Cože, GY!BE zase hrají? Cože, v Praze? Další takováhle legenda u nás? To musí skončit nějak špatně, jako Throbbing Gristle, ne? Určité překvapení a nevíra mi nakonec vydržely až do prvních tónů koncertu.

Tentokrát dorážím s předstihem a vzhledem k očekávané délce koncertu a počtu lidí se kolem merche (s jedním úžasným plakátem, jen kdyby nebyl za 400…) proplétám na balkón. Z něj je krásný výhled na vpravdě megalomansky vybavené pódium. Ke každé ze tří kytar patří nějakých 10-30 efektových krabiček a 1-2 pedály, máme tu dvoje housle rovněž s dvouciferným číslem efektů, kontrabas a baskytaru, kde to snad platí taky, a konečně baskytaru s jediným efektem, což působí jako zjevení. Všechny nástroje jsou uspořádány do trojúhelníku kolem jakéhosi xylofonovitého prkna uprostřed (ano, taky s nějakými těmi efekty). A vzadu jsou ještě dvoje bicí, xylofon a vibrafon (jako měli Swans).

Pěkných pár minut před ohlášeným začátkem (19:30) vylezl na pódium ke stolku (s dalšími efekty…) neznámý člověk s kapucí na hlavě. Nejdřív to vypadalo jako intro, pak jako předkapela. Improvizovaný ambient/noise(/drone) s rytmickým podkladem byl fajn, místy byly ty smyčky a hraní si se zvukem nad nimi docela dobré, ale...první a menší hypnotický tupý rytmus je krásná věc, neměl by však znít tak lacině diskotékově. A druhé ale: před Godspeed You! Black Emperor je jakákoli předkapela zbytečná (ale takováhle byla rozhodně lepší, než kdyby hrála nějaká indie neškodnost). Takže jsem si na tu půlhodinku sedl k zábradlí a nenechal si nějak zvlášť otravovat život. (Projekt se jmenuje Total Life a ten člověk v kapuci prodává na tour merch.)

Sál se během setu předskokana pěkně naplnil až přeplnil (skoro samými „normálními“ lidmi - nějak mě těší, že tu není převahu indíků…). Sálem otřásá drone, na zdi epilepticky bliká HOPE a členové Godspeed přichází na pódium. Chvíli zkoušejí zvuk a sehrávají se, pak to všechno (8 lidí, taky normálně vypadajících – až na zarostlého Efrima Menucka) zahrají dohromady a já zažívám nejsilnější hudební zážitek vůbec. Těch několik měsíců těšení se a doufání, že zahrají Moyu, se nějak slilo do jednoho momentu, já se zapotácel, chytil emo záchvat a málem se rozbrečel ;). No, takže prvním songem je Moya doprovázená(-ý?) různými schématy, možná těmi vzorci na výrobu Molotovova koktejlu, co jsou u desky. Projekce se pouští postaru z promítaček s páskou, na novoty můžeme pro dnešek zapomenout (až na Bryantův iPod). Je nádherné sledovat naživo, jak mistři staví skladbu, která postupně vygraduje až k opravdu monumentálnímu vyvrcholení; to vše odražené ve zrychlující se projekci (a v poskakování kytaristů na židličkách). Následuje nevydaná Albanian, celkem přímočará, kytarová (ano, tři kytary hrají pořád, ale málokdy se všechny sejdou tak, aby hrály tradičně – Moya a Menuck používají krátký smyčec, Bryant experimentuje s nějakým válečkem, a parádní samozřejmě je, že jim ty experimenty vyšly), podporovaná jednoduchým barevným zrněním, jež stále zrychluje a zvětšuje naléhavost a hektičnost zvuku. Tenhle nápor musí občas povolit, přichází melancholie Dead Metheny (Pat Metheny hraje příjemný klasický jazz), krajiny a cesty, které mizí za projíždějícím vlakem a i když se vrací, jsou jiné.

Člověk je strašné zvíře, zvykne si na všechno (Dostojevskij :))), ta husí kůže a úžas nevydrží věčně, takže se obdiv ke GY!BE přesouvá do lehce akademické roviny. Paradoxně ztrácím soustředění při své oblíbené části Static s božským narkoticko-blakeovsky náboženským proslovem. Na pozadí hoří město. Sophie Trudeau střídá housle (možná housle a violu, jednou jsem zachytil docela výraznou změnu zvuku), Thierry Amar si občas bere smyčec a kontrabas, Mauro Pezzente dává lekci o možnostech baskytary, bubeníci se střídají, hrají smyčcem na činely, odcházejí z pódia, přitom všichni hrají docela jednoduché (i když občas dosti rychlé) věci. I po sedmileté pauze se kapela dokázala slušně sehrát, není to perfektní, ale míst, kde něco ujede, je hodně málo. Proč se vrátili? Těžko říct, kvůli nám posluchačům asi ne – kapela se dívá na své nástroje, na sebe navzájem, na projekci, ale divákům ani nezamávají. Veselejší a poněkud tišší Storm vítám, tři kytary v hlasitějších pasážích vytváří nečitelnou hlukovou stěnu, každá chvilka oddechu je dobrá. Nicméně, pořád se mi nedaří dostat ze stadia „Vím, že je to dokonalé, ale…“. Až tady dochází v projekci i na tu naději - je v přírodě, hlavně v krásných lesích. Všímám si, že na pódiu není jediný mikrofon, kterým by kapela mohla poděkovat :).

Konec dobrý… Blaise Bailey Finnegan III, další ze skladeb s božským proslovem, tentokrát o hlouposti tradičních protestů proti establishmentu i o soucitu a pochopení a sympatiích k protestujícím (to je ta božskost, kterou mám na mysli) a nejspíš je to i lehký výsměch Iron Maiden. Anebo jsou GY!BE hippies bojující proti establishmentu a hrají poctivý rock. Rozhovor s básníkem zakončený recitací Evil Virus od Iron Maiden je slyšet špatně, ale to nevadí, snad všichni přítomní by měli vědět, o co jde. Jak přišli, tak odcházejí. Projekce protestujících davů pohasíná a kapela tiše mizí z pódia a nechává za sebou několikaminutový drone. Potlesk nevyvolává žádnou reakci.

Třetí velký koncert, který jsem viděl v Akropoli a opět mě trápila jeho délka - škoda, že místo předkapely na začátku nebyla pauza uprostřed. Se zvukem jsem nebyl úplně spokojen, housle se ve mezi třemi kytarami ztrácely, vyšší tóny kytar časem rvaly uši, ale chápu, že nazvučit tenhle ansámbl je dost náročné, navíc jsem neměl zrovna ideální pozici. Jinak bylo vystoupení vynikající, kapele nemám co vyčíst. Lehké zklamání, že to nebylo ještě lepší, přičítám spíš přílišným očekáváním.

PS: Na konci psaní reportu jsem zjistil, že jsem ani jednou nenapsal „post-rock“, což si zaslouží objasnění. Obávám se, že tohle označení by neznalé jen vedlo k dojmu, že šlo o krotkou neškodnost. Nešlo.
Setlist:
1. Hope Drone 
2. Moya 
3. Albanian 
4. Dead Metheny (část Providence) 
5. 09-15-00 Part II 
6. Chart World + Police and Friendly Fire (části Static)
7. Lift Yr. Skinny Fists, Like Antennas to Heaven... + Gathering Storm (části Storm)
8. BBF3