Kdy: 13. února 2025
Kde: Praha, Modrá Vopice

Dlouho jsem váhal, jestli se jet podívat na pražskou zastávku právě končícího evropského turné Defeated Sanity. Ani ne tak proto, že tyhle BDM stars letos v českých luzích a hájích uvidíme ještě na Obscene Extreme nebo Brutal Assaultu, jako spíš kvůli ne úplně odpovídajícímu supportu. Pět kapel? OK, ale méně v tomto případě znamená více.

Do chajdy dorážíme krátce po sedmé hodině, kdy by podle programu akce měli právě končit američtí Asylum. Jenže ouha. Na prknech drtí krkolomné struktury trio a plachta za zády napovídá, že jde o Embryonic Devourment. Nevím, kdo způsobil tenhle organizační přešlap, jestli se prostě jen kapely domluvily na přehození, nicméně kvalitativně tihle Amíci rozhodně neměli celou show odstartovat. Jejich pojetí technického brutal deathu je originální, těžko uchopitelné a oproti dalším dvěma bandám, které následovaly, až sofistikované a kreativně je převyšuje asi o deset levelů.

Co naplat, se skřípěním zubů tedy musím vydržet Asylum. Opravdu nechápu, kdo vymyslel, že se tenhle začínající kvintet musí prezentovat za velkou louží jako předkapela Defeated Sanity, když je v její „hudbě“ snad všechno špatně.

V prvé řadě by si kluci měli uvědomit, co vlastně chtějí hrát. Brutal? Ten to nevidělo ani z rychlíku, z beden leze cosi jako neškodně jalový thrash převážně ve středních tempech a trnovou korunu tomu nasazuje hrozící vokalista s nablacklým skřehotem (napadá mě srovnání s Travisem Ryanem z Cattle Decapitation). Skupina se sice snaží, celé to ale vyznívá hrozně směšně, jak se to míjí účinkem. Riffy nedávají vůbec smysl, skladbám úplně chybí nějaká kompoziční logika. A také se opět ukázalo, že ten, kdo si do Vopice nepřiveze vlastní pořádný aparát, zvukový zázrak nepředvede (jako na zjevení vzpomínám na zdejší zvukově kulervoucí vystoupení Revocation). Kytary u všech kapel zněly jako dětské chrastítko, žádné basy (ani středy), prostě zkušebna. Čest výjimce – hlavní hvězdě večera...

Třetí v pořadí, tentokrát one-man band, Putrid Pile na mě působil obdobně. Myslím, že by to jakžtakž mohlo fungovat jako duo s živým bubeníkem (tedy jako dnes už typický grindcorový line-up á la P.L.F.), ale se špatně zvukově ošetřeným automatem to byla katastrofa. Naivně jsem si myslel, že těchto pokusů o BDM už budu ušetřen a že tohle zůstane uzamčeno za zdmi „pokojíčkových projektů“.

Seč se Shaun LaCanne snažil, jak mohl, dělal při hraní úsměvně přísné grimasy, z beden lezl tumpachový džn-džn slamming proložený sypačkami (všechno na čtyři akordy!) se zvukem automatu jak z roku 1996. Snad se nikdo neurazí, ale tohle by v nějakém generátoru hudby složila lépe snad i AI. Se slzou v oku vzpomínám na jiný one-man BDM projekt Insidious Decrepancy, který zní oproti tomuto kompozičně jako rajská symfonie.

Po tomhle útrpném přečkávání sonické hrůzy přichází Disgorge revival pojmenovaný dost úděsně To Violently Vomit (fotka: Monika Mokošová, 12.2. Košice). Kalifornská tlupa Disgorge byla v BDM podhoubí vysoce vlivná kapela, svými postupy (stopky a neutuchající kila hraná v blast beatu) inspirovala snad stovky podobných smeček, to je nepopiratelné konstatování faktu.

Na přelomu milénia ukázala, že se dá hrát slamově komplikovaně v závratných sypacích tempech a ukázala směr, kudy se bude žánr ubírat. Pamatuju si, jak jsem onehdá poslouchal Consume the Forsaken a kroutil u toho hlavou. Na druhou stranu se musím přiznat, že jsem se nikdy fandou Disgorge nestal, jejich muzika mi ve finále přišla až moc monotónní (a v tomhle mikroranku dávám přednost třeba ...And Time Begins od Decrepit Birth nebo prvním Disavowed).

