Kdy: pondělí 18. listopad 2024
Kde: Praha, Lucerna Music Bar

Cradle of Filth jsou jednou z těch kapel, která přivedla k extrémnějšímu metalu velký počet posluchačů, z nichž část jejich tvorbu zbožňuje i dodnes. A byť v mém případě vstupní branou do světa opravdu tvrdé muziky byli spíše Anorexia Nervosa, bez jakéhokoliv studu přiznávám, že minimálně ve svých raných teenage letech jsem diskografii Cradle of Filth taky docela hltal.

Světe div se, až do letošního roku jsem se ale na koncert této kapely nikdy nedostal. Jasně, minimálně část několika setů na Brutal Assaultu jsem v minulosti viděl, ale plnohodnotný koncert v klubu ještě ne. Může za to samozřejmě více důvodů. Jednak mě novější tvorba COF zrovna nebaví, můj hudební vkus se rovněž proměnil a buďme k sobě upřímní, ony ani samotné koncerty kapely neměly kdovíjak dobrou pověst.

Může za to pochopitelně shoda více náhod, ale nakonec přišel i můj čas na to, abych se dvacet let poté, co jsem Kredly aktivně poslouchal, zjevil na jejich koncertě. Od vícero známých, jejichž hudebním názorům celkem věřím, jsem v poslední době slyšel pochvalné reakce na to, v jak dobré formě dnes Cradle of Filth jsou, a to včetně Daniho, jehož vokál byl v minulosti přinejmenším rozporuplný. Řekl jsem si tedy, že pokud v aktuálním setlistu budou dominovat skladby ze starších alb, dám jim konečně šanci a věřím, že nebudu odcházet vyloženě zklamaný.

Jak tomu u turné podobně velkých kapel bývá, Cradle of Filth nehráli v pondělí 18. listopadu v Lucerna Music Baru sami. Na cestu se vydali s trojicí hodně moderních, z velké části metalcorem ovlivněných kapel. Osobně mi stylově tahle kombinace téměř nedává smysl až na to, že se prostě jedná o metalový mainstream, který dovede přilákat fanoušky, kteří až tak neřeší, co to je za žánr, hlavně, že to je metal.

Koncert byl téměř vyprodaný, takže z komerčního hlediska asi v pořádku tah. To, že nejsem cílovka, neřešme. Nějaké trve blackmetalové kapely by před Cradle of Filth taky nedávaly smysl, a kdyby se vybíralo z gothic metalu, dost možná by to skončilo podstatně horším nevkusem.

Jako první v pondělí vystoupili newyorští Black Satellite. Čtyřčlenná kapela vedená zpěvačkou Larissou Vale. Hned od začátku měli hodně dunivý zvuk, který navozoval až deathcore feeling, byť se papírově jednalo spíše o alternativní, či industrial rock s pár gothic prvky. Zpěvačka střídala několik poloh včetně čistého zpěvu, chrapláku až po regulérní řev. Kapela hrála takové popové písničky, které nijak uměleckou hloubku sice neměly, ale jako komerční produkt fungovaly docela v klidu. Občas jsem si během setu vzpomněl na Djerv z Norska, kteří jsou oproti Black Satellite teda o parník jinde.

Nějaká větší instrumentální propracovanost zde chyběla, a i kdyby ne, přes ten přebuzený zvuk stejně nešlo slyšet o moc více, než džn džn, zpěv a virbl s kopákem. Navíc je zajímavé, že byť kapela hrála bez aparátů na pódiu, stejně jim zvuk nejednou solidně zavazbil, což popravdě moc nechápu. Že by zpěv? Nejlépe zněli Black Satellite asi u baru, který je částečně zakrytý a nedostávaly se k němu všechny zvukové frekvence, tudíž to bylo i méně přebasované.

Na závěr svého koncertu pak Američané zařadili cover Sonne od Rammstein. Dost věrný originálu, pouze ve více metalcore provedení s dostatkem upravených samplů. Ok, tohle bylo gut, ale zároveň v daný moment nastala otázka, zda kapela nedělá něco špatně, když její regulérně nejlepší song byl cover a zda je nutné do krátkého třicetiminutového setu zařazovat cizí skladby? Evidentně ano, protože kromě něj jsem si z koncertu BS žádnou výraznější vzpomínku neodnesl.

