Kdy: pátek 29. a sobota 30. listopadu 2024
Kde: Rakousko, Wels, Alter Schlachthof Wels

Když pořadatelé blackmetalového festivalu Celebrare Noctem začali s oznamováním prvních kapel pro letošní ročník, nemohu říct, že bych byl okamžitě nadšený hned z prvních zveřejněných jmen, jak tomu bylo v minulých letech. Místo opravdu elitních kapel, které jistě okamžitě natáhnou hromadu fans, byl line-up tvořen spíše klasičtějším black metalem. Co jsem tak slyšel, několik temnějších kapel, které letos zvali, to nakonec zrušily nebo slíbily účast až o rok později. Bylo tedy třeba sestavu poskládat tak, aby jednak dávala smysl a aby se v ní několik taháků přeci jen objevilo.

Headlinerem letošního Celebrare Noctem byli nakonec Aura Noir, což minimálně pro mě, který byl totálně nadšený z jejich letošního koncertu v Bergenu, byla výborná volba. Dále bylo pozváno duo Khold a Tulus, které mám osobně taky dost rád, a úplně největším lákadlem pro mě byli švédští Mortuus, které jsem dosud neviděl. K tomu třeba připočíst také Poláky Mānbryne, Syn nebo Beyond Man z Norska, takže nakonec těch lákadel bylo přeci jen dost. Jen pro zajímavost, na to, že se jedná o rakouský festival, sedm z dvanácti kapel přiletělo z Norska, což je podle mě pro tuhle relativně malou akci slušný výkon.

pátek 29. listopadu 2024

Nebylo tedy co řešit, lístky jsme koupili, hotel kousek od klubu rovněž sehnali, v pátek po obědě vyrážíme z jihu Čech a kolem půl páté už stepujeme v klubu, abychom rychle koupili nějaké pivo a stíhali první kapelu. Mysterivm Xarxes jsou rakouský raw black, který na Celebrare Noctem odehrál svůj úplně první koncert. Jak tomu u podobných věcí bývá, studiově se jedná o one man projekt, naživo hráli jako pětičlenná banda. Na pódiu samozřejmě lebky, na sobě painty a kápě, přesně jak se sluší a patří.

Škoda, že hudební stránka kapely byla už o poznání horší. Žánrová pravidla sice splňovala, dočkali jsme se jak sypaček, tak tanečnějších pasáží se zábavnými melodiemi, ale seriózně to poslouchat moc nešlo. Docela špatný vokál celkovému dojmu rovněž nepomáhal. Zvuk, na to co hráli, měli až překvapivě gut, tady rozhodně posun oproti předchozímu ročníku. Otázka, jestli to zrovna Mysterivm Xarxes úplně hrálo do karet? Každopádně si dovedu představit, že festival otevírá i podstatně horší kapela. Ovšem horší pivo než to, co jsem se právě pokoušel dopít, asi fakt ne.

Byl jsem informován o tom, že na baru v klubu mají nově i nějaké crafty, tak jsem se rozhodl je vyzkoušet. Beru IPA za 5 €, a když zjišťuji, že je ještě podstatně horší než to jejich klasické čepované pivo, kterým jsem se loni málem otrávil, zůstávám v šoku. Jako okay, to že v Rakousku nemaj kdovíjak dobré ležáky, jsem už nějak pochopil, ale že dovedou zkurvit i tak blbuvzdorný pivní styl jako je IPA, to fakt nechápu. 0.3 litru a regulérně jsem to nebyl schopný dopít, masakr. Naštěstí v autě jsme měli nějaké vlastní zásoby včetně slivky, které se díky studenému počasí hezky chladily, takže ten festival šel naštěstí přežít.

Hned jako druzí hráli trondheimští Syn. Po několika koncertech v Norsku, z kterých jsem shodou náhod dva viděl, se jednalo o jejich první vystoupení kapely mimo domov. A jelikož jsem na rozdíl od většiny přítomných již moc dobře věděl, jakou nálož od Syn čekat, bylo mi jasné, že tohle bude oproti první kapele hned o něčem jiném. A jasně, hned od první skladby byli výborní stejně jako v Norsku. Vzhledem k tomu, že měli více uhlazený sound, přišel mi jejich gig minimálně zvukově méně agresivní. I tak ale Syn pouze potvrzují, že jsou live mnohem lepší než z alba.

