BA - první dojmy
BA - středa
BA - čtvrtek
BA - pátek

10:30 Rectal Smegma
11:05 Blood Red Throne
11:40 Psycroptic
12:15 All Out War
12:50 Defeated Sanity
13:30 Rosetta
14:10 Procession
14:50 Skálmöld
15:30 Outre
15:30 Ratos De Porão
16:15 Modern Day Babylon
16:30 Carach Angren
17:00 Cryptopsy
17:30 Demilich
17:45 The Haunted
18:30 Rome
18:35 Suicide Silence
19:25 Sólstafir
19:50 Victims
20:15 Phurpa
20:20 Heaven Shall Burn
21:00 Dead Congregation
21:15 Cradle Of Filth
22:15 At The Gates
22:20 Lvcifyre
23:25 Einherjer
23:30 Wisdom In Chains
23:50 Cult of Fire
00:25 Vader
00:40 Anaal Nathrakh
01:15 Esoteric
 
 

onDRajs: Poslední den festivalu a zároveň první, kdy se do pevnosti dostávám už dopoledne. Sobota se pro mě nese v duchu smrt kovu a zároveň ukazuje jeho sto možných tváří (ahoj, Gorthe). První pánové na holení jsou protinožci PSYCROPTIC a jako start do žhavého pekla ideální. Novou tvorbu neznám, ale zas tak vyklidněné, jak to popisuje Bizzaro ve svých recenzích, mi to nepřijde. Těžko se mi vystoupení hodnotí, protože z letošní placky zazní hned tři kousky. Kapela je sice trochu jinde, ale o to muzikálněji a rozmanitěji na mě působí. Chytám se až na vynikající námrdovku Ob(Servant), ve které se zjevil i pan Šimeček (RIP Godless Truth).

LooMis: Nezačali náhodou PSYCROPTIC dřív? Ačkoliv z kempu odcházíme (myslíme si včas), dobíháme ke stagi asi při třetí skladbě Ob(Servant)? Nemá asi smysl už opakovat vše o výhni, ale k vydržení to rozhodně bylo. Škoda, že vystoupení vyšlo takhle na odpoledne, výborný zvuk, a i když je nová deska úkrok od tvorby stranou, v setu to nebylo poznat (The World Discarded). Ono taky ale je 35 minut dost málo, ale jasně, stihla se i hostovačka – na předposlední song se na pódium vyškrábal i Zdeňa Šimeček.

Cronic: Celý koncert PSYCROPTIC bol fajn, a to doslova. Tak ako posledný album, žiadna agresia, brutalita. Taký fajn technický death metal. Tu správnu šťavu to dostalo až keď nastúpil Gtboy Zdeněk a spolu s Jasonom zadelil Ob(Servant). Škoda len, že na jednu skladbu a vlastne aj naposledy. Chalani, treba viac pritlačiť na pílu a oprieť sa do toho.

Zato DEFEATED SANITY s tým nemali žiadny problém a napumpovali do ľudí svoj ultra brutálny death metal, okorenený špičkovými výkonmi. A kto bol lenivý vyliezť von, určite mohol ľutovať. Nabudúce viac takýchto kapiel.

onDRajs: K věci. Ač nepatřím mezi ty, kteří DEFEATED SANITY zobou pravověrně z ruky, během jejich setu stojím jak přibitý k zemi. Nemáte rádi v hudbě sóla? Nesnášíte melodie? Oslovuje vás hodně omezený výrazový slovník? Tak to jste určitě na Defeated Sanity stáli v první řadě! Němci působí naživo podobně jako Suffocation. Probudí ve vás zvíře, které se nějak musí navenek projevit. Naprosto zvířecí brutalita, která nemá obdoby. Kapela bez kompromisů, vidící před sebou úzký BDM tunel, kterým za každou cenu chce projít. Asi nemá cenu popisovat playlist, poznávám věci z Chapters of Repugnance (Engulfed in blablabla je můj nejoblíbenější kousek), zazní i nový kus – a jaký že je? Žádnou změnu rozhodně nečekejte. Brutalita kombinovaná s technickými finesami (třeba to několikasekundové basové sólo, kdy jede basák kostrbaté najazzlé výjezdy spolu s bicími), které občas tupější slamming zdařile oživují. Bezchybný technik Gruber vzadu a vepředu vrásčitý Kühn pařící o sto sedm. Tohle fakt není normální. Naprosté vyhlazení!

LooMis: DEFEATED SANITY masakr. Zatímco Tasmánci to měli přesně přes poledne, DF si vybrali podstatně pekelnější čas, kdy už všechno kolem bylo rozpálené. Nechápu, jak jsem tam mohl vydržet, přišel jsem se podívat spíš „jen tak pro pořádek“, ale brutal-tech palba Němčourů mě doslova přikovala na místě (ne, do pravého kotle, za což mají přítomní můj neskonalý respekt, jsem nešel). Nemocnej vokál (další respekt, že brumlal Konstantin vydržel celou dobu v mikině), ultrapřesné bicí, možná basa kdyby byla hlasitější a slamovačky. Nemám slov, jelikož vlastně jedinou věc, kterou jsem jistojistě zaznamenal, byla Generosity of the Deceased.

ROSETTA tudíž jen ze začátku, taky pro pořádek a zanechávám bosého, čerstvě ženatého Michaela Armina odborníkům na rozervanost a melancholii.

onDRajs: Na pár věcí ROSETTY koukám jen z dálky, skupina těžce odnáší nejteplejší možný čas, a i když by její projev měl znít studeně, žhavý kotouč v těchto chvílích dokáže rozpustit i temnotu Demänovské l’adovej jeskyně. Nemůžu si pomoct, tohle Rosettě nesvědčí, prostě patří do klubu.

bizzaro: Můj plán videt Psycroptic, Defeated Sanity a Rosettu (a večer zas Dead Congreation, Lvcifyre a At the Gates) kvůli hnátám bohužel zkapal. Až do „zadku“ areálu přicházím na Ne Obliviscaris, kteří už hrají. Hm, co? Tohle ale přece nejsou Ausralané. Tohle jsou... OUTRE! Těm letos vyšla fakt dobrá, co dobrá, výborná!, deska a co musím na její adresu říci, muzika mě baví víc než třeba Svartidaudi. Moderní a dynamický black metal plný disharmonií, hlavu a patu majících písní, nadprůměrných hráčských výkonů a výrazného zpěvu, který bych se živě nebál připodobnit až někam k tomu Nergalovu. Prostě silný a přesdvědčivý projev, žádný skřek, výraz a barva. Celkově naprostá paráda, i zvuk jim přál, Outre rozhodně chci vidět znovu!

