Podzim už bývá značně koncertně nabitý a to zvláště v případě kapel, které se neúčastnily žádného letního festivalu. European Progressive Assault v čele s LEPROUS byla záruka kulturně vydařeného zážitku i v tak chladném a deštivém počasí.

U nás dosti neznámá norská štace ØRKENKJØTT, jejichž název doteď neumím správně vyslovit, na svém debutu předvádí takové odlehčené OPETH. Jejich devízou jsou hlavně čisté zpěvy a akustická kytara, i když je v pozadí podpořena strunami elektrickými. V živém podání však pánové sází spíše na nadhled a show, která je jim podle malůvek na obličejích a kostýmu vokalisty jistě vlastní. Mezi další atributy patří rovněž hudební výraz, který mi přišel výrazně tvrdší a to i přes patrné neduhy ze začátku téměř neslyšitelných kytar. Vokál místy zabíhal až zbytečně do tvrdých a hlubokých poloh, nicméně práce s efektním amplionem naopak mile překvapila. I přes některé nedostatky mě ale pánové velmi bavili, protože v jejich muzice byl slyšet „ten“ správný feeling. Kapela si to velmi užila a při závěrečném coveru s výměnou kostýmu za košili a kšiltovku po americku jsem se musel smát vážně nahlas. Rozjezd byl tedy slibný a to i přesto, že se nejednalo o žádnou velikou psychedelii, což jsem dle studiové tvorby očekával.

To PERSEFONE z Andory na to jdou zcela jiným způsobem. Do melodicky laděného death metalu švédského střihu šroubují progresivnější vlivy a poměrně rozmáchlá sóla se střídajícími se zpěvy. Přesně dle mých předpokladů se těžilo z posledních dvou desek. Hlavně tedy z Shin-Ken, kde jsou vloženy klávesové vsuvky s typicky japonskými motivy a poměrně náročnými klávesovými sóly. Ani jedno však v klubu není slyšet. Klávesy jsou zcela pohlceny řvoucími kytarami, které na rozdíl zas od první kapely vše přehluší. Klávesák se snaží, ale spíš je brán jako doprovodný vokalista, což mu také moc nevěřím. Osobně jsem měl pocit, jako kdybych viděl klon Bleeding Through, akorát s rozdílem, že většina kapely stojí jako solné sloupy. Skladby z Core jsou poměrně dlouhé a zní velmi nudně, kytarová sóla jsou jaksi bez výrazu a většina breaků a strunných výkrutů zaniká v neutuchajícím marastu ze směsi booster a vokál. Nebylo by to špatné, pokud by se jednalo o obyčejnou švédskou kopírku At The Gates, to ale PERSEFONE nejsou, i když tak v Exit-usu jednoduše vypadali.

Vše jede jako po másle a na řadu přichází nejzkušenější kapela večera, aspoň co do počtu desek. LOCH VOSTOK z Uppsaly svým zjevem spíše připomínají členy nějaké stoner kapely, než progresivního metalu. S touhle kapelou je to však marné. I když pánové mají svůj vlastní ksicht, vývoj se jaksi zasekl na albu Dystopium a dle poslední desky je to už fáze marnost nad marnost. Při jejich setu se ve mně míchaly stejné pocity jako při poslechu doma. Čisté zpěvy jsou sice nad úrovní předchozích dvou kapel, ale vše ostatní je jak strojově vyráběná zmrzlina, což nechutná zrovna valně. Abych se přiznal, vydržel jsem sotva půlce jejich setu a když jsem následně zjistil, že dole na baru došlo i pivo a čeká se na závoz, byl to pro mě rozhodující okamžik, abych se vzdálil nahoru, kde ještě pípy opojně dojily.

Čekání na LEPROUS se zdálo téměř nekonečné, ale nakonec jsme se dočkali. Celý jejich set startuje skladba Passing. Na rozdíl od předchozích kapel právě tito Norové sázejí na klávesovou pestrost. Zvuk jim sednul dobře, až na pár much, kdy kytara jen vybrnkává a vše musí držet basa. Klávesy mají nicméně dost prostoru a tak to má být. Tuhle partičku jsem měl možnost vidět již jako předkapelu AMORPHIS v Retru, kde mě nehorázně odzbrojili a nyní se změnilo to, že k nim máme blíže, protože se dá přijít přímo k pódiu, které navíc není vysoké. A Einar Solberg je opět ve formě. Jeho hlas je super a to zvláště ve vysokých nápěvech. Kouzlem celé kapely je však to, že i přesto, že ve většině případů se jedná o tichou vodu, ta doslova vymílá břehy! Totiž ty momenty, kdy dochází k přechodu k výrazněji tvrdší pasáži dané skladby, jsou velmi divoké. Bylo jasné, že těžištěm playlistu bude deska Bilateral, ze které zaznívají už téměř klasické tracky jako Thorn, výrazně dlouhá Forced Entry a skočná Restless, kde opět vládne hlavně vokál. Jedinou pihou na kráse už tak dobře našláplého setu byl kolísavý zvuk, který se tři skladby před koncem a zrovna u Waste Of Air začíná kazit, a tak není téměř slyšet onen skvělý klávesový náběh. Odpočinková záležitost Mb. Indifferentia dává však zase zpět do pořádku a já si mohu vychutnat krásné piano. Je to jako mávnutím kouzelného proutku. Začínal jsem už podezírat zvukaře, že nechal místo sebe promítat holografickou kostku a odešel nahoru k baru chlastat. Samozřejmě nesmím opomenout fakt, že si tentokrát kapela připravila i krátké „Warhollovské“ video-smyčky, což se mi nejvíce líbilo hlavně u heavy metalem nasáklé He Will Kill Again či lehké core náladovky Dare You, což jsou další věci, které by neměly z debutu Tall Poppy Syndrom zapadnout. Komunikace byla opět vlažnější, což se dalo čekat. Nicméně kapela poděkovat umí, zaujmout diváky též, ženská část publika ocenila hlavně moment, kdy si Einar sundal košili. Celý set však byl odehrán v kuse, bez nějakého přídavku a nikomu, kdo byl vpředu tak zaujat samotnou hudbou, nepřišlo vůbec na mysl, že už se blíží jedna hodina ranní.

Pražská zastávka turné European Progressive Assault byla druhá v pořadí, takže kapely přijely v plné síle. To, co jsem viděl, by se dalo rozdělit na dvě části, kdy se s pocitem uspokojení míchaly pocity spíše střídmější. Každopádně hlavní lákadlo v podobě LEPROUS svoje renomé jen potvrdilo. Uvidíme, jak se nadále budou vyvíjet, ale troufám si odhadnout, že se nám tu rodí kapela, které bude za chvíli klub jako Exit-Us až příliš těsný.