15. 7., den druhý (první jsem tam nebyl)

Swans? Aranis?! Výborně, mohl bych jet na Colours of Ostrava. Tentokrát nezůstalo jen u onoho „mohl bych“, takže kolem třetí hodiny odpolední v pátek 15. 7. už bloudíme po Ostravě, vedeni člověkem, který loni nějakým způsobem dojel naslepo téměř k hlavní bráně, načež se zeptal policie a dojel zbylých 200 metrů. Letos mu to nevyšlo, takže po půl hodině parkujeme na velice obskurním nádraží mezi kolejemi a odstaveným vagónem a vyrážíme hledat hlavní bránu.

Díky vynikající radě ochranky u jedné z částí areálu (divadelního stanu) podléháme iluzi, že musíme celý areál nějak obcházet, abychom se dostali k onomu hlavnímu vstupu. Tramvaj není pro chlapy, takže zkoušíme dvě alternativní cesty, jednu mezi invazní křídlatkou a původní vrbou, která vede k řece, a druhou, která vede ke druhé řece. Po pár minutách zírání na jejich soutok se vracíme na tramvaj. Přes řeku hrající Nightwork by mě z větší blízkosti nejspíš dokázali rozzvracet.

Za další půlhodinu už jsme náležitě kroužkováni (rosničkově zelenou páskou) a vracíme se k autu, přičemž zjišťujeme, že jsme mohli jít mezi dvěma hlavními areály a po mostu a ušetřit tak přibližně 40 minut. Tak příště.

Prvním vystoupením, které chci vidět, je koncert Jona Hassella a Jana Banga na NYC Stage, která je umístěna v areálu Černé louky přímo v jednom z pavilonů výstaviště. Před nimi stíhám v rychlosti odsoudit české Republic Of Two, jejichž „indie folk“ působí dojmem tisíckrát slyšeného, a to zvláště po melodické stránce (tahání za srdíčko), rytmika je zajímavější. Navíc mají vysoce českou výslovnost angličtiny. Areál celkově působí příjemně (normálně asi funguje jako park) a rozměrně.

Při příchodu k pavilonu mě upoutává nenápadná A4 na plotě sdělující, že pan Hassell si zlomil žebro a nahradí jej Nils Petter Molvaer, čímž jsem (bez jakékoli zlomyslnosti) nadšen, protože na Hassella jsem šel „na blind“, zatímco Molvaera znám a mám rád. S úderem šesté hodiny nastupují oba Norové před obrovská žlutá písmena NYC na třpytivém pozadí a začíná se. První minuty patří čistě Molvaerovi a snovému zefektovanému zvuku jeho trumpety, pak se čím dál víc uplatňují beaty a samply Jana Banga, který vrství trumpetu nebo i Molvaeův dech a zpěv. Tihle dva působí na pódiu dost protikladně, zatímco Molvaer jen klidně sedí a vypadá zamyšleně, Bang se neustále neposedně pohupuje a hyperaktivně poskakuje. Zpočátku dost tichý koncert nabírá na hlasitosti a publikum se ve většině nadšeně plaví. Molvaer a Bang už toho spolu i naživo něco nahráno mají, takže tohle vystoupení naprosto nepůsobilo jako narychlo sehnaná náhražka. Jako poslední song ohlašuje Molvaer cosi od Jona Hassella, načež dvojice odchází. Nadšený potlesk je však rychle přivádí zpět a zářivou tečkou za dnešním vystoupením je skvělá Tløn. Jeden z vrcholů festivalu, o to lepší, že nebyl očekávaný. Ale oznámení změny v programu třemi papíry na plotě těsně před začátkem vystoupení není právě ideální (na loňském BA byly změny hlášeny daleko nápadněji, jakkoli se na to potom nadávalo).

