Kdy: pátek 10. a sobota 11. ledna 2025
Kde: Norsko, Trondheim, Byscenen

Už během druhého ročníku Caerimonia Nidrosiæ festivalu, který se pro mě stal jednou z nejlepších loňských akcí, bylo okamžitě rozhodnuto, že se do Trondheimu vrátíme i v roce 2025. Stačilo se dozvědět o účasti jediného jména, abychom okamžitě bookovali hotel s letenkami.

Není řeč o nikom jiném než o Dark Sonority, jejichž návrat na koncertní pódia jsem si zkrátka nemohl nechat ujít. Možnost vidět po šesti letech Kanaďany Sortilegia bylo rovněž velice lákavé, a když k tomu připočteme ještě další kapely jako Ritual Death, Vemod, Whoredom Rife, koncertní premiéru Askeregn a celkově skvělou zkušenost z předchozí návštěvy, opravdu nebylo co řešit.

Stejně jako loni, i tentokrát jsme vyrazili z pražského letiště krátce po poledni, přestoupili v Oslu, chvilku před pátou přistáli na letišti Værnes, tak tak stihli vlak do Trondheimu, hodili krámy na hotel a ještě před sedmou hodinou večerní jsme měli první možnosti si zahrozit na Nidarosdomen. Ještě než se pustím do popisu hromady super zážitků z Norska, první překvapení nastalo už v letadle.

O tom, že nás tentokrát poletí více, jsem věděl předem, ale že hned v prvním letadle napočítám 18 známých tváří, jsem úplně nečekal. K tomu třeba připočíst několik dalších kamarádů, kteří se k nám přidali v Oslu, další jedince, kteří přiletěli dříve, později nebo zvolili alternativní spoje, a ve výsledku jsme se dostali na 25 lidí z ČR, které sám osobně znám.

Dalším velmi milým překvapením bylo naprosto skvostné počasí, které snad nemohlo být lepší. Celý Trondheim byl zasypaný hromadou sněhu, teploty se pohybovaly lehce pod bodem mrazu, k tomu aspoň chvíli každý den svítilo slunce a viditelnost okolních kopců a fjordů byla mnohem lepší než loni. Už samotné trajdání po městě bylo díky tomu mnohem příjemnější, ale hlavně když jsme vyrazili na nějaké výlety, případně na krátkou plavbu, bylo to teprve žrádlo.

A když už jsem použil pojem žrádlo, nelze zapomenout ani na pivo! Původně bylo hned po příletu v plánu navštívit úžasný podnik Den Gode Nabo s asi nejlepším výběrem piv v celém Trondheimu, ale jelikož zde měli ve čtvrtek zavřeno, nakonec jsme skončili v pivovaru ØX Tap Room. Zde se nám loni hodně líbilo, tak jsme si na dobré pivo a super jehněčí zašli i tentokrát. V Den Gode Nabo s výhledem na katedrálu jsme stejně skončili všechny tři následující dny.

Z nově objevených podniků stojí za zmínku maličká restaurace Baklandet Skydsstation, kde sice nemaj žádné zajímavé pivo, ale jejich reindeer stew s lososovou polévkou byly fakt topózní.

pátek 10. ledna 2025

Je vám asi jasné, že vzhledem k tomu, jak jsme okamžitě po příletu vzali hospodu útokem, po pivovačce jsme toho kromě hrození na noční De Mysteriis Dom Sathanas už moc nestihli.

V pátek ráno jsme ale dali s kolegy z Můry celkem brzo sraz a vyrazili na pevnost Kristiansten. Cestou padá slivka, myslivec i myslivcem ochucený čaj, holt klasická česká výprava, ale co jiného čekat od satanisty, který v ten den zrovna slaví 33 let, že? Musím ale říct, že díky tunám sněhu měl letos zimní Trondheim úplně jinou atmosféru než loni. I následující procházka po pobřeží s majáky a výhledem na fjord, která byla před rokem nepředstavitelná, byla moc super.

