Fleshgod Apocalypse s Carach Angren už u nás společně vystupovali, ale protože jsem to propásl, překonal jsem mírnou nechuť absolvovat jejich show v Rock Café a vydal se na křížovou výpravu do sedmi pekel. Nakonec to docela stálo za to, i přes - dle mého názoru - mizernou předkapelu, lehce rutinérský přístup kapel a ne vždy ideální zvuk.

Nightland z Apeninského poloostrova se na tour dostali asi tak, že bydlí blízko od pánů z FA, zřejmě se nějaký ten pátek znají, tak slovo dalo slovo a jelo se. Kalkulem a absencí výraznějšího nápadu čpící sympho death ve středním tempu nezachránily ani přehulené samply, ani silácké pózy frontmana v brnění. Zbytečných kapel tohoto typu je na světě až moc. Nerad bych urazil jejich příznivce, ale tohle prostě nedávám, mám z toho vyrážku a tiky.

Intro There´s No Place Like Home ze zatím poslední řadovky Carach Angren předznamenalo Once Upon a Time, z níž zazněly ještě When Crows Tick on Windows a Killed and Served by the Devil. Seregor bez kytary obsluhoval jen mikrofon s kosou, Namtar se šíleným výrazem tloukl do soupravy, Ardek se houpal za pohyblivými klávesami s nasazeným úsměvem Jokera na corpsepaintu. Infantilní bubu show jako vystřižená z béčkového hororu propukla s plnou parádou. Šestistrunky se zhostil plešoun, jehož jméno jsem nevypátral, ale byl pro vystoupení bludných Holanďanů naprosto zásadním pilířem.

Kupodivu se nejčastěji hrálo z alba Where Corpses Sink Forever, které bylo zastoupeno hned čtyřmi kousky včetně mých oblíbených Lingering in an Imprint Haunting a Bitte Tötet Mich. Potěšily i dva songy z námořní dvatisícedvanáctky Departure Towards a Nautical Curse a závěrečná Bloodstains on Captain´s Log. Z Lammendam jsem zaregistroval jen The Carriage Wheel Murder.

Klávesy nejdříve symfonickými etudami poněkud přehrávaly kytaru, což se brzy změnilo a CA měli velmi čitelný a nabroušený sound. Hostující axeman hrál své party naprosto brutálně a s totálním nasazením, fakt udělal pro celkové vyznění hodně. Baskytara a případně druhá kytara by ale pro kapelu nebyla od věci. Bicí dost slušně odbíjely za pět dvanáct a sypačky Namtar dával, i když s určitým vypětím. Narcis Seregor s vizáží chasníka v posledním stádiu rozkladu štěkavě sděloval své pohádky o mrtvolkách a poltergeistech, takže vše v pořádku. Vypadalo to, jakoby s Ardekem měli secvičenou choreografii, což jen umocňovalo divadelní dojem. Pánové se naštěstí neberou moc vážně, z vystoupení čišela ironická nadsázka a černý humor. Jakkoli skalní BM fandové můžou považovat CA za komerční pitomost, nejen já se bavil dobře.

Po koncertě bicman s kytaristou popíjeli na baru s fanoušky a došlo ke vtipné situaci. Prohodil jsem pár slov s Namtarem v tom smyslu, že by jim basa při koncertech opravdu prospěla. On souhlasil, ale dost se divil, protože prý mají basovou linku nasamplovanou a měla by být i během show normálně slyšet. Jenže nebyla… Se zlomyslným úsměvem trval na tom, že to musím probrat s jejich zvukařem, kterého mi ukázal. Nadutý pitomec s kroužkem v nose nejprve tvrdil, že on vše slyšel výborně a chyba je nejspíš ve mně. Když jsem však pochopil, že je to stejná osoba, která svými „schopnostmi“ poznamenala třetinu vystoupení headlinera, rovnou jsem ho poslal do háje. Byl moc rád…

Fleshgod Apocalypse si na pódium připravili nezbytné rekvizity, rozestavěli vyřezávané stojany k mikrofonům, stolek se zaprášenou knihou, sklenkou a lahví červeného, na otlučeném piánu trojramenný svícen a za zvuků intra Marche Royale napochodovali v klasicistních úborech potěšit cca 250 vepřových hlav. Polovinu setlistu tvořily skladby z King a hned z úvodu zazněly In Aeternum a Healing Through War následované Pathfinder z Labyrinth.

V tu chvíli už mnou rezonovaly dvě hlavní věci. Oproti CA chaotická zvuková koule, z níž občas vyčnívaly samply a také podezření, které se potvrdilo později. A totiž fakt, že FA ten večer příliš násypů nepředvedou a přednost dostanou relativně pomalejší skladby. Poté, co úhlavní řvoun Tommaso Riccardi vysvětlil, že dokonalost je ve své podstatě mrtvá, rozehrála kapela Cold as Perfection, aby doložila, že rychlostní rekordy se tentokrát trhat nebudou. Rozhodně mínus celého koncertu. Francesco Paoli je fenomenální bicman a nějaký ten rychlejší kus navíc by prospěl jeho fyzičce i našim ušním bubínkům.

Zvuk se naštěstí s přibližně pátou skladbou zlepšil, konečně se i roztočily vrtule a přidalo na BPM spolu s hitovkou The Violation. Kapela dobře funguje po stránce vokálů, sborovým řvaním i zpěvem zaměstnají klidně čtyři mikrofony najednou. Čisté vokály předváděl zdatně černovlasý čahoun, basák Paolo Rossi, kterému ve výškách pomáhala baculatá Veronica Bordacchini. Zajímavé bylo slyšet, jak plynule přechází z rockového zabarvení do sopránu, ženská to má zmáklé. Část vystoupení třímala zlatou Merkurovu hůl, na obličeji klasicky masku a její „duety“ s Tommasovou kytarou při Epilogue působily zábavně. Pianista Francesco Ferrini se ale asi moc nebavil, protože seděl zády k publiku a jen občas se ohlédl, aby z toho také něco měl.

Roztahané Gravity vystřídala blastová singlovka The Fool následovaná The Egoism a Syphilis a kapela se odebrala do zákulisí. Odezva byla mocná, ale ten večer se na žádnou z kapel moc nekotlilo, i když při CA i FA došlo na wall of death, z čehož byla pokaždé slušná mela. Jako první přídavek zazněla jediná věc z Oracles, a to náklepový otvírák In Honour of Reason, potěšil i Minotaur (The Wrath of Poseidon) a vystoupení Italů zakončila starší The Forsaking. To nebylo špatné, ale zkrátka by prospělo zařazení rychlejších skladeb. Navíc band působil po US tour trochu unaveně. I tak patří mezi nejvýraznější spolky „mainstreamového“ sympho deathu a nuda to rozhodně nebyla. Howgh!