Gavin Harrison koncertně v Čechách? Už od Vánoc, kdy jsem se o tom dozvěděl, mám jasno. Tohle si nemůžu nechat ujít. Bubenické eso Gavin jako takový přitom tak trochu zůstává stranou mého zájmu, hlavním důvodem je totiž muzika, kterou tento noblesní Angličan s multiinstrumentalistou stojícím za pseudonynem 05Ric dělá. Trojice desek (Drop, Circles, The Man Who Sold Himself) je totiž dobrá sama o sobě a nikoliv jen kvůli tomu, kolik kudrlinek a technických fines obsahuje. Oba spoluhráči mají dar vložit do písní jasné melodie zušlechtěné výsostným citem pro detail a aranž. Výsledek pak jenom podtrhuje fakt, že spojování žánru progresivního rocku s apriorním kladením důrazu na techniku je pouhý mýtus a předsudek neznalých.

Ale pojďme k samotnému koncertu. Prostor Chmelnice je zaplněn sotva ze čtvrtiny, svou návštěvnickou daň si totiž vyžádal nápad organizátorů udělat s Harrisonem hudební seminář. Ten se odehrál odpoledne a stál pouhou stovku, takže spousta lidí dorazila jen na něj a koncert bojkotovali. Což je koneckonců jejich škoda, protože jestli se domnívali, že všechno už viděli, tak se zmýlili. Na druhou stranu, na oněch cirka sedmdesát platících bylo znát, že hudbou GH05 opravdu žijí a odezva byla možná nakonec větší, než kdyby dorazilo dvě stě nezaujatých diváků. A to je hlavní.

Koncert začíná kolem čtvrt na devět a já oceňuji skutečnost, že se nekoná žádná předkapela, která by hlavní vystoupení jenom zdržovala a protahovala. Sonorista Gavin usedá za soupravu, uvozuje typicky britským suchým humorem koncert a ten tak může začít. Kudrnáč 05Ric vpředu lehce vpravo tentokrát nevytáhl svou vícestrunnou basovou šavli, spokojil se s klasickou šestistrunkou a kytarové duo s ním doplnil obtloustlejší Justin Dwyer. Vpravo vzadu stojící Brazilec Tiago Coimbra působil jako „švýcarsky“ spolehlivý basový základ, který – ač působil ze všech nejstatičtěji – byl nakonec naprosto suverénní a byla trochu škoda, že nedostal více prostoru.

A o to zde nakonec jde. Každý z kvarteta totiž nehraje „na sebe“, ale pro kapelu. Skladby mají jasnou strukturu – i posluchač bez hudebních škol pozná, kde se nachází sloka, refrén, kde je místo na odpočinek a kde naopak jde do tuhého a přitvrzuje se. Koncert odstartují první dvě písně z debutu (Unsettled a hned následující Sailing), na řadu se ovšem dostanou všechny alba beze zbytku. I když… První dvě jsou zastoupeny přece jen o něco více, The Man Who Sold Himself je jejich určitě nejsložitějším a nejnepřístupnějším dosavadním zářezem. Nutno dodat, že alba vyznívají naživo o dost tvrději. Přece jen, klávesy absentují a hlavní slovo přebírají obě kytary, jejichž držitelé se v ten pravý moment dokázali odvázat. O akademickou záležitost na židličkách tedy nešlo ani omylem.

K přiblížení tvorby lze říct, že produkce GH05 je silně načichlá velikány King Crimson (především jejich novější tvorbou), s nimiž mimochodem Harrison také vystupoval. A to vzhledem k Frippově hyperkritičnosti už něco znamená. Vemte si takovou podzimní melancholií prodchnutou baladu Body Temple, úvodní zasněné kytarové plochy a celý duch písně se nese ve stopách Frippovy supergrupy. Přidejme k tomu komplexní rytmy bicích, z nichž je hračičkovský Gavin schopný udělat další melodický nástroj, krásný plný hlas 05Rica (pravda, trochu jednostranně zaměřený, sic!), povinnou špetku Allana Holdsworthe (bez níž se dnešní fusion neobejde) a máme před sebou nápady nabitý organický hudební mix. Fascinující je zejména Gavinův um udělat z jednoduchého 4/4 rytmu jakoby složitý, stačí jen předrazit pár úderů na rytmičák, někde ho doplnit breakem na tomy, onde něco pro změnu úplně vynechat. A to platí i naopak - 12/9 rytmus dokáže hrát přímo tvářícím se bumčvachtem, do něhož se jako had vlní kytarové tappingové prstolamy.

Koncert neuvěřitelně rychle utíká, jedna píseň stíhá druhou. Po každé z nich aplaus roste a muzikanti jsou očividně potěšeni nadšenou reakcí příchozích diváků. Mezi krátkými pauzami se projeví Harrisonův pro břitký humor, když každou píseň uvede nějakým strohým vtípkem ze zákulisí. Co naplat, všechno jednou končí, klubko posluchačů si kvartet ještě jednou vyřve nazpět, kapela přidá dva songy navíc, v nichž se všichni hardrockově odvážou a i Gavin nakonec ukáže, co umí. Deset minut před desátou je pak definitivní konec. Muzikanti se klaní, odcházejí a samozřejmě se usmívají. Kdo neviděl, může jen litovat, ale doufejme, že se u nás GH05 neukázali naposledy. Byla by to určitě škoda.