- úvodní dojmy

 - úterý

 - středa

 - pátek

 - sobota

OnDRajs: Excrementory Grindfuckers se snažili svůj pozitivně laděný grindcore míchat s různými populárními melodiemi, ale na mě to nefungovalo. Zkombinovat Final Countdown a jiné popěvky s pofidérně podanými sypačkami a plechovým soundem mi přijde jako vrchol impotence. Však jak už naznačovala velká plachta s přeškrtnutou notou, u hudbu tady ani tak nejde. Hlavní je tady humor.

mIZZY: Tak to já se zase rád přiznám k tomu, že mě Excrementory Grindfuckers bavili, a to více než dost. Jako jasné, tady fakt nejde o kdovíjak namakanou hudbu, ale přesně o to, co chceš slyšet v 11 ráno, kdy se v areálu se zbytkáčem v krvi otočíš na půl hodiny a nemáš ještě kapacity na to, abys pochápal nějakej technickej mrdanec. Vlastně i předchozí setkání s EG řadím mezi to nejzábavnější, co podobně úsměvný grind/gore nabízí, a nebylo tomu jinak ani teď. Songy jako Heimscheisser nebo Hasselhoffova předělávka Looking for Grindcore prostě vykouzlí úsměv na rtech. Navíc tahle banda, kromě retardovaných zpívánek, dovede aj docela slušně nasekat na prdel (na to, co hrají, mají fakt až zbytečně dobrého bubeníka) a nepůsobí až tak extra dementně jako všemi milovaní Gutalax.

OnDRajs: Holandští Phlebotomized? Další UG perla, která v pevnosti ještě nehrála. Vidět tuhle kdysi originální doom/death bandu by měl být splněný sen každého milovníka nizozemské scény 90. let, leč tady jde o případ, kdy současný band nemá s jeho historií moc společného. Z původní sestavy nezůstal kámen na kameni, kytarista Tom Palms se obklopil úplně novými tvářemi a pojmenovat tuhle kapelu Phlebotomized je snad až drzost. Početný ansámbl do prořídlého publika tlačí současnou tvorbu (návratovka Deformation of Humanity a o něco povedenější EP Pain, Resistance, Suffering), která se kloní spíš k valivým tempům (ne nepodobným novější tvorbě dánských Illdisposed) s tu a tam posmutnělými melodiemi. Chybí housle a dřívější neotřelé postupy, kdy skupina přeskakovala z doomu do groovy metal až po nasypaný death hravě jak švédský skokan Stefan Holm. Z Immense Intense Suspense zazněla pouze Barricade, tak aspoň že tak. Zahrát víc starých věcí, budu rozhodně spokojenější.

MXL: Phlebotomizedjsem netrpelivě vyhlížel od chvíle, co se objevili na soupisce. Tuhle sebranku jsem si, už pro jejich zásluhy o avantgardní doom v devadesátkách, nemohl nechat ujít. Proto byl nástup na značky v brzkých dopoledních hodinách povinností a nastalo očekávání, co se asi stane. Šestice se probrala svými dvěma comebackovými nahrávkami, z nichž jsme mohli rozpoznat odkazy na starou tvorbu The Gathering a vůbec atributy zvuku a postupů původní holandské zhoubo-scény. Nic tak originálního jako v dřevní minulosti se však nekoná a samotné vystoupení podmalované klávesovými atmosférami probíhalo v kolejích dobrého průměru. Střídání growlingu a čistých vokálů dnes nikoho nepřekvapí, bez housliček to taky ztrácí, ale s Barricade dostávám alespoň odlesk někdejší slávy. Třeba pokárat zvukaře, který včas nepochytí, že zpívá druhý hlas a třeba proto vytáhnout volume majku up, to nepobírám. Jako budíček přinejmenším příjemné, mohlo to být horší, ale žádný zázrak taky ne. Pokud bude chtít Tom Palms a jeho nová družina do budoucnosti výrazněji uspět, bude zapotřebí o trochu víc popustit uzdu fantazii a vzpomenout třeba na svůj Skycontact. V těch dobách totiž mohli svou originalitou diktovat trendy v žánru. Za sympatické a uvolněné představení dávám paleček nahoru.

OnDRajs: Úvod Godless Truth byl úplně katastrofální. Bicí zněly jako plechové kuchyňské nádobíčko, kytary prachmizerné, všechno potichu. Postupně si to sedá, ale když frontman Adam ohlásí, že se bude hrát pouze a jenom z letos vydané návratovky, tak ztrácím veškerý zájem si kdysi nejlepší českou deathmetalovou skvadru vychutnat naživo. Škoda, skupina přitom v pevnosti mohla nabrat další nové fanoušky… Možná se tak stalo, ale o jednoho přišla.

Brutusáček: Zvuk to Godless Truth hodně zazdil, velká škoda.

OnDRajs: Tak jako všechny kapely s vyšším počtem křížků na scéně, i thrasheři Onslaught mají sestavu řádně omladěnou novými tvářemi. Jakoby to původním starým členům dodávalo tolik potřebnou energii a větší metalový drive, který jim nyní – o 30 let později – logicky chybí. Onslaught, to jsou Nige Rockett a jeho současní parťáci. Všechny jejich návratové počiny jsou nařezané střely (nejvíc asi poslední Generation Antichrist) a v Josefově to byl masakr. Věci z prvních desek – Power From Hell nebo The Force – znějí z dnešního pohledu až úsměvně, ale v podání kvalitních muzikantů v 21. století dostávají obrovskou energii. Obě zmíněná alba jsou spíš HC/punková, leč v současném podání to metalově řeže podobně jako The Exploited. Jsem nadšen a říkám, že by to chtělo klubový koncert.

