Kdy: 3. - 4. leden 2025
Kde: Německo, Trier, Tuchfabrik

Oslavit nový rok sypačkami? Proč ne. Slovo dalo slovo, a tak hned druhého dne roku 2025 jsme s Gábou vyrazili do dalekého Trevíru zjistit, jak jsou na tom Němci s grindcorem. Byť akce vtipně pojmenovaná Grind Here Right Now (odkaz na The Chemical Brothers) funguje od roku 2012 a získává na renomé, pro nás to byla sázka na nejistotu. Žádné pořádné informace o akci, nikde žádná videa, podrobnosti o prostoru, kde se běsnění odehrává, prostě nic. Na webu festivalu jste jen byli odkázáni na koupi lístků, a ani na facebookovém profilu události jste nenalezli harmonogram a pořadí kapel. To na pocitu bezpečí, sucha a ochrany rozhodně nepřidá, a tak jsme vyráželi do Trevíru s mnoha otazníky, co nás vlastně čeká. Ospalé nepařící publikum a místo piva kyselá „dešťovka“? UG akce někde ve sklepě s obskurními kapelami produkujícími antihudbu?

V Ústí mě ve čtvrtek Gába vyzvedl před jedenáctou a za ustavičného zvuku dešťových kapek a sněhových vloček jsme během cca sedmi hodin projeli napříč celým Německem. Byla to štreka, přes 700 kilometrů jízdy převážně po dálnicích vycucala naše síly, ale ubytování jsme měli přímo v historickém centru Trevíru, odkud bylo všechno kousek. Podkrovní cimra byla skromná, ale pro naše potřeby zcela vyhovující. Doplnili jsme energii, vyrazili do města do hospody s názvem Louisana a okoštovali pár místních piv. Pitburger Pils standardní ležák, Eifelbräu o chlup lepší, ale kyselejší, třetí v pořadí Benediktiner Hell se ukázal jako patok. No nic, aklimatizační večer byl u konce.

První festivalový den se nesl v duchu pomalého vstávání, takže do města jsme vyrazili až odpoledne. Prohlídka místních pamětihodností ovšem stála za to! Trevír je totiž starobylé město s řadou úzkých uliček založené už Římany, přičemž řada památek z oné doby se zachovala dodnes a je od roku 1986 zapsána na seznam UNESCO.

Románská Konstantinova bazilika je 67 metrů dlouhá, 22 metrů široká a 33 metrů vysoká - její strohá gigantičnost je fascinující, člověk si v ní připadá jako úplný mravenec. Bývalý císařský trůnní sál nyní slouží jako luteránský kostel. To nejlepší ale teprve mělo přijít. Třešničkou na dortu byla katedrála svatého Petra. Obrovský církevní komplex má být nejstarším kostelem v Německu a je fascinující ukázkou propojení románského, gotického i renesančního slohu. Čumíme s Gábou na tu nádheru jako puk a já si říkám, že i kdyby všechny kapely stály za prd, výlet už teď stál za to. Nemůžu ovšem opomenout rodný dům Karla Marxe a celou řadu po městě prodávaných upomínkových předmětů s ním (pobavil hrníček na kafe s hláškou „Káva je opium lidstva“), inu Karl se musí obracet v hrobě. Všechno se dá zpeněžit!

Po půl šesté dorážíme na místo, kde se celé zvěrstvo bude odehrávat. Tuchfabrik (zřejmě bývalá továrna) se nakonec ukázal jako boží prostor, kde všechno šlapalo jako hodinky. Prostě Německo. S nevěřícnými pohledy hledáme něco, co bychom na organizaci akce zkritizovali, ale smůla. U vstupu se rozdávají špunty do uší, v sále jsou i ramínka, kde si člověk může odložit bundu. Přízemí je rozděleno na malý a velký sál, v nichž se kapely střídaly – když jedna hrála, druhá vedle zvučila. Ve větším sálu měly po stranách dost místa na prodej merche a vzadu se ještě prodávalo (nejen) pivo. K tomu navíc přiléhala hospoda (Textorium), kde se i vařilo.