Dále není co vymýšlet, jde se konečně do Den Gode Nabo na nějaké to pětipivo s večeří a následně valíme do klubu na první kapelu. Sotva vkročíme do sálu, okamžitě slyšíme úvodní kytarovou vazbu a ASKEREGN začínají hrát svůj první song. Nejednalo se o nic jiného než o jejich nejhitovější skladbu I røyken fra brennende åkre z jejich posledního alba Brennende åkres gr​ø​de, kterou v Trondheimu zahráli téměř celou. Huh, tady jsem rád, že jsme se nikde po cestě nezakecali a přišli do klubu přesně včas.

Na to, že se jednalo o úplně první gig kapely, nás Askeregn profackovali fakt poctivě. Jasně, kapely od Terratur Possessions už mnohokrát dokázaly, že vás v klidu zničí hned napoprvé, zvlášť když zde hrají lidi se zkušenostmi z jiných kapel, ale stejně vás to mile překvapí.

Na pódiu jsem poznal několik členů Syn, kteří si na stejném festivalu střihli premiéru loni a taky nás dovedli silně odpálit. Minimálně jejich bubeník skvěle tlačil kapelu kupředu i tentokrát. Nejvíce pozornosti na sebe ale strhával do půl těla svlečený, žiletkami a důtkami solidně došlehaný zpěvák. Údajně rovněž live frontman Syn, ovšem v Askeregn zpívající trochu odlišným, méně ječícím vokálním stylem.

Je každopádně úchvatné, jak si vás kapela typu Askeregn, kterou jste z domácího poslechu měli zaškatulkovanou jako fajn, ovšem ne výjimečnou, dovede naživo omotat kolem prstu. Jejich koncert byl fakt úderný, v dobrém slova smyslu punkový, vlastně až obskurní. Vzpomněl jsem si například na bosenský kvlt Obskuritatem, jejichž loňský koncert na mě působil podobně skvěle.

K tomu třeba připočítat dobře namotávající riffy a nedivím se tomu, že pro mnoho lidí se stali Askeregn nejlepší páteční kapelou. Mě nejvíce dostali závěrečnou epickou skladbou Når ilden har sluknet, v kterou jsem tajně doufal. Norové v tu chvíli sice zpomalili, ale zároveň získali na atmosféře, když téměř do úplného vyčerpání drhli finální hypnotický riff a zpěvák ze sebe vyřvával zbytky sil. Ano, i já se v tu chvíli stal velkým fanouškem kapely.

Photo © Lars Rune Skaug

Jako druzí přišli na řadu staří známí RITUAL DEATH. Wraathův projekt, ve kterém se soustředí na nejprimitivnější provedení black/death metalu ohlodaného na dřeň. Jelikož díky zkušenostem z minulých koncertů víme, že tohle fakt není kapela na soustředěný poslech, plus jsme celkem slušně posilněni veškerými pivíčky. Bez rozmýšlení jdeme s Umrlcem do prvních řad. Hned jak dohraje úvodní intro, zaťaté pěsti letí do vzduchu. Jasně, že tím okamžitě pohoršíme za námi stojícího Nora, kterému jsme asi narušili výhled, ale co, pokud nechce pařit s náma, ať jde do píče.

Koncert Řiťuální Smrti byl jinak bez nějakého většího překvapení. Setlist opět prakticky stejný, primárně poskládán z nejsilnějších songů z EPček, sestava rovněž totožná. Nejdříve jsem koukal, kdo bude za bicími, jelikož vím, že na nedávném festivalu v Chile bubnoval Sundli, ale tentokrát hrál na škopky opět Esten.

Když o tom přemýšlím, z těch šesti koncertů RD, na kterých jsem byl, byl tenhle asi největší. Nejsem si jistý, zda takhle velký klub kapele úplně sedí, v bergenském Kulturhusetu nebo v bratislavském Randalu mi to přišlo podstatně intenzivnější, o nějakém průseru ale nemůže být ani tentokrát řeč. Zvuk měli Ritual Death fajn, sice nic, co by vás vyloženě odfouklo, ale zase vše bylo dobře slyšet.

