15:30 Suburban Terrorist

16:20 Keep On Rotting

17:10 Flotsam & Jetsam

18:05 The Agonist

19:00 High on Fire

20:00 Chthonic

20:55 Terrorizer

21:55 Venom

23:15 Modern Day Babylon
 
bizzaro: První dojmy z Brutalu už ve svém článku shrnul Ondrajs, nemá tedy cenu nijak sáhodlouze rozebírat, co a jak bylo či nebylo. Na Brutal jsme, jako už několik let, vyrazili samozřejmě už ve středu a již v polední dobu zde bylo plno lidí, ale místa na stany – dole v kempu – jsme našli dobré a oproti loňsku i rychle.

Po svižném odbavení míříme shlédnout kousek SUBURBAN TERRORIST. Na Slovensku se death metal vždycky uměl a naši sousedé dosud mají nad Čechy nejen kvalitativní převahu. ST mají debut u Gothoom a zní dobře, naživo ale, ať už se dolazoval a dokrucoval zvuk, kapela předvedla, že studiová podoba nad živou performancí ještě trochu převyšuje. Snad grindcorem načichlý death v hodně obstojném provedení a už před solidním zástupem fans, jen tomu něco ještě – snad preciznost – chybělo.

Hned po nich už byli „naši“ KEEP ON ROTTING, kteří si set na BA dali již podruhé, tentokrát ale na hlavním podiu. A svědčilo jim. I když to byla první takováhle zkušenost, možná by jim více odvázanosti na něm svědčila, ale na hráčském výkonu, kterému obvykle vévodí neuvěřitelně našlapané bicí a kytarové souhry, se to nepodepsalo. V krátkém setu se hrály jak skladby ze skvělého prvního alba Unforeseen Consequences, tak debut EP The Beginning. Úvod skvěle obstarala pomalu se rozjíždějící Freud’s Secret Desire, která neznalým dala najevo, že teď se nebude rubat, ale přemýšlet a hrát. Pak už KOR svůj, ehm, sofistikovaný death metal, kde někteří slyší The Faceless, jiní zas Beneath the Massacre, prezentovala naprosto sebejistě s lehkostí a profesionalitou. Až na více středový a tím ostřejší zvuk, není co vytknout a je třeba říci, že v KOR, MDBabylon a Noostrak spatřuji největší příslib tuzemských kapel, které to nehrnou na tlak a sílu. A fanoušci odměňovali prvními circle pity.

A po moderně byl čas na oldschool. Oldschool ale oldschoolovatý, a tak se i Flotsam & Jetsam uvedli. Na mě to bylo až moc, takže dvě skladby a nashle. Nač ale dál plýtvat slovy, když jsme měli před podiem fanouška.

LooMis: „Are you ready for some old school?“ To byl Erickův dotaz hned na úvod. I když, on to ani tak nebyl dotaz, jako konstatování. FLOTSAM & JETSAM budou za dva roky slavit 30 let od Doomsday for the Deceiver a těžko říct, jestli si prošlapávají nějakou cestičku k živému oprášení celé této desky. Každopádně nejen že začali pořádně uleželým Hammerhead, ale navázali s Iron Tears a zařadili i Desecrator. Teď když to píšu, si uvědomuji, že se nedostali dál jak za druhou No Place For Disgrace (1988). Každopádně Erickovi to v motorkářském seklo jako kdysi Halfordovi a nebýt otřesných výpadků zvuku na úvod, mohlo to být ještě o něco lepší. Jakožto první ze zástupců thrashových kapel, na rozdíl od té hlavní (na všechny se postupně dostane), rozhodně nezklamali. Největší poklonu dostává (potřetí a naposledy) Eric A.K. za svůj stále nezaměnitelný ječák.

mIZZY: Letos na BA opět hned v úterý odpoledne. Lidi jezdí čím dál dříve a je jich stále víc a víc, proto si nenecháme zabrat naše oblíbené místečko. Celkem by mě zajímalo, zda během příštích let začnou někteří stanovat v kempu už od pondělí (nebo rovnou od neděle), moc bych se tomu nedivil :) Zavdáme nějaký ten rum a jde se na Poličku, kterou opět zdražili. Letos byla dokonce za 19 Korun, a jelikož nebyla moc dobrá, lenost zvítězila nad cenou a v následujících dnech pijeme raději o pár korun dražšího všudypřítomného Rohozce. Docela nás potěšil stánek s Krakonošem, který se posunul ze začátku VIP kempu až do druhé části, takže jsme měli ranní vyprošťováky, kafe a další nezbytné věci hned po ruce. Škoda jen, že přes noc, kdy jsme jej nemálo potřebovali, byl zavřený. Super nápad je Octagon, byl v něm chládek, vzdáleně připomněl hezkou atmosféru, kterou znám z Hradeb Samoty, i tak jsem v něm krom krátké prohlídky výstav moc času nestrávil. V horror cinema byly super sedačky a kousek vedle se dal zadarmo dobít mobil, jen zde rušili kytaroví onanisté, nějaká ambientní hudba by byla v podobných prostorech příjemnější, stejně tak větší kino. Třetí stage se přetransformovala na mega stan (chapitó, viz třeba report z Hellu, pozn. Bizzaro), což bylo sice fajn, hrály zde ty nejzajímavější kapely a strávil jsem zde nejvíce času, ovšem to vedro vevnitř se fakt nedalo vydržet, přitom by to vyřešilo pár větráků. Největší negativum však zůstává stále neosvětlená cesta přes kopec ke stanům, kam by to chtělo konečně umístit nějaký halogen. Průběh festivalu byl jinak bezproblémový, chvály je všude milión, tak netřeba opakovat.

