Kdo z jakéhokoli důvodu nestihl letošní Obscene Extreme, tomu mohl být velmi solidní náhradou program Fekal Party, konané tradičně poslední prázdninovou sobotu v pražské Modré Vopici. A kdo minul i tento malý „obscín“ v koncentrované jednodenní „best of“ podobě, ten už si může fakt jenom rvát vlasy. Až nezdravě nadupaný line-up prakticky nedával možnost vydechnout, od brzkých odpoledních až po pozdní noční hodiny…

A propos hodiny. Pokud máte grindcorové muzikanty a pořadatele za partu pankáčských bohémů, pro které nějaká půlhodinka hodinka sem nebo tam nic neznamená, nemůžete se mýlit více. Jinými slovy, pokud chcete vidět „fekálku“ celou, nevyplácí se chodit pozdě a spoléhat na to, že se trochu protáhne zvučení apod. Kdo chtěl stihnout startovní výstřel, ten se tentokrát musel obejít i bez oběda. My dorážíme na místo činu v jednu odpoledne a v tu chvíli už to mají dvě kapely (CRUEL FACE OF LIFE a HUMAN HUMUS) za sebou. Jede se zkrátka podle fahrplánu na minutu přesně, jako v japonském šinkanzenu.

Za malou chvilku nastupuje tuzemská kometa PERFECITIZEN, která se poslední dobou skloňuje ve všech pádech jak v souvislosti s debutovou, ale velmi očekávanou deskou Through, tak i s tradičně dobrými koncertními výkony. Pět na ně chválu je už trochu nošení dříví do lesa, ale nelze jinak. Mleziva hraje za tři kytaristy, Haž za tři bubeníky, a pokud byste je náhodou slyšeli zády k podiu, asi netipnete, že jich na něm stojí (sedí) tak málo. Konečně kapela, která se svým „post-mentálním neo grindcorem“ opravdu provětrala vody českého death/grindu, vnesla do nich něco svěžího, inovativního a získala zaslouženou pozornost.

Úplně jinam pak přehodili výhybku italští „kluci z plakátu“ RABID DOGS. Po strojově precizních a ocelově chladných a ostrých PERFECITIZEN vnesli na podium jižanskou uvolněnost, pohodu a nadhled. Nenechte se však zmást jejich vizáží plážových číšníků či playboyů, barevnými umělohmoťáckými slunečními brýlemi, thymolinovými úsměvy a strakatými košilemi jak z komedií o nablblém účetním Fantozzim. Téhle partě to hraje dobře a dokazuje, že grindcore a rock’n’roll nejsou dva neslučitelné živly. Celkově pestré a zábavné vystoupení, u něhož se člověk nenudil ani minutku a které uteklo jak nic. Na rozdíl od jiných kapel, které se snaží být „taky zábavné“, však Taliáni doopravdy umí a tím, že si z věcí dělají srandu, nemaskují hudební neschopnost. Perfektně zvolená věc na letní open air party a široké úsměvy v publiku.

Co by to bylo za Fekal Party bez pořádného projímadla. GUTALAX jsou další z kapel, které se snaží vnášet do grindcoru vtip a uvolněnost, činí tak ovšem s poněkud fekálnějším smyslem pro humor, který nemusí sedět každému. Na druhou stranu si za relativně nedlouhou dobu svého účinkování na scéně stačili získat hodně příznivců, ostatně trička Gutalax patřila k nejčastějším i u návštěvníků „fekálky“. Hudebně to není úplně náš šálek kávy a nutno říct, že v letošní konkurenci je po „umělecké“ stránce věci převálcoval asi úplně každý, zároveň je ale třeba uznat, že kostýmy mají hezké, show pro lidi udělat umí a nabídnou jim přesně to, co se čeká. Ve spojení s dobrým zvukem, který tentokrát měla celá Fekal Party, z toho bylo vystoupení, které neurazilo (maximálně nenadchlo).

To jihočeská stálice INGROWING je absolutní klasika, u které máte jediný problém – viděli jste ji už tolikrát, že prakticky není co nového či převratného k ní napsat. Člověk zkrátka v předchozích reportech vyčerpal všechna slova chvály a všechny superlativy, a teď už se může akorát tak opakovat a psát pohádky o českém vývozním artiklu; kapele, která nikdy nezklame, vždycky potěší, 18 let si drží vysokou laťku a každý její koncert je maximálně precizně a profesionálně odvedená ukázka čisté death/grindové práce. A rutinér Jürgen se za bicími ani nezapotí, klepačka sem, sypačka tam.