Ke konci setu navíc zazněl i jeden fakt krátký, podle mě nový a dříve nehraný song. V průběhu gigu se k nám dopředu procpala i jedna necelý metr a půl vysoká holčina, která pařila mnohem více než většina dvoumetrových prudičů, takže zábava s přibývajícím časem rostla. Fakt jsem ale nečekal, že zrovna v Trondheimu na poslední song naběhne do kotle několik dalších jedinců, co rozpoutají fakt solidní melu. Ritual Death spouští Black Metal Terror a my do toho dáváme vše! Jelikož jsem na festivalu několikrát zaslechl polštinu, tak nějak tuším, kdo má tenhle virvajz na svědomí. Ať se ale jednalo o kohokoliv, díky, tohle mi hodně zvedlo náladu.

S pátečním headlinerem jsme se však po dvou nasranějších kapelách konečně trochu uklidnili. Jak už je u koncertů VEMOD zvykem, opět nastoupili před velkou projekci a stejně jako loni na Beyond the Gates, i tentokrát postupně hráli materiál z jejich nového alba The Deepening. Vlastně hráli to samé jako v Bergenu, tedy kromě šestnáctiminutového titulního songu přehráli celou novinku, na kterou navázali úvodní skladbou z jejich debutu. Musím sice říct, že oproti vystoupení v Grieghallen, které bylo naprosto dokonalé, tentokrát Vemod vyzněli a vypadali možná méně epicky, což však neznamená, že by jejich koncert v Trondheimu nebyl majestátní.

Zvuk zde měli objektivně o něco horší. Ne špatný, ale byl špinavější, svým způsobem více blackmetalový a méně post-rockový. Byly skladby, kterým to prospělo, některým lehce uškodilo. Venter på stormene byl pochopitelně krásný, ale i nové songy fungovaly skvěle. Tentokrát jsem asi více než kdy jindy ocenil kvalitu Åsliho čistého zpěvu, který byl mnohem výraznější a ještě lepší než na albu. Vlastně si říkám, že kdyby i na studiovce byl dominantnější místo spíše atmosférických ploch, většinu lidí by jakékoliv komentáře o teplotě jejich novější tvorby ani nenapadly.

Hodně se vyšvihl také Vegar, jehož primárně minimalistické, ale ve vhodnou chvíli naopak pestré bubnování táhne dlouhé skladby Vemod kupředu a pomáhá jim dobře budovat atmosféru a napětí. Satanužel zrovna během mého oblíbeného songu Inn i lysende natt zvukař nějak pojebal zvuk virblu, který najednou začal znít jako Lars Ulrich na St. Anger. On se celkově tenhle song kapele tentokrát moc nepodařil, hned v úvodu skladby šlo poznat, že i jedna z kytar hraje špatné tóny. Ale to byl fakt jediný pokažený moment z jinak opět krásně chladného koncertu.

Vrcholem setu Vemod však bylo až závěrečné překvapení, kdy se k nim na pódiu přidal Håvard Jørgensen s kytarou a společně odehráli cover od Ulver. Nejednalo se o nic jiného než o úvodní song z Bergtattu. Vlastně jsem vůbec nedoufal, že I troldskog faren vild v takhle kvalitní prezentaci vůbec někdy uvidím, a vzhledem k tomu, jak byl perfektně zahraný, musím se přiznat, že místy jsem měl fakt slzy na krajíčku. Celý song naprosto výborně odzpíval Åsli, Håvard zavdal kytarové sólo rovněž výborně, k tomu na velké projekci celou dobu cover alba a v danou chvíli fakt perfektní zvuk. Nemám slov, fakt výborný závěr už tak dost dobrého dne a totální doják.

sobota 11. ledna 2025

Jak je patrné z řádků výše, už s pátečním programem jsme byli velmi spokojeni. To hlavní mělo přijít ale až v sobotu. Ještě před koncerty jsme se ale opět věnovali nějaké té turistice.