Image kapely a zážitku z koncertu opět hodně pomáhal dost maniakální zpěvák. Ten do nasypaného materiálu nonstop ječí, běhá po pódiu a dělá takový virvajz, až se divím, že to zvládá udýchat. Mám sice pocit, že mu někdo vyměnil drogy, protože oproti předchozím setkání, kde působil hodně násilně a jako fakt silná osobnost, zde byl poněkud srandovní. Různé opičky, kvůli kterým vypadal trochu jako Joker, si mohl asi odpustit, ale to je jen maličkost, které si přes hustou mlhu dost možná někdo ani nevšiml. Ve výsledku musím říct, že obě Norska byla ještě o poznání lepší, což však nemění nic na tom, že to byl opět super koncert.

Nastává ale konečně moment, na který jsem byl z celého festivalu zvědavý úplně nejvíce. Hned od oznámení účasti Mortuus na Celebrare Noctem jsem všechny jejich alba poctivě protáčel a s přibývajícím časem se na ně těšil čím dál víc. Jednak jsem je na rozdíl od většiny ostatních kapel viděl úplně poprvé, rovněž je řadím k tomu nejlepšímu, co švédská orthodox blacková scéna nabízí a vzhledem k tomu, že hrají naživo fakt málo, kdo ví, kdy bude další možnost na ně opět zajít. S J. tedy ještě během zvukovky zabíráme místa v prvních řadách přímo pod středovým odposlechem, kde jde většinou vše dobře slyšet a jde se na to.

A ano, taktické umístění se tentokrát opravdu vyplatilo. Co jsem se bavil po koncertě se známými, kteří Mortuus poslouchali zezadu, spíše si stěžovali, ale vpředu byl zvuk fakt krásný. Jasně, šlo by třeba lehce přidat vokál atd., ale všemu jsem krásně rozuměl a zároveň zde fungovala silná atmosféra, na které hudba Mortuus hodně stojí. Ne, tohle fakt není kapela o blast beatech a agresi, ale hlavně pomalá temná depka. Namotávající riffy a melodie zde jsou však rovněž přítomny a spolu s uhrančivým vokálem a pomalejším tempem tvoří elegantní a sofistikovaný metal, který naživo fungoval mnohem lépe, než třeba krajani Ondskapt. Mortuus jsem totiž na rozdíl od nich tu religiózní tématiku opravdu věřil.

Říkám si sice, že s ohledem na image kapely jim pouští na pódium až zbytečně moc kouře. Zrovna Mortuus si dovedu představit i bez jakýchkoliv vizuálních efektů vzhledem k tomu, s jakým minimalismem pracují, ale to je stejně drobnost. Pentagram zavěšený na krku zpěváka jsem naštěstí viděl hezky :) Čím déle jinak Švédové hrají, tím více nakládají i lépe zní. S přibývajícím časem ta jejich pochmurná hudba posluchače čím dál více ubíjí, ale zároveň prostě nechcete, aby kterýkoliv song skončil. Naopak mi přišlo, že i když hráli dva desetiminutové fláky a aji ostatní mají v průměru třeba sedm minut, naživo to uteklo hrozně rychle.

Nějaké myšlenky na to, že nový materiál nedosahuje síly starých alb, vůbec nepřicházely v úvahu. Napak bych řekl, zrovna sklady z Diablerie fungovaly na koncertě úplně nejlépe, čímž rozhodně netvrdím, že by třeba Penetrations of Darkness byla jakákoliv slabota. Okamžitě si stojím za tím, že Mortuus byli nejlepší páteční kapelou, kterou už ten den nic nepřekoná, a uvidíme, jak to dopadne v sobotu. Když jsem se po koncertě bavil s různými kamarády, vyslechl jsem si i názory typu, že jsem se teda těšil na pěkně nudnou píčovinu, s čímž rozhodně nesouhlasím. K uctění Satana nemusíš hrát jen násilný a nenávistný black metal.