onDRajs: Ale RATOS DE PORAO nemůžu vynechat. Marně hledám nějaké místečko, kam se nedostane nemilosrdné slunce a nakonec ho nacházím úplně vpravo u záchodů u zdi, která už konečně začíná vrhat stín. Tahle banda má moje sympatie. Sice teď z fleku neřeknu, co přesně hrála, ale z mého pohledu je to stejně jedno. Padesátníci Joao a Joao to ani po třiceti letech hraní nezabalili, i když by na to mohli mít plné právo. Zprvu HC/punk, pak thrash crossover, metal, poté opět návrat k HC/punku. Po výborném Homem Inimigo do Homem se na osm let odmlčeli a až loni se objevili s novinkovou deskou. Ta určitě nepřináší nic převratného, ale o to tady nejde. Hlavní je hromada skočné (i skotačivé) energie, tu a tam doplněná o novodobější kytarové šílenství (tady se Brazilci poučili dnešními trendy). Horší to bylo s komunikací směrem k publiku. Rozuměl jim někdo?

bizzaro: Na Ratos De Porão v Kobce zas chladím kotníky a jdu až - samozřejmě  - na MODERN DAY BABYLON. Jim jsem dělal první koncert, spoluvydával první cd, jejich koncertů jsem viděl tuze. Zkrátka, tuhle bandu znám jak svý boty. Od loňska,  co s nima bouchá Haty, to celý šlo hodně výrazně nahoru, kapela konečně má dobrej motor a může myslet na zdolávání vyšších zahraničních met. Materiál na to kluci maj, i když pro okolní lid, jak jsem vyšpicloval, zní kvůli groovům a ambientu podobně, a pohlídat si zvuk taky umí, ačkoli tentokrát došlo k drobnostem jako prokopnutí kopáku během první věci a v tý hned následující (nebo až následující?) se zas povedlo vypnout rack s komplet podklady či co, takže kapela musela skladbu utnout. Co bych ale v živé prezentaci uvítal (Tomáš si vše nastavuje z podia), určitě aby ven nešlo tolik backgroundu, občas v tom kapela až zanikala a rozhodně by taky Přema mohl, když už je to na něm, více komunikovat směrem k publiku. Jinak bez problémů, set taková až zbytečná klasika, tak alespoň že zazněly dvě nové věci – Falls a Water Drops, ktery by ale zasloužily lepší představení, aby posluchačstvo zbystřilo. Za tuhle kapelu buďme rádi, snad si Racla nechá českej pas :)

mIZZY: Sobotní budíček sluncem byl podobný šok jako v pátek, jen tentokrát jsem měl v krvi ještě více promile, ale o to méně spánku za sebou. Jediná smysluplná věc, která mě tedy napadla, bylo hodit šipku do potoka (díky za něj), kde jsem se alespoň trochu probral a následně se opakoval páteční scénář s Rampušákem do půl páté. Kvůli tomu jsem satanužel neviděl Poláky Outre, kteří byli prohozeni s Ne Obliviscaris a hráli už o půl čtvrté, ale nikdo mě o tom neinformoval. Škoda, jejich letošní deska Ghost Chants je velmi dobrá. Naštěstí jsem je ale už letos viděl v Polsku, tak si kvůli tomu žíly řezat nebudu.

To poslední deska CARACH ANGREN mě naopak naprosto vytáčí, ale naživo byli vždycky docela srandovní, tak jsem jim dal opět šanci. Přišel jsem asi během prvního songu There's No Place Like Home a poslechnul si „Assault, assault!“ – fajn. Následuje můj nejoblíbenější song od Carach Angren – The Carriage Wheel Murder z debudu Lammendam. Ten byl tradičně parádní, jenže jediný starý song, který hráli. Na závěr setu zazněla ještě Bloodstains on the Captain's Log z jejich druhé desky Death Came Through a Phantom Ship. Zbytek setu spíše nuda a šeď, a nezachránilo to ani divadýlko a skvělé corpsepainty.

LooMis: CRYPTOPSY mají konečně zase zpěváka. Mají samozřejmě také bubeníka (mimochodem Petr předchozích MDB je dobrej řezník), ale Matt McGachy je neuvěřitelnej. Bohužel ale pořád chybí druhá kytara, která by skladbám dodala větší tlak, takhle to vlastně tlačí zezadu Flo. Uvidíme, co přinese nová deska - jako čtvrtá zazněla novinka z EP The Book of Suffering, jinak se jelo ve starých osvědčených kolejích Cold Hate, Warm Blood, Slit Your Guts, Phobophile, Emaciate?

Cronic: Som rád, že CRYPTOPSY prestali experimentovať a vrátili sa k tomu, čo im šlo vždy najlepšie. Brutálny technický death metal. A presne tak vyzeralo aj ich vystúpenie na Brutale. Brutálne a technické.

onDRajs: Ze setu CRYPTOPSY dávám prvních dvacet minut. S jednou kytarou to samozřejmě není ono. Protože jejich nejlepší fošny stojí a padají na komunikaci, proplétání a propracované souhře obou šestistrunných nástrojů. Tady je to ohlodané na kost, samozřejmě opentlené brutálně nadřenou hrou legendárního bicího brutalisty Flo Mourniera, ale z desek leze cosi jiného než tady z pódia. Barevnou muziku taky sráží jednotvárný blicí projev McGachyho, který se s takovým DiSalvem vůbec nedá srovnávat. Až na Cold Hate, Warm Blood a Two-Pound Torch se kanadská úderka na mě až moc koncentruje na své staré fláky z prvních dvou desek. Pak ale zazní novinková věc z chystaného EP a jedno je jasné. Žádný další Unspoken King se konat nebude. Námrd!

