Kdy: 15. prosinec 2024
Kde: Praha, Roxy

Roxy, ty jo, tam jsem nebyl… snad 10 let. Dying Fetus jsem viděl naposledy na BA 2007? A absenční počítadlo by jelo vesele dál, kdyby tam s nimi onoho nedělního večera nehráli Vitriol. Jejich To Bathe From The Throat of Cowardice jsem měl přes výhrady ke zvuku v TOPu 2019, ta letošní mi už sedla, opět zvláště kvůli podivně digitálně umělé produkci výrazně méně. Zvědavost, jak nové skladby vyzní v koncertní verzi, tu ale byla a navíc dle záznamů z tour měli hrát převážně z Bathe... No a Fetus mě vždycky živě bavili (2-3x?), takže headliner byl („jen“) fajn bonus.

Odbavení u vstupu pár minut před šestou proběhlo rychle a za chvíli už stepuju v prvních řadách pomalu se zaplňujícího sálu. Strategicky zaujímám pozici vpravo v cca třetí řadě před bicí soupravou Matta Kilnera. Tak napůl jsem čekal, že to může být zvukově velký špatný – ani ne tak kvůli předpojatosti k Roxy (pamatuju tu super koncerty – mj. Opeth, Zu aj. byť je to už dávno) – spíš protože měli Vitriol nevděčnou úlohu první kapely večera a s těmi se zvukaři někdy moc „nemazlí“. Když to bude bordel, tak budu alespoň koukat na bubeníka, že jo. Ten a kytarista/vokalist Kyle Rasmussen nastupují na pódium do, z playbacku hrající, ultimátní pecky od Survival - Eye of the Tiger (Kyle si jí i prozpěvoval). Baskytarista žel (očekávatelně) stále chybí.

Přesně v 18:00 pouští jakési (filmové?) intro – deklamaci cca o tom, že zažijeme strašný peklo a jo - už jede I Drown Nightly. Ok – už po chvíli je jasné, že to zvukově průser nebude a i volba místa byla správná. Bicí zněly i díky tomu, jak byly na pódiu vepředu, výtečně, snad všechny bubny i činely dobře slyšitelné, kopáky, bass drum basoval (ale nepřebasoval), dál od pódia trošku trigger mlask, byť oproti albu výrazně míň. Kytara mohla být v PA trošku víc a konkrétnější, dál od pódia to znělo trochu zahuhlaně (Nadrom potvrdí?), byť se v tom pořád šlo + - vyznat. Já jí navíc slyšel i pěkně ostře z Kilnerova odposlechu (v 1. řadě až moc?) a po chvíli přešlapování si namíchal zvuk, který bych označil za + - dobrý (dle pasáže). Asi i díky bass drumu a trošku nabasovanější kytaře mi kupodivu ani nějak zásadně nevadila absence baskytary, to už spíš v sólech by se šikla druhá, rytmická kytara, jak to tak bývá.

Zahraný a zařvaný to bylo skvěle (neasi?), na Kilnera radost pohledět, mj. střídal stejně jako na letošní desce dva virbly (šroťák a podladěnější), ale nešlo jen o sypání, živě vyniklo jak hraje poměrně nápaditě a pestře, feelingově, bez výhrad. Po V-Kazarovi z Wormed asi nej death metal bicman, kterýho jsem letos/loni (?) viděl. Kromě Drown zazněla z Bathe ještě Violence, a Worthy Truth (s morbidní Summoning válcem na začátku), otvírák The Parting the Neck, kde se skvěle střídá sypací náser s temně majestátní melodií a ještě Victim.

Podrobnější popis skladeb asi netřeba, shrnu to jako Hate Angelguts Nathrakh krutovládu! Z novinky zazněla Weaponized Loss a Shame and Its Afterbirth. Syntetickou digidistorzi/kompresi a epic/atmo klávesy/samply nechali naštěstí na desce a živě i tyhle skladby vyzněly víc metalově - dobrý, místy hodně dobrý, byť přísnější, méně pompézní Bathe... mi sedí víc. I guitar hero arpeggio v závěru Shame mi takhle ke konci setu vadilo míň, byť trochu zív no. Bez inter z filmů (mj. Apocalypse, Now?) bych se obešel, stejně tak bez hecovaček, ale oproti následujícím kapelám furt v přijatelné normě.

Odezvu měli u publika celkem vřelou i nějakej mosh ke konci proběhnul. Ideální to zvukově, personálně/nástrojově nebylo, ale i jako duo to u mě Vitriol ten večer jasně vyhráli a lehce předčili očekávání. Tak příště doufám, že už s basou a/nebo druhou kytarou a s delším setem! Mimochodem, dobrý, kvalitní světla - což platí pro celý večer, byť toho blikání bylo skoro až moc (těžký cokoliv vyfotit).

