Kdy: sobota 25. ledna 2025
Kde: Německo, Jena, Kassablanca

O víkendu 24. a 25. ledna jsme vyrazili do Německa na nějakou tu kulturu spojenou s turistikou. V pátek jsme po návštěvě malého, ale celkem pěkného města Halle absolvovali koncert Death in Rome v Lipsku. Fajn akce, ale ničím extra výjimečná, abych měl potřebu z ní psát report. Mnohem více mě však překvapil jednodenní festival Cursed Cortex, který se konal v nedalekém městě Jena. A jelikož je v Jeně k vidění kromě malinkého centra celkem prd, raději dáme nějakou turistiku ve Výmaru, kde bylo i díky super počasí fakt hezky.

Do Jeny následně přijíždíme někdy před pátou, jdeme se ubytovat, najíst a na festival zatím až tak nespěcháme. Úplně upřímně, přijeli jsme sem hlavně kvůli posledním třem kapelám a představa toho, že po celkem intenzivní turistice stojím minimálně dalších šest hodin na nohou a pak samou únavou padám na hubu během headlinerů, mě zrovna nelákala. Co jsem ale slyšel od známých, koncert blackmetalového dua Grobian byl údajně moc fajn.

My dorážíme do klubu až někdy po sedmé, kdy už hrála německá kapela Rană, která na poslední chvíli nahradili odpadlé Rakušáky Ara. Jednalo se o takový neocrustem a lehce post-prvky načichlý black metal. Rozhodně nic, co by mě uráželo, ovšem ani uchvátilo. Hlavně se okamžitě po příchodu bratříčkujeme s kamarády Alkerdeel, se kterými jsem se viděl naposled před dvěma lety, obdaruji je svou loňskou pálenkou a pochvalujeme si, v jak super klubu se tato akce koná.

Kassablanca je dost velký prostor, který se nachází hned vedle vlakové tratě a už když sem přicházíte, máte pocit, jako byste se ocitli v zajímavém hybridu strahovské Sedmičky a MeetFactory. 007 připomene punkovou estetikou, MF zase rozměrem a lokací.

Od kámošů z kapel se dozvídám, že je zde i výborné zázemí pro kapely s prostorem, kde se údajně pořádají i menší akce. Kapely zde navíc měly možnost spát v renovovaných a vytápěných vlakových vagonech. K tomu zde nechybí ani velký bar, prostorný venkovní prostor pro kuřáky a slušné hajzly, prostě vše, co od podobného prostoru chceš. A hlavně nesmím opomenout po celý večer dost slušný zvuk a super světla.

Když na pódium přichází třetí kapela Morsch, jdeme se na ně ze zajímavosti podívat. Před koncertem jsem od kapely neslyšel ani notu, jen jsem věděl, že hrají death metal. Když ale spouští první song, celkem rychle mi padá brada. Na to, že mají na kontě jen jedno demo, prezentovali se fakt masivním zvukem a suverénním výkonem. Hráli dost chorobný death, který nejednou zavítal do doomových poloh, během kterých jsem si hlavně díky kytarovému vybrnkávání s dost specifickým soundem párkrát vzpomněl třeba na Spectral Voice.

Zpěvák ze svého hrdla tahal hodně hluboké grcky, ale místy i agresivněji zařval. To vše s výpomocí silného echa. S nějakým vizuálem se Morsch nějak extra nesrali, prostě zelené podsvícení a nekonečná oblaka kouře, což se k jejich odporné smrti fakt hodilo. Párkrát sice kapela zavítala až do goregrindových tupa rytmů, což mi přišlo zbytečné, ale jinak hrozím a řvu nadšením. Slyšel jsem nějaké drby o tom, že by mohli být na dalším ročníku Tones of Decay, kde je případně doporučuji nevynechat. Výborný gig!

Jako další hrála dnes již rakousko-italsko-česká Hagzissa. V případě těchto starých známých moc není co řešit. Vojta ze Sněti a Bahratal mě už na posledním ročníku Never Surrender festivalu přesvědčil o tom, že do kapely výborně zapadl. Tentokrát, kromě toho, že vše skvěle zahrál, mi přišlo, že měl i více prostoru na to se do některých pasáží více vcítit, trochu si s nimi pohrát a dokonce i lehce komunikovat s davem. Tentokrát byl novinkou u Hagzissy ovšem nový bubeník, který nahradil Lukase, ale i jeho výkon mi přišel velmi v pořádku.

Zazněly jinak všechny podstatné pecky z debutu They Ride Along, a to včetně výborné hitovky Moonshine Glance. Dav, který byl na Hagzissu asi nejpočetnější z celého večera, se v paření nešetřil. Ono ještě aby jo, když kapela sází jeden našlapanej flák za druhým.

Tentokrát čtveřice hrála s poněkud hutnějším a basovějším zvukem, takže mi přišla možná méně čitelná, ale o to více heavy. V závěru si pro nás navíc přichystali překvapení v podobě coveru Metal i piekło od polských Kat. Super gig jako vždy a o důvod více k tomu těšit se na koncert Negative Plane v Praze, kde Hagzissa rovněž vystoupí.

Nejtvrdší bandou večera pak jednoznačně byli Bloody Vengeance. Kapela, jejíž členové hrají naživo v Death Worship a Kadeniac nějakou dobu drtí basu dokonce i v Blasphemy. S BV jsem se viděl tentokrát počtvrté a jsem si jistý tím, že v Jeně odehráli svůj úplně nejlepší koncert, co jsem od nich zatím zažil. Pravda, evidentně došlo k nějakým technickým problémům a během setu se musel trochu štelovat kytarový aparát, což však vůbec nebránilo tomu, aby nás tohle německé trio totálně zabilo.