Pak už ovšem rychlý úprk na DEMILICH, protože… Ty už nikdy neuvidíme! Netušil jsem, že tuhle sebranku budu mít někdy čest vidět jako ansámbl složený z lidí z masa a kostí. Sice se občas objevily zprávy o jejich možném návratu, ale znáte to. Teď to dokonce vypadá, že by Finové mohli i něco nového nahrát. Otázkou je, jestli to k něčemu bude. Budou vykrádat Nespithe? Nebo se vydají někam jinam? Ale byli by to pak vůbec Demilich? No, tak s těmito otázkami přicházím do Metalgate, kde je už solidně plno. Jelikož je mi opět pekelně blbě z vedra (asi na to fakt trpím), tak nakonec volím sezení na taburetu v patře zadní nálevny, odkud je pěkný výhled. Se zvukem to už je o něco horší, sound není čistý a trochu se v něm ztrácím. Navíc v něm zanikají bicí - hlavně kopáky si musím domýšlet, ale nejsem si jistý, jestli to je upozaděnými triggery, nebo slabším dnem bicmena Virnese? Hodně jsem byl zvědavý na Anttiho vokál, jeho šeptající murmur je i na death metal unikát, ale on to dává i živě. Uf. Záhrobní šeptající zombík v pauzách mezi skladbami působí civilním dojmem, počáteční skromnost jakoby udusalo nadšené přijetí diváků, skupina si je v průběhu koncertu čím dál jistější v kramflecích. Oprávněně. Jejich styl se těžko zařazuje – je to technické, přitom docela dost i old school a přitom se to k ničemu pořádně nedá přirovnat. Prostě Demilich. Pódiovka je statičtější, ale neva. Nespithe sice zazní téměř celé, ale jinak na přeskáčku. Spokojenost.

mIZZY: DEMILICH už ale byli slušný nářez. Super riffy, naprosto ohavný vokál, přesně tak, jak je máme rádi z alba Nesphite, na němž postavili svůj set (nic nového stejně nemají a beztak ani mít nebudou). Bylo rozhodně fajn vidět tuto legendu v dobré formě a poslechnout si 22 let staré pecky. Za mě palec nahoru.

AddSatan: Sobota pro mě byla nejnáročnější, první „must see“ set začínal už v 17:30, kromě toho se začala projevovat přesycenost (a to jsem předchozí dny opravdu chodil jen na pár nejdůležitějších kapel) a celková únava, nejen z festivalového prostředí. 4 dny/večery jsou pro mě prostě moc a tak jsem si některé kapely, které patřily jen mezi „to dobré“ (a ne to nejlepší) už nedokázal tolik užít (viz. dále). Na DEMILICH jsem ale ještě relativně odpočatý a zvědavý. Naštěstí hráli „ve stanu“, takže to nebylo až takové peklo (myšleno teplotní, hudebně se pod kotlem zatápělo vydatně). Navíc jsem se z předchozích dní poučil, že lepší, čitelnější zvuk je tam spíše blíž k pódiu a po stranách než uprostřed (kde byly opět přehulené kopáky), takže je poslouchám u levého otevřeného okraje, kde se i líp dýchá. Až na ty nejrychlejší pasáže (kterých vlastně moc nemají), kde se to občas trošku slévalo, byl zvuk celkem dobře čitelný, ale zároveň to i slušně tlačilo. Demilich jsem objevil vlastně relativně nedávno (třeba 3-4 roky zpátky) a byl jsem mile překvapen, že někdo hrál v letech 92-93 takhle divný, přitom zábavný, nápaditý a i na dnešní poměry dost originálně znějící disharmonický death metal (samozřejmě Gorguts s tím v té době také začínali, lze uvažovat i o vlivech Immolation a teoreticky i Voivod?, ale stejně…). Holt když dělají tech death metal Finové, tak to asi nemůže dopadnout normálně. Navíc ty jejich disharmonie, riffové a dokonce i rytmické („groovy“ bicí) vzorce zní prostě tak nějak jinak, než třeba u Gorguts, víc divně a „mimozemsky“. Příjemně mě překvapila i sehranost kapely, chyb jsem si nevšiml, ale tak už za sebou za poslední rok a půl nějaké ty koncerty mají, takže… Často diskutovaný, opravdu až ne(nad)přirozeně gutturální vokál kytaristy Anttiho Bomana mi přišel poměrně blízko vyznění z desky (že by to přece jen krabičky nebyly?), v mixu byl naživo trošku více vzadu – i to bylo fajn, na Nespithe totiž až skoro ruší. Zvláště druhá polovina setu s fláky jako The Planet That Once Used to Absorb Flesh in Order to Achieve Divinity and Immortality (Suffocated to the Flesh That It Desired…) (fakt super název :)) a hlavně závěrečná The Echo (Replacement) byla skutečně vynikající. Ten večer jsem viděl ještě dva další death metaly, ale Demilich byli pro mě jasně nejlepší a bez diskuze nejoriginálnější.

Viděl jsem i kousek ROME, kteří mě nikdy moc nebavili, ale mají prý i dobré věci. Jedna skladba byla docela fajn, ale jinak mě ten jejich melancholický rock/pop, kde jsem toho „neofolku“ moc nezaznamenal, ničím nezaujal ani naživo (ovšem viděl jsem sotva 4 skladby, takže…)

LooMis: Pravidelnou denní dávku koupele tentokrát odnesli THE HAUNTED. Marco Aro opět za mikrofonem, u druhé kytary Ola Englund (jeho projekt Feared je mimochodem hodně dobrý) a k tomu tradiční Adrian, Jonas a Patrik. Po meshuggovsky tepající 99 odcházím. Prozradí někdo, zda-li se na Hate Song neobjevil Adreas? Každopádně na Bury Your Dead se už cachtám v proudu, krásně to hrálo.

mIZZY: Následoval lucemburský neofolk ROME, s kterými jsem měl tu čest před třemi lety v pražském Chapeau Rouge. Od té doby sice nevydali žádnou přelomovou desku, ale na letošním turné zkouší něco nového. Místo na akustické kytary hrají Jérôme Reuter a jeho spoluhráči na kytary elektrické. I tohle je podle mě důvod, proč se zúčastnili letošního Brutal Assaultu. Rome jsou každopádně kapela několika dobrých alb a skvělých songů, ale jejich diskografie je i plná různé vaty, záleží tedy na tom, co právě hrají. Tentokrát mě od nich opravdu bavily tři songy - Der Brandtaucher, A Legacy of Unrest a Beasts nebo Birds of Prey (teď nevím, tyhle dva songy se mi pletou). Ten zbytek byl trochu méně záživný. Každopádně nutno říct, že s elektrickými kytarami zněli Rome úplně jinak, svým způsobem i lépe a více heavy. Pár skladeb vyniklo mnohem lépe. Za to, že dotáhli Rome v této podobě, patří pořadatelům dík.