MXL: UK thrashery Onslaught už jsme měli v rámci “slayerovského” ročníku BA možnost vidět ve špičkové formě, kdy si kapela na svých profilech na sockách ještě dlouho libovala, jaké masivní podpory se jí od fandů v Josefově dostalo. A letos? Z mého pohledu solidně namíchaná výbušná směs, kterou pro bandu nebylo problém odpálit hned od prvního tracku, stařičké Let There Be Death. Dravě hravé riffovačky hnané na zteč agresivním zpěvem Davida Garnetta, který se překvapivě chopil i kytary, fungovaly na první dobrou. To se pochopitelně ukazovalo hlavně na skladbách z Generation Antichrist a Sounds of Violence, překvapila absence zastoupení z výborné placky VI, s níž vystupovali na BA poprvé. Dorsetští ukázali naprostý instrumentální přehled, šlapalo to líp jak holky u E55 a headbanging je nutný doplněk k rytmice Onslaught. A Perfect Day to Die, Strike Fats Strike Hard, Destroyer of Worlds. Všechno promyšlené, hry se stopkami a timingem, jeden šťavnatější riff střídá druhý a třetí, trochu toho HC feelingu v pozadí pomáhá pumpovat další rubanice. Moderní muzika, která kope do zadku i při třicet let starých skladbách. Všem zastoupeným žánrovým kolegům to nandali.

OnDRajs: Aborted sice splnili roli vysokootáčkové drtírny kostí, leč míním, že to při jejich předchozím gigu v pevnosti bylo lepší. Zvukaři na Sea Sheperd nebo Jägermeister stage jakoby stále nevěděli, že v téhle muzice existují i kytary. Většinu songů si u Belgičanů spíš musím domýšlet, a i když Sven de Caluwé nebo bicí rychlík s vizáží profesora Ken Bedene jsou na prknech jistotou kvalitní performance, setu chybí větší tlak a koule. Taky mám pocit, že od odchodu Mendela jim chybí skladatel, což je znát na zatím poslední Maniacult, kde výraznější nápady spíše absentují. V kotli je ovšem víc než živo a kapela musela být spokojená. Zazněla i povinná The Saw and the Carnage Done.

MXL: Aborted po sto padesáté deváté a na prvním svém koncertě za poslední dva roky? Ne, nenudili ani náhodou. Nicméně určitého pocitu stagnace se nemůžu zbavit, chtělo by to něčím okořenit. Takhle už můžou hrát donekonečna, je to death/grind na špičkové úrovni a v zásadě nelze nic vytknout. Cadaverous Banquet či Necrotic Manifesto jsou top hitovky. Jenže v minulosti úspěšně otestované formulky nemusí fungovat navěky. Alespoň, co se mé pozornosti týče. Výtečné, bezchybné. Ale co bude dál? Uvidíme, tohle už jsme viděli a profesura uznána za stále platnou.

Brutusáček: Zadrtili, věru pravda, leč největší tlak byl onehdá ve Futuru beztak. Nicméně na letošních brutálích prknech i tak zavládla spokojenost, nebo spíš taková ta jistota.

MXL: Duhové queer komando Pupil Slicer vystoupilo na Brutalu již před mnoha lety a já tenhle psychotický koktejl math core, deathu a grindu dokážu ocenit. Nelze se ale zbavit dojmu, že i přes frenetické nasazení vše vyznělo tak nějak suše a neurčitě. Vlastně dobré, ovšem nešlo se mi do toho nijak vnořit, možná jsem si to představoval zpovykanější, bláznivější a tvrdší. Not bad, ale po několika skladbách peláším na budovatele důmyslných jatečních komplexů pro zkažený lidský hnůj Cattle Decapitation. Vege bojovníci za práva zvířat převyšující ta lidská se představili narvanému placu před Sea Shepherd, aby všem připomněli, jak chutná jerky z lidského masa a především chutné kousky ze špenátové konzervy s názvem Death Atlas. S touhle deskou udělali díru do antropocentrickými parazity prolezlé planety a odpovídal tomu od prvního songu i playlist (Geocide, Vulturous, Bring Back the Plague). Z průlomové The Anthropocentric Extincion zazněla jen Plagueborne a z též výtečné placky The Monolith of Inhumanity vál Forced Gender Reassignment. Zvukově to nebylo bůhví co, ale nezaměnitelný Joshův meloječák v refrénech vždy tápající ouško nasměroval správným směrem. Prospělo i angažmá druhého kytaristy a hrálo se fest rychle. Stránky smrtelného atlasu doplnily kromě titulní ještě tracky Time´s Cruel Curtain a Finish Them. Parta ze San Diega patří oprávněně na piedestal současné death/grind scény.

OnDRajs: Cattle Decapitation jen letmo míjím, znělo mi to jako Immortal na speedu, takže co dál? Pupil Slicer pro mě byli neznámou, a když mě parťáci ujišťují, že mně jejich mathcore urazí palici, šel jsem vstříc neznámému s otevřenou náručí. Už vzhled protagonistů mě utvrzuje v tom, že nepůjde o žádný metal. Mladá frontmanka byla podobná trochu Mirandě ze známého britského sitcomu, zdredovaný basák byl potetovaný od hlavy až k patě a vypadal jako nějaký rastaman. Hudebně mi to přišlo jako starší Converge, zvraty a nerovné rytmy, uskřípané kytary a hodně nervů. Leč první dojem byl takový, že hudebně nepředvedli nic vlastního a jen přehrávali osvědčené postupy z hmatníků ostatních bandů. Doma ale Pupil Slicer znějí lépe, takže ještě budu žhavit dráty.

