Musím říct, že ještě hodinu před koncertem jsem neměl šajn o tom, co Venom Prison hrajou. Rychlá oťukávačka přes dva-tři videoklipy přinesla zjištění, že se jedná o docela valivý death metal s ženským zpěvem. Ihned vzápětí se rozplynul strach z toho, že si Darkest Hour vezou nějaký nesmyslný doprovod. Když jsem o hodinu později scházel do strahovské Sedmičky, Britové akorát zvučili, příjezd měli zřejmě pozdní. Nevadí, na Sedmičce je to navíc již takový kolorit. Kombinace přicházejících lidí, otevíraní prvních lahváčů barmany a zvučení kapely dotváří vždy fajn atmosféru. Překvapením bylo, a bylo to snad poprvé, co na kopec jezdím, že Venom Prison zvučil vlastní zvukař a místní borec hrál roli pomocného technika. To se projevilo hlavně v začátku jejich setu, kdy místo valivého death metalu vycházelo z beden lehce zakoulené chřestící Švédsko, které trvalo cirka první třetinu setu. To ale vůbec neovlivnilo výkon kapely samotné, neb ta měla snahu zatlouct přítomné do země. Předvedla prakticky nepřetržitý set, o jehož soudržnost se staralo několik intermezz, nebo prosté navazování jednotlivých skladeb těsně na sebe. Britové sázejí spíše na klasiku a než nějakou modernou, nechávají se ovlivnit spíše tvorbou Bolt Thrower a lehce Immolation, to se dnes dá ohodnotit plusovými body. Pozornost na sebe strhávala hlavě pěvkyně Larissa dříve působící v hardcorevých Wolf Down a i přes svoji drobnou postavu vyluzovala hodně poctivý growl. Nebylo to však jen samoúčelné řvaní, ale byla za ním vidět nějaká ta práce a snaha o variabilní intonaci; podobně s vokálem pracuje Dahlien v Keep on Rotting. Set trval kolem pětatřiceti minut, to tak nějak odpovídá délce jejich debutové desce, která zazněla veskrze celá. Jako support určitě dobrá volba.

Co tomu ale chybělo, bylo málo početné publikum. Jasně, šlo hlavně o Darkest Hour, ale Sedmička nebývá ten typ klubu, kam dorazí většina osazenstva až v devět na hlavní kapelu, proto když se připravovali a část lidí si šla zakouřit, prostor byl téměř prázdný. Přestavba byla rychlá. Amíci si přivezli velkou plachtu, která se samozřejmě do klubu nevešla. Bicí si přišel nazvučit Travis Orbin sám, další technik otestoval mikrofon a při štelování kytar se na pódiu nepohybovala ani noha, protože vše probíhalo z backstage. Každopádně to proběhlo rychle a světla zhasla vzápětí.

Zachování takového toho velko-kapelního dekóra, kdy kapela vběhne na stage s prvními tóny v strahovském sklepě vždy vyloudí úsměv, ale Darkest Hour si to mohou dovolit. Začalo se Knife in the Safe Room - otvírákem z nové desky Godless Prophets & The Migrant Flora - a s ní se spustila vřava. Kotel nečekal na žádné požehnání a rozjel se jeden z mnoha četných circle pitů, pro tohle místo nic neobvyklého, a při třetí Doomsayer se kromě tanců zapojilo celé publikum sborovým zpěvem, inu deska Deliver Us prostě ten úspěch má. S každou další písní přeskakovali k jiné desce a k nadšení přítomných přispělo i to, že co skladba, to pomalu největší hit z dané desky. Jako průřez tvorbou snad nešlo vybrat lépe. Největší zastoupení měla logicky novinka, z ní zazněly celkem tři skladby, které se starou tvorbou jako Convalescence nebo Sadist Nation dobře kontrastovaly. Kapela se vyvarovala popových zbytečností z minulého, stejnojmenného alba, a i když na ní došlo také, tak Rapture in Exile z eponymu patří k tomu lepšímu. Nejpomalejším skladbou celého setu se tak dá označit Savor the Kill, u které jsme se mohli v klidu nadechnout a svlažit hrdlo. Koncert každopádně nabíral rychlý spád, při kterém ale nebylo o zábavu nouze. Pokud se „neveslovalo“, neběhalo v circle pitu, lidi lítali vzduchem. A to včetně kapely (tipuju, že z těch dvou kytaristů si zaplaval Michael Carrigan), takže si to DH bezpochyby užívali. Ale i na drumce Travis Orbina byla radost pohledět. Celý set byl v podstatě shrbený jak Quasimodo, ale ta pekla, co valil, byla impozantní. Dámská část zajisté ocenila jeho odění do půl těla.

V pauzách panovala uvolněná atmosféra a zejména John byl hodně komunikativní. Mimo jiné se zmínil, že zde hráli již před 15 lety a rád na to vzpomíná, každopádně si myslím, že v menším klubu minimálně za posledních deset let nehráli, byť jim není cizí. Darkest Hour odehráli osm skladeb a po čtyřiceti minutách se odporoučeli. Samozřejmě jen na oko a po krátkém vytleskání se vrátili s další trojkou, při které došlo na nejstarší zářez v podobě For the Soul of the Savior z desky The Mark of the Judas. Tomu všemu dopomáhal masivní zvuk, který se kapelnímu zvukaři podařilo ustálit až tak, že místy měl tendenci strhávat omítku ze zdi.

Jediný neduh celé akce tak spočíval ve zmíněné návštěvnosti. Před podiem bylo k nehnutí, pár lidí bylo na stupínku před zvukařem, ale jinak v klubu bylo prázdno, a to jsem předpokládal, že se na akci na bar budu prodírat přes zástup lidí. Darkest Hour by měli táhnout a taky táhli, protože koncert to byl bezchybný a zaručeně všichni odcházeli spokojení. Ten, kdo nedorazil, tak zřejmě přišel o jednu z mála šancí, ne-li o tu poslední, vidět je v tak malém prostoru. Velká chyba!

Setlist:
Knife in the Safe Room
Convalescence
Doomsayer (The Beginning of the End)
No God
Timeless Numbers
Savor the Kill
Violent by Nature
Widowed (playback)
Those Who Survived
--
With a Thousand Words to Say But One
Rapture in Exile
The Sadist Nation