Venku potkáváme místního hovorného metaláka, od kterého se dozvídáme podrobnosti (taky z něj vypadlo, že hraje v doom/sludge bandu Coldspine, jež zrovna vydal desku, kterou tam on propagoval). S pořádáním metalových akcí v Trevíru je to prý dost na štíru, fabrika častěji hostí jazzové nebo jiné kulturní počiny. Návštěvnost odhadl na tři sta hlav plus kapely, což je na tuhle hudební produkci úplně ideální. Menší sál měl navíc omezení na 170 lidí – chlápek u dveří to hlídal a dovnitř mohl jen ten počet, co z něj odešel. Naproti tomu by se do většího sálu podle mě vešlo pět set lidí úplně v pohodě. Co se týče cen kapelního merchandise, ceny byly víc než lidové. Koupil jsem si festivalovou mikinu s kapucí za 30 eur (pro srovnání, Obscene Extreme je prodává za 54, respektive 58 eur), trika vyšly na deset éček. Borci očividně na téhle hudbě nechtějí vydělávat…

Na minutu přesně v šest začínají hrát RDC (zkratka pro Réglement de Comptes). Otvírák festivalu ukázal, že dochvilnost se vyplácí – ten, kdo přijde i o pár minut pozdě, už kapelu nemusí vidět vůbec. Desetiminutové sety nebyly výjimkou… Všechny kapely měly na svůj set vyhrazenou půlhodinku, ale zdaleka ne všechny toho využily. Pro grindcore je čtvrthodinka jako čtyřicetiminutovka pro death metal. Obecně vzato byl pátek z hudebního hlediska o dost slabší než sobota. Jasně dominoval hardcore punk/crust a jeho vyznavači byli i RDC z Lucemburku. Hoši toho moc na kontě nemají, jede se standardní d-beat na pár akordů s ječákem, zvukově překvapivě všechno na jedničku, všechno čitelné, vybavuju si hodně vytaženou basu. Bohužel tenhle typ skupin trpí na bubeníka, což byl i tenhle případ.

Z Chronic Pissed jsme toho moc neviděli. Jestli Němci hráli deset minut, tak je to hodně. Velký sál už byl v tu dobu řádně nabitý, kvartet pálil jednu krátkou HC/punkovou věc za druhou a za chvilku bylo hotovo. Na Bandcampu mají k nalezení jen jedno demo, takže zřejmě neměli co hrát.

Sunshine Friendship Club? První mindfuck festivalu. Tentokrát jsme se poučili a do menšího sálu přišli s předstihem, ale co to? Bicí nikde, nikdo se nepřipravoval, pódium prázdné. S úderem sedmé hodiny na něj vlítl vyholený mladík (jakýsi Mike Iannucci žijící v Praze) s mikrofonem s tím, že „jde na to“. Zbytek - bicí automat plus kytara - se na nás valí z playbacku. Spíš než o hudbu (nastřeluju škatulku grindviolence) jde o performanci. Týpek vyšinutě běhá po pódiu, naplno vběhne do lidí, válí se po zemi, pak se do rytmu techna svlékne do crop topu s nápisem I love Jesus. Všechny songy (ironie) mají do deseti sekund, takže se končí v 19:04. Že by tu něco smrdělo pervitinem? Zpracování nicméně za jedna.

Po tomhle je všechno nuda. Dismalfucker z Münsteru valí další učebnicový crust (porovnávám s našimi kultovními Močáky), má to grády, jen je to na jedno brdo. Kotel ale mají pořádný a vůbec, má obava ze statického publika brzy bere za své, což se ukázalo v průběhu celého festivalu. Postav plujících po rukách bylo požehnaně a snad všechny skupiny měly až nemístný aplaus. Obecenstvo jinak bylo věkově pestré, od benjamínků (děvčata nechyběla, ba naopak!) až po přešedivělé veterány, mladších ročníků ale bylo přece jenom o něco víc.