Dilema známý a z části nekvalitní Vladimír Mišík s ETC. versus jen podle jména známá Joan As Police Woman jsem vyřešil šalamounsky a nešel ani na jeden koncert, respektive, viděl jsem posledních pár minut Mišíka a musím konstatovat, že to za moc nestálo. Ve starých věcech mu to zpívá pořád dobře, ale nové jsou špatné a mají špatné texty. Pod pódiem si spousta lidí připomínala mládí. Dost zbytečné, možná by mohli třeba jednou za tři čtyři roky vyjet na nostalgické tour, přehrát staré hity a zase přestat.

Od Mišíka jsem mířil na hlavní pódium v areálu Slezskoostravského hradu na Brendana Perryho. Jeho sólovou tvorbu neznám, Dead Can Dance taky nemám naposlouchané od A do Z, ale to málo mi stačilo, abych čekal hodně. Ze začátku se zdá, že půjde o takovou večerní romantiku, kromě Perryho s kytarou jsou na pódiu klávesák, zpívající klávesačka, bubeník a basák a zvuku vládne Perryho výrazný hlas. Příjemná melancholie s tunami kláves, což překvapivě nevadí. Pak se přesunuji víc dopředu a koncert začíná rockovět a být živější, na čemž má hlavní zásluhu basa, jejíž zvuk vskutku zabíjel. V živějších písních nebylo možné nepodupávat si do rytmu, věci od DCD (Carnival is Over, Winds of Change a možná ještě něco) zase krásně zklidňovaly. Fascinující je, že se Perrymu daří vyhnout se trapné hopsavosti na jedné a pocitu falešnosti a patosu na druhé straně přesto, že písně jsou jak chytlavé, tak emocionální. Vynikající, snad jedinou chybou byla stále stejná forma začátku, kdy kapela hraje nahlas a pak se ztiší na zpěv. A vlastně také klávesák. Někdo by mu měl vysvětlit, že na koncertě nemá přirážet na klávesy, pak se nešlo nesmát, čímž poněkud utrpěla atmosféra. Mimochodem, zatímco jinak jel program naprosto přesně, Perry skončil o 15 minut dříve oproti programu.

Porcupine Tree mám celkem rád, Blackfield neznám, ale pokus nic nestojí. Pánové Wilson a Geffen s kapelou zahráli sympatický prog rock (nebo jen inteligentní rock) vynikající především zpěvy, ačkoli i bubeník hrál dost zajímavě. Ano, byla to, řekněme, stadionová melancholie, ano, jejich texty byly celkem naivní, ne, nelíbilo se mi Geffenovo křečovité užívání si přízně davu (Steve Wilson byl suverénnější a sympatičtější), ale přesto jsem se bavil. Rozesmálo mě věnování jednoho songu „mým rodičům“, protože tato mistrovská skladba je z poloviny tvořená větičkou „Fuck you“ a z druhé „Go to Hell!“. Sympatická progrocková variace na punkové téma. Podruhé jsem se začal smát, když si Geffen sundal tričko a začal si masírovat bradavky.

Nastupující podroušenost se projevuje asi hodinovou hádkou o hudbě. Poté nastupují Semi Precious Weapons, které jsem vidět nechtěl. Sice nebyli tak špatní, jak jsem čekal, ale stejně se po asi dvou minutách zvedáme a odcházíme, jim ani opilost nemohla nějak výrazně pomoct.

První den se nad očekávání povedl. Už teď začínají vyplývat pozitiva festivalu, kterými jsou normální lidé (ani nebyli kytičkoví a sluníčkoví), krásné dívky, slušná ochranka (což na druhou stranu vyústilo v určitou anarchii, například co se pití v areálu týče) a celková volnost a dostatek prostoru. Vzhledem k tomu, že program jede na šesti stageích (dvě na Černé louce, dvě u Slezskoostravského hradu, New York City Stage, kostel), se dá prakticky vždycky vybrat něco zajímavého, přestože při pohledu na seznam kapel na webu to tak rozhodně nevypadá.

 
 
16. 7., den třetí

Nádraží, u kterého stojíme, je pravděpodobně největším retardérem současného světa. Jsou půlhodiny, kdy co tři minuty padají závory, aby si řidiči počkali, až se jeden z nákladních vlaků přeplazí přes přejezd a po pěti minutách mohli zase jet. Přes tyto hluky se nám spalo dobře.