Na ENTRAILS MASSACRE jsme se těšili už proto, že letos jim to na Obscene Extreme moc nevyšlo, přitom všichni víme, že je to dobrá kapela, která umí a s níž je i legrace. Frontman Danilo Posselt je salámista, který to má na háku – opět se ztrácel v playlistu a luštil, co se zrovna bude hrát (až to bubeník Daniel nevydržel a vždycky něco odklepal). Danilo si pořád něco povídá do mikrofonu, tu s diváky, tu sám pro sebe pod vousy, pobíhá a poskakuje po podiu jako zvíkovský rarášek, zamrmlá si „blablabla“ nebo „wowowow“ a jede se dál. Další kapela, která nemůže nevyloudit u svých fandů úsměv. Přitom hudebně jsme stále s laťkou velmi vysoko a celkově tito „Němečkové“ ohromně potěšili.

Pro nás jedna z nejočekávanějších položek byli rozhodně CONTRASTIC a jejich návrat s velkým „N“. Jestli má nějaký comeback opravdu smysl a lidé se na něj mohli oprávněně těšit, jsou to právě oni. Desetiletá pauza není znát, třem čtvrtinám původní sestavy (plus Fialkovi) to hraje jako za mlada. Opět dokáží vtáhnout do děje i roztančit lidi svou neotřelou kombinací grindcoru/hardcoru a taneční elektroniky. Jejich pojetí extrémní muziky je nejen atraktivní a neopakovatelné, ale především zní stále moderně, což jen svědčí o nadčasovosti jejich experimentů z přelomu století. Česká scéna nemá mnoho položek, s nimiž se může chlubit v zahraničí a které jsou plně konkurenceschopné, „kontrastříci“ mezi ně ovšem jednoznačně patří. Nezbývá než se těšit na nový materiál, z něhož nám již kapela dala ochutnat. Celý set měl jediný, zato zásadní nedostatek, a to délku – klidně mohl být dvakrát delší.

A máme tu další zahraniční hvězdy. Finští FEASTEM jsou v Česku (a ve Vopici tuplem) jako doma, jen za poslední dobu jsme tu s nimi měli čest potřetí. A že hrají prakticky na domácím hřišti, je na jejich projevu znát. Frontman Petri je v civilu usměvavý nenápadný subtilní maník s fousky a v brejličkách, který se posléze na podiu mění ve vztekajícího se skřítka (ovšem jeho lišácký úsměv ho nakonec stejně vždycky prozradí). S FEASTEM to jinak máte jako s INGROWING – co pořád psát o kapele, která má kvalitní repertoár, nikdy to nezvojtí, vždycky odvede stoprocentní výkon a jejich vystoupení se dělí na ta dobrá a na ta excelentní. Drobný bubeníček Patrik si od nás tentokrát vysloužil přezdívku králíček Duracell, jeho styl bubnování se opravdu nedá připodobnit jinak. Vložte jednu alkalickou baterku a bude vám klepat na virbl půlhodiny nonstop jako robůtek.

Malý odskok do psychiatrické léčebny aneb „přelet nad kukaččím hnízdem“ po francouzsku. Veteráni INHUMATE jsou další miláčkové českého publika a zejména frontman Christophe by se pro něj snad rozkrájel. Obrovský sympaťák, který se sice na podiu mění ve schizofrenického chovance uzavřeného oddělení, se zcela nenapodobitelnými vokálními, mimickými i pantomimickými kreacemi (jediný, kdo mu může trochu konkurovat, je „contrastický“ Putti), ale pak se lidem jedním dechem omluví, že si dneska nemůže rozbít hlavu mikrofonem, protože v pondělí nastupuje do nové rachoty a musí vypadat k světu. Tak alespoň dopřeje to potěšení z rozbitých hlav svým fanouškům a zorganizuje pro ně „wall of death“, aby nakonec neodolal a sám se také vrhl do vřavy. Jinak INHUMATE letos měli bezkonkurenčně největší kotel a nejšílenější stage diving. Veškerou snahu ochranky zachovat na podiu trochu pořádek na závěr hatí kapela sama, když pozve nahoru asi dvacet svých nejbláznivějších fanoušků. Navzdory všemu blbnutí jejich set i po hudební stránce patřil k tomu nejlepšímu z letošní Fekal Party a k jejich vůbec nejlepším vystoupením u nás. Neskutečná death/grindová pařba a energetická bomba, kterou si užívali ti na podiu i ti pod ním.