Setlist Mortuus: 1. Sulphur, 2. Penetrations of Darkness, 3. Diablerie, 4. Nyctophilia, 5. Torches, 6. In Graves Remote, even the worthless have a Meaning

Hned poté ale hrála další výborná kapela. Poláky Mānbryne jsem letos viděl už na Beyond the Gates v Bergenu, kde mě totálně dostali. Přesně jedna z těch kapel, která je z alba jakože fajn, ale naživo díky naprosto precizním hudebníkům válí daleko víc. Koncertům pomáhá také parádní, promyšlená image, která na Celebrare Noctem rozhodně nebyla zanedbána. Vidět je zde poprvé, odcházím pravděpodobně nadšený. Hudba krásně zněla i makala. Je to sice takový chytlavý rokec, který pracuje s podobnými melodiemi jako Mgła, ale má gule a šlape nádherně. Trochu jsem měl ale problém s vokálem, který byl celkem zahuhlaný a nešlo mu tak dobře rozumět.

Jasně, bavíme se furt o black metalu, ale zrovna v případě Mānbryne je dobře artikulovaný zpěv jednou z přidaných hodnot. A nevím, zda za to mohlo zbytečné echo nebo co, ale byť jejich skladby už dost dobře znám, kolikrát jsem fakt netušil, co Sonneillon řve a některé songy jsem poznal jen tak tak. Jasný, během půlhodinový zvukovky včetně changeoveru neuděláš takový zázraky jako v Norsku, kde na vše měli podstatně více času, ale holt to byla malá chybička na kráse. Skladby jinak hráli cca stejné, možná jich tentokrát bylo i více. Nejlepší pravděpodobně Pustka, którą znam a Pierwszy kamień, ale celý gig byl dost fajn. Rozhodně všem fanouškům polského blacku doporučuji na Mānbryne někdy zajít.

S posledními pátečními kapelami se následně vracíme do Norska. Koldbrann nastupují a rozjíždí dost solidní rokec. Jako první mě napadá částečné přirovnání ke Carpathian Forest a podobným black 'n' rollem načichlým kapelám. Jasně, Koldbrann nejsou až tak chytlaví a hlavně ne tak přísně nalití jako třeba Nattefrost. Mannevondův vokál má naopak celkem rage a kapele jeho hlas rozhodně pomáhá. Ona ale celá kapela hraje docela dobře, z beden leze nasraný a energický metal, akorát zde chybí nějaká přidaná hodnota.

Celkovému dojmu pochopitelně nepomáhá ani totálně chcíplý rakouský dav. V zadních řadách, kde Koldbrann zněli nejspíše nejlépe, byla nuda jako prase. Když ses prodral dopředu, sem tam se někdo pohl, ale pořádně jsem tam pařil akorát já, Umrlec, a tím to asi haslo. Škoda. Kdyby aspoň v předních řadách více lidí žilo, bylo by to super, jenže bez jakéhokoliv kontaktu může znít kapela sebeagresivněji, ale pořádný kopanec do xichtu prostě nedostanete. Celý koncert tedy nedáváme a jdeme se raději projít k autu pro nějaké to vychlazené piví, slivku, poslechnout si nu metal u stánku s indickým jídlem a nachystat se na headlinera.

Poslední kapelou jsou totiž Tulus, na které jsem strašně dlouho čekal, než je konečně uvidím a letos se mi to díky Brutalu a CN podařilo hned dvakrát. A jestli jsem o předchozích Koldbrann říkal, že hráli rokec, tak co potom bylo tohle? Rokec jak cyp, haha? Zdá se ale, že místní satanisty tohle moc nezajímá, přitom naživo tahle kapela, kór po několika pivech, funguje fakt výborně. Jasně, totálně primitivní set, kde ale nádherně dominuje chytlavost, super tempo a energie. Neřešme pičoviny kolem, tady je hlavní, že to prostě maká a zábava v tu chvíli vítězí.