Brutusáček: Taková mathcorová Gruzja, zase nehráli tak dlouho a účel to splnilo, leč větší “řád” a méně honěného chaosu prospěje.

DarkXane: Zdrháme s Killerem těsně před koncem skvělých Cattle Decapitation, aby nám na zadní stage neunikla příležitost být hned od začátku na setu lvovské sebranky 1914, vzniknuvší v roce 2014, která se zhlédla v tématice první světové války a svým posledním třetím albem Whear Fear and Weapons Meets z října loňského roku hodně zaujala. A hrálo se ostatně hlavně z něho a dočkali jsme se hitovek jako FN.380 ACP#19074, Vimy Ridge (In Memory of Filip Konowal), Corps d'autos-canons-mitrailleuses (A.C.M) nebo Mit Gott für König und Vaterland. Z prostředního alba jsem zachytil třeba těžkotonážní Arrival. The Meuse-Argonne. A jelikož jsou všechna alba dobrá a zvuk na Obscure byl již tradičně bez závad, tak museli být všichni fanoušci zádumčivého a zákopově bahnitého black/death metalu v moderním podání Ukrajinců spokojeni. Sestava pod vedením Dmytro Kumara do toho dávala při své brutalovské premiéře všechno, jako kdyby bojovala za vlast, historické kostýmy tomu dodávaly patřičnou atmosféru a přednášená lyrika o marném umírání vojáků bez identity nabývala vzhledem k současnému válečnému běsnění obludně mrazivé rozměry. I proto nebylo možné set jen tak opustit. Co si budeme povídat, kdo by čekal, že kapela nevyužije příležitost k patřičným vyjádřením, tak by byl naivní. Překvapením bylo, že na tyto proklamace reagovala souznějícím způsobem jen hrstka přítomných a tak například opakovaná zvolání Слава Україні! nebyla slyšet tak, jak by odpovídalo situaci a koneckonců také místu konání. Vzhledem k podílu západních cizinců to potvrdilo, že to ve svých zemích neprožívají, bohužel, jak by měli. A možná právě to přimělo od střelného prachu umouněného frontmana seskočit ke konci setu do davu a dobrých pět minut v něm křepčit a osobně naléhavějšími postupy situaci „vysvětlit“. Stáli jsme, bohužel, na opačně straně jeho seskoku, tak jsme si tenhle výstřelek úplně neužili. Stálo to ale v každém případě za to, sypalo to, byl to spíše black než cokoli jiného, dali jsme to celé a většina setu Katatonia tak musela být obětována a v dobrém hudebním rozpoložení se tak za jejích dozvuků, byť tíživě zádumčivě, mohlo vyrazit na Asphyx.

OnDRajs: Katatonia si svým letošním vystoupením v pevnosti vylepšila reputaci. Co si tak vzpomínám, kapela poprvé v Josefově bojovala s technickými problémy, podruhé neměl zase svůj den zasmušilý pěvec Jonas Renkse. Tentokrát to ale bylo bez chyb. Jediné, co bych změnil, je zařazení jejich setu na dobu, kdy je ještě vidět. Za tmy a světelného parku by to vyznělo ještě sugestivněji, ale co už. Zvukově tentokrát vše OK, žádný zvukařův boj s kapelou se nekonal, přece jen jde o jednodušší a srozumitelnější žánr, kde se toho tolik pokazit nedá. Renkse byl klasicky statický, oproti tomu Katatonii kupředu táhl zejména kytarista Roger Öjersson (který mimochodem v Josefově zachraňoval Edlundův psychotropní kolaps, pamatujete?), který svou rozmanitou hrou dokazoval, že kapela ještě stále může být označovaná jako „metal“. I přesto, že má tak bohatou diskografii, během rozvržené hodinky došlo na všechno zásadní. Nechyběly věci z Viva Emptiness, The Great Cold Distance (z ní zaznělo nejvíc věcí) nebo Night Is the New Day. Setlist: Behind the Blood, Deliberation, Old Heart Falls, Forsaker, Leaders, Buildings, Soil's Song, The Winter of Our Passing, Ghost of the Sun, My Twin, July, Lethean.

mIZZY: Katatonia se tentokrát vyšvihla hlavně dobře poskládaným setlistem. Byť od vydání The Great Cold Distance uplynulo už 16 let a kapela vydala několik dalších alb, nakonec ze své asi nejsilnější desky vytáhla dokonce pět skladeb, a hned jako druhá zazněla klipovka Deliverance. Jelikož tento song mám snad ze všech nejraději a ještě jsem neměl tu čest jej slyšet live, píšu Katatonii velké plus. Dá se jinak souhlasit s tím, že za tmy by to Švédům slušelo více, ale jejich hudba makala i za světla, na které si zpěvák Jonas neustále stěžoval. A celkově na to, jaká z Katatonie šla vždy v minulosti depka, byl jejich frontman tentokrát až moc ukecaný a dobře naladěn. A byť mu nebráním mít dobrou náladu, tahat ji na pódium takhle negativní kapele je celkem nehodné :) Jak jsem již zmínil, Katatonia naštěstí hrála fakt hodně dobrých skladeb ze svého nejsilnějšího období, ale během těch pár novějších šlo až moc slyšet, jak se kvalita mladšího materiálu vůbec nemůže měřit se songy z Viva Emptiness, Night Is the New Day a TGCD. Přitom takovou Evidence by téměř všichni fanoušci určitě slyšeli raději než dva roky starý materiál.