Po Rome jsem se přesunul na SÓLSTAFIR. No, ehm ehm… Pokud mě minule poměrně bavili, tak tentokrát o zábavě určitě mluvit nemohu. Svartir Sandar a songy z Ótta vyloženě uspávaly, a i ta Fjara byla tentokrát fakt nudná. Ta kapela asi úplně poztrácela koule, nebo co. Plus mají za fajn nazvučení, díky kterému, když jsem se opřel a zavřel oči, jsem se mohl trochu unášet zvukem kytar, více plusů jsem tentokrát na jejich vystoupení nenašel. Jo, snad jen ještě ten, že Aðalbjörn nezpíval zrovna špatně. Nakonec už ani Goddess of the Ages nedávám a jdu si sednout na Phurpu.

Cronic: SÓLSTAFIR som dal prednosť pred Victims a neviem, či som spravil dobre. Tajne som dúfal, že veci z posledného albumu aspoň naživo ožijú a koncert bude mat zasa to čaro ako naposledy, ale nestalo sa. Set zachraňovali aspoň klasiky Svartir Sandar, Fjara a záverečná Goddess of the Ages.

mIZZY: K PHURPA po reportu z Rakouska už nemám moc co psát, tudíž se opět odkážu na něj. Zmíním snad jen, že mé obavy z toho, že přijde hromada pitomců, kteří budou během vystoupení kecat a pořvávat nesmysly, byla oprávněná. Hned na začátek se dostavilo dost omezenců, kteří akorát chtěli vidět, co to na té oriental stage hraje a žvanili nesmysly. Prý naštěstí většina z nich zmizla, což je jedině dobře, ale jelikož v následujících hodinách hrály kapely, na které jsem se těšil a tentokrát jsem byl na Phurpě už potřetí, rozhodl jsem se asi po hodině odejít a věnovat se Dead Congregation s Lvcifyre místo toho, abych na oriental stage přišel později a na další dvě hodiny se ponořil opět do jejich rituálu. Každopádně i přes to, že tentokrát Phurpa vystoupila na ne až tak speciálním místě, fungovala opět dobře a věřím, že bych si ji byl schopný znovu, byť ne tak intenzivně, užít. Jo a díky Sudovi za CDčko!

LooMis: PHURPA je pro mne stále záhada - masky, hrdelní zpěv, obřadní svitky, tibetské hudební nástroje. Vizuálně opět skvěle podané, ale po půl hodině jsem nevydržel. Bylo příjemné vidět, že první (včas příchodší) část osazenstva pojala vystoupení stejně meditativně a nebylo tedy důvodu plnit i tak slušně obsazené náměstíčko v Octagonu. Nejlepší výhled ostatně stejně měli z okna jednoho z bytů přímo naproti pódia.

AddSatan: Po Demilich nějaké to občerstvování (jako nejlepší životabudič se ukázal být zelený matcha tea s tatranským čajem/jägerem – vypadalo to sice jako žabinec z rybníka, ale chutnalo to dobře a asi jen díky němu jsme přežili do konce programu) a pak se jdeme s obavami, které se vzápětí ukázaly být z velké části oprávněnými, zúčastnit rituálu s PHURPA. Určitě nebudu sám, komu nápad umístit Oriental stage do dvora u Octagonu, kam se vejde jen, no kolik tak, 666 (?? nejsem dobrý odhadce) lidí, uvážíme-li počet cca 18 tisíc návštěvníků festivalu, přišel poněkud nedořešený až nešťastný. Chápu, že šlo o exkluzivitu, snahu o vytvoření komorní a speciální atmosféry (byť stage samotná byla vlastně úplně standardní). Kalkulování s tím, že to bude zajímat jen zlomek lidí a komu o to opravdu jde, tak si to tam vystojí je zajímavým předpokladem, ale docela těžko se to dá jen tímto „ospravedlnit“, pakliže je vystoupení v ceně festivalového lístku a zároveň se drtivá většina lidí na něj vlastně nemá šanci dostat, vzniká poměrně absurdní situace. Lepším řešením by asi bylo vyhlásit v dostatečném (několikaměsíčním) předstihu možnost rezervace, nebo snad i nějaký předprodej na „speciální event“ a pak už by ten princip „kdo dřív přijde, ten dřív mele“ dával větší smysl… V době oficiálního začátku vystoupení se na dvůr už (téměř) nedalo dostat, resp. by to chtělo opravdu ostré lokty a při představě té mačkanice jsme to už už chtěli vzdát s tím, že srovnatelné s loňským vystoupením Phurpa v kostele to stejně nebude.

Náhodou jsme ale v Octagonu objevili „tajemné okno“ odkud bylo na pódium vidět, taky tam byl fajn chládek a asi jen 4 další lidi, kteří to stejně po 10 minutách vzdali. Takže si tu dopřáváme velmi příjemnou meditační cca půl až 3/4 hodinku hrdelních droneů (cenu pro nejlepší zpěváky festivalu bych udělil právě těmto třem pánům) a hry na jiné prastaré tradiční nástroje a následně nám jejich hudba posloužila i jako ideální doprovod pro prohlídku výstavy obrazů Davida Glomby v galerii, kam se to ze dvora krásně neslo a rezonovalo. Co se obrazů týče, tak zvláště ty černobílé kousky se mi dost líbily, byl jsem až překvapený, jak moc jsou propracované a detailní. Po čtyřech skladbách Dead Congregation (viz. dále) se ještě na Phurpa vracíme, protože mi něco říkalo, že se oddělí „zrno od plev“ a taky že ano, nějak po půl desáté už dav na dvoře citelně prořídnul, zvědavci a „náhodní kolemjdoucí“ zmizeli… Dalo se tam už i sednout (někdo si i lehnul, udělal bych to taky, ale obava z toho, že mi někdo šlápne na hlavu, byla silnější) a znovu se ponořit do bönistických manter. I když jsem si jejich hudbu v rámci možností užil (zvuk byl vynikající, sice ne tak výtečně basově přebuzený jako v kostele, ale mocný dostatečně), stavu z loňského zážitku se to ani nepřiblížilo, co pár minut mě totiž něco vyrušilo – courání lidí sem a tam, jejich kecání (byť tlumené), hmyz, sezení na zemi také nebylo zrovna pohodlné a ani já jsem nebyl po 3,5 dnech festivalu ve stavu, kdy bych se zvládnul plně koncentrovat. I tak bych těch 2x cca 40 minut zařadil do širšího TOPu festivalu a při další příležitosti slyšet Phurpa naživo (doufám, že v mnohem vhodnějším prostředí a situaci) nebudu váhat a rád se tohoto rituálu zúčastním znovu.