Druhou kapelou měli být deathcoroví Mental Cruelty, kteří kvůli rozbité dodávce nezvládli do Prahy dorazit. Jako další tedy nastoupili Butcher Babies. Asi první, co je třeba zmínit, že jsem na pódiu čekal dvě zpěvačky a nakonec došla jen jedna. Až dnes zjišťuji, že Carla Harvey kapelu definitivně opustila a zůstala zde pouze, dnes blonďatá, Heidi Shepherd. Otázka tedy zní, zda to jsou stále Butcher Babies nebo jen Baby? I samotná Heidi ale zvládá celý koncert odeřvat i odzpívat v pohodě. Vzhledem k tomu, kolik toho na pódiu naběhá a jak furt skáče, si určitě zaslouží respekt. Já bych už dávno na zemi marně lapal po dechu, ale Heidi sází dost přísnou dikci. Rytmika jejího vokálu mě vlastně na celém koncertě baví nejvíc a hlavně v první polovině setu si ji docela užívám.

Jinak se opět jednalo o kapelu pracující primárně s umělým metalcorovým soundem, byť teda aspoň o trochu čitelnějším než v případu první kapely. Tentokrát jsem aspoň docela rozuměl tomu, co kytarista hraje. Zároveň to bylo ještě o poznání rychlejší, tvrdší a díky tomu i zábavnější. Do toho hodně energická show plná samého skákání a hecování davu. Takoví rychlejší a tvrdší Korn se ženským zpěvem? Jasně, ty nekonečné kecy typu “scream for me”, “I wanna see mosh pit”, teď na levou stranu, teď zase vpravo, z toho jsem akorát nechápavě kroutil hlavou, ale jestli jim to funguje, dobře pro ně. Na vyblbnutí se pro lidi s podobným hudebním vkusem cajk. S přibývajícím časem a čím dál emotivnějšími proslovy zpěvačky, kdy každej druhej song je pro ni strašně moc personal a zároveň 20x zopakuje “let me hear you scream”, se od pódia raději vzdaluji a konec už nedávám, ale prvních 20 minut bylo docela zábavných.

O půl desáté zabírám místo před zvukařem a čekám na příchod hlavní hvězdy večera. A byť Cradle of Filth v posledních dvou dekádách taky hodně zmoderněli, od prvních vteřin bylo jasné, že se už nebude hrát žádný metalcore, a to jak hudebně, tak ani zvukově. Během jejich prvního songu, což naštěstí pro mě byla nová věc z jejich poslední řadovky Existence Is Futile, se ještě klasicky rovnal zvuk. Navíc tou dobou měli skoro všichni návštěvníci zapnuté mobily nad hlavou a zběsile si začátek gigu natáčeli. Tvle, kde jsem se to ocitl, říkám si. Naštěstí se ale brzy uklidnili, zvukař provedl potřebné korekce a začíná fáze koncertu, kterou si i já začínám užívat.

Dani nejdříve vtipně oznámí The Forest Whispers My Name, načež kapela začne hrát Saffron's Curse. Zde okamžitě naskakují nostalgické vzpomínky, jelikož Midian byl svého času mým nejposlouchanějším a nejoblíbenějším albem, i dnes si jej spolu se staršími deskami koneckonců sem tam rád pustím. Co se instrumentální stránky týče, zde se nemáme o čem bavit. V kapele dnes hrají samí najatí profesionálové, kteří odvádí bezchybnou práci, tady bych jakékoliv fuckupy ani nečekal. Otázkou však bylo, jak se s tím popere samotný zpěvák?

S radostí ale říkám, že to ve výsledku dává mnohem lépe, než bych čekal. Rozhodně žádná tragédie, jak známe z mnoha live videí. Jasně, už mu dávno není 20, takže jisté rezervy ve svém projevu má, resp. některé pasáže prostě zpívá jinak, ale jak ječící výšky, tak rychlejší uštěkané pasáže zvládl mnohem lépe, než si pamatuji z minulých vystoupení na Brutal Assaultu, odkud jsem klidně i kvůli tragickému vokálu hodně rychle odešel. Kolik, že mu dnes je, už přes 50? Strašný, jak ten čas letí. Pochvalu si jinak zaslouží také klávesistka/zpěvačka Zoë Marie Federoff, jejíž hlas živému vyznění Cradle of Filth dnes rovněž hodně pomáhá.