MXL: Také já se v těžké chvíli rozhodování přiklonil k prozkoumání aktuální formy Švédů Katatonia. Přiznám se, že jsem jim pár posledních let nemohl přijít na chuť a od Viva Emptiness sledoval jejich komerční vzestup, ale zároveň také i pokles úrovně předváděného. Se stále aktuálním albem City Burials, živákem Dead Air a vychytanou kompilací Mnemosynean jsem se ale zase chytil. Hrálo se rovnou pět nejhitovějších záseků z pro mě kvalitativně hraničního The Great Cold Distance, a také po songu ze třech následujících slabších alb, pak něco málo z posledního alba a asi nejlepší ze všeho Ghost of the Sun z Viva. Jonas se stále dojímal nad srdečnými reakcemi publika, ale já se nemohl zbavit cukání z příliš rockově vyznívajících aranží. Tvrdší a progresivnější polohy starší tvorby mi zkrátka vyhovují víc. Tady mám nejednou pocit, že skladby jedou kolovrátek podle šablonky: tvrdší kytary, uklidnění a smutný emozpěv, pak zase trochu zatlačit na pilku, a zase do melancholického klídku, a tak stále dokola. Naštěstí jsou skladby souboru celkem krátké. Přitom dřívější sestava excelovala právě nadmíru nápaditou stavbou kompozic. Přiznávám se ale, že i na mě Blackheimovy písničky fungovaly a s koncertem velká spokojenost.

Brutusáček: Já stihl Katatonii až druhou část setu a uhranulo mě to jako pár let nazpět Anathema, srdíčko. Ten společný klubový koncert se Solstafir asi dám.

MXL: Neměl jsem dosud to štěstí vidět Asphyx live, a tak jsem musel chtě/nechtě obětovat interesantní Conjurer, kterýchžto set před Celeste ve Vopici i celá nová deska zaslouží jen pochvalné poplácání po zádech. Rád slyším, že se jejich BA show tolik vydařila. Vynechat ale VanDrunenovce, to prostě nešlo. Kralující veteráni old school deathu jsou naprostí srdcaři a odstřelují nás hned zpočátku s The Quest for Absurdity z The Rack a následně zařazují ještě směrem nahoru, když Josefov za obstojného zvuku častují vynikajícími Botox Implosion a Molten Black Earth z Necroceros. Čtveřice působí velmi uvolněně, hraní pro Brutal fans si Nizozemci evidentně užívají, Martin moderuje show s vtipem, provolává “na zdraví” a připíjí plzničkou s tím, že tam, kde chybí alkohol, nenajdete ani Asphyx. Primitivní, ale rafinovaný death metal se umí náležitě zpomalit do táhlých tortur, stejně jako běsnit při chvatném dobíjení raketometů. A protože Asphyx (the Forgotten War) je také hodně o válce a spojených tématech, dostalo se hlasitého big fuck Vladimiru Vladimiroviči a jeho zkurvenému tažení na UA. Death… The Brutal Way, Deathhammer, The Nameless  Elite s pyrotechnickými efekty nebo pouze jediná tutovka z Incoming Death v podobě Forerunners of the Apocalypse či finální válec Last on Earth. Toť smrtelná křeč, leč orgastická. Velvyslanci zubaté s kosou a nestoři záhrobního stylu to mají v malíku a můžou si s námi dělat, co chtějí. Válcují a ničí vše, co se jim postaví do cesty. Naprosto dokonalé, vydržel bych je hodiny, a to jsem byl celou dobu v kotli. Jeba!!!

Brutusáček: Jak jsem psal v našem zaměřovači, Asphyx a Drunena jsem nemohl zmeškat. Kapela dostala rovnou hodinku a náležitě ji využila do poslední kapky. Klasika hnusu smrti a války (Drunen vcelku brzo nechal dav vyfuckovat Putina). Pardálové si to vodili jak kobylu za nos. Martin to i po těch letech v těch 56 v hrdle má, takže spokojenost. Ten reunion Hail of Bullets by to ale chtělo.

OnDRajs: Ou jé, tak na Conjurer jsem byl zvědavý moc moc moc. Poprvé měli předskakovat Car Bomb, jenže se rozjel virus, všichni zpanikařili a rozjeté turné se zrušilo. Pak měli hrát loni na Josefstadtu, ale jako všechny kapely z UK to kvůli přísnějším proticovidovým opatřením odpískaly. Takže Conjurer do třetice a už s novou deskou. Debut Mire byl velké překvapení, Páthos už tolik ne, ale skupina se stále snaží oživit roky nehybné a stagnující žánry jako sludge a post-metal. Jakkoliv se jejich snaha o pestrost o míchání stylů za každou cenu jeví někdy jako diskutabilní (viz třeba jejich zbytečné melo/postHC/pseudoblackové pasáže v několika skladbách – ale o tom více v plánované recenzi), kvartet v pevnosti odhodil všechny zkrášlující sarapetičky a šel až na dřeň brutality a zmaru. Jak už to tak bývá, kapely na BA většinou prezentují svou drsnější hudební tvář a Conjurer toho byli zářným příkladem. Do lidí narvali těžkotonážní a dokonale výbušnou směs hard/doom/coru, která na Obscure explodovala. Většina skladeb se odehrává v pomalém tempu (výjimkou byla snad jen Retch), které vyznělo ukrutně, a songy mnohem víc kytarově tlačily. Conjurer zněli jako zbrutalizovaná verze živou vodou polité Gojiry – upískané slamy, disharmonická kila, kupa řevu (zdvojené vokály!) a atmosféra, která by se dala krájet. Došlo i na fenomenální brutalitu Rot a set ukončil gorgutsovský akord z další vraždy Hadal. Fantastický koncert!