Nejdříve jsme sedli do tramvaje, abychom se mohli projet, jak pravil Doomlukáš, po nejsevernější tramvajové trati na planetě zemi. Tou kromě docela hezké vyhlídkové cesty dorazíme na válečný hřbitov Havstein, kde vznikly např. kapelní fotky Whoredom Rife nebo One Tail, One Head. Je zde také hezký kamenný kostel, super pohled na Trondheim svrchu a rovněž pokokot sněhu, kterým se brodit k velkému kamennému kříži, jen kvůli hezké fotce, byla samozřejmě prdel. Ještě že jsme s sebou měli nějaké to pivo a slivovici na zahřátí.

Po cestě zpátky dáme oběd v restauraci Alma, následuje už několikátá zastávka u katedrály, abychom si ji opět vyfotili z toho samého úhlu, při západu slunce se projdeme čtvrtí Bakklandet s barevnými domečky, a už jsem říkal, že jsme během našeho pobytu navštívili taky pivnici Den Gode Nabo?

Tam jsme se v sobotu sešli v solidním počtu, dokonce dorazili i někteří poblióni, kteří po páteční smršti půlku dne raději prospali. Po několika pivech se ale včas zvedáme, abychom byli v klubu s předstihem, protože ta nejdůležitější kapela hrála v sobotu hned jako první.

DARK SONORITY jsem viděl na třetím Prague Death Mass, kde byli naprosto výborní. Od té doby hráli jen jednou, a to o rok později na Beyond the Gates v Bergenu. Koncert v Trondheimu na Caerimonia Nidrosiæ byl tedy jejich návratem na pódia po dlouhých osmi letech. Netřeba tedy dodávat, že i kdyby zde nikdo jiný nehrál, už jen kvůli nim jsem si lístek prostě musel koupit. Studiové nahrávky Dark Sonority, resp. Kaosritual koneckonců považuji za to úplně nejlepší, co nám kdy Nidrosian black metal scéna dala.

Celkem překvapivé, že zrovna Dark Sonority dostali v sobotu roli úvodní kapely. Pro mnoho z nás byli právě oni headlinerem, kvůli kterému jsme sem letěli. Údajně však sami chtěli hrát první, aby měli dost času na zvukovku, což vzhledem k tomu, že byli nejpočetnější kapelou z celého festivalu, pochopitelně dává smysl. Pravda, že na PDM měli jisté zvukové rezervy, zvlášť když hráli i s akustickým harmoniem, které fakt nejde úplně snadno nazvučit. V Trondheimu ovšem vyzněli úplně perfektně!

Nejsem si tedy stoprocentně jistý, zda tentokrát harmonium opět měli. Vzhledem k tomu, jak krásně šla slyšet veškerá intra včetně pasáží hraných během skladeb, snad bych podezíral použití elektrických kláves než akustického nástroje, ale možná se jen pletu. Podle vlasů a viditelné části tváře rovněž tipuji, že na ně tentokrát hrála Stine z Djevel místo Packaina z Adaestuo. Všechna intermezza mezi skladbami ovšem zněly, jak kdybyste poslouchali kostelní varhany.

Svůj set Dark Sonority začali novým songem z chystaného alba, kterého se dle drbů od místňáků možná dočkáme už letos, ale víme, jak to s dochvilností u těhle kapel bývá. Celkově zazněly v Trondheimu dvě nové skladby.

Už si fakt nepamatuji, jestli některou z nich hráli i před lety v Praze, ale jednu z nich zde prý prezentovali úplně poprvé. Kompozičně byly fakt perfektní, s klidnějšími začátky, postupným budování gradací a krásně šlo během nich slyšet, jak je Håkonův songwriting o kus dál než u většiny metalových lopat.

Photo © Lars Rune Skaug

Seřazení skladeb rovněž dávalo skvělý smysl. Ten nejpomalejší a nejvíce poslechový kus, během kterého se třeba hlasitost vokálu ještě srovnávala, dali hned na začátek. Ale hned od druhé Du morgenstjerne, morgenrødens sønn vše valilo stoprocentně a já si během nonstop headbangingu málem urval hlavu.

Riffy totálně top a Eskil to stejně jako na posledních koncertech Mare odzpíval úplně nezemsky. Fakt přemýšlím o tom, že zde podal jeden z nejlepších výkonů, co jsem od něj kdy slyšel. Jasně, v Mare je furt někde jinde, ale i tentokrát měl hlas jako zvon. “o'Lucifers krone!” jsme ale všichni řvali tak zběsile, že ho přes nás beztak nebylo slyšet.