Italové So Close předčili očekávání. Powerviolence v jejich podání nabídl spoustu změn v tempech, nepravidelností v rytmech, stopek. Menší sál měl opět super zvuk (paradoxně mi přišlo, že lepší než na hlavním pódiu, kde byla lepší aparatura), zvuk kytary a zvonivé basy se skvěle doplňoval a celkově se mi zdálo, že kvartetu je výrazový korzet těsný a rád by ho rozšířil někam, kde kdysi operovali Gride v období desky Tanec bláznů. Zřejmě nejlepší band pátku.

Němce Mist jsem odzíval, další HC/punk s pivním mozolem a mizernou instrumentací. Ne, nechci Malmsteena nebo Necrophagist, ale odejít je dovoleno. V T.F.B. nebo TxFxB ječí organizátor Grind Here Right Now, jde o oldschool death/grind klasického střihu (bandcamp). Stačí? No dobře, tento lokální band netlačí pořád jen na pilu, je to muzikálnější. Řeč přijde na death metal v groovy verzi, dost se i thrashuje, dostane se i na střední a tupa-tupa tempa, kytarová sóla a bubeník taky konečně prožene dvoušlapku. T.F.B. mají dva vokalisty, jeden ječí, druhý má na starosti hlubší polohy, ale jejich chrochtačky celkový dojem spíš sráží...

Následující nizozemské Teethgrinder jsem měl v hledáčku jako jasného lídra pátečního večera, leč vystoupení se jim zdaleka nepovedlo tak, jak jsem očekával. Potíž byla ve zvuku, který jsem si dosud i přes bordeliózní produkci pochvaloval. Čtveřice nastoupila na svůj set cca o pět minut dřív, než podle rozpisu měla. Dalo se to čekat, protože jejich songy nejsou nejkratší a nějaká dvacetiminutovka by jim určitě byla málo. Myslím, že grupa odstartovala intrem Rites of Sorrow, úvodního válu z první placky, ale pak už to pro mě byla velká neznámá (Worthless ale určitě zazněla). Na Teethgrinder mám rád střídání pomalých sludge pasaží s crustem a grindovými sypanicemi, leč v Tuchfabrik ony apokalypticky znějící pomalé riffy vůbec nevyzněly, zvuk tu byl placatý jako papír, basy nikde, vše ztracené v hlukové kouli. Taky mi přišlo, že skupina vsadila na rychlejší věci a ty zatěžkanější - které mám rád taky u Gadget - nechala stranou. Napovídá tomu playlist z akce hned den poté v jejich domovském Zwolle, kde zahráli kratší kusy z debutu. Holanďané ani neměli takový ohlas jako ostatní, i když papírově šlo o headlinera. Škoda, někdy se to holt nepovede.

Švýcarští Gstürm mě nechali chladným i při poslechové přípravě, takže dávám pauzu a do velkého sálu se vracím až na Rageous Intent ze Španělska. Jó, to byla pocta devadesátkám. Grindcore klasického střihu; napadají mě jména jako Squash Bowels, Dead Infection nebo Regurgitate. Nahrávky hochů z Madridu jsou docela chlív (bandcamp), živě to bylo o chlup učesanější, ale ne zas o tolik ;) Potěšil hubený frontman s kšiltovkou dozadu á la Čurby, který krutě diktoval a evidentně si to užíval. Stejně jako početné pařící publikum, které si očividně vzalo za své motto celého festivalu No blastbeat – no applause. Uf, začínám toho mít docela dost, ale přede mnou jsou ještě dvě kapely… Grindcore je řehole!

Schwache Nerven z Göttingenu bohužel museli svou účast na poslední chvíli odříct. Z bandcampu jim to šlape, kluci jedou spíš kratší kusy (většinou do minuty), flow svého veselejšího pojetí crust/fastcore/grindu přerušují stopkami, nechybí uvolněnější punkové pasáže, prostě žánrová klasika nejklasikovatější. Zaskočili za ně místňáci Cpt. Caveman, ale těm jsem moc šancí nedal, takže si netroufám hodnotit.

