Nasadit rovnej kšilt, nahodit zlatý řetězy, vzít si svoje nejoblíbenější Raybany, bičiz s sebou do káry a nezapomenout si ostrý řeči doma. Příjdeš a vidíš pořádný americký rappery, sice nemaj úplně všechno, co bys čekal, nevypadaj tak úplně macho, ale dáš si cuba libre a hell yeah. A hvězdy už vycházej na pódium a v ten moment se to začne srát. Tohle že má bejt dobrej hip hop? Odkdy? Žádný prachy, žádný bičiz, žádný zlato, žádná párty, místo toho divnej hluk v pozadí a okolo tebe hardcore kids.
Dälek to se svým přístupem nemaj jednoduchý, v USA koncertování pro pět lidí včetně kapely, tak se není co divit, že jezděj rádi do Evropy. A jedině dobře, takovýhle odřezky od stolu se na jazyku převalujou moc sladce. Ale k samotným Dälek. V malým klubu se rozjíždí směna, kov tluče, olej chybí, kolečka o sebe dřou, skřípou, trestaj, pod tím masivní rachot traf, dynam, generátorů, to celý přehlušovaný dunivejma beatama. A k tomu neutichající proud názorů, kritik, frustrací, slov, pusou dovnitř, krk, tepny, zkoumat a ano, je to od srdíčka, žádná hraná fraška a vymyšlený příběhy z Bronxu, tep přechází přímo do slov a slova se řvou do světa. Industriální atmosféra houstne při starších válech, mírní se a hladí při písničkách z Abandoned Language, no a pak přichází písnička z novýho alba (diář tužka sedmnáctýho ledna), temno, zlo, na novince se laskat ušní lalůčky a hladit kolínka nebudou, spíš kleště objímaj zoubky, muck, muck. No a po novým válu ještě výdech, mazlení s opuštěným jazýčkem, tvrdý kontrolování absencí, ticho, pivo, domů.
Vložit komentář