LooMis: Jak už bylo zmíněno v úvodním článku prvních dojmů, přístup na zahřívací kolo letošního klání nebyl nijak lehký. Nulové značení i informovanost dohlížecího personálu. Aplikace sice novinkou oznámila, že vstup je z Okružní ulice, ale kdo ji neměl, asi zažil krušné chvilky. Po loňské zkušenosti jsme tedy z kempu vyrazili s téměř hodinovým předstihem a měli to tak akorát.
Tentokrát nám první kapela festivalu neunikla a bylo to skvělé rozehřívací kolo! Není totiž úplně běžné, aby se v deathcorové kapele realizovalo sedm lidí. Victims tak zcela zaplnili pódium a hlavně dva zpěváci – Venca Šrámek a Tomáš Hospodka – si tak mohli naplno užívat prostoru a práce s publikem. Kapela vydala před pár týdny ochutnávku BrainWar, z debutové desky Lorn Echoes, kterážto zazněla hned jako druhá v pořadí. Rozdíl oproti starší tvorbě není zatím nijak markantní – houpavý deathcore tmelený nemilosrdnými palbami a osvěžujícími synth pasážemi. Asi nejčastěji, a zejména kvůli těm dvěma vokálům, mi na mysl přicházeli nejčastěji Despised Icon kombinovaní s Born Of Osiris (ty klávesy v The Real State to Stay!). Vokální fond obou zpěváků je v podstatě rovnocenný, Venca mi přišel maličko víc „brutal“, ale určitě bych (kluci) víc propracoval hluché pasáže komunikace s publikem v pauzách (během skladeb jsou hecovačky naprosto cajk!). Ale jinak palec nahoru, přátelé! Je sympatické, že organizátoři festivalu nezapomínají na česko/slovenské kapely a dávají prostor nejen jménům osvědčeným, ale i nadějným, mezi které se severočesko-pražští bezpochyby řadí.
Brutusáček: Z úterý si nejvíc cením dvě věci. Emoce u Victims, kteří byli šťastní a dojatí zároveň, že konečně drtí struny na Brutálu. Na pódiu jich bylo víc než u Parkway Drive, a taky samozřejmě hráli mnohem zajímavější a lepší muziku. Jen bych si občas u nich představil, kdyby víc šlápli na plyn, ale jinak zasekávat a growlingovat umí, jak se na modernu sluší a patří. Těším se někam do klubu.
mIZZY: První a vlastně i poslední kapelou z warm-up party, kterou jsem viděl, byli slovenští Aeon Winds. Ti svou letošní deskou Stormveiled získali přízeň labelu Avantgarde Music, který jinak vydává pecky jako Darkspace nebo Abigor. Album Slováků se poslouchá dobře a koncert byl taky líbivý, žel ne ideální. Jejich blacku chyběla silnější atmosféra a až moc vynikala skočnost riffů, které jako by z tvorby Finntroll vypadly, což nejspíše není to pravé, o co se pánové snaží. Poměrně suchý vokál by rovněž zasloužil trochu toho echa. O průseru ale mluvit nemohu a věřím, že v klubu s lepším zvukem by to fungovalo dobře.
LooMis: Aeon Winds jsme propili, doslova, zato na Slováky Morna už jsme opět byli nachystáni. Další kapela, se kterou jsem se doposud nesetkal a jenom mi bylo „doporučeno“ jako slovenští Opeth. Není tomu tak, resp. najdou se zde pasáže, většinou trvající několik desítek sekund, které ducha Švédů sice krátce evokují, ale to je asi tak všechno (třeba loňský singl Through the Pain I See Others). Jádro hudby se opírá o progresivní death s výlety směrem k melodičtější kombinaci s blackem. Nejvíc bavily nariffované pasáže bez zpěvu (který mi beztak přišel takový nevýrazný, tuctový, bez překvapení), kdy to do sebe začalo zapadat, resp. se správně rytmicky rozpadat. Každopádně povedené a další kapela do hledáčku.
Fleshless byli opět zdálky, ale opravdu z velké dálky, jelikož tady to vystoupení bylo spíše za „zasloužilost o scénu“ než z hlediska nového přínosu. Ale bylo narváno a Vláďa Prokoš určitě byl spokojen (nebo to tak vypadalo). Ušlo to, ale pokud ušlo, tak asi nic neušlo.
První opravdovou zahraniční kapela festivalu byli Němci Nailed To Obscure. Když jsme přicházeli před pódium, tak mě totálně dostala zvukovka zpěváka, který si tam jen tak pro sebe dával Scarborough Fair (Simon & Garfunkel). Nádhera a velká škoda, že takhle naplno nevyužíval svůj hlasový rejstřík i při vlastním setu kapely. Tady už se jelo podle desek, celkem mají čtyři, přičemž letos v lednu vydali novinku Black Frost a z ní předvedli drtivou většinu materiálu. Zaregistroval jsem titulní skladbu a singl Tears Of The Eyeless a ze starších Torn To Shreds. I tady by se daly najít spojovací články s Opeth, ale zejména Katatonia. Živě je to příjemné, ale z desek to až tak moc u srdíčka nechytne.
