Ještě než přistoupím ke koncertu samotnému, zmíním jednu věc, kterou zajisté ocení mystikové. Původně jsme z Ústí chtěli na vystoupení Crowbar jet vlakem ve čtvrt na šest. Jelikož jsme s Gábou byli v pracovním procesu rychlí jako blesk, stihli jsme spoj o hodinu dříve. Jak se později ukázalo, kdybychom opravdu jeli tím pozdějším, pravděpodobně bychom žádné Crowbar neviděli. Zhruba půlhodinu po průjezdu našeho vlaku, jistý osobák v Ústí nejenže vykolejil a strhl vše, co mu stálo v cestě, ale rovnou i usmrtil strojvedoucího a jedenáct pasažérů zranil. Osud?

Ale my nic zlého netušíce sedáme na pivo ke Střapovi a dalším a dáváme se po dlouhé době zase do řeči. Ale mně to za několik málo minut nedá a vyrážím za roh, kde už se kumulí členové neworleanské skvadry. Ne, neváhám, spouštím frivolní „hi guys“ a už se na mě valí lavina anglických slovíček. Perfektní. Basák Patrick Bruders a zejména užvaněný bicmen Tommy Buckley se se mnou dávají okamžitě do řeči a už si to brousíme jednotlivými deskami Crowbar a huhláme na sebe znění našich oblíbených riffů. Jako malá děcka.

Ptám se povedeného dua, jak to vypadá s novou deskou. „No, víš, letos to sice nahrajeme, ale asi to do Vánoc vydat nestihneme,“ zní ponurá (přesně v duchu Crowbar) odpověď. Buckley chce hned vylepšit dojem a tvrdí, že to čekání bude stát za to a novinka bude hodně „doomy“. Mlel cosi o mixu Broken Glass a Odd Fellows Rest, na což neverbálně odpovídám otazníky na čele. Nezbývá než dodat apačské „ufff“. Tommy pokračuje: „Až přijedeme domů z turné, tak začneme zkoušet a dodělávat skladby, které ještě nejsou hotové a valíme do studia je nahrát,“ hihňá se. Hotových mají prý osm skladeb, vokály a texty jsou ještě dost prozatímní. Buckley mě furt přesvědčuje, že mě to album vážně zabije, na což mu s klidem ve tváři odpovídám: „Věřím ti.“ Pak se téma stočí na hulení, takže neváhám a zvu je k zelenému stolu. Po brku už tak dost výřečný bubeník nás s Gábou začíná doslova a do písmene slovy bombardovat. Za těch dvacet minut jeho monologu, který byl delší než Ottův slovník naučný, se mimojiné dozvídáme, že ho z práce a z hraní bolí všechny klouby, že má po celém těle 22 zlomenin, 22 let montuje klimatizace a 22 let hraje v Soilent Green, jeho oblíbeným bubeníkem je Pete Sandoval a tak dále a tak dále. Vrcholný moment celého jeho verbálního galapředstavení přichází, když se z ničeho nic vynoří jakýsi bezzubý snědý instalatér v montérkách, který se s Buckleym plácá po zádech, něco nesrozumitelně huhlá a ač neumí ani písmeno anglicky, napodobuje jeho řeč stylem horkého knedlíku v ústech. Jasný Hrabalův pábitel.

Oukej, pojďme ke kapelám. K přítomné hudební podpoře Crowbar opravdu jen velmi krátce. České Gospel Of The Future, o nichž všude čtu popisná slůvka jako „naděje“ nebo „čerstvá krev“, jsem ještě naživo neměl tu čest vidět. Prolétl jsem nějaká videa, poslechl audio ukázky, ale jaké bylo mé rozčarování, když skupina spustila. Sami se zařazují jako „heavy-doom“, což by ani nebylo tak od věci. Kvartet však svůj od přírody zemitý sound nikam nedokáže posunout a od začátku do konce obehrává ty stejné riffy, jež se téměř po celou hrací dobu písní nemění. V písních není žádný vývoj, rozvíjení motivů, začíná a končí se u primitivní brutality. Ono neustálé opakování jednoho riffu donekonečna i trpělivého naslouchajícího rozladí. Nebudu se však unáhlovat a počkám si na novou desku, která buď mé obavy potvrdí, nebo vyvrátí. Německou předkapelu Redrum Inc., kterou si Crowbar s sebou přivezli, si už netroufám hodnotit vůbec, neboť jsem po druhé písni s hrůzou v uších uprchl na vzduch. Normální metal/core nenabízející cokoliv, co bychom již neslyšeli. Ale nevadí.

Dobrá, nyní k Páčidlu. Hned zkraje musím říct, že má očekávání zůstala nenaplněna. Nebylo to však tím, že by Crowbar odehráli špatný koncert, ba naopak! Spíše mi nesedla shoda okolností a detailů, které z normálního vystoupení dělají opravdový zážitek, na nějž se nezapomíná. Možná mne hned ze začátku zklamal zvuk, a to především u kytar, jejichž síla tentokrát třímala spíše uvnitř aparátu, než že by se drala ze zesilovačů na nebohé příchozí. Při koncertu však měním stanoviště a zjišťuji, že největší koule má zvuk vzadu. A rovněž zjišťuji, že definitivně senilním a nezvládám metalové koncerty, protože 220 centimentrů vysoká lidská hora zvaná Vejška (obsluha knoflíků u WWW) mou muší postavu několikrát málem zašlápla a odhodila neznámo kam. Rovněž mě dvakrát nenadchlo jeho divoké máchání rukama hlava nehlava mezi lidmi. Jako lék bych doporučil denně ráno a večer štípat dva kubíky dřeva, ono tě to přejde, holomku. Za mé nejapné žerty se mu omlouvám, ale díky tomuhle jsem měl po zážitku.

Crowbar šlape jako olejem namazaný buldozer, který svou silou zvládne trhat stromy i s kořeny. Jejich show je i díky podstatě jejich produkce dost statická, nicméně basák ve všech tempech hází řepou jako o život a je vidět, že on samotný je především obrovským fanouškem vlastní kapely. Kvartet v čele s vousáčem Windsteinem sází na stůl hlavně starší fláky z druhé stejnojmenné desky z léta páně 1993. Výběr songů mohl být více zaměřen na novější tvorbu (co třeba něco z Odd Fellows Rest?), ale tyto hnidopišské fanouškovské požadavky jsou vždy nenaplnitelné. High Rate Extinction, Self-Inflicted, All I Had (I Gave), tíživá I Have Failed, z Broken Glass hned první Conquering, Burn Your World a nezpochybnitelná I Am Forever. Z alb následujících povinná Planets Collide a The Lasting Dose, z poslední desky geniální New Dawn. Zhruba stovka lidí, co na Sedmu dorazila, tvoří velký aplaus umocněný mnohými „Crowbar ultras“, jejichž bezmezný ryk dostal kapelu zpět a ta tak na samý závěr zahrála hymnickou Thru the Ashes (I’ve Watched You Burn). Pak již definitivní konec, naprostá hluchota (kapela stejně jako před 14 lety své aparáty mezi skladbami nevypínala), tma, šlus. Večer to byl velmi zvláštní, ač byl koncert vynikající, z různých nevysvětlitelných důvodů mi nebylo dopřáno si jej pořádně užít.