Deathcore obecně vzato nesnáším, ale něco staršího od Despised Icon mi tuším kdysi přišlo asi i fajn, tak jsem jim pár skladeb šanci dal. Už od prvního riffu překvapil parádní zvuk (nalevo do zvukaře) – v muting sekanicích a groovy/hc pasážích tomu nešlo vytknout asi nic, vše vyvážené, oproti deskám i přirozenější zvuk bicích (rytmičák dával), v sypačkách možná trošku slabší, ale pořád čitelný. Lidi zvěří hned od začátku a moshpit jel skoro pořád, fandové, kteří rádi i novější tvorbu byli určitě spokojení. Za mě ty chvíle, kdy to připomíná lopaťáčtější Ion Dissonance (džnskříp) a deathmetalovější riffy asi fajn (zazněla mj. Retina se Suffo-začátkem), ale na mě je to prostě moc metalcore a ty tuposlam pasáže s kvíkáním jsou vyloženě legrační až debilní. Po pěti skladbách mám dost a jdu radši na pivo - samozřejmě ne na Starosráč za 75,- (se posrali?), ale vedle do Lokálu na slušnou Plzeň a následně i Sibeeria Tap Roomu o kousek dál (Soukenická, mají i mega výběr skotský whiskey), kde jsem přečkal i větší část dalšího setu.

Ohledně Chelsea Grin si vypůjčím a poupravím slova klasika: „Za prvý tomu nerozumim a za druhý mě to uráží!“ (hlavně to druhý). Jestli si u DI ještě něco dokážu najít, tak tohle je pro mě fakt nezáživná, rutinní, šablonovitá lopata se směšným až iritujícím vokálem. Slyšel jsem asi poslední 3 skladby, většinu jejich hudby snad tvoří přiblblý breakdowny. Musí se nechat, že měli hodně dobrý zvuk (možná i ze všech kapel nej?), jejich fanoušci si to dle všeho dost užili. Za mě nic, nuda.

Hrajou Dying Fetus deathcore? Jo i ne - vlastně tour spojení s DI a ChG dávalo víc smyslu než s Vitriol, dost možná že se (mj.) jejich mixem brutal deathu, grindu, thrashe a groovy/hardcoru DI a ChG inspirovali? Ale Fetus to prostě dělaj trochu (i víc) jinak, řekněme víc staroškolsky (v dobrém) a pro mě výrazně líp. Je to sice taky většinou taková nenáročná party mosh hudba, ale pro mě pořád záživnější, víc death metal. Míň šablon, víc nápaditosti a technických pasáží – kupodivu mi u nich ani nevadí arpeggia, protože s nimi zachází (většinou) střídmě.

Zpočátku měli sice skvěle čitelný, ostrý, ale až nepatřičně výškový zvuk kytary i basy (napravo/před zvukařem) a v sypačkách bicí nakládaly míň než bych rád (hlavně rytmičák – zněl trošku tupě, trigger?). Postupně to po 3-4 skladbách zhutnělo a bicí trochu vylezly a jako jo, vlastně docela dobrý (si pamatuju, že ho měli dobrej i na akcích, kde jinak všechno znělo hrozně – KD Domovina 2005 potvrdí).

Hrálo se očekávatelně hlavně z letošní Make Them Beg for Death a taky Reign Supreme (po 4 kusech z obou). Mám o dost radši starší desky, hlavně druhou a třetí, mj. i díky surovějšímu, metalovějšímu zvuku, novější desky znějí sterilněji, takže je moc neposlouchám. Živě jsem si říkal, že ty skladby vlastně nejsou nějak výrazně slabší než staré „klasiky“, vlastně je to pořád + - variace na to samé, nazval bych to asi diplomaticky „stagnací na úrovni“?

Energii to mělo, zahraný skvěle, dostatek změn, vrcholem setu byla očekávatelně Intentional Manslaughter z Killing on Adrenaline (škoda, že z mojí nejoblíbenější Destroy nic). Dobrý poměr brutal/techničtějšího riffování, chytlavý mosh, písk/skříp disonance (pinch harmonics), dynamické změny temp, zvláštní slide riff, prostě nápady. Gallagherův growl zní dnes vlastně lépe než na starých deskách (míň srandovně + po vlasatém období už je zase skinhead), byť Beasleyho corovější projev mi vlastně sedí víc. Kotel jel hned od prvního hrábnutí do kytar téměř bez přestávky. Hecovačka zbytečná, byť ne nějak přehnaná, fanoušci pařili a mezi skladbami povzbuzovali dost spontánně.

Po 35 minutách setu se ale dostavil dojem, že sice furt docela fajn, ale už stačilo (a + - stejnej riff už dneska párkrát hráli atd.). DF jsou pro mě kapela, která mě baví půl hodiny, cokoliv navíc už je… navíc. Možná kdyby hráli jen z Killing a Destroy, tak bych si tu hodinu užil, ale takhle odcházím s pocitem naplnění a cca 10 min. před koncem na ale a whiskey do Sibeerie. Ale jo, rád jsem Fetus zase po dlouhých letech viděl. Při odchodu jdu ještě pochválit výkon Kilnerovi a zeptat se, jestli vidí reálně Nithing živě. Prej to nevylučuje, reálný to snad i je, rád by, ale prý jestli, tak ty vystoupení budou jen vzácný, žádný tour (na to svět asi ještě není připravenej haha).