Francouzští Inhumate jsou na scéně neuvěřitelných 35 let, jejich zařazení na závěr pátečního festivalového dne se tak dalo očekávat. Tyhle death/grind matadory však postihl stejný problém jako u Teethgrinder – nečitelná, takřka noiseová produkce, která se nedala vydržet. Přiznám se, že jejich desky mě míjejí i tak, a tak nebyl důvod, proč se dál trápit. Lidé paří, my se s klubem loučíme. V pátek to u mě nakonec vyhráli So Close.

sobota 4. ledna 2025 

V sobotu se začínalo hrát už v půl čtvrté, takže jestli jsme chtěli stihnout ještě nějaké courání po městě, museli jsme si pospíšit. Proběhla opětovná návštěva katedrály (tam bych strávil nejraději týden) a jako bonus přidáváme další významnou římskou památku – Porta Nigra, což je pozůstatek dřívějšího opevnění města. Zase monumentální krása. Udivuje mě, kolik pamětihodností se v Trevíru z doby před dvěma tisíci let dochovalo. Já o tom dosud neměl tušení…

No jo, jenže slintání nad místními skvosty musíme utnout, neb grindcore je grindcore. Jako první si na větším pódiu užíváme I Scream Protest!. A žádné rozehřívání, ale kvalitní kapela, která dle mého měla hrát v headlinerském čase (což je pro posluchače paradoxně spíš mínus, protože už má otupělé smysly a čerstvější je spíš na samém začátku akce). Tenhle band odstartoval už na konci 90. let jako projekt holandských a belgických muzikantů, kteří pak založili Fubar. Po dlouhých desetiletích se trio dalo opět dohromady a vydalo zatím jen demo (bandcamp), které však v konkurenci obstojí i jako regulérní, zvukově dobře ošetřená, byť kratší deska. Při jejím poslechu si nelze nevzpomenout na klasiky Dropdead (zejména jejich poslední, třetí velké album). V Trieru jim to šlapalo obdobně, vyvážený mix hardcoru, grindu a d-beatu druhý festivalový den nakopl náramně. Zazněla i hitovka Apathy, takže spokojenost. Ještě pro úplnost dodávám, že I Scream Protest! na původní soupisce nebyli, zaskočili za odpadnuvší Sixscore, Die Mittagspausenband a Vicious Threat.

Hupky šupky přesun do menšího sálku na neznámé Frantíky Teigne. Jsou tři, pocházejí z Lille – stejně jako Gummo, kteří se loni objevili na Obscene Extreme. Trochu mě ta podoba mohla trknout, ale Teigne operují trochu jinde. Bubeník, kytarista s rovným kšiltem a pak jakási drobná holčička s mikrofonem v ruce. Ta toho moc nepředvede, zní mi v hlavě klasické předsudky, ale když kapela spustí, padá mi brada. Ty vole, tlak a náser jako hovado, holka má v hrdle drahokam, nechápu zhola nic. Její hardcorový řev mi trhá střeva, celkově hudba Teigne zní jako srážka Hatebreed s natlakovaným grindcorem. Právě ty střednětempé metalické HC moshovačky bandu odlišují od zástupů ostatních a všichni při nich jedou intenzivní headbanging. Francouzi navíc vytěžili z prostoru maximum a zvukově šlo patrně o nejlepší vystoupení za celé dva dny. Killer! Na bandcampu mají zatím jen jedno trojskladbové EP, z něj to tolik neleze, ale určitě budu sledovat jejich příští kroky. Překvapení festivalu!

Na Karnickelmesser z Lipska jsem byl zvědavý, protože nešlo o klasický sypec s přeškrtnutou notou, jenž na Grind Here Right Now dominoval. Byl to jediný death metal na festivalu, navíc moderně laděný. Přibývající poslechy jejich fošny Straigh Pain (bandcamp) mě navíc utvrzují v tom, že v nich něco je. Groovy death, potažmo deathcore nemusíte hledat pouze za oceánem, ale máme ho kousek za hranicemi. Karnickelmesser jsou z Lipska a jejich hudba opomíjí největší slabiny žánru – tupé breakdowny, lopaťácký rovný riffing a macho gesta. Hudba Němců přitom zůstává podladěná, zatěžkaná, na žánr poměrně členitá (nechybí sypačky ani d-beatové hopsačky), potěší i nezvykle vytažená basa, kterou třímá sličná dívka (čistý zpěv v The Island se jí ale nepovedl). Pauzy mezi songy vyplňují hluková intra, jinak by bylo v sálu ticho po pěšině. Z logiky výše vyřčeného totiž tahle banda měla nejmenší ohlas, publikum holt na to tady nebylo připravené. Kapela ovšem nemusela hrát tak dlouho, 30 minut přetáhla jako jediná, což nebylo vůči následující bandě fér. Poslední věc byla zbytečná. Vystoupení jsem si ale užil.