Prostě od koncertu Motörhead taky nechceš, aby zněli jako Tool. Tohle je prostě rokec kurva a o několik levelů zábavnější než předchozí Koldbrann. Tupější? Určitě, ale co jako. Navíc Tulus měli i dost super zvuk, hrozně srandovní vokál, některá sóla mě teda trochu bolela, ale jinak na to nešlo nepařit. Na chcíplost Rakušáků si sice během poměrně dlouhého setu začal stěžovat i samotný Gard, který hodil pár zábavných hlášek ve stylu, jestli se návštěvníci přišli na festival vyspat nebo co jako. Možná jo, ale já se bavil královsky. Za tohle prostě díky a hned jsem se o poznání více těšil na sobotní Khold.

sobota 30. listopadu 2024

Sobotní ráno a odpoledne před tím, než se začne hrát, trávíme tradičně v centru města. Povinností je již klasický oběd a pětipivo v hotelu Gösserbräu, ať do sebe dostaneme aspoň nějaké docela dobré čepované pěníky. Ještě předtím ale zavítáme do místní “minizoo”, na kterou jsme, byť do Welsu jezdím pravidelně už od roku 2017, narazili tentokrát poprvé. Je fakt kousek od klubu, s volným vstupem a vlastně není až tak úplně mini. Jasně, žádná mega zoologická, ale kromě toho, že zde klasicky můžete nakrmit nějaká rohatá zvířata, jsou tu aji různé opice jako guerézy, lemuři, ale mají zde například i rysy. Největší zábava ale byla, když jsme viděli želvu páchat sebevraždu pádem na hlavu.

Poté, co nakrmíme satany i sebe, pošleme do sebe po cestě k autu svařák a následně i nějakou tu slivku, už ale makáme do klubu, abychom viděli první kapelu Coscradh. Tato irská black/death smečka ze stáje Invictus Productions rozjela poměrně násilnou a agresivní smršť, která pracovala i s warmetalovými prvky. Kapela číslo jedna, na kterou jsem si během setu Irů vzpomněl, byli asi Wrathprayer, ale i další kvlty jako třeba Teitanblood zde šly najít. Vlastně v pohodě náser, který podle mě kazil jeden neduh, a to docela zahuhlaný zvuk.

Prostě sorry, ale podobný mrdanec má primárně řezat a ne dunět. Dostatečný zvukový rage tedy chyběl k tomu, aby posluchač dostal pořádnou facku. Přitom i kombo dvou vokálů, které byly správně prolínající se a naechované, makalo fajn. V průběhu setu si všímám technického problému s levou kytarou, který se ale rychle vyřeší a následně kapela zní hned o trochu lépe. Že by byl zakopaný čert zde? Ve výsledku tedy gut. Extratřída, která by se mohla rovnat s nejlepšími kapelami žánru, to rozhodně není, ale určitě lepší než první páteční kapela.

Hned jako druzí přichází na řadu první sobotní Norové. Řeč je o Faustcoven, které jsem před nějakými šesti lety viděl v Berlíně na Never Surrender Festivalu, kde nemohu říct, že by mě nějak extra dostali. Zde jejich začátek zněl docela slibně. Sice pomalejší, ale rozhodně metal, co má gule. Rockovější prvky gut, poslouchá se to v pohodě, ale opět mi úplně nesedli. Podobně jako v Německu mám z Faustcoven pocit, že to je takový old-school džínový metal, který je na podobném festivalu trochu omylem. Rozhodně ne blbý, ale zároveň by to to mohlo být aspoň trochu více tvrdé, extrémní, temné nebo cokoliv.

Docela mi přijde škoda utratit prachy za letenky z Norska za takovouto kapelu, která nepředvede nic extra zapamatovatelného a ani nemá moc velké jméno. Jsou tu ale lidi, které bavili fakt hodně, tak asi okay. Dobře tedy, že festival podobné grupy podporuje. Stejně jako v pátek s Koldbrann, i zde se o vokály staral Mannevond. Rozhodně lepší kapela než ta páteční IPA, ovšem not sure jestli lepší než pivo, co jsme měli před pár hodinami v restauraci. Nejlepší na Faustcoven byl ale stejně jeden fanoušek, který pařil, hrál na air guitar, ale celou dobu se opíral o sloup, protože byl už na druhou kapelu tak na šrot, že skoro nezvládal stát.