Strašná nálož byl ale další novej song, kterej hráli jako třetí. Během něj jsem si reálně říkal, že je snad ještě lepší než cokoliv z EPka Kaosrekviem, které jinak naprosto uctívám. Jo, jestli tohle album fakt letos vyjde, máme se opravdu na co těšit.

Čím to ovšem Dark Sonority opět naprosto zabili, byla závěrečná dvojice skladeb z dob Kaosritual. Stejně jako v Praze do nás napálili Forbannelse a Djevelpakt og trolldomsmakt. Jistý Sud sice před devíti lety psal, že už to naživo nikdy hrát nebudou, ale naštěstí jsme se opět dočkali a bylo to fakt absolutní.

Photo © Lars Rune Skaug

Forbannelse byl rozhodně nejtvrdší flák, co hráli, a dost možná největší šleha celého festivalu. Tady se česká sekce nenechala zahanbit a paří pravděpodobně nejvíce z celého klubu, viz tohle krátké video. No a během Djevelpakt og trolldomsmakt už nebylo vůbec o čem. Beztak úplně nejlepší song s perfektníma riffama a důkaz toho, proč je Svøpt morgenrød jednou z nejzásadnějších bm desek, co kdy vyšla. Eskil zde navíc naživo až nelidsky ječel, pasáž s “Hyll SAtan!” odzpíval ještě mnohem lépe než Steingrim a do toho i párkrát velmi efektně zazvonil zvonem, který měl položený na stojanu s texty. Svýma obříma rukama rovněž symbolicky komunikoval s davem a byl asi nejkontaktnější, co jsem u něj kdy viděl.

Dark Sonority hráli “jen” 43 minut. Snesl bych více? O tom žádná! Ale stejně se jim podařilo odehrát jeden z nejlepších blackmetalových koncertů, co jsem kdy viděl, kde prostě nebyla navíc ani vteřina. Loňský koncert Mare v Lipsku zůstává v mých očích nepřekonaný a něco mi říká, že už ani překonán nebude. S čistým svědomím ale napíšu, že Dark Sonority odehráli v Trondheimu o dost lepší koncert než před lety v Praze, a dokonce i lepší gig než Mare na tom samém místě loni. Nechci sice tyhle kapely úplně srovnávat, byť zde hrají stejní lidé, protože Mare jsou především hypnotická temnota, s kterou DS až tak nepracují. Co se ale satanistického black metalu týče, dost možná jsem nic lepšího než Dark Sonority neviděl a už teď se těším na jejich koncerty na Cosmic Voidu v Londýně a na Celebrare Noctem ve Welsu.

Hrát po tomhle bylo pochopitelně dost náročné, ovšem díky dřívějším koncertům už moc dobře víme, že zrovna SORTILEGIA patří mezi kapely, které naživo mohou zdatně konkurovat Nidrosian scéně. Všechny její živáky, které jsem v minulosti viděl, byly fakt silné, tudíž jsem se na opětovné setkání s tímto kanadským duem, které má na kontě výborné nové EP, po šesti letech fakt těšil. A rád napíšu, že se u Sortilegie za tu dobu fakt nic nezměnilo a opět nás solidně vymáchali v temnotě.

Po rekordně rychlé zvukovce zhasly na pódiu veškerá světla, na pódiu začaly hořet lebku s kalichem obklopující svíčky a začal ten správný blackmetalový trans. Hned jako první kus po intru Sortilegia vytáhla silnou skladbu z jejich výborného debutu Arcane Death Ritual. Mám dojem, že se zrovna jednalo o Limen Tenebrae Lucis, ale stejně jak tomu bylo na jejich dřívějších koncertech, i tentokrát prakticky hned zavírám oči a nechávám se unášet silou jejich hudby bez ohledu na to, co vlastně hrají.

