sicky: Letošní nabídka metalových festů a koncertů je opravdu velká. Je vidět, že (post)covidové koncertní trápení je definitivně za námi a nadšení pořádat metalové akce nebere konce. Menších festivalů se koná nepřeberné množství plus naplno fungují i ty velké, takže poctivec může klidně vyrazit v červnu a pařit v kuse až do podzimu. Osobně nemám ambice všechny ty akce stíhat, nicméně je tu jedna, kterou jsem si vybral a kterou se snažím naštěvovat opakovaně. Jde o Enter The Eternal Fire ve Volyni. Extrémně metalový fest situovaný do areálu prvorepublikové plovárny je totiž super nejen po hudební stránce.

Žádná přísná security nařízení, žádné čipy, žádné VIP a ne-VIP zóny či kempy, žádné koridory, sektory ani toiky. Pěkně pohodička na koupališti, kdy návštěvníci mohou stanovat v areálu na trávníku hned vedle bazénu. K tomu výběr z několika druhů piv a solidní nabídka jídla za lidové ceny, víceméně bez front. Příjemná místní hospodo-zahrádka navíc funguje již od rána, takže je možné pořídit kvalitní snídani, kafíčko, koláčky, polívku anebo ranní pivíčko přímo na place. Plus samozřejmě je možné po celou dobu festivalu provozovat koupání v plaveckém bazénu stejně jako poslouchat s kvalitním zvukem hudbu klidně ze stanu. Vůkol žádné humus toiky ani prach či bláto. Areál vč. sociálního zařízení po celou dobu všechno zvládá. Na to, že jde o extrémní metalový fest, podmínky jsou zkrátka parádní a konzumace tvrdého metalu je díky tomu luxusním zážitkem.

Nejedná se přitom o amatérskou jednodenní akci. ETEF trvá dva dny a má ambice i parametry velké události, jen to zkrátka není tolik nafouklé a davové. Drtivá většina účinkujících spadá do black anebo death metal škatulky, valná část splňuje obě. Ke slyšení je zpravidla také thrash či melodičtější odnože blacku, celkově se ale dá říct, že ETEF je po hudební stránce hodně přísný. Nenabízí sice velká jména, ale ani začínající amatéry, spíš se tu dají najít neznámé, zajímavé záležitosti. Letošní osmý ročník nabídnul celkem 21 partiček s tím, že zastoupení domácí vs zahraničí bylo tak 50 na 50 a největším lákadlem byli američtí Incantation.

MXL: Koupaliště ve Volyni je prostě protipólem obřích událostí, které se striktně zaměřují na maximalizaci zisku pořadatele bez ohledu na pohodu účastníků festivalu. Na ETEFu je všechno po ruce, užíváte si kapely ze stanu, od výčepu, z bazénu i placu pod pódiem bez stresu z nadupaných kilometrů, za které ještě jinde vysolíte tučné mýtné. Ceny jsou tu naopak vyloženě mírné u většiny nápojů i jídel, takže si připadáte jako ve stroji času, který vás přenese o nějaký ten rok nazpět. Koupačka a příjemné zázemí je navíc children friendly, takže se dá mluvit o pohodovém rodinném víkendu se vším všudy. Metalheads s dětmi se tak opět účastnilo nemálo. Prázdninový režim potomků při poslechu black/death/thrash/doom kapel je totiž to nejlepší, co pro ně i zkaženou lidskou společnost můžete udělat.

PÁTEK 

sicky: Odstartovat celou trachtaci měla na bedrech domácí naděje Faüst. Thrashová kapela na úvod je samozřejmě fajn. Akci je třeba nastartovat svižně a energicky, což kluci myslím v pohodě zvládli. Následující Morost ze Slovinska doplatili trochu na svůj zvuk, resp. tlumený, podladěný zvuk kytar nelezl tolik ven. Spíše pomalejší a přemýšlivý death metal i přes zajímavý songwriting tak úplně nevyniknul. Nevinil bych ale zvukaře, toto nastavení je spíš věc samotné kapely.

