Kdy: 21. dubna 2025
Kde: Praha, Subzero

O Velikonočním pondělí si naplánovaly výlet do nově otevřeného sklepa na Smíchově dvě kapely, které tak či onak vzývají psychedelickou odnož rockové hudby. Nizozemští Dool a polští Taraban ale bohužel nedokázali přimět zřejmě pomlázkou zmožené publikum dorazit ve větším počtu. Na druhou stranu ti, kteří si v pondělí večer do Sub Zera cestu našli, věděli přesně proč tu jsou a vytvořili nakonec oběma kapelám vřelou atmosféru a fiasko se naštěstí nekonalo.

Byl jsem zvědav, jakou proměnou prošlo místo konání dříve zvané Underdogs’ a čekalo mě příjemné překvapení. Nenápadný vchod i schody do sklepa zůstaly, ale už za dveřmi uhodí člověka do očí velká změna.

Dříve byl hnedle u vstupu barový pult a v případě větší návštěvnosti hrozilo zaseknutí v chumlu žíznivých, než se příchozí vůbec rozkoukal. Teď je tu prostorný koutek pro merch kapel, bar se přestěhoval do zadní části klubu, což je další plus, protože klábosení barových povalečů (ne že by tu dnes nějací byli) nenarušuje hudební produkci. Stěny zdobí sbírka malovaných skateboardových prkýnek, podlaha vypadá nově červeně natřená a čistá (první akce tu proběhla, tuším, 17.4.) a nechvalně proslulé hajzlíky také značně prokoukly (aspoň u pánů). Zůstala pochopitelně i emblematická masivní železná konstrukce se zdobenými nosnými pilíři v koncertním sálu. Ještě pět minut před osmou se v novotou vonícím klubu nacházelo pouhých sedm figur.

Taraban se rozhodují na nic nečekat a přesně v osm spouštějí pro první desítku příchozích klipovku The Plague z debutové, ještě +/- psychedelic stonerrockové, desky How the East Was Lost. Zvuk se zdá relativně v pořádku, není přeřvaný, takže nemusím litovat zapomenutých špuntů do uší. Jen pravá kytara a zpěv se zpočátku trochu ztrácejí, což ale zvukař napraví.

Pro Poláky je pražská štace prvním koncertem nadcházejícího turné (Dool už mají dvě zastávky za sebou), navíc se základní trio teprve sehrává s dvojicí koncertních posil, takže je tu patrná určitá nervozita a tápání.

Za mě je fajn, že pro koncerty sestavu rozšířili. Díky baskytaristce se může frontman, studiově hrající i na čtyři struny, soustředit jen na zpěv a druhá živá kytara je vždycky lepší než backing tracky, ze kterých teď bubeník pouští jen syntezátorovou stopu. Základem pro vyhrazenou třičtvrtěhodinku je ale čerstvé EP Oath, které pro kapelu znamená stylovou otočku k chytlavému osmdesátkami vonícímu rocku a nový start v kariéře. Zazní z něho všech pět položek počínaje potenciální hitovkou Country Song, která by v ideálním případě byla dobrou „sing along“ položkou.

Hudebně je tady všechno v pořádku. Kapela umí napsat dobře vystavěnou písničku, instrumentálně jsou páni a dáma také na slušné úrovni. Dobrý dojem ale sráží výše zmíněná nevyhranost a křečovitost, kdy se hlavně frontman snaží „dělat show,“ ale moc mu to nejde věřit. Prostě, méně pózy by možná bylo více diváckého zážitku. Ani kytaristi se neubrání hrdinským nášlapům na odposlechy a podobným nešvarům včetně hecování prakticky neexistujícího publika.

Je patrné, že se Taraban na nové startovní čáře opravdu snaží a obětují svému snu hodně sil, od pečlivě sladěné image včetně šperků, bohatého merche (na stánku měli snad víc zboží než Dool), jen se mi zdá, že je to zkrátka moc na sílu. Věřím ale tomu, že až si sestava pořádně sedne, mohlo by to být ještě zajímavé. Ostatně na konci setu už bylo v sále všech asi pětadvacet platících a odezva byla víc než jen zdvořilostní.