Koncert pokračuje střídáním nového materiálu se starším. Osobně mě hodně potěšily vypalovačky z první desky The Principle of Evil Made Flesh, resp. Vempire. Když COF hráli The Forest Whispers My Name a hlavně mou oblíbenou debutovou pecku Summer Dying Fast, je mi opět 13 a spokojeně kývám hlavou do rytmu s myšlenkou, jak tenhle song, který je jen o pár měsíců mladší než já, dodnes dobře funguje. U nových věcí jako She is a Fire nemohu říct, že by byly blbé. Jasně, asi pracují ještě s větší dávkou kýče než ty pravěké hity, ale zkrátka u nich nefunguje ta potřebná nostalgie. Na druhou stranu, třeba během úplně nejnovější skladby večera Malignant Perfection začíná dav konečně pořádně pařit.

Pak tu jsou samozřejmě i cajdáky typu Nymphetamine, který Dani odzpíval s růží v ruce a myslím si, že ho už po těch letech nebaví stejně jako mě, ale hrát jej prostě musí podobně jako Black Sabbath kdysi Paranoid. Zde to ale opět hodně zachraňuje ženský zpěv a klávesy. Co mi však přišlo více otravné než zařazení tisíckrát slyšených rádiových hitů, byly Ashokovy pózy. Chápu sice, že jen plní svou roli, ale jeho neustálé mávání kytarou a ukazování na lidi v davu mě hodně rychle začalo štvát. Stejně tak jeho proslov před Born in a Burial Gown byl docela trapný.

Born… ovšem v pořádku, byť to není úplně nejlepší ze starších skladeb kapely, ale furt to je ještě éra, co jsem je aktivně poslouchal. Vypalovačka to je slušná. Následující Malice Through the Looking Glass naopak lehce rozporuplná. Na jednu stranu palec nahoru za to, že hrají něco z Dusku, ale kdybych si mohl vybrat, asi z tohoto alba zvolím jakoukoliv jinou skladbu. A nezachránila to ani kostra se svítícíma očima. Chápu ale, že nelze hrát úplně vše, aby se pořádně zavděčili všem.

S přídavkem ovšem přichází čas na songy, které osobně hodnotím jako vrchol koncertu a během kterých jsem byl až nekriticky spokojený. Hned od úvodní recitace zpěvačky je Cruelty Brought Thee Orchids přesně ten flák, který chce fanda starých Cradle of Filth slyšet. V daný moment jsem už s návštěvou koncertu prakticky happy, protože COF odehráli aspoň po jednom kusu ze všech jejich zásadních alb. Vzhledem ke struktuře setlistu si troufám tvrdit, že i samotná kapela moc dobře ví, které věci chtějí fans slyšet, a tak to nepřehánějí s materiálem z novinek. Jasně, sem tam něco novějšího zaznít musí, ale kdyby hráli jen více než 20 let staré věci, nejspíš by se nikdo nezlobil.

Scorched Earth Erotica z Bitter Suites to Succubi byla ale taky parádní nejen v mých očích, zároveň se na ni rozjel i největší kotel. Zde fakt chyběly už jenom záběry z béčkového horroru Cradle of Fear, které by kapela, vzhledem k tomu, že její logo zářilo na velké obrazovce, klidně za sebou pustit mohla. Pak už bylo třeba zahrát pouze hit Her Ghost in the Fog, který Kredli hrají taky snad úplně pokaždé. Osobně refrén této skladby úplně nesnáším, ale jinak to je vlastně taky silný vál.

Tímto byl celý koncert u konce, po jedenácté jsme se mohli odebrat na metro a jet v rozumný čas domů. Když se mě před spánkem přítelkyně ptá, jaké to bylo, s čistým svědomím říkám, že vlastně docela fajn a jsem rád, že jsem na COF po tak dlouhé době konečně šel. Jasně, předkapely nebyly nic pro mě, ale šly přežít. Hlavní ovšem je, že Cradle of Filth opravdu zahráli pro mě zajímavý výběr skladeb a podali velmi slušný výkon. Jasně, že bych rád slyšel třeba ještě tohle nebo tamto, ale to u kapely, která funguje přes třicet let a má na kontě hromadu alb, asi každý. Přiznávám, že jsem sem šel hlavně ze zajímavosti a nostalgie, ale ve výsledku se dobře bavil. Rozhodně mnohem více, než když jsem kapelu viděl v minulosti na Brutalu.