Na DEAD CONGREGATION přicházím zrovna do té zbytečně dlouhé pískací/vazbící pasáže ve Schisma, nicméně její závěr je možná nejlepší část posledního alba a její síla vynikla i naživo. DC měli navíc sice trochu přehulený, ale jinak dobře čitelný a nástrojově vyvážený zvuk (opět z levého boku). Pokračuje se tuším s Only Ashes Remain, která mě z alba nijak zvlášť nebaví, naživo kupodivu docela jo, zvláště ta sóla tam dobře sedí a jsou příjemným osvěžením. S titulní Promulgation of the Fall už je to slabší, to jejich „týdá-dýdá-týdá-dýdá“ smutnění mě nebaví ani naživo, nejlepší je tam ten Immolation riff na konci (asi si dám tu práci a najdu, odkud si to přesně „vypůjčili“). Ale jo, DC naživo pro mě určitě zábavnější než z desky, což už jsem si jednou ověřil, zahrané je to precizně, ale je to „jen dobrá kapela“ a jak jsem psal na začátku, na takové už 4. den festivalu nemám „volné sloty“… navíc i nohy bolí, takže v průběhu další skladby jdeme podruhé zkusit Phurpa – viz. výše.

onDRajs: Před DEAD CONGREGATION hektolitry vody do sebe, zahnat úpal, ještě jedno povinné koupání v říčce a jde se na Řeky. Přiznám se otevřeně, tak dobré jsem to nečekal. Frontman Valtsanis a vlastně i celá skupina temnotou prosáklý death skutečně hodně prožívá a celé vystoupení je neskutečně soustředěná na svůj výkon. Mezi skladbami tak maximálně „díky“, ale jinak nechávají promlouvat svou hudbu. Stojím vzadu u zvukaře, zvuk zabíjí jako sto nabroušených satanských kudel, prostě atmosféra, která by se dala krájet špachtlí. Hraje se hodně z loňského zářezu Promulgation of the Fall (možná až moc), který obsahuje jak sypačské kanonády (bubeník sice vypadá na kulturistu, projevem jde ovšem o klasického sypacího DM atleta), tak záhrobní doomová tempa ve stylu Incantation. Závěr je jasný. Devítiminutová Teeth Into Red, v jejímž závěru se už dá atmosféra nabírat na lopatu a zasypat s ní celý Vatikán. Publikum aplauduje, kapela děkuje a odchází.

Cronic: Vystúpenie gréckych DEAD CONGREGATION bol úplný TOP celého Brutalu, ak nie roka. Toľko agresie, nenávisti a zloby v jednom vystúpení. Technicky dokonalé deathmetalové inferno striedali pomalé doomové pasáže, ktoré ešte viac umocnili celkovú pekelnú atmosféru. Tú korunoval aj mohutný zvuk a kongregácii nič nebránilo zrovnať cely Brutal so zemou. K tomu už nie je čo viac dodať, len, že ďakujem.

mIZZY: Na DEAD CONGREGATION jsem doběhl v moment, kdy už hráli, každopádně netrvalo dlouho, aby mě naprosto uhranuli. Nemám jejich tvorbu příliš naposlouchanou, takže nemohu říct, co hráli, každopádně jejich death metal byl nejlepším z letošního ročníku, a když nepočítám ujetosti jako Portal nebo Ulcerate, určitě jsou i jedna z nejlepších deathmetalových kapel, které jsem kdy viděl. Fakt parádní nářez s vhodným zvukem. Naživo mě dokonce ani ty jejich občasné kytarové onanie nevadily. Mít více sil a nebát se toho, že bych už nevydržel na poslední kapely, jdu se klidně porvat do kotle. Ugh, nevím co dále říct, fakt parádní.

V pauze jsem si skočil pro jídlo, během kterého mě nakonec přemohla zvědavost se vzpomínkami na mládí a šel jsem se na chvíli mrknout na CRADLE OF FILTH. Viděl jsem akorát druhou polovinu Her Ghost in the Fog s první půlkou From the Cradle to Enslave a pak zdrhal zpátky. No ehm, jako… Instrumentálně až na celkem utopené klávesy poměrně ok, věřím, že bych to vydržel sledovat delší dobu a bavilo mě to, jenže ty vokály… ach ty vokály… Dani v současnosti zvládá dvě polohy. Growl patnáctiletého chlapce a infantilní jekot, které náhodně střídal. Nechci rozhodně tvrdit, že je snadné vokály prezentovat živě stejně, jak jsou nahrané na albech, ale tohle působilo opravdu marně. Jo a ženský zpěv klávesačky pro jistotu nebyl slyšet vůbec. Co ale říkali kamarádi, setlist měli prý skvělý.

LooMis: V CRADLE OF FILTH se holt čerstvá krev opravdu nezapřela. Energická, našlapaná show, Dani ječel jak o život, škoda jen, že se to trochu zadřelo po novince Right Wing of the Garden Triptych. Před Nymphetamine měl Marthus technické problémy (kde jinde, než doma) a Ashok byl předáním mikrofonu od Daniho tak překvapen, že se nezmohl na víc než pozdravit publikum. Skvělá ale byla v úvodu zařazená Honey and Sulphur a celý závěr včetně Cruelty… a Her Ghost in the Fog s From Cradle… Vlastně ještě jeden kaz vystoupení mělo – nebyla slyšet vokalistka (vlevo vzadu od zvukaře).

Vystoupení AT THE GATES mi přišlo hodně profesorky pojaté. Jednotliví muzikanti si v mezipauzách a intrech (a bylo jich požehnaně) štelovali nástroje za plentami, Lindberg se poměrně často chodil „uklízet“ do zákulisí. Ale jakmile spustili, nebylo pochyb o tom, kdo pro mne uzavře letošní festival. Novinkové věci (včetně intra El Altar del Dios Desconocido) Death and the Labyrinth, At War With Reality, The Circular Ruins, Heroes and Tombs a další instrumentálky City of Mirrors, se skvěle (rovnocenně) prolínaly s klasikami ze Slaughter of the Soul (Cold, Under a Serpent Sun, World of Lies, Suicide Nation, Nausea). Akorát si myslím, že na závěr měli nechat tradiční (outro) a Blinded by Fear a ne končit s The Night Eternal.