Ve Vopici si nicméně To Violently Vomit ostudu neudělali, i když Diego Sanchez měl kytaru nazvučenou opět strašně do „papírových“ výšek a skupina hrála jen ve třech bez basy. Nevím, kdo na tomhle turné třímal paličky, ale zcela podle očekávání předvedl atletický výkon. Pozadu nezůstal ani Angel Ochoa z Abominable Putridity jako typicky guturální frontman. Ohlas měli Kaliforňáci mocný, i když chajda zrovna nepraskala ve švech, kotel se vytvořil slušný. Kapela zahrála průřez svou zvrhlou diskografií (setlist zde), podle všeho se dostalo na všechny čtyři desky.

A headliner? Defeated Sanity jasně ukázali, proč jsou cca 15 let světovými lídry technického brutálního death metalu. Zvukově to nejvíc kapele šlapalo v těžkotonážních pasážích, naopak při honění hmatníků a až jazz/fusion přechodech se to víc slévalo do sebe. Gruber a spol. mají prostě svůj trademark, který odmítá syntetickou moderní metalovou produkci -  „chlupaté“ kytary s odérem vlhkého sklepa, oproti tomu hodně konkrétní bicí (pro zajímavost, Lille hraje bos) a čitelná zvonivá Schmidtova basa.

I když kapela operuje na úzkém políčku, vykřesala z něho maximum možného. V jejich muzice je všechno – (tupo)slamy na milion způsobů, stlačené suffosypačky, kila+stopky á la Deeds of Flesh (tady dokonce cover), starý tech thrash/death (Death, Cynic, Atheist), i gravity blasty pozvedli na další level, když je Gruber využívá na lichodobé riffy. Ve Vopici to bylo všechno krásně slyšet – když kvartet hrál starší kusy, víc to tlačilo, naopak novější tvorba zní zase víc „progy“.

Potěšilo mě, jak byl poskládaný setlist. Úvod obstaraly první dva songy z Passages into Deformity následovaný Carnal Deliverance, na něž se lidi chytali jako mouchy na lep. Poté skupina přehrála celé své novinkové album Chronicles of Lunacy, ale rozdělila ho na dvě poloviny. Aby se publikum víc chytalo, do mezipauzy nacpala exkurzi do prvních dvou desek plus jeden z flák z The Sanguinary Impetus a pak se k novinkové desce vrátila. Skvělý tah, určitě lepší než dát celý počin na jeden zátah.

Faktem ovšem je, že Defeated Sanity zahráli fakt kládu. Nepamatuju si, že bych někdy viděl v téhle nelidsky supernadrcené muzice hodinový set, kde se navíc mezi songy moc nekecalo. Šestnáct skladeb! Poslední třetinu jsem už cítil dost únavu, ale hudebníků jakoby se to netýkalo.

Nelidský diktát se týkal všech – Josh Welshman (nejdřív mezi lidmi, pak konečně i na pódiu) kázal odporné slizké žalmy, nový sekerník Vaughn Stoffey s lehce asiatskou vizáží sázel bez hnutí brvou jeden riff za druhým (celkem jich tipuju tak 276), nadto rytmické duo Gruber + Schmidt hrálo krkolomné rytmy a prstoklady s bravurní lehkostí. Opravdová BDM profesura, kterou momentálně asi těžko někdo může překonat (celosvětově mě napadá jen pár vyvolených jmen).

Moc se ani nelze divit, že ke konci show se sál pomalu vyprazdňoval. Konec tak obstaral Into the Soil a jako vyřvaný přídavek od místních ultras povinná hitovka Engulfed in Excruciation. Mistrovské vystoupení, smrťácké absolutorium! Pánové, kdo tohle má?

Co se týče návštěvnosti, mohlo to být lepší. Pravda je, že i já jsem se musel dlouho přemlouvat, abych vyrazil. Kromě Disgorge a Defeated Sanity asi lidem chyběl nějaký větší tahák, nebo prostě stylově jinaká kapela, která by přilákala další obecenstvo. Minusem byly i dvě tragické předkapely, které line-up zbytečně ředily. Stačili by Embryonic Devourment a triumvirát by byl završen. Každopádně, pokud se v létě objevím na BA nebo Obscenu, Defeaťáky rozhodně nevynechám.