Photo © Uncle Allan Photo

Stejně jako během loňského koncertu Mare mě sice chvíli štvalo osvětlení únikových východů, které jako jediné narušovalo silnou atmosféru, ale když se do ní člověk ponořil a zapomněl na to, co se děje kolem, hned byl úplně jinde. Když Ana začne hrát své táhlé hypnotické riffy a Cameron je tlačí kupředu úderným bubnováním, cloumá to s vámi zleva doprava, ať už chcete nebo ne. No a ten vokál, to byla zase nádherná beznaděj. Když tohle vše spojíte dohromady, a k tomu nalijete několik litrů té pravé blackmetalové esence, nemůže to prostě dopadnout špatně.

Dále jsem si tedy jistý tím, že na závěr svého setu hráli Kanaďané materiál z nové nahrávky Sorcerous Communion, a to včetně dungeon synth tracku Fullmoon Procession, který naživo makal ještě více než při domácím poslechu. Musím sice říct, že jejich koncerty fungují mnohem lépe v menších klubech než na větších pódiích, protože když si vzpomenu na Vopici, Underdogs nebo třeba nejúžasnější Funkenflug, kde si šlo na kapelu doslova sáhnout, ta živá intenzita se během nich až zněkolikanásobila. Ne, že by to v Byscenen bylo slabé, přesně naopak, ale komornější prostředí sedí Sortilegii zkrátka mnohem víc.

Photo © Uncle Allan Photo

Na závěr celého festivalu nás čekal ještě sobotní headliner WHOREDOM RIFE. A byť se přiznám, že kdyby to bylo na mě, to pořadí kapel bych v sobotu nejraději otočil, stejně jsem byl zvědavý, jak to WR v Trondheimu klapne. S kapelou se vídám na svých cestách docela často a satanužel téměř vždy doplatili na docela špatný zvuk. Jenže doma je doma, tak snad to tentokrát konečně klapne, plus bylo jasné, že si na tenhle koncert také připraví něco speciálního.

A taky že ano, hned na začátku jejich gigu nás přivítali šesticí ke kůlům přidělaných kozlích lebek a hlav. Pochopitelně se nejednalo o žádné makety, ale real shit bro. Co vím, podobnou speciální výzdobu měli už na prvním ročníku tohoto festivalu, ale kromě něj je s těmito proprietami asi neuvidíte.

Co se zvuku týče, minimálně o začátku koncertu nemohu říct, že by byl úplně stoprocentní. Jak je u Whoredom Rife zvykem, dominovaly hlavně bicí a vokál, kytary byly spíše v pozadí. S přibývajícím časem se nicméně vše fakt výrazně zlepšilo a rozhodně zněli lépe než třeba loni v Bergenu.

Vlastně když zapomenu na první song/dva, určitě zde WR zněli nejlépe ze všech jejich koncertů, co jsem kdy viděl. Osobně si teda myslím, že je zrovna u téhle kapely zbytečné, aby hrála s triggery na kopácích, ale když jsem se přes tuhle drobnost přenesl, musím uznat, že to makalo fakt výborně. Základem úspěchu budiž samozřejmě dobré melodické riffy, které má minimálně Esten fakt dobře v ruce. Ten mimochodem hrál ve třech z šesti festivalových kapel a v jedné z nich bubnoval, takže respekt.

Jestli ale něčím sobotní koncert Whoredom Rife vyčníval, byl to Kejllův nasraný vokál. Ten sice i v minulosti potvrdil, že je dobrý frontman, který dává do své performance vše, ale tentokrát předvedl fakt nenávistný vokální rage. A byť hudba, kterou skládá bubeník Vyl, je vlastně oproti předchozím vystupujícím nejvíce klasický melo black a svým způsobem i party music, tentokrát makala naživo výborně.

Norové zahráli průřez celou svou diskografií s tím, že končili těmi nejsilnějšími fláky ze svých prvních nahrávek. Nechyběla tedy Beyond the Skies of God a ani Gitt til Odin z prvního EP.