Následně měli hrát němečtí Chaos Invocation, kteří ale museli svou účast zrušit a doslova na poslední chvíli je nahradili rakouští Weathered Crest. A vzhledem k tomu, že jsem letos už obě kapely viděl, ale Rakušáci mě na A Sinister Purpose v Lipsku bavili mnohem více než Němci v Praze, vlastně jsem s touto změnou neměl sebemenší problém. Když trojice vyleze na pódium, okamžitě mě těší, že na rozdíl od většiny kapel, co hraje s červenými světly, zvolili zajímavé azurové osvětlení, díky kterému okamžitě vystupují z řady. Ze začátku je to především basová mrda jak cyp, v které jdou málo slyšet kytary. Na jednu stranu škoda, ale zase to je o dost více metal než v Lipsku, kde to byl sice zábavný, ale hlavně punkový koncert.

Punk rytmus i tady opět vládne, ale vzhledem k tomu, že zde kromě Jannise z Kringy hraje také Lukas, pochopitelně se i dost sypalo. Zvukově to byl tedy docela bordel, ale zrovna v případě téhle raw kapely mi to vůbec nevadí. Stejně tak úmyslně falešné čisté zpěvy spíše baví. Lipsko tedy za mě bylo o úroveň lepší, navíc tam došlo i k zařazení super pasáže s trubkou, která tentokrát chyběla. I tak byli ale Weathered Crest příjemným zpestřením, a to hlavně v pomalejších pasážích, které vyzněly mnohem lépe než blasty, kdy dominoval především basový diktát. Více podobných kapel, které se neberou až tak vážně, na podobné festivaly.

Jako další pak pokračovali Beyond Man. Jedna z mnoha kapel Wraathových kapel, kde s ním hraje také Øyvind z Mare a One Tail, One Head a další. Jak již bylo zmíněno v recenzi, jejich studiový debut nepatří zrovna mezi ty nejsilnější desky trondheimské scény. Jenže ani nahrávky OTOH nejsou zrovna extra, a jak kurva kruté jejich gigy byly! Jisté očekávání z toho, že to i Beyond Man naživo klapne, tedy bylo na místě a nejen já byl zvědavý, jak to ve výsledku dopadne. A jako, šlapalo to dobře. Ne výborně, ale makalo to, a to včetně několika generických metalových riffů.

Björn, který zde hraje na basu a zároveň i zpívá, je ovšem až překvapivě nudná postava. Role frontmana nebo čistě basáka, kde nonstop paří, mu sluší mnohem více. Takhle, jak se soustředí na hru i vokál, je až moc statický. Chytlavost Beyond Man je oproti jeho jiným kapelám rovněž slabší, agrese taky, songwriting rovněž. Netvrdím, že to jako celek bylo jakkoliv špatné, ale nebýt to jeho kapela, dost možná jdu v polovině na pivo. S přibývajícím časem je set tvrdší a tedy i lepší, byť furt nic extra.

Být tu kotel jako debil, asi bych mluvil jinak, ale s tím davem v Rakousku to prostě nejde. Tuším, že předposlední song top, na ten bych si aji dost rád zapařil, ale nebýt mě a Umrlce, nikdo se ani nepohne. Nedivím se tedy, že je Björn nasranej. Na konci setu akorát mrdne s basou a odchází s fuck off do backstage, což však k jeho stage persóně tak nějak patří.

Jako předposlední hrál první ze sobotních headlinerů, norští Khold. Ty mám osobně docela dost rád, a to jak z alba, tak i všechny jejich koncerty na Brutal Assaultu považuji za velmi vydařené. I na naše čtvrté setkání jsem se tedy opět těšil. Když Norové začali, říkám si, že vzhledem k tomu, s jak výraznou image pracují, viz signifikantní paint frontmana, neměli zrovna ideální světla. Ono když máš osvětlení jenom v zadní části pódia za kapelou a do toho napálíš tunu kouře, zázraky s tím úplně neuděláš, i tak ale trochu škoda. Nutno však říct, že jako první měli v sobotu konečně fakt parádní zvuk.