Vzápětí celkem nečekaně zazářili Trollech. Možná právě proto, že měli konkrétní, průrazný zvuk, energické nasazení a výrazný zpěv, byl dojem najednou o třídu výš. Lesní black metal jsem šel poslechnout spíš z recese, zůstal jsem však na celé vystoupení a výborně se bavil. Navzdory původní skepsi šlo jak po muzikantské, tak po zvukové stránce o kvalitu. Bohužel to samé se nedá říct o dalších Ingrowing. Kapela je mi sice žánrově bližší, bohužel znovu bylo slyšet, jak jim po návratu chybí druhá kytara. Kapela působila sympaticky, stejně jako nedávno na 007 se však vkrádal pocit, že na grindcore schází požadovaný švih a razance.

MXL: Úvodní průtrž mračen byla stylová a první den se nesl v přeháňkovém tempu, leč katastrofa zastihne nepřipravené. My byli v pohodě a radovali se z opětovné zlosatanské družby s přespolními přáteli. Přiznám se, že na ETEF nejezdím úplně kvůli muzice, ale spíš pro tu skvělou atmosféru. Dramaturgie je přesto zajímavá pečlivým výběrem sice ne úplně áčkových, ale určitě zajímavých spolků, takže to budu brát jen fax-trax po Sickym, případně tam, kde chyběl.

Faüst fajn energie, ale moc ten hype kolem nich nechápu. Velmi průměrný obsah zabalený do výbušného kabátku na kids funguje, ale pro nás starce, co zažili první vlnu thrashe, zní tyhle módní kapelky jen jako lepší či horší revival. Na Morost jsem se těšil, ale jejich valivá středně-tempá produkce mě nijak neinteresovala. Nápady by tam i byly, ale tak podivně zpracované, koule to nemělo, a když už to vypadalo, že se něco bude dít, zase to skapalo. Trollech jsem viděl po dlouhých letech a dostáli úrovně ostatních Morbivodových kapel. Zvukově šlo o překvapení, nebylo to v tomto ohledu o moc horší než Stíny plamenů. Za mě v pořádku. Ingrowing jsou snad jen reminiscencí časů minulých - sympatické, leč dávno vyčpělé a bez přidané hodnoty.

sicky: Domácí (zde i ve smylu pořádající) Bohemyst měli sice výtečný, hlasitý zvuk, vyznělo to však opět rozpolceně. Jakoby kapela nevěděla, jestli chce být nářez anebo poslechovka. Ve studiu se tvrdou blackmetalovou a melodickou tvář podařilo vybalancovat, naživo se obě polohy, navzdory instrumenální kvalitě muzikantů, docela tlučou. Hůl bych nad nimi ale nelámal, potenciál zaujmout zde stále je. Black-doom kombo A Thousand Sufferings jsem před akcí naposlouchával a líbili se mi. Živé vystoupení očekávání však úplně nenaplnilo. Možná za to mohl déšt, který nás v pátek trochu trápil, možná jsem čekal hutnější a chytlavější hudbu. Kapela zanechala spíš netradiční, avantgardně laděný dojem, což nebylo přesně, co jsem očekával.

Poté co odpadli Entrails, byli povoláni němečtí Purgatory, kteří nezněli špatně. Nechyběli dvě kytary, frontmanův projev byl sebejistý a kapela hrnula svižný, energický lomoz, který dle manuálů měl být death metal. Nicméně i přes profesionální nasazení nelze popřít, že jde o celkem neoriginální kapelu, která na první ligu dost ztrácí. Publikum ovšem reagovalo pozitivně a kapela měla zatím největší ohlas.

MXL: Bohemyst je někde na půl cesty. Ta muzika má všechno, co by mít měla, ale pořád to není ono. Má to své highlighty i propady. Ani ryba, ani rak. Překročí někdy svůj Rubikon? Belgičané A Thousands Suffering naživo slabší než z nahrávek, vinu bych dával i celkem nepřesvědčivým vokálům. K nakládaným sýrům a ležáku od Arnošta ovšem dobré. Purgatory fakt špaténka. Velmi tupé a zastaralé, v minulosti mě bavili mnohem víc, i když pro zaryté deathmetalisty mohlo jít o zdařilou show.

sicky: Švédové Craft naproti tomu originální byli a dostáli pozice headlinera prvního dne. Nemohu se však zbavit dojmu, že to mohlo být ještě lepší. Kapela měla výborný zvuk a krásně blackmetalově neurvalý projev, její vystoupení však bylo jak na houpačce. V jednu chvíli zabijácká pasáž, která byla našlapaná a chytlavá, a vzápětí útlum. Nevím, jestli náhodou nebyli Švédové přespříliš nakonzumovaní, nebo to takhle mělo být. Každopádně místy solidní nářez, který stojí za to při nejbližší příležitosti zajít překontrolovat.