A ve Francii ještě chvíli zůstaneme. I BLOCKHEADSuž si u nás vysloužili koncertní ostruhy a i oni přispěli ke skvělému letošnímu obsazení „fekálky“. Jejich pojetí death/grindu je modernější, hutnější, techničtější, zkrátka absolutní tlak od začátku do konce, ve kterém není ani skulina a ani trochu prostoru pro vydechnutí. Jejich vystoupení bylo jednoznačně skvělé a bezchybné, ale popravdě by si ho člověk užil a vychutnal asi ještě lépe, kdyby za sebou neměl dalších sedm výborně odehraných setů. Vyžadují totiž maximální soustředění a duševní svěžest, které se už v osm večer nedostává (byť se poctivě dopujeme kolou místo desítky). Projevuje se to, čemu říkáme „syndrom příliš dobře obsazeného festivalu“. Obrovské množství energie jde z podia, ale je i vycucáváno z publika směrem ke kapele. Neskutečný výplach hlavy a zážitek jak po střetu s parním válcem.

Na rozdíl od známého pořadu s Oldřichem Kaiserem a Jiřím Lábusem jsme se tentokrát dočkali i kouzelníka – přišel o pauze před nástupem hlavního účinkujícího a ani pro ty, kdo nebyli „na place“, asi nebude těžké uhádnout, co nakonec ze svého klobouku vyčaroval a vhodil mezi publikum.

A máme tu „grind finále“, které obstarává švédský kult, slavící čtvrtstoletí na scéně. Na GENERAL SURGERY jsme se docela dlouho načekali, svá avizovaná vystoupení v posledních letech snad třikrát zrušili, ostatně kapela sama připomněla, že je to skutečně její pražská premiéra (dosud jsme s ní měli tu čest pouze na Obscenu či na Assaultu). Vynahradili nám to však vrchovatě. Po šíleném tlaku, jaký vyvinuli předchozí tři účinkující, to byla zase trošku oddechovka a úleva. „Všeobecní chirurgové“ svůj set odehráli s mazáckým přehledem a prstem v nose, jejich sympaticky přímočarý šlapavý grind má zdravé základy v klasickém deathu a thrashi ze staré školy a na některé pecky si i zatancujete. Akorát pod skalpel byste se jim určitě dostat nechtěli – v pacientovi, jehož krev ulpěla na doktorských mundurech, které měli na sobě, asi mnoho tělesných tekutin nezůstalo. Tradiční švédská kvalita a pohoda, ideální headliner pro završení dlouhého a náročného dne.

Kdo ani potom ještě neměl dost, mohl s úderem policejní hodiny pokračovat „pod střechou“, kde párty jela vesele dál za účasti Italů SPERMBLOODSHIT, Britů MERCILESS PRECISION a tuzemských DEOAG.

Ještě pár slov k celkovému dojmu. Zásadním rozdílem oproti minulému roku byl o 100 % lepší zvuk. Zatímco loni si dobré vyznění důsledně uhlídala jen část hlavních hvězd, letos bylo dobrodiní lepší aparatury i nazvučení dopřáno všem bez rozdílu. Druhý postřeh se týká diváctva, kterého se sešlo znatelně více než loni. Výrazně větší než loni také musela být výtoč piva a panáků, neboť nemálo návštěvníků mělo pořádně nakoupeno v brzkých hodinách (dřív než začaly hrát hlavní hvězdy) a zbytek festivalu strávilo v poněkud zbědovaném stavu. Nabízí se proto trochu kacířská myšlenka, zda si vůbec někteří z nich takto kvalitně obsazený festival užili a zasloužili, nebo zda tu spíš platí něco o „házení perel…“ a zda by v daném stavu obecenstvo nepařilo úplně stejně i na třetí ligu agro kapel. To ale jen tak na okraj, jinak absolutní spokojenost, že stále existují podobně nabušené akce, lépe už to udělat nešlo.