Podzimní koncertní kalendář je opět nabitý až po okraj, člověk plánuje účast na dvou třech koncertech i víc týdně, ale fanoušci death metalu v něm měli zvýrazňovačem zakroužkovánu především tuto akci. Dvě spojená tour = sedm kapel, to už je kláda festiválkového charakteru, a proto Obscure akci také zaštítili názvem Prague Death Fest.

Celé konání z řetězu odpoutali FALLUJAH ze San Franciska, o nichž jste si zde mohli přečíst. A kdo četl, určitě mu došlo, že pro mě byli tím největším lákadlem, takže bylo jasné, že start v šest hodin určitě nezmeškám. Fallujah začali včas a dle plánu hráli něco kolem pětadvaceti minut, což byla dávka nemilosrdná, ale kapela alespoň mohla představit svou tvorbu i jinak zaměřenému publiku. A to reagovalo kladně, ačkoli atmosférický a technický death metal nebylo to, na co lidé nejvíc přišli. Fallujah začli s Venom Upon the Blade z EP Nomadic, následovala Ritual of Godflesh z debutu a po ní Carved in Stone z novinky. Jestli tito Amíci hrají jako špičkově promazaný stroj, za špičkový se nedal určitě označit zvuk. Chyběly kytary, především ta rytmická, silně zněla basa a kopáky. Neříkám, že kapele nebylo rozumět, ale tak zvukově sofistikovaná muzika by potřebovala preciznějšího ošetření. K debutu se kvintet pak vrátil ještě jednou. Zazněla Cerebral Hybridization a po ní Sapphire, opět nová skladba. Zde byl určitě patrný rozdíl. Starší skladby, pro zvukově ucelenější podobu vyzněly jasněji, ty nové, evolucí kytarového zvuku poznamenané, byly srozumitelnější hůře. Vystoupení to ale bylo skvělé, po bubenické stránce precizní. Kapele se nedalo vytknout nic, příště (prý v březnu!) se v první řadě uvidíme znova!

Dalšími hrajícími pány byli – měli být - MALEVOLENCE, kterým pořadatelé na plakátu zaměnili logo. Původně jsem myslel, že turné jedou nadaní Portugalci, ale na podium vylezli borci v kšiltovkách, spustili hatebreedovský hardcore, který návštěvníkům nebyl úplně cizí, ale jejich snaha na mě vyznívala dost rozporuplně. Kapela ze stáje Siege of Amida má možná našlápnuto, ale za mě nuda a těžký standard.

A k nudě bych málem připasoval i vystoupení GOATWHORE. Na nich je vidět, že kapela už má něco za sebou, týpci si nějakým tím rozpadem už určitě prošli, takže ano, hraje se hrubě znějící thrash/death s blackovým odérem, žádná moderna. Všímám si, že kapela poslední dobou získává na popularitě, začíná i víc a víc hrát a je to na ní vidět. Sice by se v jejich případě dalo hovořit o jisté šablonovitosti, ale komu to v případě tohoto žánru vadí, že? Goatwhore ale jinak své fanoušky určitě nezklamali, vystoupení bylo živelné, za což mohou děkovat hlavně muži za mikrofonem, a odsýpalo od začátku až do konce. Jen nečekat překvapení. A na mém pozitivním pohledu má určitě podíl i to, že se kapely na podiu střídaly poměrně po krátkých úsecích. Ale jo, dobrý oldschool.

Jedinými zástupci do evropského vhledu na deathmetalový žánr na Prague Death Festu byli švédští AEON. S těmi se nejen pravidelní návštěvníci tuzemských koncertů - třeba tour s Misery Index a Hate Eternal - jistojistě již setkali, však Aeon nejsou žádnými nováčky, takže budu předpokládat, že alespoň jedno z jejich šesti alb se již každému srmtonošovi v přehrávači uhnízdilo. Aeon působí hudebně docela násilně, jejich muzika má tah, a i když se kopáky moc nezastaví, nepůsobí tupě. Krom technického vkladu nezapomínají totiž své písně probarvovat sóly i pomalejšími pasážemi, které ty palby a celkovou agresivitu zjemní, projasní a vytváří v nich i atmosféru. Za mě spokojenost, Aeon nepolevují.