Okolnosti a kamarádi mě původně vytáhli na vystoupení divadla Sklep, ale při pohledu na několikasethlavou frontu, slunce na obloze a divadelní stan (slibující stání a pekelné horko) své rozhodnutí měníme.

Koncerty začínají až někdy kolem druhé hodiny, takže máme dost času projít se po městě. Historické centrum Ostravy je příjemné, přestože jeho historie nesahá moc daleko dozadu. A hlavně je v ulicích mezi vysokými domy nádherný chládek. Na jednom náměstí běží „festival v ulicích“, tedy pódium přístupné komukoli, ale to nepovažuji za nejlepší nápad, prakticky kdykoli jsem šel kolem, slyšel jsem jen nějakou mizernou taneční hudbu nebo kecy moderátora. Daleko zajímavější byly různé dvojice a trojice hudebníků, kteří se prostě posadili na roh a něco hráli.

Někdy kolem poledne dorážíme k hlavní stage a uchylujeme se do stánku Semtexu na poloválcovitá sedátka/lehátka. Příjemný zevl. Asi po dvou hodinách začíná hrát generické ska (tedy, nevím, jak vypadá ska výjimečné) Tatroska a já odcházím najít kostel a Oldřicha Janotu. Přicházím s asi čtvrthodinovým zpožděním, ale ještě se nehraje, což bylo bohužel pravidlem: všechna tři vystoupení, která jsem v kostele viděl, začínala s aspoň dvacetiminutovým zpožděním. Škoda.
Přechod mezi hudbami snad nemohl být větší. Od trapného skočného ska pod rozpálenou oblohou k minimalistickému folku se silně duchovním laděním v chladné kostelní lavici. Janota představoval svou dva roky starou desku Ora pro nobis (Oroduj za nás), k čemuž si přizval tři zpěvačky a zpěváka/klarinetistu. A bylo to hodně dobré. Jednoduchost a opakování totiž nebyly jen v hudbě a bezeslovném zpěvu, ale i v textech (nejsilnější byly ty, kde Janota prostě nahodil několik jednoduchých obrazů a nechal pracovat imaginaci posluchačů), navíc kostelní akustika dávala koncertu skvělou atmosféru. V podstatě to byla taková velice slušně podaná facka jak zbytečnosti naprosté většiny písničkářů, tak trapnosti naprosté většiny moderních duchovních písniček. Ale velké množství lidí nějak nezvládlo tu duchovnost, takže při každém potlesku se několik skupinek zvedlo a uteklo.

Kvůli zpoždění začátku koncertu a jeho kvalitě jsem stihl jen poslední song od madebythefire, na které jsem zatím neměl štěstí, ale musím to někdy napravit, protože byli super. A nemuseli končit o 15 minut dřív.

Z dálky slyším posledních pár minut Vltavy a je to špatné, zvlášť textově.

V množství kapel začíná být nutné ovládat disciplínu „odsouzení za chůze“, což potkává Garage s Tonym Ducháčkem. Tahle legenda mi nic neříká, obyčejný nudný rock. Cestou na The Violet Burning potkávám Mešugu, kterému je prý někdo doporučil, tak jsem zvědav. V popisu nebylo vlastně nic víc než indie rock a po čtvrthodince chápu proč. Odcházím. Mimochodem, popisy kapel v „Colours guide“ byly dost podivné. Až moc často zbytečně poetické, nepřesné nebo nicneříkající.

Kamarád chtěl vidět Marsyas, ale pro mě to zase byla jedna z těch zbytečných nostalgií. Z mixu bluegrassu a bigbítu po pěti minutách utíkám.