Jasně, rád vzpomínám na jejich speciální coverovací set z Chaos Descends, stejně tak jako na smršť z Berlína nebo v Praze před Diocletian, ale tohle bylo fakt ještě o úroveň dál. Nasypanost lvl infinite, naprosto výborný zvuk, který byť nebyl přepálený, pořád půlil lebky, no a samozřejmě grcance jak cyp. Bloody Vengeance opět potvrzují, že nepotřebuješ na pódiu dvacet členů, abys mohl hrát zabijácký war metal. Stačí, když jste tři, ale máte tu válku v krvi. Jo a cover od švédského d-beatu Shitlickers taky nechyběl.

Osobně jsem se ale nejvíce těšil na poslední Alkerdeel. S těmito Belgičany jsme už trochu společné srandy zažili, ale vzhledem k tomu, jak si s nimi nejen po lidské stránce, ale i co se hudebního vkusu týče rozumíme, za každé naše další setkání jsem velmi rád. Od našeho výletu na jejich křest s Ved Buens Ende v Antverpách a následného koncertu v rámci A Sinister Purpose v Lipsku už utekly dva roky, takže ještě před intrem se cpu na dobré místo a jsem ready na další nálož.

Okamžitě od prvních tónů úvodního songu Vier z poslední desky Slonk je jasné, že tentokrát bude zvuk opravdu masivní. Ten rozjezd, kde si hezky povídá kytara s basou, vyzněl ještě mnohem lépe než z alba. K tomu navíc i super atmosférické osvětlení, fakt parádní podmínky.

Ve chvíli, kdy na pódium přichází zpěvák Jeroen, však nastává čas na komickou chvilku. Hned poté, co zvedne nad hlavu stojan s mikrofonem, mikrák padá k zemi. Když uchopí do ruky kabel, zjišťuje, že je mikrofon úplně pryč. Ten spadl až pod pódium mezi lidi v první řadě. Poté, co vše spojí dohromady a párkrát zařve, mikrofon opět letí do hajzlu, tentokrát za něj. Něco podobného se stalo asi třikrát, načež se frontman naštval a přilepil jej ke kabelu nějakou páskou.

Naštěstí celá tahle anabáze netrvala moc dlouho a hlavně se odehrála v pasáži, kde je vokálu minimum a není až tak podstatný. Od chvíle, kdy se začalo více řvát i sypat, se už pokračovalo bez jakýchkoliv failů.

Alkerdeel hráli, tuším, úplně stejný set, jako když jsme je viděli v Belgii. Tedy tři fláky z posledního alba, třetí část Regardez ses yeux z Lede a Dyodyo Asema. Řekl bych, že v první cca třetině koncertu Jeroenův vokál lehce zanikal, za což možná mohlo ono neustálé přepojování mikrofonu nebo zkrátka způsob, jakým do něj řve. Když ale udělal ugh nebo jiné skřeky, lezlo to ven dostatečně.

Veškeré vokální pazvuky bylo potřeba pořádně slyšet především během vypalovačky Zop, která byla dle očekávání nejvíce party songem z celého setu. Škoda jen, že v tuhle chvíli už bylo na Alkerdeel docela málo lidí. Říkám si, čím to? Jasně, byla už skoro půlnoc, ale zase sobota, kdy není kam spěchat. Že by už Belgičané většinu návštěvníků nezajímali? Mno, jejich blbost, já si jejich gig užíval opět náramně.

A to dokonce i jejich nejpomalejší a nejdelší song Dyodyo Asema, který nahráli dohromady s Gnaw Their Tongues. Jasně, ten pozvolný rozjezd byl po třech skočných skladbách docela jako pěst na oko, ale jakmile dostal grády, byl hustý tak, že by se dal krájet. Oproti albu a jejich dřívějším koncertům už docela pozměněný, ale asi mohu říct, že z těch tří koncertů, kde jsem Dyodyo naživo slyšel, pravděpodobně nejlepší.

Jestli mě ale něčím Alkerdeel v Jeně opravdu dostali, byl to jejich závěrečný track Trok. Během něj ten kytarovej zvuk naprosto řezal hlavy. Vlastně i vokál a vše další znělo naprosto skvostně. Jestli něco musím živé podobě této kapely uznat, je to um, s jakým kytarista i basák pracují se svými efekty, což prostě na koncertě vyznívá fakt mnohem lépe, než při domácím poslechu. Kolikrát jde jen o jednoduché sešlápnutí pedálu nebo hýbnutí s kvákadlem, ale funguje to parádně. No a o tom, že Trok je i sám o sobě palba jako prase, se snad ani netřeba bavit.

Konec, jdeme se rozloučit s kamarády a jde se… Nikam se nejde! Většina lidí sice už dávno chlastá venku nebo doma, ale v klubu ještě rozjíždí afterparty DJ Warzone. Nejdřív jsem si říkal - mrdat nějakého DJe, chci se vyspat, ale Warzone rozjíždí takový diktát, že z toho nejde jen tak lehce odejít.

Breakcore, hardcore techno palba s nádherným vkusem. Yes, tohle má hrát po metalu, žádná debilní heavy metal afterparty jako na Chaosu, tímhle je třeba rozstřílet metalisty! Borec to má evidentně v krvi a ví, jak na to. Já doufám, že se s ním ještě někdy setkám, protože tohle mě fakt bavilo.

Kassablancu v Jeně si rozhodně píšu na seznam klubů, který se vyplatí sledovat, a až se tam bude konat další podobná akce, rád sem opět vyrazím. Alkerdeel s Hagzissou jinak patří díky za příjemný pokec a už teď se těším na to, až se znovu uvidíme. S prvními jmenovanými snad nejpozději v březnu v Innsbrucku a s těmi druhými v dubnu v Praze.