Páteční finále obstarali tuzemští Heiden, kteří byli dle referencí výborní. Jediná údajně opravdu áčková kapela pátku, na kterou jsem se těšil nejvíc, hrála bohužel příliš pozdě. Jsouce po dlouhé cestě, dešti a konzumaci litrů piva unaven odcházím s nápadem, že kapelu doposlechnu ze stanu. Bohužel ihned po ulehnutí a zatažení zipu od spacáku vzala tato úvaha za své.

MXL: Na závěr to nejlepší. Craft mám celkem naposlouchané a pět let starou fošnu White Noise and Black Metal dost cením, stejně jako starobu Fuck the Universe. Bylo tedy jasné, koho si zaměřím v hledáčku raketometu jako páteční vrchol. Od prvních tónů jsem byl však zdrcující palbě podroben já sám, protože jsem si vůbec nedokázal spojit, že to, co se line z pódia, je ta stejná kapela, na níž jsem se těšil. Hrubý a celkem minimalistický sound byl úplně jinde než všechny předchozí bandy a bylo jasné, že je to tak schválně. Vcelku primitivní spodky se vždy postupně rozvíjely do technických a nelehce uchopitelných variací, aby to zase chcípalo v agónii strojového primitivismu. Industriální mašinérie se konala, ale úplně jinak. Krutost a totální fuck up v jednom, neandrtálství říznuté technologickou genialitou. Hrnuli na nás odpornosti, kdy jsem mezi exkrementy alienů rozpoznával I Want to Commit Murder nebo slizkost The Cosmic Sphere Falls. Při Demonseed jsem se už pohupoval vstříc neodvratnému Nihilu a chaotickému gnosticismu. Vedle mě se válely ožralé trosky v bahně, znovu a znovu se zvedaly k headbangingu, až zůstaly v hnoji navždy. Výborná a neotřelá věc, která se naprosto vymyká, nehledě na sympatie či antipatie posluchače.

Závěrečný pochod se odehrál v produkci brněnských Heiden a nemohlo být lepší volby. Osou půlnočního vystoupení byl materiál ze svým způsobem nadžánrové desky Andzjel a kapela na mě udělala v podstatě stejně dobrý dojem jako na pražském vystoupení po boku Dordeduh. Velice vyzrálá atmosférická hudba s lyrickými průhledy do vesmíru, přírody i nitra lidské duše. Znovunalezený blackened háv Kverdově družině sedí a vyzrálostí a promyšleností kapela, alespoň u mě, převyšovala všechny dosud účinkující spolky. Jiná liga, jiný kosmos, velice podmanivá tvorba na hraně progrese a tajemství temnot. Skladby jako V hodině vlka, Nevěřím těm očím nebo Běsů se nezbavíš fungují jako na desce. A to je vlastně jediná “výtka” jihomoravskému kvintetu, a totiž, že live provedení a nahrávka jsou v podstatě identické. Skvělá kapela a závěr prvního dne.

SOBOTA

MXL: Destroy! jsem slyšel jen zvukovku před odchodem na prohlídku Městské památkové zóny, takže sorry kluci, ale znělo to vcelku našláple. Ohlasy kámošů pochvalné, tak snad ještě někdy.

Na Sukkhu už jsme ale stáli na značkách a byl jsem žádostiv, jak zní živák další kapely Ega z Naurrakar po vydařené show v Praze před Akhlys. Hudba je to namnoze přístupnější a účast dvou dam rozčísla do té chvíle striktně macho sestavy kapel. Melodiemi prostoupenému black metalu nasazovaly parohy rock´n´rollově laděné riffy, až jako bych někde občas slyšel ze záchodu Abbatha. Nasazení vcelku divoké, mladý bicman z Bjesu udával s počmáranou bassmasakrátorkou Necro tempa solidně, dalo se tančit. Silenthell s tympány klasicky občas hrál někde jinde, ale to ani nevadilo. Slečna Morgause si určitě zaslouží poplácat za barvitý vokál v rozmezí od hlubinného monstra po Filthovy ječáky. U mě dobrý.