MXL: Přišla ta chvíle, kdy zbylo trochu času mrknout na stylotvorce moderního doom metalu Paradise Lost a prchat i s ostatními z naší bandy na Blood Incantation. Tohle křížení se mi sice příliš nezamlouvalo, ale už při domácí přípravě jsem se s tím smířil. Jenže co to? Hned na úvod jsem si zajuchal při drakonickými časy poznamenané Enchantment, poslouchám obsidiánovou Failure a Blood and Chaos a nestačím si podupávat, jak to lehce rezervované kapele nebývale šlape. PL patří mezi mé zásadní kapely od devadesátek, viděl jsem je nejednou, ale kvalita vystoupení byla pro nevyrovnanost Nickova zpěvu či nudnější sestavě skladeb vždy s otazníkem. Pořád tak stojíme, jakoby na odchodu, ale přichází Forever Failure, Faith Divide Us - Death Unite Us, pak nesmrtelná Eternal z Gothic a už se začínáme nervózně dívat na hodinky, jakže to s těmi Blood Incantation provést. Jenže to už valí One Second, The Enemy a my začínáme chápat, že tohle je po letech nejlepší forma Mackintoshovců. Zřejmě působení v Bloodbath a Strigoi veteránům vlilo novou krev do žil a nechtějí se nechat zahanbit. V klíčovém momentu, kdy jsme mohli odběhnout na Obscure alespoň pro vzorek rachotu B.I., spustili páprdové z Halifaxu pohřební megahitovku As I Die, věčný Embers Fire a Say Just Words, čímž se situace vyřešila. Zůstáváme nečekaně i na závěrečnou No Hope in Sight z Medusy a klipovku Ghost. Není co řešit, utéct nebylo jak, Angláni nás všechny dostali a nelitujeme. Soudě dle reakcí lidu, byl na tom dav obdobně. Paradise lost nic neztratili z přesvědčivosti zaznamenané na covidovém živáku At the Mill a živé provedení notoricky známých a pod kůži vrostlých skladeb, nemělo chybu.

OnDRajs: Z Paradise Lost jsem viděl cca dvě třetiny setu a za sebe musím říct, že kapela své fandy nezklamala. Někomu vadí vystupování frontmana Holmese, tentokrát však držel nervy na uzdě a jeho projev se mi zdál umírněný. Holt stárneme. Jedna z ikon žánru s 34letou historií předvedla průřez diskografií, takže došlo na gotikou načichlou elektroniku One Second, třicet let starou klasiku As I Die, ale i Forsaken z posledního zářezu Obsidian. Vzhledem k věku muzikantů mi to celkově přišlo takové decentní, odměřené a možná i trochu rutinní, ale jak říkám, kvintet šlapal jak dobře namazaný stroj. Stál jsem úplně vzadu a tam byl zvuk super.

mIZZY: Na Blood Incantation jsem se přidal ke zbytku, který je chtěl viděl, a i já byl zvědavý, jestli jejich koncert zase neprochrápu na zemi jako minule. A musím říct, že to byla hodně krutá rubanice. Nejvíce toho Američané hráli z Hidden History of the Human Race, což je hodně technicky přehrocená deska. No, vlastně místy až moc. Je rozhodně obdivuhodné, co tam tihle deathmetalisté zvládnou všechno nasázet, kolikrát z toho jde hlava kolem a je to solidní námrd. Na druhou stranu, jak mají těch změn v hudbě až moc, ne vždy to je úplně efektní. Asi fakt záleží na momentálním rozpoložení, ale místy mi připadalo, že je jejich hudba až natolik rozháraná, že kvůli tomu ztrácí koule a posluchač tak od ní zbytečně odvádí pozornost. Jako dobrý, ale v klubu, kde bych měl dost sil na to, abych se Blood Incantation naplno věnoval, by to bylo asi ještě lepší. Rozhodně si nedovedu představit, kolik lidí by jejich hudbu ocenilo ve dvě ráno, kdy měli původně hrát.
 
Brutusáček: What? Blood Incantation měli hrát v noci? To by to odpálilo ještě víc. Už takhle to byl solidní náhul. Pro mě to bylo vše ještě na hraně celé pospolitosti a fungovalo to, takže kvalitní anihilace. Internetové domněnky že jsou to dm intoši vzaly za své.

MXL: Blackened death metal v podání Necrophobic byl velkým tahákem čtvrteční Obscure stage a samozřejmě nešlo chybět. Kapela se až posledních pár let probojovává do první ligy, přestože hraje už od počátku devadesátek. Trpělivost však přináší růže a Švédové dnes oprávněně sklízejí plody své dlouholeté práce. V červených světlech to postavičkám v kožených outfitech s obrácenými kříži slušelo a poslouchat je bylo infernálním potěšením. Nejvíc se logicky hrálo z povedené fošny Dawn of the Damned. Já však plesal spíše při titulech z Mark of the Necrogram jako Tsar Bomba a samozřejmě vypalovaček z Temné strany Dark Moon Rising a The Call. Blinded by Light, Enlightened by Darkness z Hrimthursum a staroba The Nocturnal Silence mě nadopovali satanskou silou na finiš večera. Dá se souhlasit, že Necrophobici trochu zavání skandinávským vidláctvím, ale za mě v pořádku.

