o to větší bylo mé rozčarování. Skupina se na posledních deskách nehýbe z místa, stále produkují svoji charakteristickou verzi temnější diskotéky. Problém nejspíše také bude v tom, že jsem je viděl ve vrcholné formě v roce 1997 na holandském Dynamu, kdy jejich Passage bylo vpravdě progresivním albem. Chalani už nejsou nejmladší, což je dost vidět na frontmanovi Vorphovi a i když napůl bicmen/klávesák Xy temperamentně skotačí kolem svých klaviatur a tympánů, výsledek je nemastný neslaný. Užuž chci odejít, v tom ale Švýcaři začnou hrát Rain, pak ještě dvě výborné věci z Rebellion a Ceremony of Opposites, posléze se však vrací k novějším písním a já se jdu definitivně občerstvit.
Jeden den a dvě řecké kapely, tentokrát SepticFlesh. Podobně jako Samael si v polovině devadesátých dokázali vytvořit vlastní specifické pojetí death metalu. Zabalili to, pak se však dali znova dohromady a z jejich posledních comebackových alb sestával jejich set. Bizzaro poslední Communion chválí, mě jenom trochu chybí víc posmutělých riffů a nálad a naopak trošku provokuje nabubřelost pražského orchestru, který jede z playbacku. Septici přesto patří k současnému nadprůměru, skladby tlačí mnohem víc na pilu než v minulosti. Přes všechny klady, blok Řeků postrádá výraznější jiskru a já je jako první kapelu sleduji z povzdálí. Nazvučení bicích pokulhává, hlavně les rychlých noh bubeníka splývá, až se úplně ztrácí. Škoda. Kapele bude víc sedět středně velký klub.
Začínám pociťovat veleúnavu a Exodus to odnesli. Viděl jsem zhruba čtyři skladby a hledám vhodný úkryt pro odpočinek. Thrasheři na mě působí unaveným dojmem, ba co víc, unavená je i jejich muzika (nebo já? kdo je vlastně víc unavenější?). Návratové desky (2004 > 2005) sice šlapou, ale písně jsou strašně dlouhé (většina kolem neúnosných šesti minut), tupačky mdlejší, celkově to prostě není ono. Jak říkám, viděl jsem 20 minut a ty se nesly ve středních tempech. Zahráli později nějakou starou peckou z osmdesátek? Ale třeba za to mohla opravdu ta vyčerpanost. Jejda, a to jsem na něj byl tak zvědavý.
Tak to je tedy libůstka. Set Mayhem jsem viděl celý, ale NIC si z něj nepamatuji. Sakra, hard disk přeplněn, automatický formát. Ostuda! Jen si vzpomínám, že končili klasicky s Pure Fucking Armageddon a celé vystoupení se neslo na jejich poměry v celkem klidném duchu (třeba na Wackenu házeli useknuté a ohořelé prasečí hlavy do publika).
Co říci k Textures? Neumí zklamat nebo nedejbože zahrát na půl plynu. Na BA letos už potřetí, tentokrát s novým basákem a novou deskou Silhouettes. Začínají dost zvolna, One Eye for a Thousand je na úvod pro mě nepochopitelná volba. Jak už jsem zmiňoval, kapela zní až skoro akusticky, v polovině dvojky se najednou ozve

druhá kytara, basa (zvukař asi omylem o něco zavadil) a konečně je to ono! Fuj, to se nedělá. Po sérii valivějších metalů působí Textures na lidi jako živá voda. Paří se jako o život, kotel vytváří prašné bouře (to ještě nikdo pořádně netušil, co přijde za marast) a kapela je očividně povzbuzená vřelým diváckým přijetím. Eric děkuje, ale nemá za co, protože všechno brilantně zazpívá jako z desky, neuvěřitelný výkon. S nadšením kvituji rozmístění bicích Stefa Brokse na bok; veškerá jeho hra je tak podávaná jako na talíři a z profilu je to pohled pro labužníky. Pro autora byl tento metrosexuál jednoznačně nejlepším špílmachrem z celého festivalu. Na koncertech celou grupu neuvěřitelně táhne dopředu, cit pro moment a najazzlý feeling z něho dělá nového Reinerta. Z novinky ještě přidali The Sun’s Architect a Storm Warning (geniální song), z předchozích hrají koncertně osvědčené kusy (např. Swandive). Loučí se, děkují a jak jistý pan Říha zpívá: „Někdy příště!“
Konec čtvrtečního programu obstarává ústav z Vysočiny Harmony Bay. Duo bicí-kytara+zpěv se pere s předehranými klávesovými playbacky ve stylu Spastic Ink, ale tito jsou mnohem kolážovitější a.....neposlouchatelnější. Opravdu vyhrocené ekvilibristické orgie, které však postrádají to hlavní – duši. Oceňuji více jejich „písničkovější“ snahy, kde už člověk najde jakés takés riffy (třeba Lodyha). Těžko říct, zda kluci nechtějí nebo neumějí složit song, který má hlavu a patu, ale už po patnácti minutách toho mám dost, kluky ze zátoky (že by Bobří řeka?) vidím potřetí a nebudu je dál vyhledávat. Sympatický je jejich „jakodementní“ uvaděčský přístup k skladbám, člověk se zasměje, ale úsměv srovná se zemí další miliarda not. Duo končí a já se těším do pelechu.

GhAALL-ERKhA by mART_in