Cena za nejlépe utajený koncert má letos jasného vítěze. Ještě den před akcí se informace o konání koncertu nacházela pouze na webu Chapeau Rouge a v záhlaví FB profilu Burial Hexe a šířila se, zdá se, pouze prostřednictvím mých dotazů ohledně této de facto náhodně zachycené zprávy. Ani zveřejněním klasických propagačních materiálů 24 hodin před vypuknutím akce nejistota nekončí. Clay Ruby si zranil v Drážďanech nohu a je nutné pro něj dojet, předskokan Vladimír Hirsch ze zdravotních důvodů nebude hrát vůbec a harmonogram se tedy výrazně posouvá, což se dozvídám už na cestě jen díky vlakové wifi. Zkrátka a dobře, koncert jen pro pár vyvolených (kolem sedmi).

Ruby se naštěstí všemi nestandardními okolnostmi nenechává vyvést z míry. O berlích nastupuje na pódium a z magického kufříku na rozehřátí pouští Winter Dawn z dva roky starého (tehdy uváděného jako vůbec posledního) alba The Hierophant. Skladba představuje nejpřístupnější polohu projektu – diskotékové/synthpopové beaty a chytlavý melodický (neoklasický?) motiv se zcela organicky prolínají se zpěvem/deklamací a dalšími prvky, které dávají skladbě silnou, až okultní atmosféru. Právě v tomto prolínání nesmírně široké škály vlivů a jejich opravdové syntéze v často velice chytlavých celcích spočívá genialita Burial Hexe. Živá verze je osekaná a zpěv méně výrazný, jako pozvánka do svébytného světa projektu však funguje.

Od klasické krásy set bez zaškobrtnutí přechází k noise/techno fázi, při níž se Ruby vydává na kraj pódia, křičí (death industrial) a s velikou radostí berlou hrozí publiku a mlátí do plechů, na nichž jinak tvoří hluk. Další věc. Ruby nespojuje jen různé žánry, ale také různé přístupy. Je zcela aktuální až trendy, ale jindy využívá pravověrné oldschoolové postupy. Nějakým způsobem spolupracoval s witchhousovými Mater Suspiria Vision a přitom se nebojí zběsile tlouct do kusu kovu, který připomíná staré struhadlo.

Bylo by nesmírně snadné v jednotlivých žánrových polohách selhat a rozbít kontinuitu vystoupení, snad díky dronům na pozadí však posluchač neustále dostává jakýsi rytmus celé performance, který nepouští. V rámci dalšího uvolnění sedá Ruby ke klávesám suplujícím varhany a vydává se do až liturgických poloh místy doplňovaných řevem, aby nějakým způsobem přešel k další rytmické pasáži tentokrát odlehčeností připomínající (jistému Amalgámovi) až Shackletona. A po abstraktnějším intermezzu koncert uzavírá úžasný bezejmenný track ze zběsilého projektu Wvndrkmmr iniciovaného Pyramids. Silná melodie, nátlaková rychta a řev, úžasně silná temná atmosféra.

Minulý koncert provedl Burial Hex jako působivý rituál, tentokrát jde víc o hudbu, ovšem ta je ještě silnější. Ze samotného sledování proměn jeho výrazu během jediného koncertu se točí hlava, většina skladeb navíc není jen inovativní, ale také skvěle napsaná. Škoda divokých okolností, kvůli nimž vystoupení hodně lidem uteklo, i tak však šlo o zásadní koncert, kterým Burial Hex potvrdil, že patří k tomu nejzajímavějšímu v současné hudbě vůbec.

PS: Burial Hex je docela chrlič a ne vše je poslouchatelné, vrcholy jsou však fantastické. Neznalým doporučuji EP The Night, první a poslední skladbu z The Hierophant, track Stormclouds a Untitled z Wvvndrkmmr.