Nebudu zastírat a rovnou řeknu, DREAM THEATER jsem naživo ještě neviděl. Lístek jsem dostal jako vánoční dárek, protože je to kapela, kterou jsem vždycky chtěl aspoň jednou vidět. Nemá ani cenu tvrdit, že jsem kdovíjaký znalec jejich tvorby, takže jsem neměl ani zvláštní očekávání. Dopředu jsem ale věděl, jak to asi bude probíhat. Videí na youtube jsem viděl dost, poctivě jsem byl připraven na starší i novější tvorbu, kterou na milost beru pořád tak nějak zpětně a s velikou časovou rezervou, ačkoli jsem je poslouchat začal v době, kdy jim vyšlo album Octavarium. Dodnes ale mou nejmilejší je Images and Words.

Když jsem dorazil do haly, ještě do startu chybělo dobrých 40 minut. Místa k sezení byla tu a tam volná, v zadní části haly bylo pár páprdů ze staré školy ve vestičkách, ale stání před pódiem, kam jsem mířil já, už bylo docela zaplněno. Při pozorování projekce hvězdného nebe na plátně, jež zakrývalo stage, jsem přemýšlel, jaký bude zvuk. Odpověď přišla o chvilku, začalo se na čas. 

Jen se spustila projekce symbolizující obaly všech alb, začal tak intenzivní řev, jaký jsem slyšel naposledy při koncertu KORN. DT začali nepřekvapivě singlem The Enemy Inside z poslední řadovky a jak jsem psal výše, poslední desky dostávám do paměti poněkud komplikovaněji a výrazně pomaleji. A ani novince jsem na chuť ještě úplně nepřišel. Nové věci však živě měly sílu. Zvuk byl naprosto vyvážený, Petrucciho kytara měla potřebný tlak, a když se setlist přehoupl k jedinému zástupci desky Black Clouds & Silver Linings v podobě skvělé The Shattered Fortress (refrén mi ještě zní v hlavě), kde miluji ten nájezd a kde tomu klávesy dodávají potřebný grif, uvědomuji si, že sem tam lidi hecující James LaBrie (zpívalo mu to skvěle, i když je na jeho vizáži vidět už nějaká ta vráska) tady neplní roli úplného frontmana. V ní tu jde o všechny - každá persona na pódiu na tom má svůj díl, dokonce i bubeník.

Jako zastánce Portnoyova odkazu jsem až do této chvíle neměl Manginiho moc v oblibě. Pochopil jsem proč. Je to dáno zvukem posledních dvou alb, které bicím oproti koncertu, kde bylo vše v pořádku, nedávají potřebný náboj. Bicí naživo však zněly skvěle a Mangini, ač není Portnoy, dokazoval, že také není z této planety, což samozřejmě potvrdilo i jeho, do skladby Enigma Machine, vklíněné sólo. A vše navíc zdůrazňovaly nad bicí soupravou a klávesami umístěné kamery, které na obrazovce zpoza kapely vše detailně ukazovaly. Vůbec nejcennější ale byly záběry, kdy klávesy sólovaly s kytarou. Na deskách to člověk už bere bez povšimnutí, ale  vidět naživo, jak jejich ruce dokáží souběžně kmitat, je úplně něco jiného. Jen mě trošku mrzelo, že i přes LaBrieho snahy vyzněly zpěvy ze strany publika spíše naprázdno, a to i přesto, že se jednalo o nové věci.

Co se týče skladeb, v první půli se DT prakticky věnovali přehlídce posledních dvou alb, s výjimkou skvělé věci Trial of Tears z poněkud - v rámci diskografie - zastrčené Falling Into Infinity. Zpočátku jsem tomu nevěřil a bál se toho, ale i tak dlouhé věci jako Breaking All Illusions zněly parádně a nenudily, ač by to v případě tak kompozičně vláčné skladby někdo možná namítl. Následovala pauza patnácti minut vyplněná reklamami na nové figurky se členy kapely a covery z youtube, kde jednoznačně vládl Triangle guy.

Poté už následuje takzvaná Awake sezóna. Kapela na tour slaví 20 let výročí od vydání tohoto alba a při pohledu na playlist bylo jasné, že oslava to byla pořádná. Kromě tradiční Lie došlo i na super věc Space-Dye Vest a přehlídku přetrhla už jen nejdelší věc večera v podobě další ukázky z nové desky - Illumination Theory, kde stačí jen její strhující, temný úvod, ale jakmile se rozjede Petrucciho kytara, je vystaráno; pořád vlastně nemohu uvěřit, že to vše hraje sám - ta síla vás nutí minimálně kývat se do rytmu. V půlce této více jak 20minutové skladby, která utekla velmi rychle, je skvělá ambientní mezihra, ale co úžasně a krásně vyniklo, byla následující orchestrální pasáž, až se začal smývat dojem, že jsme byli na rockové muzice - tohle byla téměř meditativně operní záležitost: v pozadí hraje orchestr a hudba vypráví příběh, který promlouvá skrze zpěvákova slova… srdíčko zaplesalo, slzely mi oči. (Naposledy jsem toto zažil při koncertu WINTERSUN).

Pak se kapela rozloučila, řev neustával, ale všichni věděli, že tohle „good night“ nebylo poslední. Po další animaci, kterou na led-panelu střídaly vizualizace jak ze starého Winampu, začala, a to se už blížila téměř neuvěřitelná třetí hodina neutuchajícího hraní, vzpomínka na další nezapomenutelné album - Metropolis Pt.2: Scenes from a Memory. Ani z téhle desky nezazněly tak úplně známé věci jako The Spirit Carries On, takže slib, který DREAM THEATER při plánování turné dali, dodrželi - v průběhu večera tak zazněly věci, které nehrají až tak často, anebo nezazněly téměř vůbec (aspoň ne v tomto desetiletí). Z extáze už všechny, nás i kapelu, pak osvobodilo Finally Free, po které následovaly úklony a děkování, při němž všichni sedící na ochozech vstali a tleskali; po rozhlédnutí se to byl pohled, na který asi nezapomenu... a nic na něm nezmění ani to, že jsem se nedočkal pro mě naprosto zásadních tracků jako Pull Me Under, Another Day nebo Answer Lies Within.

DREAM THEATER jsou prvotřídní muzikanti a jejich hráčské výkony byly samozřejmě neuvěřitelné. Navíc měli k publiku příjemný přístup a jejich přátelské vystupování vytvořilo ojedinělou, až nadpozemskou atmosféru. Budu vzpomínat ještě dlouho.
 
Část I

False Awakening Suite

The Enemy Inside

The Shattered Fortress

On The Backs Of Angels

The Looking Glass

Trial Of Tears

Enigma Machine (+ bubenické sólo)

Along For The Ride

Breaking All Illusions
 
Část II

The Mirror

Lie

Lifting Shadows Off A Dream

Scarred

Space-Dye Vest

Illumination Theory
 
Přídavek:

Overture 1928

Strange Déjà Vu

The Dance Of Eternity

Finally Free
 
 

 Fotky © Eva Makovská / Musicweb.cz, Vojtěch Kubec / Koule.cz