Jednu z největších legend české hudby Plastic People jsem zatím naživo neviděl a Colours se zdály být ideální příležitostí. Jenže Plastici hráli na NYC Stage s omezenou kapacitou a dav před pavilonem byl opravdu početný, takže jsem radši šel zkusit české Kacu!, kteří se cestou zdáli docela zajímaví.
Nejen zdáli. Trojice (bicí, kontrabas + zpěv, cello + zpěv) hraje něco jako jazz/folk/rock výrazně inspirovaný Ivou Bittovou. Místy to znělo až jako její worship, zpěvačka má totiž docela podobný hlas, zkouší podobné experimenty a i textově je zřetelná inspirace. Zábavné, výhodou je inteligentně využitá instrumentální zručnost a schopnost skládat, což zvlášť oceňuji vzhledem k novosti kapely, nevýhodou je určitá neschopnost komunikace s publikem. Kapela má ještě pořád rezervy (zejména v textech), ale do budoucna by mohlo být zajímavé je sledovat. Rozhodně jsou kvalitnější než 95% českých současných „objevů“ či výherců nejrůznějších cen.

Než se rozepíšu o Mono, musím se přiznat k jedné své úchylce. Neslyšel jsem spoustu velice známých nebo zásadních kapel, a to převážně z toho důvodu, že vím, že na ně nezapomenu, zatímco na neznámý black z blogu xy bych mohl zapomenout velice snadno. Takže poslech odkládám, což se mi stalo i u těchto Japonců. Když už jsem nakousl to Japonsko, musím představit asi největší (a jeden z mála) neduh festivalu, jímž byli moderátoři/uvaděči. Nesnáším typické televizní moderování, které tlačí všechny hlasy do roviny „uřvaná buzna“. Tady byli po jednom na obou hlavních stageích. Navíc mleli neskutečné sračky. Nechápu jejich smysl.
Japonská čtveřice (basa+klávesy, dvě kytary, bicí) velice příjemně překvapila, i když její post-rock byl z těch standardnějších a přes neznalost jejich hudby se dalo dost přesně předvídat, kdyže konečně při té tiché zasněné pasáži přijde mocná gradace. Po GY!BE byli Mono druhá velká post-rocková kapela, kterou jsem viděl, a byli rozhodně slabší. Dokonalou propracovanost GY!BE tady nahradily jednodušší formy, navíc jeden z kytaristů jel na vyloženě Godspeed zvuku (kytarové vlny). Přesto mělo živé vystoupení velkou sílu. Ovšem po něm přišel zlatý hřeb uvaděče, kdy požádal naprosto strašnou angličtinou kapelu, která za celou dobu neřekla ani slovo, aby řekla publiku „We love you!“.

Primary Colours od The Horrors mě před dvěma roky bavilo, ale živě to bylo na krčení rameny. Zpěvák překvapil dost výrazným a suverénním projevem, navíc by vizáží dokonale zapadl do nějaké garážové post-punkové kapely před 25 lety, klávesy občas hrály zajímavé věci, ale jako celek to na mě bylo moc „prostě post-punk“. Takže v pohodě, ale po půlhodince pryč a spát.

Od druhého dne festivalu jsem moc nečekal, takže jsem byl velice příjemně překvapen. Jen ti uvaděči…

 
 
17. 7., den čtvrtý

V pátek jsme se těsně vyhnuli (díky bloudění) dešti, v sobotu bylo únosně slunečno. Až dnes nastává pravé sluneční peklo. Jako včera vyrážíme do ulic Ostravy, tentokrát s cílem koupit vodu a rohlíky. V Bille mají zavřeno, příležitosti spojené s festivalem se chopila jediná, velice obskurní večerka, ke které asi po hodině dorážíme. Po chvíli zevlení v přilehlém parku můžeme vyrazit na první dnešní vystoupení.