Cronic: Na AT THE GATES sa mi až nechcelo ísť po tom zverstve čo napáchala mŕtva kongregácia, ale napokon som urobil dobre. Starí páni predviedli super koncert a potvrdili svoj hviezdny status. Hlavné slovo mal posledný album At War with Reality, z ktorého postupne odzneli Death and the Labyrinth, At War with Reality, The Circular Ruins The Book of Sand, Heroes and Tombs a tuším aj záverečná The Night Eternal. Dostalo sa ale aj na osvedčené klasiky Slaughter of the Soul, Terminal Spirit Disease, Kingdom Gone a Blinded by Fear. Cely koncert bol zahratý s prehľadom a radosťou + vidieť charizmatického Tompu v dobrej nálade na pódiu je vždy zážitok.

onDRajs: Na AT THE GATES přicházím, když švédská grupa hraje Terminal Spirit Disease. Přiznám se otevřeně, za svůj pozdní příchod si rvu vlasy, ale následující zhruba půlhodinka mi všechno vynahrazuje. At The Gates nezapřou i naživo typicky švédsky chrastivý zvuk, není to tedy všechno úplně všechno křišťálově čisté, přitom je ale všem nástrojům rozumět. Kapela si nehraje na největší kapelu na světě a působí skromně, možná až moc. Žádné kissácké grimasy, žádný oheň, jen a jen koncentrace na hudební výkon. A ten byl až na drobné neduhy, který s sebou nese asi každý koncert, stoprocentní. Jediné, co působilo rušivě, je přednastavené echo u Lindbergova mikrofonu, které se ovšem hodí pouze do určitých momentů. Ozvěna je ale slyšet prakticky všude a po celou dobu setu. Všeho je moc a v důsledku to působí rušivě. Za zmínku stojí upozaděná jedna z kytar sekerníků (tuším, že to byl Anders Björler) – skladby pak kvůli tomu zní trochu jinak, než jak je známe z desek. A když už jsem se dostal k albům – překvapující pro mě bylo, že kvintet hrál v podstatě jen ze dvou, a to ze Slaughter of the Soul a novinkového At War With Reality. Na tomhle je vidět, nakolik svému, prozatím poslednímu počinu ansámbl věří. Je ale škoda, že nezazní nic z mé oblíbené With Fear I Kiss The Burning Darkness. Dramaturgie vystoupení At The Gates je perfektní – ostřejší kusy ze Slaughter střídají zadumanější věci z loňského zářezu. Do sebe to zapadá jako puzzle a obě strany jedné mince se krásně doplňují. Klid a mír Švédi nastolují s instrumentálkou City of Mirrors a ten, kdo si myslel, že se bude končit tradičně Blinded By Fear, byl na omylu. Skupina totiž koncert zakončuje s The Night Eternal, jejíž zasněný a pomalu utlumovaný poslední riff byl živě proveden naprosto fenomenálně. Když se kapela loučí, je mi jasné, že jsem viděl nejlepší kapelu soboty.

AddSatan: LVCIFYRE stíhám cca druhou třetinu/polovinu a i když mají oproti DC o něco bordelóznější zvuk, tak mě baví o něco více. Více temnoty, zla a pekla, dost tam pro mě dělá ten opravdu hodně mocný vokál (někde mezi Tuckerem/Sandersem/Nergalem) a krutopřísné sypačky, ani kytarová práce nezaostává a baví mě víc než u DC (byť ty jednodušší, přímočařejší, ale taky černější Morbid Angel a Immolation jsou tam znát taky dost). Ne, že bych si z toho nějak sednul na zadek, ale Poláci, Portugalec a Kypřan z Londýna pro mě vítězí nad Řeky, ovšem Finové to u mě v death metalu ten den vyhráli s přehledem (viz. Demilich).

mIZZY: LVCIFYRE už byli každopádně pořádné peklo. Rudá světla zahalující kapelu tomu dodávaly správnou atmosféru a Lvcifyre přehlížejícím řádně nasekali na prdel. Musím sice říct, že předchozí Dead Congregation mě bavili o kapánek více, ale ani druzí neprojevili žádné slitování. Několikrát se prostřední kytarista s basákem (nebo druhým kytaristou?) střídali ve řvaní a tyto chvíle, kdy se jejich vokály překrývaly a šla slyšet jejich odlišnost, byly skvělé. Osobně si sice myslím, že je škoda, že pravý vokál nedostal více prostoru, jelikož ten frontmanům se mi líbil o poznání méně. Díky tomu, že ani na chvíli nepolevili a v kuse šíleně sypali, začali být ke konci sice trochu monotónní a lehce unavovali, každopádně o sobě mohou v klidu říct, že byli nejzlejší kapelou festivalu. Mimochodem, zvučil je baskytarista z Emptiness a Enthroned.

Najednou potkávám Brutusáčka a urychleně se přesouváme opět do Octagonu k oriental stage na CULT OF FIRE. Už jsem se bavil s hodně lidmi, že na Kult ohně bude vzhledem k velikosti místa narváno, ale většina z nich jen mávla rukou. Já situaci nepodcenil a raději se tam nacpal půl hodinu před začátkem, jelikož to dopadlo přesně tak, jak jsem říkal – bylo narváno jak cyp. Nevím, jak moc velkým lákadlem jsou české kapely pro návštěvníky Brutalu, ale Cult of Fire se speciální show rozhodně lákadlem byli! Už jen i kvůli tomu, že se jednalo o jejich první a zároveň poslední koncert, na kterém zahráli svou předělávku Vltavy od Bedřicha Smetany. Na pódium přišli těsně před půlnocí a začali právě zmíněnou skladbou. Jako otvírák super a musím říct, že živě mě bavila snad ještě více než z nahrávky. Měli během ní také asi nejlepší zvuk. Bicí zbytečně nepřeřvávaly kytary, které hezky vynikaly. Poté, když přišel za mikrofon Devilish, už to bylo o něco horší a instrumenty se postupně začaly slévat dohromady. Mimochodem, tentokrát seděl za bicími místo Corňáka opět Jürgen. Že by zrovna kvůli tomu, že Čtvrtou symfonii ohně ve studiu nabouchal právě on? (Kdepak, Corn měl zas problémy se šlachami, pozn. Bizzaro.) No ale zpátky ke skladbám, následoval blok několika (asi pěti) kousků z Ascetic Meditation of Death, který hodnotím jako tu slabší část setu, alespoň následující dvě skladby, jež živě nebyly tak silné. Z druhého alba nejlépe vyzněl závěr jeho sedmého songu a samozřejmě také On the Funeral Pyre of Existence, který je jako stvořený na živé hraní. Vrchol setu ale přišel až na závěr v posledních dvou kouscích (alespoň doufám, že byly poslední, jelikož jsem po nich odešel), a to byly pochopitelně Závěť světu a Satan Mentor z Triumvirátu. Kromě tradiční hromady svící měl Kult ohně na menším pódiu i na okolních hradbách nainstalované plamenomety, které show efektně doplňovaly a pozvedly ji o úroveň výše. Na pevnosti byla také nachystaná hranice, která v půlce setu vzplanula. Hudebně bych tentokrát měl možná nějaké výhrady, ale co se vizuální stránky týče, tak to byl nejlepší koncert Cult of Fire, který jsem doposud viděl. Říkám tedy ano, když opomenu ty stísněné prostory, kvůli kterým se mnoho fanoušků nedostalo dovnitř, měl tento koncert na speciálním pódiu smysl a byl dokonce lepší než v klubu.