A pak přišli REVOCATION a rozpoutali peklo. Ať si kdo chce co chce říká, i přesto, že jeden z kytaristů byl o berlích a tedy celou show strávil na židli, jejich show byla nejživelnější a nejenergičtější a vyjma Fallujah jim z celé sedmičky zúčastněných kapel posluchač nemohl přišít jakoukoli šablonovitost. Revocation jsou sice srdcem i duší thrasheři, ale death metal a technika jsou do něj namíchány měrou vyrovnanou, ale především jejich skladby nepostrádají momenty překvapení a neustále se v nich něco děje. Revocation hojně střídají tempa, zasekávají, kvapíkuje se, ale nakládají i blasty, sborově zpívá, sóluje a Phil Dubois-Coyne za bicími čaruje (že se ostříhal, neodpouštím), ale ať se děje cokoli, muzika má spád a nedokážu si představit, že by někoho nebavila. Plodní Bostoňané pro mě byli druhým největším tahákem, ale co předvedli, se nedá nazvat jinak než dokonalou ukázkou toho, jak dnes metal má znít. Hrálo se tak nějak ze všeho, samozřejmě se nezapomnělo na Teratogenesis nebo Dismantle the Dictator, z nového alba zazněla titulní Deathless a třeba Madness Opus.

Druhé největší jméno festu pak logicky byla již více než dvacetiletá parta okolo Johna Gallaghera. Kapela toho má nahráno až běda, zde asi není třeba nic dodávat, zajímavé může být srovnání oproti minulému koncertu, to vlastně jeli tour s Revocation, kde jsem DYING FETUS ne strhal, ale úplnou spokojeností jsem nehýřil. Na vině nebyl výkon kapely, ale spíše energie, která mi z vystoupení nelezla, Fetus to tak ňák profesorsky odehráli a šmitec. Tentokrát bylo vše ale v pořádku. Hned od začátku se jelo na plné otáčky (In the Trenches z poslední desky Reign Supreme, v závěsu One Shot, One Kill), Trey hrál snad ještě rychleji, zvuk byl výtečný a John do mikrofonu plival do posledního dechu. Dying Fetus ve mně tak udusili i poslední pochybnost, že to již dělají jen ze setrvačnosti, ačkoli zapřít fakt, že po zhruba třiceti minutách toho tlaku se dostavila mírná otupělost, popřít nemohu. Ale jinak vážně dobré.

A pak se sál v jeho přední části zaplnil do posledního místa (dostat se dopředu ale dalo), odklidily se Treyovy bicí (až do Revocation se hrálo na třetí sestavu v popředí) a podium připravilo jen pro CANNIBAL CORPSE. Nebýt celkově zajímavé sestavy, asi bych na jejich koncert normálně nešel, ale že bych na ně po letech v prostorách klubu nebyl zvědav, také říci nemohu. Řezníci alba vydávají v nepohasínající kvalitě, plně se drží samozřejmě toho svého, ale v klubu by to oproti festivalovým výstupům mohlo mít i jiné kouzlo. Vlastně jsem se docela těšil. A?! Do prd…! Na start dát Staring Through the Eyes of the Dead (jednu z nejlepších věcí, co mají), to bylo něco! Za prvé zvuk a za druhé Fisher. A Krvácení pokračovalo, protože v těsném závěsu byly Fucked with a Knife a Stripped, Raped and Strangled. Následovaly tři věci z čerstvé flákoty A Skeletal Domain (Kill or Become, Sadistic Embodiment, Icepick Lobotomy) a pak přišlo zvolnění, protože na řadu přišla Scourge of Iron, která vraždila, a mně se kupodivu od podia nechtělo. Zvuk byl vskutku prvotřídní a Fishera za jeho výkon pasuji do nejužšího topu deathmetalových zpěváků. Krom toho, že si může hlavu vykroutit, živě intonuje, rozeznatelně mění polohy a ještě dost slušně artikuluje, takže je mu místy dokonce rozumět. Což při jejich textové tématice nemusí citlivým povahám vyloženě vyhovovat. Co naplat, pak jedině nechodit na koncert Kenybl Korps nebo si zacpat uši a neposlouchat. A protože je už bezmála deset let v CC zpět Rob Barrett, mimo jiných následoval exkurz do nejhlubší minulosti k Tomb of the Mutilated (I Cum Blood minimálně) a Eaten Back to Life (Lebka plná červiků), na závěr pak výborná Devoured by Vermin z Vile.

Resumé? Myslím netřeba. Každý z šesti set extremistů si určitě přišel na své, kapely hrály poctivě a některé jak o život a překvapivě nedošlo na žádné zklamání. Fakt celková spokojenost a i Kanibalové byli k „sežrání“.

Fotky © Radek Bártík