Na Davida Hykese bych se pravděpodobně nevypravil, nebýt včerejšího koncertu Oldřicha Janoty, a udělal bych chybu. Málokdy se poštěstí poslouchat alikvotním zpěvem (a francouzsky) přednesené islámské súfické básně o Ježíši Kristu nebo buddhistické mantry (prý kolaborace s dalajlámou) v českém křesťanském kostele. Velice zajímavé, prý skvělý lék na kocovinu a na nespavost. Hykese doprovázeli tři další zpěváci, z toho jeden navíc hrál na cello a jeden na několik tradičních nástrojů. Ovšem Hykes byl zároveň prvním vystupujícím, který trpěl mnohomluvností, což by nebylo tak hrozné, kdyby to všechno nenechával překládat. Na konci koncertu se mu nicméně povedl husarský kousek, kdy rozezpíval většinu kostela, takže jsem získal solidní představu o síle, kterou musí mít zpěvy tibetských mnichů.

Další na řadě byl hlavní důvod mé účasti na Colours, belgičtí chamber rockoví Aranis, opět v kostele. Cestou z kempu rozpálenými ulicemi (cca 14:15-14:30) jsem málem umřel, navíc zpoždění programu v kostele znamená, že se čeká před vraty, takže v okamžiku otevření vrat jsem opravdu na omdlení.
Aranis nastupují v počtu sedmi, z toho tři pohledné dívky (housle, akordeon, příčná flétna) a čtyři zbytek (bicí, kontrabas, akustická kytara, klavír). Od první vteřiny je mi kostelní lavice malá, jak musím podupávat a přikyvovat do rytmu, protože tohle je prostě paráda! Obrovská instrumentální zručnost je samozřejmostí, skladatelská dokonalost pro většinu překvapením, živost kapely překvapuje i mě. Suverénně nejsympatičtější muzikanti letošních Colours. Je na nich vidět, že si stejně jako já užívají každou vteřinu svého vystoupení, usmívají se, mračí, pokyvují hlavou. Všemu vládne showman bubeník, který na začátku dává výrazně najevo, že mu je horko, na konci první písně chvíli „hraje“ na dva spreje, načež je použije na sebe. Téměř celý koncert odehrál paličkami velikosti tužky. Až naživo poznávám, jak moc stojí hudba Aranis na akordeonu, ale žádný nástroj (snad s výjimkou kytary) není nijak upozaděn, všechno má své místo, občas hraje hlavní roli houslistka s akordeonistkou, občas basák s klavíristou atp. Koncert uvádí sympaticky stručně (a se silným přízvukem) flétnistka, takže víme, že téměř všechny songy pocházely z loňské Roqueforte, s výjimkou Looking Glass z II. Potlesky jsou opravdu bouřlivé, na konci se dokonce podaří (přes zpoždění v programu a pravděpodobně počáteční nevoli organizátorů) kapelu vestoje vytleskat na jeden krátký přídavek. Pak už Aranis jen zaslouženě sklízí ovoce úžasného koncertu a prodává CD u vchodu. Uff. Chci je tu znova! Díky, Colours, nevím o jiném festivalu u nás, kam by tahle kapela aspoň trochu zapadla.

Cestou zpět procházím kolem místa, kde hraje Divokej Bill, a zvracím z toho zneužití akordeonu.

Další pro mě zajímavou kapelou jsou až Už jsme doma v šest. Ovšem od nich znám jen pár starších alb, která jsou klidnější než to, co teď předvádějí na pódiu. Navíc mi vadí trubka a celé to na mě zní až moc „prostě kabaretně punkově“. Takže po chvíli odcházím dozadu a do stínu kurýrovat si úpal. Swans budou bolet.

Ale před nimi je ještě Yann Tiersen, který se asi nálepky „autor soundtracku k Amélii a Good Bye, Lenin“ už nezbaví. Já Amélii neviděl a Good Bye, Lenin mě vytáčelo natolik, že jsem soundtrack vůbec neregistroval, takže ho znám jen z This Immortal Coil, kde coveroval Red Queen a ještě něco. Takže jsem nečekal úplně málo. Výsledek byl však poněkud rozpačitý. Tiersen měl na pódiu čtyři další lidi, troje samply, z toho jedny s klávesami, střídal nástroje ostošest, ale výsledek byl poněkud nekonzistentní a určitě za to mohl i zvuk, kdy kytary dost přebily různé vedlejší zvuky. Hudba měla dost blízko k post-rocku, ale z úplně jiné strany než Mono. Body za originalitu, ale jako celek to prostě mělo být lepší. Zajímalo by mě, jak by Tiersen zněl třeba v Arše.