Cronic: Nasledoval urýchlený presun do Oktagonu, kde som sa našťastie dostal medzi tých šťastlivcov, ktorým sa podarilo predrať až k pódiu a vychutnať si koncert CULT OF FIRE zblízka. A teda bolo čo vychutnávať. Všade prítomne sviečky, vôňa kadidla, temné postavy v rúchach, prvý a posledný krát zahraná Vltava, zapálená hranica počas अस्तित्व की चिता पर, vynikajúci black a v pozadí toho celého matka Kali. Veľmi dobrá show.

AddSatan: Situace s Phurpa se opakuje i u CULT OF FIRE, s rozdílem, že tady by už ani lokty nepomohly a k postupnému vylidnění prakticky nedochází. I „tajemné okno“ už pár dalších lidí objevilo, ale pořád je tu lépe, než v té biomase na dvoře. Kosy, svíčky, róby, ohně, jó měli to pěkný. Blackmetalová Vltava se povedla odehrát bez chybičky (umím si to zhruba na tu kytaru představit a není to zrovna jednoduchý kousek), nebo jsem jí nezaznamenal, být Bedřich mezi námi, tak by taky nejspíš zahrozil, byť možná s drobnou výtkou, že by se z toho možná dalo vytřískat i víc a to poslední opakování by tam asi ani být nemuselo. Set pokračuje skladbami z Ascetic…, pro mě tak jakože fajnový (a trochu „pohádkově naivní“) melodický black metal, nic víc, jisté kvality tomu tedy upřít nelze, chvílemi je to ale poněkud zdlouhavé a postupně i nudné, nebýt to xx-tá kapela festivalu, asi bych si to i užil víc, ale po cca čtvrté skladbě nakonec odcházím. Možná jsem měl počkat, lepší věci byly prý až na konci…

mIZZY: Poté jsem se ale v rychlosti přesunul na Metalgate stage, kde ještě zvučili ANAAL NATHRAKH. Ti byli na Brutalu potřetí a ani tentokrát jsem jejich set nemohl vynechat. Bylo sice jasné, že kvůli poslední kapele na hlavní stage je neuvidím celé, ale aspoň část jsem si musel dát. Bylo celkem na prd, že se soustředili na nové album. Hned první tři skladby, které hráli, byly z Desideratum. Rozhodně nemohu říct, že byly špatné, ale… no Anaali mají zkrátka mnohem lepší materiál. Následovala hitovka z o poznání lepšího a o dva roky mladšího alba Vanitas – Forging Towards the Sunset, která má poměrně mocný refrén. Ok, lepší, ale furt to není to, co jsem chtěl slyšet. Naštěstí s dalšími songy to konečně přišlo. Eschaton a Bellum Omnium Contra Omnes! Škoda jen, že právě v tuhle chvíli šlo poznat, že Vitriol své vokály poměrně flákal. Šetřil se, nebo to už nezvládá? Kdo ví. Už jsem ho viděl v mnohem lepší formě a i některé pasáže, které dříve s přehledem odeřval, za něj převzal Drunk, jehož vokální kreace se mi někdy líbily ještě více než ty Vitriolovy. Škoda, kvůli poněkud odfláknutým vokálům a výběru songů to byl můj nejslabší koncert Anaal Nathrakh. Na největší pecku setu a po hromadě Daveových keců ale navázali dalším hitem z Eschatonu – Between Shit and Piss We Are Born. Tou dobou jsem už ale netrpělivě kontroloval čas a zjistil, že bych měl pomalu odcházet. Škoda, že měli (byť blbých) pět minut zpoždění, mohl bych stihnout o song více. Zapařil jsem tedy, jak mi síly stačily a s lítostí, že neuslyším poslední Do Not Speak, během tónů In the Constellation of the Black Widow utíkal na Esoteric. (Někdy bych si mimochodem rád dal koncert AN, na kterém by přehráli celý The Codex Necro, co vy na to?)

AddSatan: Nějaká ta pauza, pak jdu zkusit ANAAL NATHRAKH, mojí dříve velmi oblíbenou kapelu, která mě po Hell Is Empty… s každou deskou baví méně a méně, o čemž se přesvědčuji i naživo. Pořád stejné šablony, „inovace“ max. nějaké to „džn džn“ a jakýsi dojem metalcorovosti, když se sype, tak pořád pěkně (byť mi bicí nepřišly moc dobře nazvučené), to ano a Dave se vokálně snaží, ale už to nějak není ono, nevím… Dojem navíc sráží svým vokálem druhý kytarista, jeho „řev“ je spíš k smíchu, jak když taháš kočku za ocas… Bellum Omnium… spraví dojem jen částečně a během Between Shit and Piss… bereme roha, abychom nepromeškali ani vteřinu z Esoteric. Na to, jakou destrukci Anaalové předvedli v Matrixu budu vzpomínat vždycky rád, ale dnes už to na mě nějak nefunguje, navíc ta únava a přesycenost…

