Datum vydání: 20. leden 2025
Vydali: Doomentia Records, Caligari Records
Žánr: blackened death doom metal

Můra se na české scéně etablovala jako svérázný hybrid – na jednu stranu okultně blackmetalový, na druhou hutně deathmetalový s průsečíkem v temných vizích, kterých lze dosíci pomocí narkotik a propriet známých z nejzapovězenějších černých rituálů. Výsledná – prasečí krví i červeným vínem – zbrocená tvář má dostatečně specifický charakter, díky kterému se Můra neztrácí v soupiskách podzemního metalu, protože vyvíjí dostatečný hudební tlak. Na akcích blackmetalovějšího ražení pak nemá problém dotvářet atmosféry ponura/tajemna.

Debutové EP Doom Invocations and Narcotic Rituals předestřelo výše popsané směřování. Ze špinavého zvuku tanula formule, ve které se převážně pomalý death metal potkával se svižnějším sypáním, ritualistickým vybubnováváním a atmosféru dobarvujícím ambientním ševelením. Efektivní mix evokoval nálady, se kterými pracují kapely jako Irkallian Oracle, The Ruins of Beverast nebo Swallowed. Hudební háv byl ale všehovšudy přístupnější.

Needle Cathedral má být završením jedné epochy, tečkou, která oddělí fázi, ve které se autorství zhostila předešlá sestava. A navzdory návaznosti jsou změny v kapelním vyznění výrazné. Profesionální zvuk nahrávky a vyšší stupeň hráčských ostruh jde ruku v ruce se semknutějším, pevněji uchopeným songwritingem. Stejné postupy jsou napěchované do kratších stopáží. Působí tak úderněji i památněji. Pro vokál a dobarvující ruchy pak platí všeobecně větší variabilita. Je tak trochu škoda, že tyto dva elementy se v kvalitním mixu trochu topí.
Z celku tak vyplývá zejména jedno: obrovský posun vpřed, který však kapelu zavádí do trochu odlišných sfér. Můra na Needle Cathedral na první dobrou neevokuje zmíněná jména. Nově podaná produkce připomene přímočařejší death metaly jako Innumerable Forms či Eternal Rot, díky pomalejším, jehlami probodaným polohám si lze taky vybavit sludge mizérie jako Dystopia nebo Grief. Charakter kapely tedy nezaniká, jen se poutavě přemosťuje.

Needle Cathedral tak představuje údernou trojici skladeb, která se může pyšnit vyzrálejším songwritngem, smyslem pro riff i tříbení charakteru. Překlopení pojetí z „atmosféričtějšího“ k „hudebnějšímu“ nevadí. Dokazuje totiž, že Můře nechybí nápad ani solidní porce hráčských kvalit. Aura zlého se dozajista v plné síle dostaví naživo. Tak, jak tomu ostatně bylo dosud.

Dobře si pamatuji, jak mě před – je to vůbec možné? – už sedmi lety sfoukla deska Innumerable Forms jako svíčku. Měla přesně ten typ surové energie a bezútěšné atmosféry, který vás zcela pohltí. Přesně v tomto duchu začíná i krátká deska Můry.

Hned úvodní skladba se nese v těžkopádných, pomalu se valících vlnách death/doom metalu. Tenhle styl jim sedí dokonale. Z každého tónu čiší bezvýchodnost, a když se hudba zlomí do útočnější pasáže, působí to jako nečekaný, ale vítaný úder do žeber.

Na rozdíl od Finů – ano, vím, Innumerable Forms pocházejí z Bostonu – se však Můra pokouší prozkoumat širší spektrum nálad a přístupů. Zatímco si cením jejich ambice, nemohu se zbavit pocitu, že právě tato rozmanitost je na škodu, a v tomto ohledu se dívám lehce s obavami na jejich plánovaný žánrový přerod. Největší sílu totiž cítím v pomalých, zlomyslně táhlých riffech, které drásají posluchačovu duši. To je přesně to, co mě na první skladbě chytlo a nepustilo.

Ve druhé skladbě přichází zajímavé ozvláštnění v podobě ruchů v podtónu, které trefně zmínil kolega Dantez. Tyto detaily dávají hudbě větší hloubku a texturu, aniž by narušily její základní strukturu. Atmosféra se zde ještě více zahustí, což skladbě dodává (ne?)příjemně vtíravý ráz.

Třetí a závěrečná skladba uzavírá desku hypnotickým opakováním jednoduchého, ale účinného riffu. Tento závěr je důmyslný ve své repetitivní gradaci, která posluchače vtáhne do rytmického transu.

Materiál na této nahrávce je přístupný, ale neztrácí hutnost a drtivost. Výrazné utlumení vokálu ve prospěch kytarové sekce je po mém soudu správným rozhodnutím, které nechává prostor pro riffy plné syrové energie a emocí. Ne snad, že by redakční kolega Mizzy chroptěl neumětelsky – naopak, jeho hlas zní přesně tak, jak by měl. Jenže když je vokál lehce upozaděn, vyzní jeho síla s ještě větší intenzitou. Jako by jeho hlas vycházel z kanálu, hluboko zpod nánosů bahna a prachu, odkud se derou jen střípky hrůzy a zoufalství.

Needle Cathedral je deska, která dokáže zasáhnout přímo na solar. Krátká, úderná a beze zbytku efektivní – snad až příliš krátká. Ale někdy méně znamená více, a tahle nahrávka to potvrzuje.