Program na dvou až třech stageích současně občas nutil k těžkým rozhodnutím. Po nějaké třičtvrtěhodince odcházím z Tiersena na Swans. Vedle nich dohrává nějaká nezajímavost, ale Swans už rozjíždí No Words/No Thoughts. Všechno je stejné jako v prosinci, jen já už vím, co mám čekat. Takže co nejvíc dopředu a dávat do koncertu tolik energie jako Gira. A tentokrát na mě Swans fungují naplno. Jim, něco, co nepoznávám, něco staršího (trans!), to je jedno, I Crawled!!, Eden Prison. Swans nejsou tak nahlas jako v Praze, avšak tentokrát nečekám přehrání písniček, ale na kost osekané riffy, které budou zabíjet. Pár nás tam vepředu bylo, kteří jsme se mohli umlátit, ale celkově byla reakce publika dost slabá. Nebudu opakovat svůj minulý report, nezměnilo se prakticky nic, jen můj přístup. Stačí, abych řekl, že doteď se mi při vzpomínkách na Girův řev „help – me“ nebo na neskutečné riffy I Crawled ježí vlasy na hlavě?

Dost jsem přemýšlel o tom, jestli nejsou Swans na Colours házením perel sviním, a asi jsou, protože přibližně dvacet minut před Grinderman prý většina lidí odešla. Co se dá dělat.

Caveův Grinderman by mě jindy možná bavil jako příjemně noisy rokenrol. Takhle jsem se po jediné písničce otočil a šel do auta. I Crawled!!

Hned po Caveovi cestujeme domů a je to zážitek, neaktualizovaná GPS nás vede nejdřív dálnicí, kterou ještě nemá značenou jako dálnici, takže posléze jedeme po poli (podle ní), načež se vracíme na správnou cestu jakýmisi temnými silničkami. Docela trip, na jehož konci mi už padá hlava na volant. Máme rádi extrémy.

 
Se svými prvními Colours jsem jednoznačně spokojen. Celkově vládne uvolněnost, ale bez kytičkovosti, které jsem se bál. Několik pódií dává na výběr, začátek hraní kolem druhé a konec kolem jedné se zajímavými věcmi hlavně večer neničí tolik jako Brutal od desíti do dvou, navíc na stále stejných místech. Přístup ochranky je dost lidský, stánků je přibližně tak akorát, opilců hodně málo (ne že by mi vadili), nepořádku jsem taky moc neviděl. Sympatické je i přehlížení nějakých drobností ze strany policie, která prakticky neustále hlídkovala kousek od naší dodávky. Ceny jsou tak nějak ve festivalové normě, moc jsem si toho nekupoval, takže nevím.

Mimochodem, lidi na fóru Colours by potřebovali zažít nějaký pořádný extrém, protože si stěžují na naprosté nesmysly jako přísné kontroly nebo hluk nebo kouřící lidi.

Programově se mi Colours nejdřív zdály dost vykopávkové (The Herbaliser, Apollo 440, Clannad), případně stavějící na návratech (Public Image Ltd i Swans) nebo na „náhražkových“ kapelách (Grinderman místo Cavea s Bad Seeds, Blackfield místo Porcupine Tree, Perry místo Dead Can Dance, snad znovu i PIL), ale pak vykoukly i výrazně novější věci (Joan As Police Woman, The Horrors, Aranis), takže si dovolím konstatovat, že Colours letos měly dost zajímavý line-up. Minimálně co se týče zahraničních kapel. Z českých tam totiž byly solidní odpady, možná by příště stálo za to seškrtat české interprety na třetinu a vzít tam jen ty zajímavé. Ale pak už by to asi nebyl festival, na který můžete vytáhnout úplně každého. Letošní Colours totiž byly opravdu barevné, a to nejen pozitivně.