Přední jméno norského black metalu se po bezmála 10 letech opět objevuje v ostravském Barráku. Za tu dobu se moc nezměnilo. Gorgoroth stále hrají naživo s Hoestem z Taake, poslední kapelní inkarnace si odpouští šokantní propriety a soustředí se na samotné hraní. Turné na počest podivného 31. výročí vzniku se odehrává pod záštitou Massive Music, podivného managementu, jehož pofidérnost nastínil MXL v reportu z koncertu Marduk.

Skepse okolo Massive Music vyvěrá z občasné nevyváženosti soupisek, kterou zapříčiňuje údajná možnost zakoupení místa v line-upu. Hlavní tahák tak občas doprovázejí takřka neznámé a nepříliš zajímavé kapely. V roce 2014 se role supportu ujali zvuční Vital Remains, kteří sami o sobě dokázali kdekoho na akci nalákat. Nyní se o předskok dělí Tyrmfar, Hats Barn a Doodswens – projekty, o kterých se valná většina návštěvníků dozvídá pomocí rychlého proklepnutí na Youtube před samotným příchodem.

Fádní doprovod zjevně nikomu nevadí. Pár chvilek před započetím akce Barrák ohlašuje vyprodáno. Už okolo sedmé večerní se pod pódiem srocuje početný dav s vyhlížením prvního účinkujícího. Nedlouho poté se za doprovodu epické instrumentální stopy na pódium derou Tyrmfar a odpalují půlhodinový set plný backtrackových meziher a přetriggerovaného kopáku. Za sterilní zvukovou zdí se rozehrává snaha o melodickou black-death metalovou modernu, která svým čistým provedením a nulovou pódiovou prezentací vůbec nesouzní se zbytkem účinkujících. Domněnky o zakoupeném spotu tudíž kvapem sílí.

S následujícími Hats Barn svítá naděje. Pódium se odívá do okultních emblémů, kostí a svícnů. Štědrou dekoraci nenarušuje ani samotná kapela – řádně zmalovanému instrumentálnímu osazenstvu vévodí řetězy ověšený frontman, který zpod kápě loudí širokou paletu skřeků, řevů a jekotů. Hudebně jde o primitivní a prasácký black metal spoléhající na sypačky a rychlejší polka rytmy. Půlhodina má spád, docházi i na kalich, jehož rudý obsah vrhá zpěvák do davu. Nezřízená maniakálnost kapely je uvěřitelná do doby, kdy se žádá o skandování klasického „Hej, hej, hej“. Poté se už vyšinuté pohledy nikam a přiškrcování šňůrou od mikrofonu jeví spíše úsměvně.

Následující Doodswens se v rámci výpravné stránky nenechávají zahanbit. Rozsvícených svíček přibývá, vzduch houstne novou dávkou kadidla. Projekt Inge van der Zon ještě donedávna fungoval jako duo, někdejší kytaristka ale nechtěla hrát živě. Bubenice si tak najala dva hudebníky, kteří se posléze stali oficiálními členy. Nynější trio se pohybuje v rámci míry invence zhruba na stejné úrovni jako Hats Barn, black metal Doodswens je ovšem přímočařejší, pracující se základy, které nastolila druhá norská vlna. Hraní tak ničím nepřekvapí, sypání a tremollo maximálně vyruší občasný drumfill, který však nastolené momentum spíše naruší. Hudební jednolitost kapele poměrně sluší, celkové pojetí je ale na dnešní standardy docela tuctové a prosté magie, se kterou například čarují Sortilegia.

Před desátou se pódium vyklízí. Gorgoroth si vystačí s černými nátělníky, corpsepainty a větší porcí syntetické mlhy. Mezi řepama vyhlíží bílá lebka Hoesta, který kapele věnuje stejnou porci energie jako primárním Taake. Právě on vystoupení táhne nejvíce, jeho vokál sedí starší tvorbě, skladbám, na kterých onehda deklamoval Gaahl, možná padne i o trochu více. Průřezový set funguje, za necelou hodinu zazní většina klasik i novější, méně odzkoušené skladby. Údernost podtrhuje vydařený zvuk: vynikají vokály, bicí a hlavně trademarkové riffy. Gorgoroth se zaměřují na svižnější stránku katalogu, hudba tak nemá problém odsýpat. Kapela se nezdržuje zbytečnými řečmi, stejně tak nedochází na banální interakce s publikem: Hoest jen jednou nabídne davu zakřičet si „Incipit Satan“, jinak se z pomyslného plynu noha nesundává.

Vše je vyšponováno až do posledního tónu Unchain My Heart, poté se Gorgoroth bez rozloučení a zanechání naděje o přídavku rychle klidí z pódia. Kromě vytrácející mlhy za sebou nechávají spokojené pocity z rychlého, dobře odehraného koncertu, který ale v závěru působí trochu rutinně, jako jakási povinnost, kterou je nutné odmlátit, aby se mohlo jet dále. Z koncertu se tak vytrácí zápal, který by podtrhnul potřebnou oddanost vůči černému řemeslu. Z pohledu fanouška se tak nedá mluvit o nadšení, spíše jen o rezervované spokojenosti.