Po prvním trojlístku kapel následoval trochu kvalitativní sešup. Z následujících kapel mě až na jednu českou výjimku nějak nic nezaujalo – Mold z polské Vratislavi sypou dobře, z nahrávky (bandcamp) to zní fajn, ani živě vlastně není moc co vytknout (ani zvukově), jen to moc nemá vlastní ksicht a invenci, všechno už jsem slyšel jinde. Kolikrát si říkám, že v HC/punku jde podobně jako v blues spíš o naplňování nutných postupů než o jejich další rozvíjení... Potěšila drobná citace sabbathovské Symptom of the Universe, ale jinak standard.

Idiocracy byli jedním ze dvou zástupců naší rodné hroudy (Sunshine Friendship Club nepočítám). A Budějovičáci hrající extrémní hardcore v Trieru rozhodně zabodovali. Byť jde o poměrně novou bandu, tvoří ji ostřílení hoši – dle informací na jejich bandcampu jde o exčleny Gride, Dezinfekce, Restriction, Šanov, Attack Of Rage, Godsfury, Ytivarg, BUT, Den za Dnem, takže vlastně takový allstar band jihočeského UG. Letos jim vyšla povedená placka V úpadku všech hodnot, z níž se v Trieru hrálo. Puffyho kytarový rukopis je zřejmý, na Gride jsem si vzpomněl docela často, ale Idiocracy jsou mnohem rovnější, dá se říct i konzervativnější a na první dobrou srozumitelnější. Takže spíš BUT (bandcamp) nebo do většího extrému vyhnaná Dezinfekce (bandcamp)? Možná, asi jo, živě to makalo!

Na Mørtel z německého Halle jsem neměl náladu už vůbec. Blackened crust punk jako škatulka poměrně sedí, trefnější ale spíš bude punkovější verze lo-fi black metalu. Moc nerozumím jejich vizuální stránce, která má působit spíš legračně a jako recese, což se ovšem tluče s jejich hudebním vyzněním. Chápu, kam chce trio směřovat, ale k vysněnému cíli má dle mého ještě hodně daleko.

Nganga byli to samé v bledě modrém, jen operující v jiném hudebním chlívku. Borci z Londýna drhnou oldschool (gore)grind, x-tý derivát z raných Carcass. Ne, nebaví, šetřím sluchovody a síly na hlavní hvězdy. Další borci Nonsanto jsou zástupci silné polské grindové scény. Měl jsem z nich podobný pocit jako z jejich krajanů Mold – byť je jejich produkce temnější, nasranější a celkově blackened, opět mi tu chybí větší originalita. Snad nechci moc. Taky mi vadí, když kapela jede větší tempo, než zvládá. V tomto případě kytary předcházejí bicí (viz nahrávky), takže to vypadá, že tlučmistr nestíhá, což je vůči němu nefér. Stačilo by mírně zpomalit a tlak by se dostavil.

Co Lost? Jejich zvukovka navnadila, šlo o nasraný svenska grind s řádně chlupatým zvukem pedálu HM-2 ve stylu pěsti do obličeje. Řekněme, že šlo v tom nejlepším smyslu o revival Rotten Sound v období kolem Exit, nechyběly ani zpomalující melodičtější mezihry old school death metalu skandinávské provenience á la Dismember. Na jejich nahrávce z roku 2022 (bandcamp) oceňuju vokalistovo poctivé frázování, žádné tupé štěkání. V Trieru působil německý kvartet odhodlaně a udělal na mě pozitivní dojem.