Setlist: The Plague, Country Song, Die in Peace, Roxxxane, White Lies, Wilde Hunt, The Oath

Ještě před nástupem Dool je jasné, že tahle kapela je, lapidárně řečeno, někde jinde. Už jen technická výbava vzbuzuje respekt. Sbírka pedálů od všech tří kytar a basy by uživila menší bazárek, komba od Orange, přes Vox a Friedman po Ampeg předurčují, že kapela dokáže publikum okouzlit vintage psychedelií i podrtit masivním metalovým zvukem. Stojany bokem pódia osázené různými typy kytar a technik připravený muzikantům podávat požadované instrumenty zase dávají tušit, že vše je naplánováno tak, aby se stroje ani na chvíli nezastavily. Několik vertikálně postavených světelných led trubic decentně, ale efektně doplňuje místní světelný park.

Set začíná stejnojmenným válem z rok staré novinky The Shape of Fluidity. Zvuk je od začátku krásně čitelný a vyrovnaný. Všechny tři kytary jsou celkem dobře slyšet a nesplývají, basa pěkně zvoní, bicí jako z partesu – nic nepřebíjejí a přitom vyniká každý úder. A pochopitelně je dobře ošetřen i uhrančivý zpěv frontwoman Raven van Dorst.

Dool jsou asi zvyklí v Praze hrát pro hrstku věrných, takže na jejich výkonu není eventuální zklamání z chabé návštěvy ani v nejmenším vidět. Spíš naopak, komorní atmosféra působí na obě strany bariéry uvolňujícím dojmem pocitu spikleneckého souznění – prostě jsme všichni na jedné lodi a užíváme si přítomný okamžik. Kapela se snaží nic nešidit, přitom zbytečně netlačí na pilu, obecenstvo vděčně energii vrací. To je konstelace, která dokáže podobné večery vrýt hluboko do paměti a rozhodně není vždycky samozřejmá.

Máme tu před sebou soustředěnou, sebevědomou kapelu, která ví, že nemusí házet pózy, aby zaujala, protože má dostatečně silný materiál. Následující Self-Dissect a Hand of Creation ze stejné desky ještě kytaristi hrají na pololubové kytary s jemnějším psychedelickým retro zvukem, pak přijdou na řadu nástroje čistě „bigbítové“ a trochu se přitvrdí. Zejména dvojice The Alpha a God Particle ze starších desek naživo nakládají parádně! Nejsem znalec, ale řekl bych, že se se změnou nástrojů změnilo i ladění na drop D (?), takže zvuk náležitě zhutněl a i kytaristi trochu poházeli hřívami, o baskytaristovi nemluvě. Ten si ale jede svůj headbanging celou dobu.

No a Raven van Dorst? To je přirozeně charismatická vůdkyně klanu, která dokáže utáhnout velký festivalový kotel i zabavit poloprázdný sál. A krom toho vládne silným, jedinečným hlasem, kterým dovede čarodějnicky zaklínat i zprostředkovat velkou emoci. Chytlavá Venus in Flames s epickou finální pasáží načne poslední třetinu koncertu v podobě vyklidněnější House of a Thousand Dreams a závěrečným odpichem Hermagorgon a vygradovanou Oweynagat. A je po všem.

Setlist: The Shape of Fluidity, Self-Dissect, Hand of Creation, Wolf Moon, The Alpha, God Particle, Venus in Flames, House of a Thousand Dreams, Hermagorgon, Oweynagat

Nezbývá než zopakovat, že navzdory hrozícímu průšvihu veřejné zkoušky v prázdném klubu se díky necelým cca třem desítkám příchozích a srdnatému nasazení obou kapel ve výsledku konal příjemný večer. Kapelám ale každopádně přeju na dalších štacích solidnější návštěvu. Třeba už na následujících zastávkách v Polsku.