Být to na mě, vůbec by mi nevadilo, kdyby hráli ještě více skladeb z vydařené loňské desky Den vrede makt, ze které došlo jen na dva kusy. Vše nám ale Whoredom Rife vynahradili úplným závěrem koncertu, na který si schovali cover Under a Funeral Moon od Darkthrone. Yes! Hned během prvních pár vteřin do sebe překlopíme zbytek piva a zdrháme do předních řad do neexistujícího kotle a rozjíždíme slušnou party. Vzhledem k tomu, že nelze očekávat, že bychom se někdy dostali na koncert autorů této skladby, její zařazení na konec setu WR opravdu potěšilo.

Popravdě jsem to ani nečekal a byl vůči kapele jako vždy trochu skeptický, ale musím říct, že Whoredom Rife si pozici sobotního headlinera fakt obhájili a odehráli zde určitě nejlepší koncert, co jsem od nich kdy viděl. Rozhodně jim pomohl dobrý zvuk, který byl ještě o poznání lepší než v pátek, a co si budeme, počet piv taky helfnul.

Jednalo se každopádně o super závěr výborného festivalu, kde stejně jako loni nehrála jediná slabá kapela. Každý asi bude mít své favority dle osobních preferencí. U mě jednoznačně vyhráli Dark Sonority, ale všechny koncerty byly fakt fajn. Slyšet ve kvalitním provedení covery Ulver a Darkthrone bylo skvělé a první vystoupení Askeregn taky.

Po konci programu nezbývalo než si dát ještě pár piv, trochu kořalky a jít spát, plus si pochvalovat, jaká super akce to zase byla. Následující den nás část party už opustila, ale my, vzhledem k tomu, že pondělní letenka i se zaplacením ubytování na další den byla furt levnější než letět už v neděli, jsme si tentokrát pobyt lehce protáhli. A byť to původně vypadalo, že konec týdne už bude v Trondheimu docela hnusně, dobře jsme udělali. Předpověď počasí se nakonec změnila a v neděli bylo úplně nejkrásněji ze všech dní, co jsme zde byli.

Nastavujeme tedy budík raději na dřívější hodinu, abychom hned po snídani opět vyrazili na pevnost Kristiansten chytit východ slunce. Před tím vidíme, jak slunce postupně zbarvuje do růžovo-fialových barev okolní fjord, na pár minut chytíme nad Trondheimem i duhu a následně sledujeme, jak začíná zlatavě svítit celé město.

Poté si trochu pospíšíme, protože v půl dvanácté máme naplánovaný sraz na trajektu, kterým se projedeme na druhou stranu fjordu a zpátky. Cestou tam do sebe lámeme pár piv, ale na zpáteční cestu, byť se to posádce lodi kvůli namrzlé palubě moc nelíbilo, vylezeme ven a akorát čumíme na tu okolní nádheru. Sice jsme během té plavby solidně promrzli, ale stálo to rozhodně za to.

Pak nás čeká pochopitelně nějaké jídlo a další pivo (speciály od Amundsen bryggeri z Osla FTW!) a na večer, jelikož už nás nezdržoval žádný metal, jsme si naplánovali pro Středoevropana celkem nevšední zážitek. Navštívili jsme saunový komplex Havet, který je postaven na voru, jenž pluje přímo na mořské hladině. Co to znamená? Ze sauny skočit (no spíše vlézt) přímo do moře, kde mezi vámi plavou kusy ledu. Neříkám, že bych venku v mínusových teplotách vydržel nějak dlouho, ale bylo to fakt super.

Následuje ještě jedna poslední návštěva Den Gode Nabo, kde lejeme aji s Opatem až do té doby, než nás po zavíračce vyhodí z hospody. Po půlnoci ještě jednou zahrozíme na katedrálu, do které se v pondělí ráno zajdeme podívat i dovnitř. A pak už jen pár posledních pivních plechovek ve vlaku na letiště, solidně se zcamrat červeným vínem zdarma na palubě letadla a dovalit zpátky do Prahy.

Výborný festival, parádní dovolená, solidní párty, krásné počasí a celkově jeden z nejlepších výletů na Sever, co jsem zatím zažil. Uvidíme, jaký line-up nachystá Ole na příští rok, ale pokud to bude aspoň z části lákavé tak jako letos, hrozně rád bych se sem opět vrátil. Takhle se maj slavit narozky!