mIZZY: Dále jsem se tak nějak motal mezi zadníma pódiema s tím, že snad uvidím aspoň kus od něčeho, ale ve výsledku jsem neviděl skoro nic, haha. Jugendwerkhof prý byl fakt hodně intenzivní power electronics / noise, ale dohrál asi dvě vteřiny, než jsem vlezl na KAL. Od Necrophobic bych nejraději slyšel Blinded by Light, Enlightened by Darkness, což hrávají až na konec setu, na což nebyl čas. A začátek zněl sice jako příjemný melo black, ale také trochu hloupoučký. Dám aspoň pár minut od IAmNøt, která mě neskutečně roztančila na Hradbách Samoty, a byť tady její rychta rovněž nezněla špatně, kvůli časovému presu jsem se do ní nedovedl naplno vcítit. Musel jsem totiž zdrhat na hlavní stage.

mIZZY: Mercyful Fate byli bez debat největší kapelou festivalu a vlastně také nejdražším jménem v jeho historii. A těžko říct, kolik lidí si koupilo lístek fakt jenom kvůli nim, ale ve svém okolí asi neznám nikoho, kdo by se na ně aspoň na chvíli nechtěl podívat. A ruku na srdce, i pro mě byli z těch všech legend, co na BA vystoupili, tou nejlákavější. A to vlastně už jen proto, že Mötorhead nebo Slayer v době, kdy se na Brutale ukázali, na rozdíl od Mercyful Fate nebylo problém vidět kdekoliv jinde. Banda kolem King Diamonda a Hanka Shermanna nikde nehrála 23 let, a bylo tedy jasné, že když po tak dlouhé době vylezeš na pódia, musíš si připravit setsakra dobrou show. A netřeba chodit kolem horké kašel, tak krásnou stage, jako měli Mercyful Fate, na BA neměl v historii festivalu snad nikdo. Obrovský převrácený kříž, k tomu nasvícený pentagram s hlavou bafometa, schody po kterých King pobíhal, a také krásné backdropy s motivy prvních dvou alb. Z těch koneckonců Mercyful Fate poskládali svůj setist. Hrálo se nejvíce z debutu Melissa, po třech skladbách také z Don’t Break the Oath a dva songy zazněly i z jejich prvního EPčka. Vše jinak proběhlo jak má, zvuk byl perfektní, vše odehráno skvěle, a o tom, že to King Diamond skvěle odzpíval, se snad ani netřeba bavit. Jasně, jeho falzet nesedí úplně všem a je to jeden z love or hate zpěváků, o jejíchž kvalitách a rozsahu se ovšem netřeba bavit. Navíc zafungovalo i kouzlo nechtěného (nebo s tím pořadatelé předem počítali?) a kapela hrála během svítícího úplňku. Dalším překvapením byla také jedna nová skladba The Jackal of Salzburg, která ale mezi téměř čtyřicet let staré hity skvěle zapadla. A jestli mám zmínit jeden konkrétní moment koncertu, který mě opravdu dostal, byl to určitě song Come to the Sabbath, který zazněl jako poslední před přídavkem Satan's Fall. V tu chvíli jsem byl fakt rád, že jsem měl tu možnost tuhle legendu naživo vidět, a to píšu jako člověk, který není žádným ortodoxním fanouškem MF a heavy metal celkově moc neposlouchá. Ti skalní museli být z koncertu Mercyful Fate vyloženě nadšení.