ESOTERIC. K nim už jsem toho napsal víc než dost a nějak moc nevím, co dalšího vymýšlet, tak to vezmu tentokrát stručněji. Z těch tří koncertů, které jsem v posledních třech letech viděl byl tenhle nejslabší - zejména zvukově (což neznamená, že byl zvuk nějak špatný, ale…), ale vlastně i setlistem - když nezazní Circle, tak to prostě nikdy nebude úplně nejultimátnější ultimátum (dal bych si někdy naživo Ignotum per Ignotius), taky to bylo vlastně krátké a vůbec… to ale neznamená, že to nebylo výborné, pohlcující a zničující a jeden ze tří nejlepších koncertů letošního BA, svým způsobem i ten úplně nejlepší a jediný, který neměl byť jedinou slabší minutu. Ke zvuku - hodně dobrý, mohutný, drtivý, ale mohlo to být ještě (mnohem) lepší (prostě toho Black Psa už nic nepřekoná), nejvíc byla slyšet často sólující kytara (alespoň, že tak) ostříhaného Jima Nolana, další dvě kytary byly o něco méně, což bylo znát zvláště v partech, kde se proplétají jednotlivé vybrnkávané motivy, basa byla slyšet, mohla být však o dost víc. Nejvíc jsem si asi užil výtečně nazvučené bicí a vůbec hru bubeníka Joe Fletchera musím znovu pochválit. No a samozřejmě nelidský vokál Grega Chandlera - z počátku mě opět mrazí z každého jednotlivého zařvání (ano, pomáhá si vydatně echem/hallem, ale tady platí, že účel světí prostředky). Setlist až na závěrečnou Caucus of Mind, byl kompletně z poslední desky - Abandonment (ta závěrečná „emo“ gradace strčí celou slavnou „post-“ scénu do… zapomnění), Disconsolate, Aberration (u těchto dvou si nejsem 100% jist, ale myslím, že byly), Cipher. Přemýšlím, že i když jsou ty skladby výborné a mají geniální momenty, mohli by ten setlist trochu změnit, hrát i více starších, jsem zvědav i na novinku, která snad vyjde v zimě. Jo a je to nejlepší doommetalová kapela na světě (a jedna z nejlepších kapel vůbec)!

mIZZY: No a ESOTERIC, ty brďo… Tady budu stručnější, protože je jasné, že ostatní napíší romány, ale tohle bylo husté. Hudební výkon perfektní (ten bubeník!), zvuk taky poměrně dobrý (až na utopenější basu) a psycho mocné. Pravda, čekal jsem, že mě to vyndá z reality trochu více, ale i tak fajn úlet, který umocnili svým hráčským uměním. Songy podle názvů neznám, ale nejvíce mě dostal ten třetí. Poslední death metal byl trochu jako pěst na oko, ale naštěstí se taky proměnil v solidní drogy. Rozhodně jedna z nejlepších kapel festivalu a skvělá kapela na závěr. (Na Ne Obliviscaris jsem za trest, že jsem kvůli jejich přehození neviděl Outre, nešel. Nohy už navíc hrozně moc bolely a ani pít se nechtělo, takže jsem akorát zakopl o stan a spadl do spacáku.)

onDRajs: Možná právě i proto, že ESOTERIC jsem viděl už třikrát a At The Gates prvně. Bylo mi ovšem jasné, že Angláni budou pomyslnou třešničkou a po nich už nemá smysl cokoliv dál poslouchat a o něco se snažit. Začíná se s Abandonment a od prvních tónů je jasné, že Esoteric v klubu jsou sice více na dosah ruky, ale s aparaturou BA mají mnohem ničivější dopad. Ten zvuk! Tvrdý jako skála, studený jako ocel, až z toho jde strach. Chandler opět křičí z plných plic a oporou v halu své zlověstné sny o cestách do vlastního nevědomí. Hradba třech kytar se láme o diváky jako o nebohé dřevěné pahýly. Smrt, zkáza a šílenství. I když konec Abandonment je tak nějak rosettovsky vzletný a uvolněný, hned po ní přichází peklo na zemi zvané Silence. Tuhle věc hrál sextet před lety také na BA a letos to nebylo o nic horší. Silence se totiž zhruba v půlce úplně tempově zastaví a začne se tónově hroutit do disharmonických sfér, které se asi pět minut zhoršují až k nevydržení. Ke konci se to zlomí, přichází drobné uvolnění s melodičtějším nápadem, ale poslední riff je opět ultimátní hradba samoty a deprese, kterou nelze racionálně pojmout, natož pochopit. Potěšilo i to, že Esoteric kvůli kratšímu hracímu času vybrali trošku kratší skladby, aby zahráli o jednu navíc – na jejich poměry kratičkou Caucus of Mind. Její úvod je sice oldschoolově deathmetalový, samotný závěr je ale opět návrat k pohřebnímu pochodu do samotných pekel. Tónový sestup po mollové stupnici až do největší možné hloubky končí zasmyčkováním do post-metalové stěny kytarových efektů, kterou sekerníci ukončí až vypnutím zesilovače. Ultimátní

Nemám rád loučení a přiznám se, že festivalové konce snáším čím dál hůře. Rychle se balí technika, lidé mizí jako očesaný chmel a ráno, když se probudím, jakoby se ani žádný Brutal Assault nekonal. Kolem našeho stanu prázdno, řada aut už zmizelo neznámo kam. Ten konec je tak bleskově rychlý! Nedá se nic dělat, všechno jednou končí. Jedno je ovšem jasné – za rok v srpnu to vypukne znova…

mIZZY: Jo, dvacátý ročník Brutal Assaultu byl super. Nevím, zda jsem si ho užil nejvíce ze všech, to asi ne, přeci jen to vedro dovedlo zkazit hodně věcí, nicméně výběr kapel byl fakt skvělý. Jen tak dále, a budu sem jezdit znovu a znovu s radostí jako letos. Jsem hlavně rád za to, že pořadatelé zvou více a více zajímavých kapel i mimo metal. Ona ta diskotéka a drone jsou nakonec mnohdy zábavnější než všechny ty metaly. Tipy na další rok? Krom tradičního modlení se za to, aby si to rozmysleli Emperor a aby pozvali co nejvíce black metalu, bych zde rád viděl klidně Hawkwind, případně i breakcore jako Igorrr by do lineupu skvěle zapadl. Po Sunn O))) samozřejmě Earth a mohli by pozvat Chaos Echœs nebo znovu Neurosis. Jo a taky Gnaw Their Tongues a vůbec špatný by nebyl ani Prurient. Jo, já chci Prurienta a Gnaw Their Tongues! A úplně nejvíc Darkspace! Díky!

Cronic: Nakoniec už len veľké poďakovanie organizátorom za ďalšiu super metalovú dovolenku. Myslím, že koncept viac silnejších a zaujímavejších kapiel bez top headlinera sa osvedčil a už teraz rozmýšľam, čim nás prekvapia budúci rok. Takisto som rad, že som stretol zasa kopec nových ľudí (Marast crew, A.F.B. band) a Brutal sme si užili tak ako sa patri :)
Top festu: Dead Congregation, Toxic Holocaust, Cult Of Fire, Amenra, At The Gates

Fotky: Tom Šrejber, LooMis