No, co říct k Tortharry? V mnohém mi ta kapela přijde otravná a nezajímavá, ale určitě o parník lepší než loňský Hypnos. Během jejich setu jsme si v bazénu opět zaházeli frisbíčkem a coby letní soundtrack na koupališti dobré. Sice zoufale nenápadité, ale musím jim přiznat, že se zvukově blíží nastavením kytar ke starým dobrým Gorefest, a za to palce hore.

sicky: Vcelku milosrdná ranní kocovinka mi dovoluje po snídani se vzdálit a výletit po okolí. Toulka malebným Pošumavím se zejména vinou drahé polovičky neplánovaně protáhla, takže stíhám až thrashovku Lahar. Dosud jsem neměl tu čest a jaká chyba! Lahar jedním slovem pecka, rychlý, nasraný thrash s přesahem do hardcoru naživo svištěl jako blesk. Žádné velké vymýšlení, pěkně hr na věc. Liboval jsem si a užasle zíral, jaké že tempo kapela dokázala po celou dobu udržet. Paráda.

Následující Panychida sice není můj šálek, ovšem objektivně uznávám, že velmi dobré. Zejména harmonická souhra dvou kytar je hodna ocenění. Je fajn, když má kapela dvě kytary a je fajn o to víc, když je umí takto dobře využít. Panychida je z valné části hejvík, ale pokud ho kapela hraje naživo s takovouto kvalitou, tak cením.

MXL: Panychida na mě udělala lepší dojem než loni na Armageddonu. Úplně jejich hudbě nerozumím, ale dávají si záležet, a je to slyšet. V podstatě na mě působí podobně jako Bohemyst, ta profesionalita tam nesporně je a fanoušků měli nemálo.

sicky: Avernal a Okult jsem bohužel prozevlil u píva a byť jsem na půl ucha poslouchal, žádný zásadní vjem se do paměti neuložil.

V případě Cryptosis ovšem nabuzen referencemi sbírám morál pokračovat v hudební krmi a vyplatilo se. Holanďané byli určitě jedním z vrcholů festu. Energický a instrumentálně výživný thrash měl áčkové parametry a vůbec nebylo znát, že kapela má zatím venku jen jednu desku. Škoda jen, že hrají jen s jednou kytarou. Pokud do budoucna začlení ještě druhou, bude z nich zabijácká záležitost.

MXL: Argentinské Avernal jsem spoluprozevlil se Sickym a nic, co by mě zvedlo ze židličky, ale domácí Okult, to bylo celkem jiný kafíčko. Nasypaný technický black/death členů Dysangelium nažhavil anténky do červeno-černa a dost mě chlapci navnadili. Na jednu stranu žádný žánrový průlom, celkem standard, ale kurevsky tvrdá rubanice, kterou jsem jim úplně v pohodě zbaštil i s ďábelským červíkem na navijáku. Kdo ještě neslyšel, ať zkusí spálené maso z platně Postmortal Interrogation. Je dost možné, že se tady líhne něco nepěkně zkaženého.

Následující Cryptosis zněli tak nějak holandsky. Klapalo to, cvakalo to. Kvalitka, nabroušený thrash/death jak se patří, avšak bez výraznějších záchytných bodů. Nicméně jsem se bavil, mělo to koule a dominovala agresivní zlomyslnost v nejlepším slova smyslu.

sicky: Chaos Invocation byli blackmetalová hoblovačka až na dřeň. Pomalovaní muzikanti produkovali nekompromisní nářez, na black metal s celkem hutným zvukem. Ve finále si však krom hodně přísné stylizace ve smyslu warpaint, krev, hřebíky, satanizmus moc nepamatuji. Jen, že to drtili non stop. Zato si však dobře pamatuji Incantation, kteří byli headliner se vším všudy. Členitý death metal byl tvrdý, neurvalý, zároveň i variabilní a hudebně zajímavý. V pořádku byl i zvuk, a byť nejsem znalec kapelní tvorby, užil jsem je v celé své hodinové délce. Potěšilo i sympatické vystupování kapely, kdy se ukázalo pravidlo, čím služebně starší kapela, tím pokornější a skromnější.

MXL: Na Němčoury Chaos Invocation jsem se celkem těšil, ale nakonec black/deathová lopaťárna jedním uchem dovnitř a druhým ven. Takových kapel jsou dnes mraky a ani trochu jsem se jich nebál.