Jenže co pak vedle v menším sálu spustili holandští My Minds Mine, nad tím zůstával rozum stát. Už jejich záhlaví 666 BPM grindcore napoví, ale osobní zkušenost je atak na srdeční soustavu. Intenzitou se to hodně přiblížilo vystoupení Shitstorm na loňskému Obscene Extreme, tady šlo o vysokooktanový TGV grind s minimem odpočinku, čisté vyhlazení! Jednoduchý, místy thrashem načichlý grind s uřvaným vokálem sypal jednu extrémní pecku za druhou a zpětně viděno vůbec nechápu, jak jsem to mohl vydržet. Prošedivělí borci, kteří to s přestávkou hrnou 30 let, přitom působili navenek jako těžcí pohodáři, kteří do publika zabodávali svůj grindový bajonet s úsměvem na tváři. Podpořeni famózním soundem naplnili celý půlhodinový slot bezezbytku a po takové anihilaci nezbývalo nic jiného než jít na dlouho na čerstvý vzduch. Vražda, smrt, zabití.

Následné vydýchávání sonické apokalypsy tak odsrali Taliáni Double Me, které jsem přitom původně vidět chtěl. Vzhledem k jejich kratičkým pidisongům navíc hráli cca deset minut a s vazbením nástrojů nasraně odkráčeli z pódia. „Námrd,“ komentoval to tradičně Gába. Jsem rád, že jsem zůstal ušetřen… Ale i Jigsore Puzzle dávám jen krátce. Co k nim? Další nasypaný bordel a byli z Německa ;) Hoši z Brém předvedli stejně jako na nahrávkách (bandcamp) krutou fastcore/grind palbu v rychlosti Sayyadiny. Žádný oddych, jenom smršť. No jo, máme, co jsme chtěli, ale celé jsem to zase nedal...

Na Jodie Faster (bandcamp) jsem se fakt těšil, ale výsledek dalece předčil má očekávání. Další banda ze severofrancouzského Lille hrne veselý (hardcore) punk techničtějšího ražení (sic!), který zní jako srážka Dead Kennedys a s alternativním kytarovým zněním á la mandolína jako od Už jsme doma, tedy kapel, které mám rád. Jodie Faster ale není pouhým jejich součtem, mají v sobě víc. Třeba nasraný vokalista mi svým projevem připomíná HC feeling Loua Kollera ze Sick of It All. A jo, kolikrát si říkám, že takhle by tahle legendární banda zněla, kdyby se zbláznila do hudby Miroslava Wanka. Ale dost příměrů. Živě to byla velká jízda - strašně nakažlivé (jako nějaká infekce), člověku začne podupávat noha sama od sebe. V Trieru měla kapela hrozně vytaženou basu, kytara tu hrála druhé housle, basák se totiž často pouštěl do regulérního sólování, což celkově zvyšovalo už tak dobrý dojem z muzicírování celého ansámblu. Je to sice d-beatový kolovrátek, ale necelá půlhodinka utekla jako voda, kluci se loučí a tvrdí, že se nevidíme naposledy. Jako jedinou výtku bych zmínil, že vzhledem k tomu, že nehráli doma, mohli by omezit používání francouzštiny směrem k publiku. Jinak super show, která Grind Here Right Now dobře zpestřila.

Čeští Skiplife to po tomhle adrenalinově energickém vystoupení neměli jednoduché, ale soudě podle reakcí fandů se jim koncert povedl. Já se přiznám, že nejsem až takový fanda powerviolence, v sypačkách mám radši větší flow a tah na bránu než ustavičné stopkování, takže jsem jen pozoroval a kochal se. Jelikož jsem mrňous, furt jsem si říkal „hergot, slyším basu, ale nevidím na pódiu nikoho, kdo by na ni hrál“. Tak jsem šel až úplně dopředu a teprve pak jsem spatřil Alenku, která to svým vzrůstem nemá jednoduché. Skiplife mě letos potěšili splitem s japonskými Boris (bandcamp), který je podle mě soudržnější než předchozí tvorba, tak uvidíme, jak se vyprofilují do budoucna.

