Za normálních okolností bych na tomhle koncertě nebyl. Ale dalo by se říct, že v tom případě by nebyl ani koncert, Dead Can Dance by byli u ledu a jak Brendan Perry, tak Lisa Gerrard, by si každý na svém písečku dál stavěli sólo hrady. Po ceně druhým důvodem, proč nejít, bylo reunionové album, moc pohoda a moc kláves, z něhož se měla sestávat většina setu.

Předkapelu vynechávám kvůli očekávání etnomrdky (k „ní“ se níže dostanu já,  pozn. bizzaro) a dorážím přesně na devátou. Oproti víkendovému Babelu v Arše (pá-so-ne) má Kongresové centrum neskutečně luxusní sedačky; sedám a skoro okamžitě se začíná hrát. Na pódiu je sedm lidí, tři z nich mají klávesy, a aby toho nebylo málo, Perry má vedle sebe laptop. V první skladbě byly živě jen hlasy; bicí jsou elektrická, což mi po koncertu říká Bizz. To je samozřejmě dost děsivé. Naštěstí mají DCD perfektní, přestože poněkud přetažený, zvuk a v dalších skladbách se přidává pár nástrojů (např. baskytara, perkuse, kytara; Perry hraje na cosi loutnovitého a Gerrard na yangqin), takže klávesy netahají za uši a většinou netvoří zvuk samy. Nic neznám, většina věcí jsou kvalitní hymny, ústřední dvojice zpívá skvěle, při hlasových náletech Lisy Gerrard asistované zvukařem mi dokonce naskakuje husí kůže, úžasný hlas. Celkově moc milý etno-soundtrack.

Spokojenost trvá tak hodinu, pak to začíná být dlouhé. Delší set si může dovolit pár kapel, DCD by se mezi ně možná mohli zařadit, ale to by chtělo víc akustiky a především víc hitů. Perryho hlasu je moc, klávesy ve starších věcích zní uměle a celek začíná přepadávat z tenké hranice mezi kýčem a krásou na tu špatnou stranu, čemuž dost napomáhá vánočně blikající síť za kapelou. Navíc je publikum až moc nadšené, takže řve ještě v začátcích skladeb, čímž ty tišší dost trpí. Základní set trvá asi hodinu a půl. Po bouřlivém (jakože hodně) potlesku se kapela vrací a hraje Ubiquitous Mr Lovegrove, první dnešní song, který znám, ještě něco, pak odchází, další kolo, další dva songy, odchází, odcházím, jdu ke druhému vchodu pro Bizze a Zzn, slyším, že se ještě hraje, ale to už dost lidí odešlo, a pak to definitivně končí.

Nebylo to zásadní, ale milé, nebylo to nádherné, ale hezké; jen zpěv Lisy Gerrard se celkové pohodě vymykal. Zajímalo by mě, co na to říkali die-hards.