Do uvolněné atmosféry sklepa K4 dorážím chvíli po osmé a překvapivě slyším hudbu. Naštěstí jsem o nic nepřišel, vystupující jen zkouší zvuk; s tím, že po zkoušce „headlinera“ bych na něj čekal do tří do rána. Klub je tradičně skoro prázdný, se vším všudy nějakých dvacet lidí. Ani tentokrát se není čemu divit – předpokládám, že i přítomní se o existenci účinkujících dozvěděli až v souvislosti s koncertem.

Přibližně kolem deváté začíná hrát první účinkující, houslista Daniel Meier. Volná improvizace (čistě akustická, jen zesílená) se záhy po poklidném začátku mění v solidní zběsilost, kdy se možnosti využití nástroje dotýkají svých hranic – smyčec se pohybuje netušenými směry, prsty právě tak, což většinu času tvoří více vrstev hudby, některé z nich dost nenápadné (zvuk smyčce jezdícího po strunách kolmo k tradičnímu směru), výsledný zvuk je dost nezvyklý. Bezradnost u hudebníka ani nuda u publika se nedostavují, prakticky není co vytknout, snad jen úplný konec vystoupení, které bylo „jen zajímavé“, čímž chci říci, že údery smyčcem do strun nebo totální houslový hluk jsou rozhodně netradiční postupy, ale nesložené se to moc poslouchat nedá. K potlesku se celkem nadšeně přidává i sympaťák Cam Deas.

Core Of The Coalman používají dnes večer jako jediní víc než pouhé nástroje, nicméně psychedelie založená na klávesové smyčce tátátátétété v první nebo garážní kytaře ve druhé části setu mě prostě vytáčela, a to mi podivnosti zpravidla nevadí. Na druhou stranu, bezeslovný zpěv, zvukové plochy a housle byly jednoduše dobré.

Nový den se pomalu blíží a na pódium konečně vystupuje Cam Deas s dvanáctistrunnou kytarou. Oznámí, že zahraje dvě kratší a jednu delší skladbu, a bez dalšího zdržování začíná. Dvě kratší skladby jsou živé, dynamické věci s trošku táborákovou melancholickou melodií, která je ale bohatě obalená ze všech stran. Při pohledu na perfektní vystoupení se prostě musí dostavit otázka, proč nejsou schopní zahrát něco smysluplného namísto bohapusté onanie i tzv. virtuosové hry na elektrickou kytaru. Už zde hraje Deas dost netradičně, ale chvíle pro pád čelisti teprve přichází. Dlouhá skladba není bez hlušších míst, ALE. Nikdy jsem netušil, že jde na akustickou kytaru jen s nějakými nástavci na prstech čistou akustikou nástroje vystavět zvukovou stěnu, za kterou by se nemusela stydět regulérní rocková kapela se dvěma elektrickými kytarami nebo že jde ze strun vyloudit noisové pískání. Vybrnkávání nese melodii podporovanou „riffy“ (!!) na horních strunách. Oproti Meierovi má Deas osm strun k dobru a ještě větší invenci, mezi divočejšími pasážemi jsou děsivá/neurotická intermezza, v nichž ozvěny odhalují, že pro mistra úderem do struny tón rozhodně nekončí.

Proč vlastně rockeři hrají na ten nudný nástroj bez jakékoli dynamiky?