Do Trieru dorazila i exotika. MooM pocházejí až z Izraele, a pokud se nepletu, odtamtud jsem ještě žádnou, podobně laděnou kapelu neviděl. Borci z Tel Avivu mají zpěvačku, pěkně nasranou, a o to extraordinérněji ansámbl působil, ale nějak to na mě nezapůsobilo tak, jak jsem čekal. Že by únava? Nebo kvartet do setlistu na festivalu zařadil jen HC/punkové vypalovačky? Buď jak buď, noiserockově uskřípané a valivě pomalé sludge pasáže mi v Trieru chyběly, živě to navíc znělo obyčejněji než při domácím poslechu, což jsem si potvrdil i expost. Přiznám se ale, že to Izraelci u mě odnesli možná neprávem, protože jsem v těchto chvílích hlavně šetřil síly a uši na hlavní hvězdu celé dvoudenní akce…

…a tou nebyl nikdo menší než Dave Callier alias P. L. F. Už zvukovka napověděla, že to bude maso, což se brzy potvrdilo. Zamrzelo mě, že kapelu po dvanácti letech opustil Bryan Fajardo, kterého považuju za nejlepšího grindcorového bicmena na světě. Nicméně náhrada byla víc než uspokojující. Exkluzivní evropský gig natloukl Tonio z Whoresnation, který si angažmá zopakoval po turné s jeho mateřskou grupou z loňského léta. Zvuk prvotřídní, všechno bylo slyšet i v jejich nadzvukové rychlosti, šroťák vytažený, šlapáky zřejmě natriggrované, ale bez čvachtání (AddSatan by ocenil), kytara thrashově řezaná, ale přitom i crustově špinavá. A s tímhle soundem to do nás nahustili. Nahrávky jsou OK, ale s touhle zvukovou podporou to znělo tak, jako když to vynásobíte dvěma. Těžko říct, ke komu mají P. L. F. nejblíže, četl jsem cosi o srážce Assück se zuřivostí Insect Warfare, já si někdy vzpomenu i na Terrorizer a starý thrash. „We are P. L. F. from Texas. Let’s grind!“ Takhle Callier uvedl gig a nekončící moshpit mohl začít. Odezva lidí byla opravdu fantastická, splněný sen, ztělesnění dokonalého grindcorového koncertu. A to po všech stránkách. Klobouk dolů, že se pořadatelům povedlo frontmana dostat do Evropy na jednu jedinou show. Určitě jedno z TOP vystoupení, které jsem v životě v tomhle žánru viděl. Celé to trvalo 24 minut, duo už to chtělo zabalit, ale lidi si ještě vyřvali přídavek, takže 26 minut a šlus.

Anglány Horsebastard, které P. L .F. v programu přeskočili, dáváme vlastně jen z povinnosti. Něco jako rozlučku s akcí, sluchovou „carnage“, finální výplach, epilog. Značně naklepaní jako perský koberec pak valíme do našeho přechodného podkrovního azylu a druhý den nás čeká předlouhá cesta domů.

Hodnocení? Viděno s týdenním odstupem, kdy se už dojmy vytříbily, nelze nic jiného než chválit. Bylo vidět, že nešlo o žádný první ročník, akce je už zavedená a všechny mouchy odchytané. Navíc skvělý prostor s perfektním zvukem, a pak že to nejde. Žádná super drahota, byť jde o západní Německo sousedící s ne zrovna levným Lucemburskem – dvoudenní fesťák se třiceti kapelami za 40 éček, hergot, kdo to má? Nedokážu si představit, že to organizátoři zvládli bez dotace. Na druhou stranu, fakt by radnice přispěla na grindcorový koncert? Tahle otázka pro mě zatím zůstává nezodpovězena.

A hudebně? Ano, šlo spíš o výlet do neznáma než o nahánění hvězdných hudebních jmen, ale na druhou stranu jsme zase objevili nové kapely, na které bychom těžko jinde narazili. Taky se ukázal paradox, že hlavní hvězdy (čest výjimkám – P. L. F.) si člověk po hodinách náklepů už neužil tak jako první skupiny. Co naplat, asi stárnem. Přesto už zběsile googluju, na který grindcorový fesťák pojedu příště. Co třeba Francie?