Hudebně to je opět primárně rokec stejně jako páteční Tulus, akorát mnohem více propracovaný. Druhá kytara Khold zkrátka pomáhá. Naživo to maká výborně a oproti Tulus je zde znatelných více melodií, ale i emocí. Byť je to primárně výborně zábavná diskotéka, jistá melancholie jde v hudbě Norů přeci jen cítit. Musím sice přiznat, že když jsem stejnou kapelu viděl v minulosti na Brutale na velkém pódiu, dostali mě i více, na druhou stranu bych řekl, že na Celebrare Noctem to Khold klaplo lépe než letos na Octagonu. Zatím nejlepší sobotní kapelou byli určitě.

Hráli hodně krátkých, ale dobrých a chytlavých songů. Střídal se starší i novější materiál snad ze všech řadovek. Je mi ale jasné, že na ty nejlepší stále čekáme. Ty nejsilnější songy přichází až v druhé polovině setu. Osobně mám největší radost z Hundre år gammal a hlavně otvíráku ze stejně pojmenovaného alba - Der kulden rår, které jsou přeci jen oproti některým byť přímočarým, avšak efektním vypalovákům, ještě o něco propracovanější. Dál nějak není co řešit, rozhodně se na Khold v budoucnu podívám zase někdy rád. Dobrý tah je na festival spolu s Tulus pozvat.

Hlavní kapelou celého festivalu pak byli pochopitelně Aura Noir. Tenhle norský allstar band mám samozřejmě rád už hromadu let, ale po tom, co předvedli letos v Bergenu na Beyond the Gates, bylo prostě jasné, že je potřebuji opět vidět, i kdyby v Rakousku nic dalšího zajímavého nehrálo. A ano, hned jak vylezl Aggressor, Apollyon a Blasphemer s bubeníkem na stage a spustili svůj Black Thrash Attack, bylo okamžitě jasné, že tohle bude opět absolutní top. Díky vlastnímu zvukaři měli naprosto perfektní zvuk, a to nejen v předních řadách, ale úplně po celém sálu. Jooo, když někdo umí, jde to poznat. Škoda, že stejně nemůžou znít i všechny ostatní kapely.

Co se skladeb týče, bylo prakticky úplně jedno, co hrají. Ani já nemám jejich diskografii najetou nazpaměť, ale tohle byla prostě party jak zmrd, na kterou valíš headbanging hodinu v kuse, i kdybys nechtěl. Celá kapela úplně šíleně sehraná, Blasphemerova sóla taky až absurdně dobrý. Tady ale fakt úplně stačilo, když Czral hobloval prázdné struny a člověk z toho byl stejně úplně posranej. A navíc, když sleduješ, s jakou lehkostí to ti borci hrají, vypadá to jako nejjednodušší věc ever, kterou bych zvládl snad zahrát taky.

Kdyby takhle hrála každá thrash kapela, je ze mě ortodoxní thrash fanoušek. Tady jde ale poznat, že to baví nejen mě, protože aji v Rakousku konečně fakt poctivě paří dobrá půlka sálu. Concooooord!!! Neuvěřitelné a naprosto výborné ve všech ohledech od začátku až do konce. Krkem sice kvůli tomu, jak mlátím hlavou, už nemohu prakticky hnout, ale stejně furt musím pařit dál. Po koncertě za mnou akorát přichází Umrlec a říká: “You soon off a bitch, ty jsi to věděl, že to bude tak dobrý!” Neříkám nic, haha. Nejlepší kapela festivalu a to bez keců.

Devátý ročník Celebrare Noctem byl tímto u konce a nezbývá, než si pochválit, že to byl opět super festival. Line-up byl sice poskládán z trochu jiného typu kapel než obvykle, ale výsledku to vůbec nevadilo, protože i méně satanistické kapely odehrály super koncerty a postaraly se o zábavný program. Palec nahoru dávám za výrazné zlepšení zvuku oproti předchozímu ročníku, kdy to kvůli tichým kytarám hodně haprovalo. Ne vše samozřejmě, jak to u festivalů s více kapelami bývá, bylo bezchybné, ale minimálně kvůli Mortuus, Aura Noir, ale i dalším kapelám za mě opětovná návštěva této akce stála za to. Už teď se tedy těším na výroční desátý ročník, kde se podle toho, co jsem slyšel, můžeme těšit minimálně na několik opravdu lákavých jmen. Tak tedy za rok čau!