onDRajs: Z úterního programu jsem chtěl vidět vlastně jenom Nailed to Obscurity. Podle názvu to vypadá na death metal, ale to je mýlka. Němci valí střednětempý doom, v němž jsou zřetelné odkazy na zásadní žánrová jména první půlky 90. let. Kytary byly rozvětvené na dva doplňující se protipóly – muziku tvrdící „spodek“ a zádumčivé melodie kreslící „vršek“. Přesně takhle to dělali (a dělají) Paradise Lost. Při vystoupení si nešlo nevzpomenout také na rané Opeth nebo starší Katatonii. Zpěvák Raimund Ennenga s neuvěřitelnou grácií přecházel z growlingu do čistého zpěvu, čímž notně připomínal projev Mikaela Åkerfeldta. Velká paráda a díky za přesvědčivou prezentaci skladeb z poslední desky Black Frost. Zejména hitovku Tears Of The Eyeless nemohu dostat z hlavy.
Frog Leap (sólo projekt youtubera Lea Moracchioliho) jsem nikdy předtím neviděl ani neslyšel. Chtěl jsem se nechat unést momentem překvapení, což u podobně velkých hudebních akcí považuju za jejich nedílnou součást. Jenže Frog Leap mě svým přehráváním mainstreamových hitů vůbec nepřesvědčili o tom, že jim mám doma věnovat poslech. Důvod? Kapela mě iritovala svou vlezlostí cílící na teenagerovské publikum, navíc covery známých interpretů podávala v bezzubé podobě. Covery mají význam v momentě, kdy 1) skupina zvládne duch písně ztvárnit na 100 %, 2) je skupina dokáže přetvořit k obrazu svému a dát jim úplně nový kabát (to se loni povedlo finským Steve 'N' Seagulls). OK, popové věci v podání Frog Leap zněly o něco tvrději (vybavuji si Africa od Toto), ale nic navíc nenabídly. Z předělávek se mi líbila vlastně jen jediná – Aces of Spades od Motörhead, která aspoň měla koule, zbytek zněl jako provinční nu-metalový šrot. Co ovšem musím pochválit, bylo ztřeštěné publikum, které bylo očividně nadržené a rozjelo pořádnou pařbu. Na Zombie od Cranberries (jejich verze byla vedle originálu naprosto příšerná) skákal snad celý kotel.
LooMis: Frog Leap měli tu (ne)výhodu, že hráli dvakrát - komu se líbili, mohl na ně zajít o den později na Jägermeister stage, komu ne, tak už ho vlastně v areálu nic nedrželo. Naše společnost se tedy rozdělila. Největším problémem tohoto pozdního okamžiku totiž byla olbřímí fronta na pivo a vyprodané jídlo (otevřený byl jeden stánek s kebabem, který už krátce po 21:00 byl vyjeden do posledního kousku zelí). Ale zpět k hudbě – donedávna bylo nemyslitelné, aby na Brutalu vystupovala kapela s coververzemi. Minulý rok ale slavili obří úspěch finští Steve 'N' Seagulls, takže letos se formulka zopakovala. Zatímco Finové ale dělají bluegrassové covery rockově/metalových klasik, tak tady se jede hodně (nikoliv bezvýhradně, je tu třeba cover Pantery A New Level) v popových klasikách převedených do místy velmi tvrdého, djentového, kabátku. Z námezdného osazenstva jsem na kytaru zaregistroval nepřehlédnutelného Rabea Massaada z Toska (vystupovali rovněž ve středu). Často tak „původní cover“ dostal bizarní podobu, ve které rozpoznat tu či onu skladbu šlo třeba jen z refrénu (Zombie), jiné byly naprosto jasné (Africa, Eye of the Tiger a samozřejmě Ace of Spades). Řemeslné.
Asi nemusím dodávat, že úterní večer byl ještě nadmíru zábavný. Mezi perličky našich každoročních brutalovských povyražení se tentokrát jistě zařadí pokus spárovat se přes brutalovskou aplikaci, abychom o sobě věděli. Tady si úplně nemyslím, že nám to nešlo kvůli stavu, ve kterém jsme se nacházeli, ale také kvůli nevychytanosti aplikace. Nevím, jak jinde, ale bohužel na některých modelech telefonů se kód vůbec nevygeneroval a i pozice ostatních se chovala na mapě poněkud podivně. Ale jinak naprosto skvělá věc, kdy upozornění na začátky kapel šlapaly, stejně jako upozornění na změny v line-upu, speciální sety kapel nebo akce v rámci doprovodného programu. Super! Už to vidím příští rok, jak lidi bloudí v kotli s mobilem, aby našli ten správný mosh pit, kde kamarád ztratil telefon :-)
Brutusáček: Druhým bodem prvního dne pro mne bylo, že Marast opět vypil a zavřel Mordýře. Tentokrát ve škarpě nedřímal ni Bizz ni Čupera, ale mIZZY. Bludišťák mu patří právem. Navíc přitom stihl předvést jednoduchý a rychlý návod, jak používat oficiální Brutal Assault aplikaci.
Fotky © David Surovec / Brutal Assault
Vložit komentář