DarkXane: Když se bylo možné v úvodníku knížky vydané k dvacetiletému výročí BA dočíst, že jednou z kapel, které by toužili pořadatelé opravdu hodně dotáhnout do pevnosti je King Diamond, srdce mi zaplesalo, i když jsem to považoval za pouhopouhé (be)zbožné přání a vzápětí byla hořká slza uroněna nad tím, že přece jen ještě více by se mezi ponuré zdi hodilo jedno z nejzásadnějších uskupení první poloviny osmdesátých let. Psal se ale rok 2015, legendární jméno bylo u pekelného ledu a takové úvahy byly proto ještě méně reálné než jakákoli přání. Pár let minulo, King k nám mezitím zavítal v roce 2019 do Moravského Krumlova a pořadatelům BA se podařil vskutku husarský kousek, když ho „ukecali“, aby se na svém tour In Concert 2022 s ze hřbitova probuzenými Mercyful Fate zastavil také v Josefově. Ani covid nezmařil původní domluvu z před dvěma lety a tak měli se zpožděním všichni příležitost ponořit se tak trochu do jiného heavy metalu. Když jsem vyrážel zezadu na hlavní stage po prvních dvou násypech Necrophobic a zaslechl něco o uječeném čemsi, nebyl žel čas na přísnější diskusi a zbývalo si při cestě na hlavní stage tak akorát pomyslet něco ve smyslu: „Plameny stoupají, nevidíš, že umíráš? Není cesty, jak přežít tuto zlou noc, pokud vás mrtví nenechají na pokoji. Tak se rozluč se všemi svými zasranými anděly.“ Přesně jak praví jedna z hlavních hitovek Doomed by the Living Death z naprosto zásadního EP Mercyful Fate, ze kterého zaznělo ještě A Corpse Without Soul. Mít možnost zažít tahle naprosto nepozemská zjevení z roku 1982 naživo s Kingem po 40 letech znamenalo propadat znovu a znovu do hlubin naprostého nadšení přesně, přesně jak na závěr uvádí mIZZY. Pokud ve stejném roce vyšlo od Venom kultovní album Black Metal, o vítězi nejen v uvěřitelnosti toho všeho rouhání je myslím jasno. A jelikož se hrálo hlavně i z dalších albových klenotů z let 1983 a 1984, nedočkali jsme se slabého místa. Vedle již vyřčených momentů stojí určitě za vypíchnutí také velmi mrazivý A Dangerous Meeting, na který King přítomné s úšklebkem pozval a jehož zvony před vyvrcholením skladby zazněly do úplňku opravdu hrozivě (pozor jak ve skladbě diktuje, že hrátky se silami pekel se nevyplácí). A samozřejmě Kingova milovaná čarodějnice Melissa, s jejíž lebkou již sice po pódiu nekráčí, ale poté co na úvod skladby příznačně poklekl před bafometím oltářem naprosto vtáhl všechny přítomné do nenávisti vůči odpornému knězi, kterému všichni společně přísahali pomstu a smrt ve jménu pekla a nezahlédl jsem v davu nikoho, kdo by zapochyboval, že Melissa je stále mezi námi. Dokonalý vokální výkon a celkový performerský projev v 66 letech nenechal nikoho na pochybách o spolku s nejtemnějšími silami. Považte také, že se jednalo o již sedmnáctou evropskou štaci probíhajícího turné, která pokračovala na britské ostrovy a bude završena v Las Vegas 21. 8. Takže opravdu klobouk dolů. O dokonalý hudební zážitek se postarali samozřejmě také svými kytarovými výkony Kingův souputník Hank Shermann (64) a Mike Wead (55), tak nějak ne zcela heavy metalovou bicí palbou Bjarne Holm (62) a basák Joey Vera z Fates Warning (59). V té mystické čtvrteční noci bylo úžasné prožít dominantní základy položené milosrdným osudem, které inspirovaly celé žánry metalu v tom jak dělat opravdu uvěřitelně zlou hudbu. Tak trochu jiný satanismus než si jen plácnout pentagram na obal alba… tak trochu živoucí noční můra… tak trochu jiný heavy metal. Na závěr překvapilo a potěšilo, že King po dohrání epické progresivní hymny Satan´s Fall hned nezmizel za kulisami jako duch, ale docela dlouho se za doprovodu pouštěné instrumentálky To One Far Away loučil s fanoušky. I za tohle palec nahoru. Poslední „setkání“ s Kingem přišlo po Skepticism před přesunem na KAL, kdy jsme společně ještě stihli zamávat několika kamionům odvážejícím všechno to promakané pódiové vybavení. Takže jestli to někdy chtělo řádnou absintovou dorážku, byl to právě čtvrtek a to už proto, že zatím nenahraná a doposud na turné živě prezentovaná a povedená skladba The Jackal of Salzburg by měla být výživnou předzvěstí nového alba.

Setlist: The Oath, A Corpse Without Soul, The Jackal of Salzburg, Curse of the Pharaohs, Dangerous Meeting, Doomed by the Living Dead, Melissa, Black Funeral, Evil, Come to the Sabbath, Satan´s Fall, To One Far Away (outro).

Brutusáček: V tom je Brutal Assault úžasný to jo, v životě bych na Mercyful Fate nešel sólo, tady se podívám. Pódiovka jak bejk, obrácnej kříž, bafomet a samotnej King, hevač jak blázen ale makalo to, skvělá show.

OnDRajs: Set Cradle of Filth se v mých uších nesl v duchu nostalgického vzpomínání na teenagerovská léta, kdy se kazety opečovávaly ve walkmanech. Teď už je to pro mladou generaci pravěk, který se smíchem odbydou slovy „vrať se do hrobu“, ale tehdy to nešlo jinak. Vzpomínám, jak jsem v té době nábožně poslouchal tajuplné nahrávky Vempire a Dusk And Her Embrace, které v půlce devadesátek spustily senzaci. Teď už prapor romantickým hororem nasáklé směsi extrémních žánrů nese pouze Dani Filth, jehož pištění se mi za další dvě dekády pěkně zprotivilo. K COF jsem se v podstatě pořádně vrátil až s jejich povedenou deskou Existence Is Futile. A v Josefově? V polohách, kdy Kredláči thrash/deathově valili, za což skupina vděčí dlouholeté stálici na bubenické sesli Marthusovi, měl koncert spád a tah na bránu. Ovšem v momentech, kdy se spustilo střednětempé maškarní hopsání, kroutil jsem hlavou. Někdy mi to zavánělo až iritujícím nu-metalem podaném ve strašidelném hávu a navíc mi pila krev oddaná fanynka, která stála metr ode mě a snad každých 30 sekund pištěla fistulí podobně jako Dani. To se fakt nedá, po dvou kusech ze zmíněné novinky jsem musel zmizet.
 
Brutusáček: Českého headlinera Cradle of Filth v prime time jsem taktéž jako kolega Ondrajs vydržel krátce, hudba dobrá, nic pro mě. Každopádně to fakt táhne a bylo mega plno a samozřejmě hodně holek, asi to svůj magic má(“?~°´’).

mIZZY: Pořadatelé festivalu při prvním potvrzení kapely na pětadvacátý ročník Brutalu ještě v roce 2019 lákali na speciální set věnovaný desce Cruelty and the Beast. Jelikož to je jeden z těch kultů, které jsme poslouchali všichni a vyvolává v nás nostalgické pocity, celkem s chutí (byť s obavami) bych si Cradle of Filth hrající tohle album dal. No, tři roky jsou ale dlouhá doba a kapela od té doby evidentně změnila názor, tudíž se hrál klasický výběr z mnoha alb plus pár songů z novinky. I tak ale několika songy překvapili, třeba Nocturnal Supremacy z Vempire, došlo i na A Gothic Romance z Dusk and Her Embrace a Scorched Earth Erotica z Bitter Suites to Succubi. Ale tím to popravdě skončilo. A i v těch nejslibnějších momentech Daniho ječák stejně zněl, jako když mu na koule přískřípli krabí klepeto. Je mi to líto, ale i když v Cradle of Filth hraje X dobrých hudebníků a do živých setlistů zařazují některé fajn skladby, tvrzením, že sláva této kapely neskončila po roce 2000, bychom lhali sami sobě.