Ve středu po značné přípravě stíhám HIGH ON FIRE. Mám je rád a čekal jsem od nich solidní nářez. Když však odehráli s ultimátně špatným zvukem, bylo to velké zklamání. Nejdříve byli hrozně potichu, zpěv nešel ven vůbec, následně byl moc nahlas, ale vše hrozně nevyvážené. Přes basu nešly slyšet bicí a vůbec neměly správnou energii, aby zahrály správně ten svůj METAL. Set byl přitom složen ze super skladeb jako Devilution a Snakes for the Divine. Škoda, mohli nám dobře nasekat na prdel.

bizzaro: Hodně lidí před High On Fire čekalo na The Agonist s novou zpěvačkou a po nich zas na Chthonic. A než vidět od všeho něco a furt přebíhat přes areál a od podia k podiu, letos jsem si dal Brutal s heslem „více klidu a sil až do konce“, i proto jsem viděl obě uvedené kapely jen zběžně. The Agonist svůj metal pro všechny stejně jako Chthonic prezentovali se ctí i obstojným zvukem a zástupem v kotli. Vicky Psarakis není bitch jako Alissa White-Gluz, takže stačilo zkontrolovat, zda to živě kapele hraje, protože už není na co se koukat jako dřív, na Chthonic (se záskokem za bicími), i když mi jejich muzika nevadí, je asi nejzajímavější jejich původ a kostýmy, z nichž stejně nejvíc upoutává spoře oděná basačka. Ale jo, fanoušci kapel museli být spokojeni, dobré.

A pak hráli TERRORIZER. Pro nepočet maniaků kult a legenda, a neříkám, že ne, ale nebylo to dobré. Pete Sandoval sice hrál jako by měl vypustit duši a nechat na podiu kopyta, ale kapela nebyla sehrána a zněla jako parta maníků, co si jen odskočila zahrát pro pár kámošů nějaký starý fláky. U basy a mikrofonu Sam Molina, u kytary Lee Harrison (oba Monstrosity, první z nich ex, druhý z nich za bicími stále) mi v triu s Petem připomněli, jak ve skutečnosti některé projekty mohou znít. Takhle vážně ne.

LooMis: THE AGONIST už právě že nejsou s Alissou. Jejího hlasu je (obávám se) v Arch Enemy až příliš velká škoda (ale business je business). Vicky je stále ještě taková napůl náhradnice - stále ještě neotrkaná a chvílemi mi přišla dost vyjukaná z přihlížejících metalistů. Hlasově by to také chtělo ještě vypilovat - nová skladba Disconnect Me nebavila, starší tvorbu se ale Vicky naučila dobře a v závěrečné klipovce Business Suits and Combat Boots, když jsem přivřel oči, byl už dojem, že na pódiu je Alissa, prakticky dokonalý. Zvuk u pódia byl rozhodně lepší než dál v davu, který byl velmi početný, a pokud si vzpomenu třeba na nedávný Basinfirefest, tak rozhodně už v tuto chvíli měli Kanaďané zhruba stejný kotel, jako např. Death To All.

mIZZY: Chthonic a Terrorizer jsem chtěl původně vidět, ale nakonec bylo pivo přednější. Ze slušnosti dorazím alespoň na VENOM. Black metal, jako správně vychovaný člověk, nesmím vynechat. Ten zahráli hned jako první a byla to paráda. Nicméně, nechci být k bohům rock and rollu skeptický, ale tímto mohl jejich set skončit. Vydržel jsem sice celou dobu až do konce, některé hity pobavily, plameny hřály, ale asi bych se spokojil s půlhodinou. „Hail Satan“ jsem si taky rád zařval, jen to prostě byl jeden song jak druhý. A šaškárny bubeníka s Cronosem byly též hrozné, krom těch ohňů se na ně nedalo moc dívat.

Během posledního songu tedy opouštím areál a jde se na sraz s kamarádkou slivovicí. Od stanu však poslouchám ještě Modern Day Babylon a trochu lituji, že jsem na kluky nezůstal. Minimálně z dálky zněl jejich djent velmi slušně. Minimálně na české poměry fajn, snad příště nebudu tak unáhlený a dám jim šanci zblízka.

bizzaro: To já unáhlený nebyl (ani plameny a Resurrection a Black Metal mě od podia nevyhnaly) a samozřejmě jejich set pro mě měl být na závěr toho dne onou pověstnou třešničkou. Sestava MODERN DAY BABYLON měla ten den premiéru, protože za bicími seděl novic Petr Hataš. Počítám, kolik koncertů MDB jsem viděl (dokonce jsem pořádal úplně jejich první, cha!) a kolik jsem jich psal, ale prostě to říkám na rovinu, tohle byli nejlepší Modern Day Babylon, jaké jsem viděl! Ne jen kvůli zvuku, který byl výborný, ale pro celkovou uvolněnost a živelnost, kterou nová sestava disponuje. Už basák Přemek (cože, on je v sestavě už rok? To to letí…) kapelu odvázal od kůlu, ale až v Petrovi MDB nalezli jistou oporu, aby veškerá energie z podia mohla jít ven a kapela se bez jakýchkoli ohledů mohla soustředit na své hraní. Set byl nadupaný a výbušný a sestával, až na předposlední Shivers z debutu, z věcí z druhého alba - Astral Storm, Lost in Dreams, Differentiate, Currency, Instant Djentleman, peckózní Travelers a Journey of Living. MDB čekají zářné zítřky, tohle byl závěr!