Legendární Incantation jsou svéráznou záležitostí a jejich první alba Onward to Golgotha a Mortal Throne of Nazarene jsem ve své době dost žral. Cannibal Corpse byli vedle nich jak školka na výletě. Neúprosná brutalita zůstala i po letech s tím, že určitá monotónnost a urputnost patří k trade marku bandu kolem Johna McEnteeho. Satanské zaklínání, kulervoucí pohledy do propasti při Deliverence of Blasphemous Prophecies z debutu nebo práchnivějící chorobnost The Ibex Moon, to prostě ničilo neúprosně. Hrálo se i z asi nejznámější fošny Diabolical Conquest, no s raráškama byla psina. Po 40 minutách už toho bylo až až, ale smál jsem se neutuchajícímu elánu kapely po celou hodinku a zvukově čistá extáze z hrobu. Navíc poctivci Incantation jsou sympaťáci, mají to u nás za ty roky hraní v ČR rádi a spokojenost na všech stranách.

sicky: Poslední atrakce, kterou jsem před odpadnutím vyslechl, byli Darkened Nocturn Slaughtercult, což byl konec velmi stylový. Opět sveřepý, rychlý black metal, který má ve svém středu zpěvačku vystupující v okázalém druidím kostýmu, burácel jako vichřice až mě srazil k zemi. Byl jsem rád, když jsem se doplazil do stanu. Chvíli jsem pak ještě poslouchal a dál už si nic nepamatuji.

MXL: Darkened Nocturn Slaughtercult jsem měl tu čest již podruhé, a jestli jejich vystoupení, coby poslední kapely dne na jednom z předešlých BA, byla zničující tortura ušisek ve službách Leviathanových, tentokrát to bylo ještě lepší. Ohava drtící šest strun a s hláskem šílené lesní fúrie se ani nemusela převlékat do svých bílých blackových montérek, Onielar je ukázková kreatůra jak Starý zákon káže. Jakkoliv mám rád i její a kytaristovu druhou black/doom bandu Bethlehem, tady je to snad ještě o stupínek šílenější záležitost. Ten hlas je děsivě mučivý, areál ovládlo démonické zlo a průběžné blití rituální krve. V podstatě se velmi těžko rozeznávají jednotlivé songy, ale na tom nesejde, je to masakr a poklonu zaslouží i divous a basák René z Purgatory, pro něhož to bylo už třetí festivalové vystoupení (hrál i s CHI). Bicman Horrn si zaslouží zlatou placku za nejzběsilejšího kovotepce ročníku, je to magor.

Závěr fesťáku patřil Švédům Isole, jejichž páteř tvoří tři muzikanti z loni velebených Ereb Altor. Tentokrát ale nešlo o žádný Viking black á la Bathory, ale o lehce avantgardní doom s čistými vokály. Nebylo to zlé, ale loni se mi jejich druhá kapela líbila mnohem víc. Vyznělo mi to trochu vyumělkovaně a přitom těch zajímavých pasáží zase tolik nebylo. Ale fajn věc k usínání ve stanu, druhou půlku už jsem spal.

sicky: Celkově ovšem ETEF na jedničku. Vůbec nevadí, že všechny kapely nebyly úplně áčkové. Jde o celkový dojem, ucelenou dramaturgii, místo a výbornou organizaci. Hned vedle podia merch i s muzikanty, kteří se před a po vystoupení pohybují na festu mezi lidmi. Nikde žádný vopruz. Hraje se zde pouze na jednom podiu a přestávky jsou v normě. Časový plán byl bez problémů dodržen. Po celou dobu akce byl velmi dobrý, akorát hlasitý zvuk, který odpovídal přesně tomu, co kapela na podiu předvádí. Pokud něco nebylo slyšet, tak prostě proto, že to v kapele chybí nebo to daný muzikant nehraje/nezpívá dobře. Přesně jak to má být. V sobotu hrál jeden nářez za druhým, satanismus, death metal, peklo, zlo. Ovšem v neděli ráno opět pohoda a kvalitní snídaňový servis. Žádné “konec, sbalte se” a nazdar. Pěkně míchaná vajíčka, česnečka, koláčky, servírované skoro až ke stanu. K tomu sluníčko, klid a čisté záchody, prostě paráda.

MXL: Ba, ba, pořadatelé se opět vyšvihli, důraz na underground se cení. Genius loci festivalu je u nás asi top a děti spokojené s etefím merchem chtějí jet i napřesrok. Akce, kam se budu vždycky rád vracet.