MXL: A jejda, to nebylo moc dobré. CoF mají holt už dávno po sezóně, i když poslední dvě alba jsou za posledních patnáct let tím nejlepším. Velkým dílem to ovšem přikládám české misii v bandu. Výběr skladeb byl celkem ucházející, ale moc jsem jim to nežral a publikum také ne. Dany se mohl přetrhnout a fakt se snažil vykřesat z hracího main time maximum, ale… Vyšumělé a nepřesvědčivé.

mIZZY: Šel jsem si tedy spravit chuť na pořádný black metal dozadu na Obscure stage, a Valkyrja potvrdila, že je bandou, co zkrátka umí. V kapele sice už nezpívá Rogier Droog (současný vokalista Hell Militia), a jeho roli přebral hlavně zakládající člen Simon, tudíž Valkyrja nezní už tak nechutně, ale s výpomocí dalších členů to bylo více než v pořádku. Bubeník je táhl sice jednoduše, ale velmi přesně kupředu. Jednotlivé songy kdovíjak nevyčnívaly, ale makaly prakticky všechny. Prostě přesně ten koncert, na který i když přijdete bez znalosti alb kapely, stejně vás bude bavit a musíte ocenit jeho kvality.

MXL: Valkyrja sice nepředvedla takový anihilační masakr jako při svém minulém koncertě na BA, kde všem popraskaly lebky a narostly rohy, přesto šlo ale o důstojnou luciferskou lázeň. Měl jsem problém s nazvučením bicích, snare hodně zapadal a přechody jaksi krabicoidní. Než jednotlivé skladby, působilo na mě vystoupení jako celek, a to chutně naservírovaný. Temnota se odehrála a já mám i nadále další z bohatě zastoupených švédských kapel zařazenou do škatulky “Příště jdu zas”.

Brutusáček: Souhlasím, Valkyrje se vyhýbám jak satan kříže a může za to ten název, ale koncert byl super, takový alá starší Marduk.

mIZZY: Jak to na Brutalu už bývá, pokud zde hraje na závěr dne nějaký funeral, ti pořádně oddaní magoři musí zůstat až do konce. A jelikož čtvrteční noc patřila Skepticism, byla to povinnost o to větší. Na festivalu jsme je v minulosti už viděli, třeba na jejich legendární koncert z roku 2009 vzpomínáme všichni snad dodnes. Poté se zde ukázali ještě jednou v roce 2015, kde to ale na stanové stage docela odnesli jak zvukově, tak vlastně i trochu vizuálně. Tentokrát je pod širým nebem nezakrývala žádná bílá plachta, neměli kdovíjak přepálený zvuk a celkově vyzněli tak, jak mají. Úvodní song Calla z loňského alba Companion sice byl na jejich poměry až moc rychlý, ale po něm se naštěstí už jen a jen zpomalovalo. Nejúžasněji vyzněla pravděpodobně skladba March October z již čtrnáct let staré desky Alloy, jejíž pomalé záseky s táhlými klávesovými plochami sice z přítomných vyloženě vysávaly poslední zbytky sil, ale zároveň je zde naprosto přikovaly a nedovolily od pódia odejít. Sám jsem už téměř drhl hubou o zem a vysával jsem poslední kapky životabudiče z placatky, ale i kdyby Skepticism hráli misto hodiny dvakrát tak dlouhý set, stejně bych vydržel až do konce. A i když to nebyl poněkolikáté až tak úžasný zážitek jako před třinácti lety, stejně to byl nádherný funus.

MXL: Závěrečná smuteční slavnost pod taktovkou zaměstnanců z  pohřebního ústavu Skepticism byla sice neblahou, nicméně nutnou povinností. Hlasitosti jako při Evoken se nedostávalo, ale ani nebylo třeba. Funeral doom Finů je komorněji laděný, jak se v přítomnosti nebožtíka sluší, přesto funguje na táhlými etudami zamotávanou palici intenzivně. Pomalé? Moc pomalé? Tak ještě zpomalíme. Matti Tilaeus hlasově osciluje na ose mezi smutným melodickým a kulervoucím murmurem, včetně všech dalších poloh mezi, a byl to právě on, kdo ve fráčku poplakával při rozdávání bílých růží přítomným pozůstalým dámám. Bubeník hrál skoro až jazzově a extra kopák v úsporné sestavě navíc využíval jako další kotel. Jedna ultrapodladěná kytara a klávesy vše ostatní utáhly v pohodě a my mohli nerušeně truchlit. Po dvaceti minutách se mě zmocnil jakýsi neradostný trans a bylo zajímavé pocity srovnávat s pekelnými halucinacemi při Evoken. Táhlo se to za rakví jako zástup mrtvých duchů, každý další rozvážný krok poskytoval záminku k hlubšímu zármutku. Mistři zpomalovaček a psychedelického minimalismu kázali světový zmar důkladně, nesmělo zůstat ni živáčka. Když Skepticism po hodince završili své definitivní prokletí veškerenstva, bylo mi už jedno, kolik je hodin a vydržel bych se s nimi, coby viselec, bezduše pohupovat až do rána.

Brutusáček: To utrpení do dvou rána čekat stálo za to a Skepticism předvedli krásu.